KE STAŽENÍ:

Přednášky-Audio-Video

 Zdravnet.cz

 

 

 

 

PŘEDNÁŠKY BEDŘICHA KOČÍHO O DUCHOVNÍ LÉČBĚ        2.
BEDŘICH KOČÍ
 

2. VÍRA TVÁ TĚ UZDRAVILA

 

Již z prvých několika případů, které jsem uvedl v souvislosti s počátky svého duchovního léčení, je zřejmo, že základní podmínkou všeho úspěchu jest tu víra. Jen ten, kdo opravdově věří, že touto cestou může býti uzdraven, může se uzdravení dočkati.

Vírou otvírá se duše lidská k přijetí odstupněné Božské síly - síly duchovní. Vírou očišťuje se i naše tělo astrální, a s tímto očištěním mizí z těla hmotného všechny choroby. Vírou ve svrchovanou moc, sílu a lásku Boží připravujeme sami sobě zázrak naprostého ozdravění, jehož se nevěrec nebo pochybovač nemůže nikdy dočkati.

Byl jsem sám svědkem tolika — doslova zázračných okamžiků, kdy nemocný, zbaven třebas i mnoho let trvající choroby, vrátil se k úplnému zdraví, že bych mohl napsati o tom celé knihy. Postačí dojista, uvedu-li zde jen několik případů, které nejlépe dokazují zázračnou moc víry.

V březnu roku 1924 přednášel jsem na Kladně. Při té příležitosti přišla ke mně žena a prosila úpěnlivě, abych šel s ní k jejímu muži, který následkem zranění je ochrnut na celém těle. Právě den před tím řekl prý mu lékař, že docházení k němu je zbytečné, ježto prý stejně není mu pomoci. Byl jsem prosbami této ženy tak dojat, že mne neodradila ani více než hodinová cesta k jejímu příbytku a šel jsem.

Ubohý Lazar s ochrnutým nervstvem ležel v bolestech, jež mu působily močové kaménky, a nemohl se ani hnouti. S pomocí jeho bratří svlékli jsme jej, a dříve než jsem s léčením započal, ptal jsem se, zda věří v moc Boží.

»Jak by ne,« odpověděl, vždyť já jsem český bratr a z bible mi žena pro útěchu čte denně.«

»Pak půjde vše lehčeji,« — řekl jsem si a vložil jsem na něj ruce. Sedmkrát přejel jsem celé jeho tělo, prose vroucně Boha za jeho uzdravení.

»Jak pak ti je?« — ptal jsem se ho konečně.

Neodpověděl hned, takže jsem již myslil, že léčení nemělo žádného výsledku.

»Bude nejlépe, když ti ukáži, jak mi je,« — řekl po chvíli nemocný a posadil se na lůžku.

Jeho žena se slzami radosti padla na kolena a volala:

»Bože, já věděla, že ty mi ho uzdravíš!«

»Staroušku,« řekl muž a vstal, »teď už neplač a dej mi šaty, abych se mohl obléknout.«

Oblékl se a chodil mezi námi.

Za pět dní nato dostal jsem od něho zprávu, že již dělá všechny domácí práce a že příštího týdne půjde již opět po svém zaměstnání. Za 14 dní, když jsem byl opět na Kladně, zdravil mne neznámý člověk, který, podávaje mi ruku, divil se, že jej nepoznávám.

»Vy mne neznáte? Já jsem ten, kterého jste vzkřísil z mrtvých!«

Vyprávěl mi, že již znovu pracuje a nese si právě první výplatu z hutí, kde všichni, od centrálního ředitele až do posledního dělníka chodí se dívati na zázrak: na člověka, který byl žijící mrtvolou a nyní opět pracuje a je zcela zdráv.

V důsledku tohoto případu přišlo hned k léčení na 200 lidí. Vyléčil jsem v oné neděli 84 případy. Od rána do večera byl léčení přítomen jeden úředník hutí, který mi pak na rozloučenou řekl:

»Kdybych byl básníkem a dovedl vylíčiti dnešní dojmy své i všech těch uzdravených lidí, byla by to kniha nejkrásnějších pohádek, o nichž by nikdo ani nemohl uvěřiti, že se před našima očima staly skutečností. To musí člověk vidět, aby se přesvědčil, jak veliké síly se k němu sklánějí.«

Toho dne neodešel nikdo nevyléčen, ač nemohl jsem nikomu věnovati více než asi 5—6 minut. Ale čekající nemocní vidouce uzdravování, vytvořili si kolem sebe tak mocné ovzduší víry, že se téměř již uzdravovali, než ke mně vešli.

Co všechno dokáže pouhá víra, ukazuje také případ ženy, stižené padoucnicí. Toužila po uzdravení a s mojí fotografií v ruce hledala mne po Praze s nadějí, že mne někde potká. Zmalátnělá únavou a zklamáním, že se jí nepodařilo nalézti mne, odpočívala v hotelovém pokoji, když tu pocítila příznaky blížícího se záchvatu padoucnice. Jata úzkostí, vzala moji fotografii a v naprosté důvěře volala:

»Ty to jsi, který mne uzdravíš, já to vím, já věřím, že mne uzdravíš!«

Záchvat se nedostavil. Od té doby vždy, když cítila blížící se záchvat, stačilo jí vzíti do rukou moji fotografii, soustřediti se na mne, a záchvat se nedostavil.

Jiné ženě obrázek, přiložený s vírou v uzdravení na čelo, ukončil prudké bolesti hlavy.

U příležitosti jedné přednášky na Kladensku měl jsem léčiti v malém domku. Dávno před udanou hodinou léčení byla již ulice zatarasena vozíky a různými vehikly, na nichž byli k léčení přiváženi ti, kdož nebyli schopni chůze.

Jedna žena přivezla tam v bedničce, k níž byla přidělána kolečka, svého muže. Takto vozila jej již sedm let. Přinesli mi jej do pokoje a položili na pohovku. Nebyl to ani člověk, byla to spíše jen hromádka kostí. Kolena měl až u brady, nemohl ani vydechnouti, ani promluviti. Na místě řeči vyrážel jen ze sebe hekavé zvuky.

»Co pak chybí vašemu manželovi?« — ptám se ženy.

»Je to rozedma plic.«

Vnuknutím byla mi však dána ihned docela jiná, rozsáhlá diagnosa této těžké choroby. Jedna chlopeň srdeční se nepravidelně a špatně dovírá. Následkem toho vrhne se chvílemi všechna krev do plic a nebožák nemůže vydechnouti. Vložením rukou léčil jsem mu srdce. Ve chvilce jeho hubené nohy svezly se k zemi, pak si člověk ten zhluboka vydechl a vyrazil ze sebe:

»Mámo, mámo, já už můžu mluvit!«

Žena s pláčem běžela k němu, ale on ji odbyl, aby už neplakala, že je zdráv, a šel, otevřel dveře do místnosti, kde seděli čekající nemocní a volal:

»Viděli jste mne, jak mne sem přinesli? To jsem já, a teď jsem zdráv. A teď si ty, mámo, sedneš do bedničky, a já tě povezu domů sám.«

Vše to zní jako pohádka. A přec jsou to pouhá fakta, ať již kdo věří nebo nevěří.

Jeden mladík přivezl na voze svoji matku, která již tři roky byla upoutána na lůžko. Do domku k léčení musili ji donésti. Když jsem jel rukama po jejích nohách, řekla:

»Co mi to stahujou z nohy? Dyť je to jako nějaká kůra. A jéje, já mám nohy lehké, to musím ukázat starýmu.«

Přitom popadla punčochy a bačkory a běžela celá šťastná ven.

Pak přišla 16-ti letá dívka, která měla ochrnutou pravou ruku. Ruka byla stále přimknuta k tělu, takže dívka nemohla s ní vůbec vládnouti a vše musila dělati pouze levačkou. Táhl jsem dlaní po chromé ruce, a když jsem přišel k lokti, slyšeli jsme oba jak v ruce zapraskalo.

»Bolí vás to?« — ptal jsem se.

»Ba ne, nebolí,« — řekla vesele a zvedla ruku k hlavě. A toť se ví — byla to žena, a proto její první bylo: »Pro pána, vždyť já se budu moci znovu sama česat.«

Žena, která měla v životě tři rakovinné nádory, pod kůží nahmatatelné, měla jíti na operaci. Této operace se velmi bála, a přišla ke mně. Položil jsem ruce na její život a ve chvilce ukázaly se výsledky.

»Cítím, jak by něco ve mně vlhlo a se odlupovalo,« — řekla, a všechny tři nádory, jeden jako ořech, další dva jako pěsti veliké, z ní vypadly.

V radosti nad pocítěným ulehčením nepovšimla si ani, že tam zůstaly na podlaze ležeti. Mne samého upozornila na ně následující pacientka, jejíž pozornosti neušly krvavé chuchvalce, zbylé tu po její předchůdkyni.

 

Za mého léčení v B. přinesla mi matka holčičku, která měla tak měkké kosti, že se jí nožky ohýbaly jako proutky, jako by byly z gumy. Prozářil jsem děcko a řekl matce, aby příště, až sem opět přijedu, přinesla mi děcko znovu k léčení. Při této druhé návštěvě matka postavila holčičku hned u dveří a řekla jí: »Tak, a teď, Jarmilko, ukaž pánovi, co umíš!« Byl jsem sám velmi překvapen, když jsem viděl, jak se děvčátko pomalu spouští v dřep a znovu vstává, což je i pro člověka naprosto zdravého dosti těžké. Běhala pak jako kůzlátko.

V jednom městě přišla ke mně zdrcená matka a přinesla mi tříměsíční děcko, které mělo ochrnutou nožičku. Zatím co jedna nožička děcka třepala se volně ve vzduchu, ležela na pe��ince druhá nehybná, studená, bez života. Matka vyprávěla mi, jak toto ochrnutí u děcka nastalo.

»Nedávno u nás hořelo. Dítě spalo pod hořící střechou, ale já jsem tam skočila a vyděšené děcko vynesla. Dítě dalo se do pláče, a já, abych je utišila, dala jsem mu píti. Ale po mém leknutí bylo asi mé mléko otráveno, protože od té chvíle nožka děcka je ochrnutá. Nosila jsem již dítě od lékaře k lékaři, ale žádný mu nepomohl. Teď už zbýváte jen vy, na kterého se s vírou obracím.«

Vložil jsem ruce na bezvládnou nožku dítěte a přejel třikráte po ní dolů. Po prvém táhnutí ruky poaly se hýbati prstíčky, jako by mně dávaly znamení, že moje léčení úinkuje. Abych byl si tím jist, počalo se po druhém táhnutí hýbati již celé chodidlo. A teď si představte, že po třetím tahu skrčila se a natáhla celá nožička a nemluvně, jako by mi chtělo ukázati, jak je mu dobře, radostně se protahovalo.

Byl to zázrak Boží, jenž mne pohnul k slzám, a na matku působil tak, že radost�� oněměla a nebyla schopna promluviti. Teprve po hodné chvíli vyhrnuly se jí slzy z očí, slzy dojetí a vděčnosti, že Bůh jejímu děcku zdraví vrátil.

Jednou přišel ke mně tovární dělník vyjednávati o jakési léčení. Rozmlouvali jsme spolu asi půl hodiny, a pak jsem se zeptal, co mu vlastně chybí.

»Já jsem přece ten hluchý z K. —« odpověděl mi.

»Jak pak jste hluchý, když se tu již půl hodiny spolu bavíme?«

»No, ano, tenkrát jsem byl hluchý, než jste mne léčil!«

Byl zřejmě trvale vyléčen.

Matka přivedla mi dceru k léčení.

»S ní by se nedorozuměli, ta je hluchá jako poleno —« vykládala mi.

Položil jsem dlaně na uši a cítil jsem, jak mocně uniká z mých dlaní léčivá síla. »Slyšíte mne?« — ptám se tiše.

»Ano, teď vás slyším —« potvrdila dívka, ale nedůvěřivá matka pochybuje.

»Ale, nevěřejí jí, to ona jen tak říká, vždyť je hluchá jako pařez.«

»Jak to můžeš říci, matko? Bůh mne uzdravil a já opravdu slyším.«

Teprve nyní matka uvěřila, sklopila hlavu, děkovala Bohu a radostí plakala.

Z Kroměříže odvezli mne k jedné ženě do P., která již po 21 rok nemohla se ani na posteli posaditi. Těžce naříkala na svůj osud a řekla mi:

»Měla jsem dva statky. Jeden padl již na léčení, a ten druhý vám dám, když mne uzdravíte, protože nejlepším statkem je zdraví.«

»Milá maminko, ten druhý statek si nechte! Rád vám posloužím z křesťanské lásky, a bude-li vůle Boží, abyste se uzdravila, pak alespoň budete moci zbylého vám statku užívat —« řekl jsem a započal s léčením.

Když jsem třikrát přejel její tělo zpředu, pohybovala již všemi prsty a sama se také obrátila. Když jsem jel dlaněmi po páteři, tu z rukou i nohou počala jí téci voda. Po malém okamžiku se posadila, postaviti se však neodvazovala, protože se bála, že by upadla.

»Chci vidět, máte-li také nohy volné — « pobízel jsem ji, a ona po prvé po 21 letech se postavila, ale ne na dlouho a znovu si sedla.

Protože již byla plná náves lidí a dům plný nemocných, počal jsem ve vedlejší místnosti léčiti. Když jsem si asi po pátém pacientovi šel mýti ruce do místnosti, kde nemocná ležela, nenašel jsem jí již v posteli. K úžasu všech chodila již mezi svými drahými.

Z T. přijela za mnou paní, která měla rakovinu prsu. Jeden prs byl jí již odňat a s druhým měla jíti, dle nálezu profesora Jedličky, právě na operaci. Léčil jsem ji. Byl to případ velmi těžký a bylo k němu zapotřebí velké víry z její strany. Ale ona věřila. Za devět dnů po mém léčení šla znovu k profesorovi Jedličkovi. Roentgenoval ji a zjistil, že operace není již zapotřebí, protože rakovina zmizela a nemocná je úplně zdráva. V dopise, kterým mi tato žena své uzdravení potvrdila, psala mimo jiné: »Jak ráda nyní umřu, když jsem poznala, co velikého je na světě. Věřím, že se mne dotkl sám Bůh.«

V jednom pražském předměstí byla žena policejního inspektora, která měla rakovinu v matce a vytlačení měchýře, který byl uvnitř přidržován uměle kroužkem. Tato žena přišla ke mně k léčení s velikou vírou a také se úplně uzdravila. Léčivá síla projevila se u ní tak mocnými účinky, že kroužek v ní byl tak zkroucen, že lékař nemohl ani pochopiti, co kdo s ním dělal.

V M. přišla žena, která měla nohy chromé a celé otevřené. Na schodech omdlela bolestí. Rány hrály všemi barvami, a rozhodně nebylo nijak příjemné přejeti přes ně rukama. Ale babička si libovala:

»Jemine, to je hic, já to cítím, jako když mi na ty nohy svítí sluníčko a z těch prstů jako by mi tkaničky vytahovali. «

Ta měla humoru, když počala bez bolesti chodit! Jeden děda, který pozoroval její radost, řekl jí:

»Bábo sakulentská, vždyť vy budete ještě tancovat!«

»A to také budu!« — potvrzovala babka a poskakovala jako mladice.

Přišel ke mně zpěvák od Národního divadla a zoufale naříkal na cukrovku, která se u něho projevila v tak silné míře, že zavinila u něj i ztrátu hlasu. Co pro zpěváka ztráta hlasu znamená, každý jistě pochopí. Tohoto zpěváka přiváděla k úplnému zoufalství, takže se odhodlal již skončiti sebevraždou. Chtěl se utopiti. Bloudil kolem vody po nábřeží a hledal vhodné místo k provedení svého úmyslu. Na jednom místě se zastavil, pevně odhodlán odejíti z tohoto světa. Tu však náhle ucítil, že ho někdo vzal za rameno a obrátil jej zády k Vltavě. Rozhlédl se kolem sebe, a tu ke svému úžasu konstatoval, že za ním nikdo nestojí, že se ho tedy nikdo nemohl dotknouti. Přemýšlel o této záhadě, zda snad nebyl to nějaký vyšší pokyn, kterým měl býti odvrácen od provedení svého úmyslu. Teď teprve všiml si místa kde stojí, a spatřil právě naproti sobě výkladní skříně mého závodu.

»Nemá to snad býti pro mne pokyn k vyhledání pomoci tohoto nakladatele, který již tolika lidem pomohl? Nemohl by vyléčiti i mne?«

Nerozmýšlel se dlouho a šel přímo ke mně. Prozařoval jsem jej celkem třikráte. Po třetím léčení přišel ke mně pln nadšení:

»Vždyť já budu moci opět zpívat! Cukrovka je úplně pryč. Měl jsem čtyři a půl procenta cukru, a nyní lékař nenašel již ani setinu procenta.

 Smím již všechno jíst, dokonce i cukr v kostkách pokusil jsem se již zkonsumovat, ale všechny příznaky cukrovky jsou již pryč.«

Zdá se, že cukrovka je choroba vzniklá následkem ovládnutí cizím astrálem, a proto u některých lidí tak okamžitě mizí.

Byl jsem pozván k návštěvě choti vyššího bankovního úředníka, velmi ušlechtilé ženě, která již dvacet let chodila o berlích. Když chtěla přejíti kolem stolu, opírala se ochromenými lokty a jen se šourala. Když jsem jí po svém léčení uvolnil nejprve pravou ruku, tu ona, ve zbožném pohnutí pozvedla ji k čelu, aby udělala znamení kříže. Věděla, že je to Bůh, který ji uzdravil. Po léčení nohou odvážila se již doprovoditi mne třemi místnostmi. Při druhém léčení chlubila se mi, že již sama vaří, což nemohla dělati dvacet let.

Podobný případ byl také v B. Četnický strážmistr prosil vroucně, abych jel léčiti jeho matku, která již pět let trpí revmatismem a nemůže se ani hnouti, a pro bolesti ani spáti. Aby mne snad neodradilo vzdálené bydliště jeho matky — bylo k ní pět hodin cesty — nabízel, že sám najme k cestě auto.

»Víte, co by vás to stálo? A já vám přitom nemohu vyléčení vaší matky nikterak zaručiti —« řekl jsem.

»Ať to stojí co chce! Vždyť já tu svou maminku tolik miluji, že kdyby to šlo, vzal bych její bolesti na sebe sám. A já pevně věřím, že vaše léčení bude mít úspěch.«

Nemohl jsem odolati tak vroucí lásce a víře a jel jsem tam s malířem A. Za deset minut bylo mamince již tak dalece dobře, že mohla bez bolesti vládnouti rukama, a po chvíli i koleno se jí uvolnilo.

»Pane, Ježíši, Tys vyslyšel mou prosbu!« — volala.

»Byla to veliká láska vašeho syna, pro kterou jste byla vyslyšena, neboť tam, kde je láska, tam se snadno léčí.«

Otec se synem se objímali a plakali radostí, a můj průvodce, malíř A. dojat, plakal s nimi. Když jsme již odcházeli, syn ještě vyběhl za mnou, objímal mne a líbal po tvářích.

»Vy jste náš vysvoboditel. Jak radostně budeme nyní žít!« — a slzami radosti doprovázel svá slova upřímných díků.

V B. n. L. vyléčil jsem advokáta, jemuž lékaři nedávali již pražádné naděje na uzdravení z těžkých následků krvácející ledviny. Jsa uzdraven, sliboval, jak střídmě bude nyní žíti, aby se nemoc snad znovu nevrátila.

Z ústavu slepých, který je pod ochranou vzácného kněze lidumila, přivedl mi jeden mladík svoji sestřičku. Slepé děvčátko za chvilku prohlédlo a jako srnka ode mne odběhlo. Po prázdninách přišla se mi pochlubiti, že přečetla již sama jednu knihu, a když jsem jí dal číst nejdrobnější písmo z novin, přečetla je zcela dobře.

Léčil jsem také jednu paní, která po 18 let trpěla tak silným krvotokem, že v určitých dnech musela dostati i několik injekcí za den, a následkem veliké ztráty krve zůstávala mnohdy pět až šest dnů úplně v bezvědomí. Za několik dnů po mém léčení byla zdráva a v dopise, kterým mi děkovala, líčila mi velmi široce a dlouze, jakým krutým utrpením v letech své nemoci prošla.

I její muž děkoval mi velmi tklivým dopisem a toto uzdravení přirovnával k uzdravení ženy nemocné krvotokem, jež je popsáno v evangeliu Lukáše, které mluví o ženě, která se uzdravila pouhým dotekem roucha Spasitelova. Je jisto, že podobná uzdravení z dlouhotrvajících, úporných chorob probouzejí vždy v lidech ohromnou víru, a proto přinášejí i jinak veliký duchovní užitek. 

Jedné neděle léčil jsem na Kladně 118 nemocných. Mezi nimi byl také hoch s poraněnou páteří, který nemohl choditi. Když se svlékl, a já viděl silně pokřivenou páteř, pochyboval jsem sám o tom, že by mé léčení postačilo k jeho uzdravení. Ale hoch sám mi připomněl:

»To, co jste tu vy již léčil, to byly jinší věci, než je ta moje.«

Položil jsem tedy dlaně na jeho páteř a cítil jsem sám tak mocný proud léčivé síly, že jsem již nepochyboval o hochově uzdravení. Za chvíli hoch skutečně chodil.

Té neděle, po 118 pacientech, byl jsem již opravdu unaven a spěchal jsem v poslední chvíli na nádraží, abych odjel domů. Zadrželi mne však domácí lidé a stěžovali si, že tři hluchoněmé dívky vlezly k nim přes plot a nedají se odbýti. Ježto byly hluché, bylo jim těžko vykládati, že již spěchám na nádraží, aby mi neujel vlak. Dívky však neodbytně stály přede mnou a spínaly ruce.

»Ať zmeškám, vyléčím-li tyto tři hluchoněmé —« řekl jsem si, a přiložil jsem dlaně k uším prvé z nich. Do mých dlaní jako když se průvan opírá — tak mocně odrážela se léčivá síla od uší prvé i dalších dvou hluchých. To bylo pro mne znamením, že jsou všechny tři ovládnuty cizími astrály a dle toho jsem zařídil léčení. Ovládající bytosti byly z nich odstraněny a za chvíli také všechny tři slyšely tikání hodinek. Dvě z nich, které uměly něco vyslovovati, dovedly mi to i samy říci, že slyší, třetí, která nedovedla mluviti, vyrážela jen nesouvislé zvuky a dávala znamení, že slyší. Také se potom začala učiti mluvit.

V obchodní záležitosti přišel za mnou do kanceláře jeden doktor medicíny. Byl překvapen, když za našeho rozhovoru chvíli co chvíli vcházela ke mně slečna a oznamovala mi, že je tam někdo, kdo si přeje lístek k léčení, nebo hlásila návštěvu, která přišla o léčení požádati. To lékaře překvapilo a ptal se, zda snad také neléčím.

»Už ano, pane doktore, dělám vám konkurenci!« — směji se.

Leč tento graduovaný lékař nepozastavil se ani nad tím, že já, prostý člověk, mohu léčiti a s naprostou vírou okamžitě zvolal:

»To mne tedy sám Bůh k vám poslal! Proto, že mám podstoupiti operaci močového měchýře. Zkuste tedy léčiti také mne!«

Rád jsem svolil a naznačil mu chvíli, kdy bych měl pro něj volno. Když přišel k léčení, začal s nářkem:

»Víte, já toho mám moc. Zápal močového měchýře, silné reuma v ramenech a srdeční vadu. Té si ale nevšímejte, ta je naprosto nevyléčitelná.«

»Začněme tedy právě s tím nevyléčitelným —« řekl jsem — »a vy, prosím, jako lékař, pozorujte dobře účinky léčení. Vaše dojmy mne budou velmi zajímati.«

Vložil jsem ruku na jeho srdce a milý pan doktor pln údivu konstatoval po chvíli, sahaje si na puls:

»Je to možné, že já mám po srdeční vadě?«

Když jsem mu sáhl na rameno, prohlásil, že cítí, jako by jím elektřina projela a v prstech ruky jako by mu mravenci lezli. Zvedl ruku úplně bez bolesti. S močovým měchýřem také již na operaci nešel. Když jsem mu položil ruku na místo, kde dle určení byl zápal, pocítil tak velkou bolest, že zatínal zuby. Když jsem přejel přes toto místo po třetí, bolesti se utišily, a lékař, užaslý nad touto reakcí, pravil:

»Kdybych nevěděl, že to vše děláte zdarma, nabídl bych vám takový honorář, jaký dosud žádný doktor nedostal, protože já vím, co je to zdraví a jaká je jeho cena. Až budete potřebovat potvrzení a výsledcích svého léčení od lékaře, obraťte se na mne. Dám vám to černé na bílém.«

Před několika lety byl jsem hostem ve známém letovisku na Šumavě, kde je restauratérem bývalý legionář. Za války bylo mu prostřeleno koleno, takže při operaci lékaři musili mu celé kolenní jablko vyoperovati. Tím se mu noha značně zkrátila, takže při každém kroku na ni napadal a silně kulhal. Krom tohoto zranění přinesl si z války těžké asthma a srdeční vadu.

Za svého pobytu u něho nemluvil jsem vůbec o svém léčení, protože dny své dovolené chci zásadně prožíti v úplném klidu, abych si skutečně odpočinul. Netrvalo však dlouho, a z blízkého hotelu přišli tři dámy, které restauratéra upozornily na mé prý »zázračné« schopnosti. Restauratér přijal tuto zprávu nejprve s posměchem. Když pak slyšel jimi uváděné případy těch, kterým jsem pomohl, dokonce i případy uzdravení z jeho vlastní blízkosti, o nichž se mohl sám lehko přesvědčiti, rázem obrátil. Už neříkal, že žádným takovým zázrakům nevěří, ale začal hned přemýšleti o tom, jak by využil mé přítomnosti a sám na sobě účinky mého léčení vyzkoušel. Protože více než ochromená noha překáželo mu v jeho zaměstnání těžké asthma, obrátil se na mne s prosbou, zda bych se nepokusil o léčení také u něho.

Vyhověl jsem jeho prosbě a vešel s ním do jeho salonku. Protože se od svých pochybností obrátil k víře v sílu a moc duchovního léčení, byl jeho úspěch okamžitý. S radostným pocitem úlevy ptal se hned dále, nebylo-li by možno také pomoci nějakým způsobem jeho ochromené noze.

»Je-li vaše víra absolutní, pak se dá jistě spraviti i toto!« — řekl jsem — »neboť moc Boží je bezměrná.«

Požádal jsem jej, aby se posadil a položil jsem zlehka obě ruce na jeho operované koleno. Po mé obvyklé prosbě k našemu Spasiteli slyšel jsem náhle, jak mu v koleně praská, jako by kosti lámal. Ptal jsem se proto, zda i on to slyšel.

»Nejen slyšel, ale také cítil —« potvrdil mi ihned. — »Ne snad bolest, ale silný tlak, jako by se uvnitř opravdu něco dělo, ale ve chvíli tento tlak opět povolil.«

»Tak je dobře —« řekl jsem — »a nyní se zkuste postaviti!«

S údivem konstatovali jsme oba, že chromá noha se narovnala, tím zárove i prodloužila, take mohl jít zcela rovně a na nohu již nenapadal. Za tři dny nato přišel mi pln úžasu oznámiti, že se dočkal ještě dalšího zzraku, který daleko předčí to, co se dělo přímo při mém léčení. Tvrdil totiž, že mu během oněch třech dnů narostlo nové kolenní jablko, takže m te již nohu úplně normální. Stalo-li se tak skutečně, to by musili ovšem zjistiti lékaři, já prostě uvádím, co pan restauratér mi řekl.

Dnes, když do těchto končin přijedou hosté, kteří jej znali jako kulhajícího, diví se nesmírně z������zraku, který se s ním stal, a on každému ochotně vypravuje, jak byl uzdraven.

Z této hrstky případů, které jen namátkou jsem tu ze své praxe uvedl, je zřejmo, že jsem se nezastavil ani nad případy sebe složitějšími, snad i beznadějnými pro toho, kdo nevěří v sílu a moc Boží. Pro každého, kdo s důvěrou ke mně se obrátil, snažil jsem se s pomocí Boží dosáhnouti alespoň úlevy, když ne úplného ozdravění.      

Uvedené příklady ukazují, že tímto způsobem dají se léčiti: slepota, hluchota, němota, rakovina, ochromení, chromé nohy, nádory, krvotoky, zduření krku (vole), srdeční vady, cukrovka reumatismus, astma a jiné.

Zdůrazňuji však znovu, že k vyléčení každého jednotlivého pacienta bylo vždy nezbytně zapotřebí jeho vlastní opravdové víry, bez níž by moje léčivá síla neměla účinku. Ten, kdo nevěří a chce to jen »zkusit«, zda by touto cestou mohl býti zbaven své nemoci nebo utrpení, odchází zpravidla zklamán, neboť opakuji znovu a znovu a každému vždy připomínám:

»Víra tvá tě uzdravila.«

Ptal jsem se jednoho lékaře, který byl přítomen při mém léčení, co tomu všemu, co viděl, říká.

»Jenom tohle: to jsou Lurdy, a lékařská věda bude na vrcholu tehdy, až se začne dívati na choroby lidí také z této stránky.«

Tyto věci opravdově studovati — k tomu je však třeba ještě něčeho vyššího, než pouhé vědy. Věda neodkryje podstaty těchto věcí tomu, kdo nemá odvahy přistoupiti k samotnému prameni poznání — to jest k poznání Boha a duchovna.

Smutno mi bylo, když jsem mezi svými pacienty vyléčil z těžké srdeční vady jednoho doktora theologie, který v okamžiku, kdy pocítil ulehčení, prohlásil:

»Teprve teď věřím, že Kristus uzdravoval.«

»Teprve teď, pane doktore, jste uvěřil? Což takový prostý člověk má vám teprve ukazovati to, čemu vy, theologové, máte nejvíce věřiti, abyste mohli víře této učiti i lid? Jen proto vaše církev, která se sama za jedinou pravou prohlašuje, ještě nikoho nevyléčila, protože ani její hlasatelé sami nevěří do všech důsledků ve slova Kristova.«

Když Ježíš uzdravoval, ptal se nemocného: věříš? To jest: věříš ve Všemohoucnost Boží, že můžeš býti uzdraven?

Tato silná touha po uzdravení jest vpravdě prosebnou modlitbou našeho ducha k Bohu, jest onou důvěrou v Boha, která uzdravení přijme a udrží.

Kristus, který byl ztělesněním lásky, nejčistší součástkou samého Boha, pravil:

»Ne já, ale Otec můj ve mně přebývaje skutky činí.« Kristova jednota s Otcem byla schopna Boží silou všechny, chorobou porušené buňky v těle nemocného uvésti v soulad a uzdraviti. Ježto viděl, je-li nemocný člověkem zlým nebo dobrým, věděl, čím si chorobu zavinil a smí-li býti uzdraven. A když byl člověk uzdraven, Kristus řekl mu:

»Víra tvá tě uzdravila. Jdi a nehřeš více!«

To jest, nemysli již na svou nemoc, nemusíš se jí obávati, budeš-li žíti životem čistým a střídmým a vyhneš-li se hříchu.

Láska a milosrdenství Boží jsou tak velké, že mně, nepatrnému hříšnému člověku dostalo se daru léčivé síly. Moji usilovnou snahu a vroucí touhu státi se lepším člověkem a žíti podle učení Ježíše Krista, jež jsem snad pochopil lépe než mnozí, odměnil sám Bůh. Mne, nepatrnému dítku, dostalo se veliké Boží milosti, abych mohl přesvědčiti i druhé o jeho veliké Lásce a Moci.

 

Neléčím jistě proto, abych sebe sama, obyčejného člověka, nějak vyznamenával, ze svých schopností pro sebe těžil, sám neb prostřednictvím jiných dělal si nějakou reklamu. Jediným mým cílem je — pomáhati druhým, jediným mým ideálem je — dokázati věřícím i nevěřícím, ze Bůh je  Láska,  a tato Jeho Láska neustále bdí nad námi a je schopna, navraceti nám zdraví.

Je žalostné odbývati smíchem ty, kteří se již přesvědčili, že tu vyšší, Božská moc existuje. Všichni měli by toužiti poznati tuto sílu, spojiti se s ní a sami se přesvědčiti, že ušlechtilý život vede nás k prameni oněch nejvyšších darů, jež může nám svěřiti jen Bůh.

Odpuzujte ze svého srdce sobectví, nelásku, zášť a závist, milujte celý svět, tvořte harmonii celého vesmíru!

Jen tak můžeme se přibližovati k Bohu a Jeho Síla bude pak s námi. Otevřte všichni nitra svá, aby Láska Boží mohla jimi procházeti! Jen tak poznáte blaho království Božího, které se k vám přiblíží. Bůh posilniž vás na této cestě.

 

Nahoru

 

Další:

 0      1           4     5        7     8     9     10     11