KE STAŽENÍ:

Přednášky-Audio-Video

 Zdravnet.cz

 

 

 

 

PŘEDNÁŠKY BEDŘICHA KOČÍHO O DUCHOVNÍ LÉČBĚ        3.
BEDŘICH KOČÍ
 

3. PROČ JSOU LIDÉ NEMOCNÍ

 

Po všechna léta, kdy jsem se zabýval duchovním léčením, ve svých přednáškách i ve styku s nemocnými, kteří za mnou přišli a přicházejí stále, říkal jsem vždy a opakuji stále: dříve než ke mně, jděte k lékaři. Dovolávejte se nejprve pomoci jeho, jeho odborných studií a cenných vědomostí, jichž nabyl svou praxí, a teprve pak, řekne-li vám lékař přímo, že věda lékařská pomoci vám nemůže, že všechny zákroky a metody, které třebas ve všech ostatních případech dočkaly se úspěchu, ve vašem případě selhávají, pak teprve obracejte se k léčení duchovnímu.

Nezapomínejme, že mnoho a mnoho chorob lidských má svoji příčinu v duchovnu. Neodstraníme-li příčiny, je ovšem nemožno léčiti následky. V mnoha a mnoha případech lidé choroby k sobě přímo přivolávají, v mnoha případech jen oni sami jsou nejtěžší překážkou, která znemožňuje jejich uzdravení.

Mám o tom své zkušenosti. Tisíce nemocných, kteří za mnou přišli, poskytli mi mnoho příležitosti k tomu, abych správnost svých poznatků viděl potvrzenu ne na jednotlivých, nýbrž vždy na celé řadě případů obdobných. Pohlížeje na nemoci lidské se stanoviska duchovního, přišel jsem k poznání celé stupnice duchovních příčin, které způsobují onemocnění nebo zabraňují uzdravení. Tyto příčiny chtěl bych zde alespoň stručně probrati a připojiti k nim příklady z vlastní praxe, které jsou vždy nejvýmluvnějším výkladem i nejpádnějším potvrzením každé theorie.

Na prvém místě uvedl bych

 

1. Choroby vyvolané zlem.

Každý, kdo jen trochu vnikl do nezměnitelných zákonů duchovních, jistě sám ví, že stejné přitahuje stejné. Zlo budí opět jen zlo se všemi jeho důsledky, stejně jako láska probouzí opět jen lásku s jejími kladnými podmínkami životními. Ten, kdo vyvolává zlo, plete na sebe bič, který se vždy nejdříve proti němu samému obrátí a na jeho vlastní hlavu nejtíže dopadne. Člověk naplněný nenávistí, zlobou, pomstychtivostí, staví se přímo do služeb zla, které nalézá u něho velmi vhodnou půdu ke svému působení a projevuje se nemocí.

Takový pacient, naplněný zlem, jemuž od jeho nemoci nepomohl ani lékař, nemůže se také nadíti, že bude uzdraven silou duchovní. Nemá ani práva dovolávati se pomoci Božské síly a prositi Boha za své uzdravení, nezřekne-li se své hříšné nenávisti a nezamění-li ji za opravdovou, celým srdcem procítěnou lásku.

Viděl jsem sám celé řady případů, kdy nápadné zlepšení choroby, ne-li dokonce úplné uzdravení přišlo ruku v ruce s usmířením nemocného s jeho dávným nepřítelem, ve chvíli, kdy nemocný dokázal přemoci sebe sama a zapomenout na utrpěné křivdy nebo pokorně odprositi za křivdy spáchané. Na druhé straně byli to nemocní sami, kteří onemocnění uváděli v souvislosti s propuknutím nějakého sporu, kdy ve zlosti, zachváceni zlobou a pomstychtivostí, ochromilo je náhlé onemocnění.

Právě proto, že jsem viděl tolik hrůzných konců, k nimž vede lidská zloba, zášť, nenávist a neláska, chci tu alespoň malý zlomek z těchto zkušeností uvésti.

Jako prvý případ uvedu ženu, která trpěla neuralgickými bolestmi zubů. Její dcera, která ji v její nemoci měla obsluhovati, jen nerada, bez lásky konala tyto své povinnosti. S nechutí dávala matce teplé obklady, nerada vedle ní se zdržovala, zapomínajíc přitom na všechno, co pro ni až dosud matka učinila, kolik nocí neúnavné péče pro ni již obětovala, kolika důkazy opravdové lásky mateřské ulehčovala jí její život. Zejména v neděli, když se všechny kamarádky sešly ke společné procházce, dívka byla velmi netrpělivá a k matce nevlídná. Ve svém sobectví povzdechla si:

»Raději bych ty bolesti trpěla sama, jen kdybych mohla jít ven!«

V tom okamžiku matčiny bolesti ustaly a dcera vykřikla nesnesitelnou bolestí, kterou pocítila. Bolesti tyto mučily ji po celých 14 dnů.

To nebyla láska, která byla ochotna převzíti matčiny bolesti. To nebyl soucit, který by v lítosti nad matčinými bolestmi řekl:

»Jak ta maminka zkouší, jak trpí, a jak ráda bych ji z jejích bolestí vysvobodila a převzala je sama a sama za ni přetrpěla!«

Takovýto hlas lásky dítěte k matce, takto upřímně myšlená ochota obětovati se za matku, byla by jistě dovedla vyvolati síly dobré. Tyto dobré síly byly by matce ulevily a od dcery nebylo by žádáno, aby tolik trpěla. Ale takto, za okolností, za nichž dcera vyslovila ochotu převzíti matčiny bolesti, mohla dokázati pouze tolik, že se působení zla přeneslo z matky na ni a musila trpěti pak sama.

Jednou byl jsem pozván k léčení do rodiny, kde muž byl raněn mrtvicí a jeho žena, tři dny po jeho onemocnění, musila následkem těžkých, vysilujících průjmů ulehnouti také. Začal jsem s léčením u muže, ale nedařilo se. Léčivá síla odrážela se od něho jako gumový míč. Přistoupil jsem tedy k ženě, a účinek byl tentýž. Přitom všiml jsem si, že pravá ruka ženina je zahnuta jako ďábelský dráp. Vzal jsem tedy tuto ruku mezi své dlaně, ale ruka jako zkamenělá nezměnila své podoby. Vnitřní hlas poradil mi, abych se zeptal:

»S kým pak jste se to pohněvali?« Tu oba dva najednou, plni zášti a nenávisti, žalovali: »To tady soused stavitel, to je takový — — —« »Zadržte!« — pravím. »Zde je zdroj vaší nemoci. Neuzdravíte se, pokud nenahlédnete, že musíte každému vycházeti vstříc s láskou, že nesmíte s nikým žíti v nepřátelství, neboť jen láska plodí dobro — zlo plodí opět jen zlo a utrpení.«

Oni však neuznali své chyby, neustoupili od své nenávisti, a proto také musili trpěti dále.

O jiném případě povím vám toto:

Byl jsem volán k jedné ženě, které jsem již před časem pomohl od ochrnutí údů, že prý je ochrnuta znovu. Na uvítanou vyprávěl mi její muž, co se za poslední doby u nich sběhlo.

»Pokud byla žena nemocná, musil jsem míti hospodyni, která by vedla domácnost. Dokud žena ležela a nemohla se hýbati, šlo všechno dobře. Jakmile jste ji však uzdravil, takže mohla choditi, postavily se tyto dvě ženy proti sobě jako dva kohouti na jednom smetišti. Nesnesly se, nenáviděly se, až konečně jejich řevnivost vyvrcholila v prudkou hádku, v níž si obě pověděly to nejhorší, co si jen říci mohly. Za této hádky žena se skácela a je ochrnuta znovu jako byla dříve. Ale ještě jednu zajímavost k tomu dodám —« řekl mi muž s úsměvem — »oné hospodyni se stalo totéž, co mé ženě. Zhroutila se po této hádce a leží rovněž ochrnutá, neschopná práce a pohybu.«

Na tomto případě je jasně zřejmo, že byla to nenávist, která srazila obě ženy k zemi a přivodila jejich onemocnění. Zde nemohl jsem ovšem léčiti. Mohl jsem pouze dáti jednu jedinou radu:

»Smiřte se spolu, odproste Boha, že zlem jste si navzájem sloužily. Řekněte si: Nechme zášti, milujme se. Rozkřešte v sobě jiskru lásky a uzdravíte se pak obě.« To nejsou smyšlenky, to je skutečnost, která je zároveň i varovným hlasem pro každého, kdo je v nebezpečí podobného propadnutí zlu a nenávisti. Nehněvejme se na nikoho, vyřizujme vše mírem. Všechna zlá slova vyškrtněme vůbec ze svého slovníku. Žijme v lásce a budeme spokojeně, šťastně žíti.

Obdobný případ pozoroval jsem u jedné ženy obchodnice, která volala mne k sobě znovu, ač jsem ji před časem vyléčil z jejího ochrnutí, které se nyní opět vrátilo. Hned při vstupu do jejího bytu poznal jsem příčinu jejího nového onemocnění. Zastihl jsem ji totiž v nejprudší zlosti, jak křičí a nejhoršími jmény častuje svoji služebnou.

»Milá paní, takhle nebudete nikdy zdráva. Řekl jsem vám, jak se máte chovati, abyste si své zdraví zachovala. Chcete-li býti uzdravena božskou silou, pak musíte šířit kolem sebe jen lásku a dobro. A vy zatím děvčeti, které o vás pečuje, které vám slouží a vám se obětuje, tak hanebně nadáváte. To děvče máte míti ráda jako svoji sestru. Ona po vás uklízí, pere vám, krmí vás, vše ochotně vám udělá, a vy, třebaže byste bez ní nemohla býti ani živa — takovýmto způsobem se jí odvděčujete?«

»Vždyť je to jen služka, kterou si platím!« — řekla žena pohrdavě. — »Beztak jen ona zavinila mé onemocnění. Seděla jsem ve svém vozíčku na zahradě, a ona přišla za mnou. Já jsem se nad ní rozzlobila a tu najednou, jako když někdo nadzvedne můj vozík a já byla mrštěna do kouta zahrady, až jsem celá potlučená.«

»Ne ona, ale vy sama zavinila jste si svou chorobu. Ve chvíli hnvu pepadlo vás číhající zlo a mrštilo vámi. Ve vašem domě není lásky, a dokud se neobrtíte, nemá k vám Boží síla přístupu.«

S případem velmi podobným setkal jsem se v jednom moravském městě. Přednášel jsem tam, a když jsem skonil, přišla ke mně slečna, velmi zkrušená dlouholetou chorobou svého otce. Lékaři nemohou zjistiti ani příčinu nemoci, ani nalézti prostředek, kterým by mu ulehčili. Při tom, jen jako mimochodem, zmínila se o tom, že i otcova sestra je již také po několik let tě��ce nemocná. Ptal jsem se ihned, v jakém poměru tito dva spolu žijí.

»To je právě to, co snad překáží jim oběma k uzdravení. Oni se navzájem nenávidí —« přiznala. »Před lety se otec s tetičkou pohádali, v nepřátelství se rozešli, a v tomto nepřátelství vůči sobě setrvávají, a také po celou tu dobu, což je přímo k neuvěření, jsou oba nemocní.«

Potvrdil jsem jí správnost jejích dohadů, hledá-li pravou příčinu choroby ve vzájemné nenávisti obou. Jejich uzdravení nemůže nastati dříve, dokud se oba dva nesmíří. Zlo, které v nich vzniklo, hlodá na jejich tělesném organismu tak zhoubně, že nepostaví-li se mu na odpor upřímným projevem lásky a usmíření, může je toto zlo připravit o život.

Po tomto výkladu prosila mne slečna o radu, co má tedy udělati, aby přispěla ke smíru, o němž ani jeden ani druhý nechtějí ani slyšeti. Poradil jsem jí:

»Dojděte k tetičce a řekněte jí: Milá tetičko, přemýšlela jsem o tom, kdo vlastně zavinil nepěkný poměr mezi vámi a mým otcem, a přišla jsem k tomu, že vlastně je vina na naší straně, a proto přicházím k vám poprosit vás, abyste nám odpustila a už se na nás nehněvala.«

»Ale my nejsme tím vinni!« — vyhrkla slečna nakvašeně. »Ona je tím vším sama vinna.«

»Na to jsem se vás neptal, slečno—« odpověděl jsem. »Byl jsem tázán na radu, co máte dělati, abyste dosáhla smíření svého otce s jeho sestrou. Vyhovuji vašemu přání a neřeším k tomu otázku, na které straně hledati vinu. Uvidíte, že když toto uděláte a takovýmto způsobem s tetičkou promluvíte, že vám řekne ihned: Ale kde pak, děvče, já jsem tím vinna. To jsou ty naše tvrdé palice, moje, stejně jako tvého otce. Nikdo z nás nechtěl nikdy přiznati své chyby, a proto zůstává mezi námi věčné nedorozumění. Věřím, že jen tím oba hyneme.«

Po tomto vysvětlení slečna slíbila zachovati se dle mé rady. Hned druhý den vypravila se ke své tetičce, a dopadlo vše přesně tak, jak jsem byl předpovídal. Tetička byla ochotna vzíti všechnu vinu na sebe a vypravila se ihned s neteří ke svému bratru, který ji s otevřenou náručí a slzami přijal. Smířili se a po tomto smíření stal se zázrak. S obou nemoc jako by spadla a nyní žijí v lásce bratrské a sesterské a radují se ze zbytku svého života bez utrpení.

Jako další příklad zhoubného účinku nenávisti, která dovede člověka přímo strávit, uvedu případ mladé dívky, která byla dlouhá léta ochrnuta tak těžce, že ani mluviti nemohla. Byl jsem požádán, abych ji léčil. Hned po prvém léčení nastalo znatelné zlepšení. Po druhém léčení dívka mohla již i po bytě přecházeti. Její otec byl tímto úspěchem tak nadšen, že mne žádal, abych ji léčil ještě několikráte, a k tomu účelu že svoji dceru přiveze do Prahy, abych ji mohl snáze navštěvovati. Chodil jsem k ní asi čtrnáct dní. Jednou, sotva jsem vešel, šla mi sama vstříc, ale pojednou zůstala státi úplně ztrnulá a nemohla se ani pohnouti.

»Vy jste mne, myslím, vítala nějakými nečistými myšlenkami —« řekl jsem —»ač já přicházím k vám vždy s modlitbou na rtech, s láskou v srdci a čistou myslí.«

Popřela to. Uvolnil jsem její údy, ale druhý den opakovalo se totéž. Domlouval jsem jí, vykládal o nutnosti čistých, dobrých, láskyplných myšlenek, kterými musí svoji duši naplniti, chce-li býti skutečně uzdravena. Moje slova dojala ji k slzám a pohnula k upřímnému doznání.

Máte pravdu. Nečisté, zlé myšlenky mne přepadly, ač jsem se jim bránila. Nyní konečně cítím v sobě sílu, že jsem je překonala, a proto také mohu vám svěřiti své tajemství, o němž dosud nikdo neví. Mým ideálem bylo studovati malířskou akademii a státi se malířkou. Otec však proti mé vůli prosadil, že jsem šla na učitelský ústav. Za to jsem otce nenáviděla. Mojí jedinou touhou bylo — pomstíti se otci. Ve třetím ročníku učitelského ústavu stala se moje zášť vůči otci přímo nesnesitelnou. Zaslepena zlostí a nenávistí zvolala jsem jednou: »Ať jsem raději nemocná, než bych dochodila ústav, ať se raději stane cokoliv, jen když se nesplní otcovo přání.« A v tom okamžiku jsem skutečně klesla nemocná, ochrnutá, neschopna dokončiti svá studia.«

»Sama jste si zavolala zlo, sama jste si přivolala svoji nemoc, a úplně zdráva budete teprve tehdy, až mezi vámi a vaším otcem zavládne srdečný, upřímný a láskyplný poměr. Vyzpovídejte se otci, odproste jej. Trpěla-li jste, bylo to z vaší viny. On však trpěl vaší nemocí ještě více než vy. Připomeňte si, kolik těžkých starostí jste mu způsobila. Vaší povinností je odprositi jej a postarati se o to, abyste dalším svým jednáním své těžké provinění vůči otci odčinila.«

Doufám, že se tak stalo, a že také kýžený výsledek se dostavil.

Na Moravě měl jsem léčiti muže, který již 42 let trpěl zvláštní chorobou. Dověděl jsem se o něm, že když mu bylo 8 let, přišel do statku jeho otce žebrák, prosící o almužnu. Zlomyslný hoch z pouhého uličnictví hodil po něm kamenem a krvavě jej zranil v obličeji. Žebrák šel si stěžovati jeho otci, ale otec, namísto aby hocha pokáral a potrestal a poskytl žebrákovi potřebné pomoci, dal jej psem vyštvati ze stavení. Tu žebrák ještě na odchodu se obrátil a zvolal:

»Za tuhle bezcitnost se váš kluk do smrti na nohy nepostaví.«

A opravdu, v téže chvíli chlapec ochrnul na obě nohy, a všechno ježdění po sanatoriích a lékařských kapacitách ukázalo se bezvýsledným. Otec, zničený neštěstím svého syna, nevěděl co počíti. Jedna stařena poradila mu, aby vyhledal onoho žebráka, odprosil jej a požádal přitom, aby vyslovenou kletbu odvolal. Tato rada byla poslední nadějí nešťastného otce, a proto se vydal na cestu. Nebylo snadné tohoto žebráka najíti. Dva a půl roku bloudil po Moravě a v Uhrách, než jej nalezl v malé vesničce dnešního Slovenska. Padl před ním na kolena a prosil:

»Dědečku, prosím tě, zbav mé dítě kletby, ať se může uzdraviti.«

»Vidíš, teď jsi poznal, co je to chodit od chalupy k chalupě a vyprosit si nějaké to sousto! Už víš, jaké to je, nemít kde hlavu složit! Vytrpěl jsi také něco při tom, a pro toto tvé utrpení udělám ti také něco k vůli. Kluk tvůj bude chodit, ale ne bez holí.«

A skutečně. Hoch začal choditi, ale hole musil míti v ruce, ač se o ně ani neopíral. Musil je míti i u postele, bez nich ani nevstal, a jakmile mu vypadly z rukou, ihned se skácel. Později poznal, že postačí, drží-li jen hole v jedné ruce, a že již může choditi a všechno dělati.

Léčiti se však tento člověk nedal. Když prý už tak dlouho s těmi holemi chodil, bude prý choditi s nimi až do smrti. Za svůj nerozumný skutek chce se káti až do konce svého života. Bylo mu tehdy 50 let — tedy již 42 roky trvalo jeho utrpení, kletbou přivolané, a možné dost, že trvá dosud.

Leč ani onen žebrák neučinil dobře, že tuto kletbu na hocha přivolal. I on bude za tuto vinu pykati, třebas až v příštím svém životě, neboť prohřešil se těžce proti přikázání:

»Odpouštějte svým nepřátelům a za zlé dobrým odplácejte.«

Když jsem přednášel ve Vídni, přišla ke mně po přednášce mladá židovka a prosila mne o radu, jak by mohla napraviti svůj hřích, kterého se dopustila vyslovením kletby. Na vysvětlenou řekla mi, že měla dlouhou známost s mužem, s nímž se pak pro cosi pohněvala. Rozešli se a on si vzal za ženu jinou. V den jejich svatby, ve chvíli, kdy vstupovali do synagogy, vyřkla:

»Ať nejsou šťastni, ať je stíhá jedno neštěstí za druhým.«

A vskutku, novomanželé tito šťastni nebyli. Ale šťastnou nebyla ani ta, která v závisti nad nimi kletbu vyřkla. Žila nešťastným manželům nablízku — bydlela právě proti nim — a byla nešťastná s nimi. Měla svého dřívějšího nápadníka stále ráda, a proto ji mučilo svědomí výčitkami, že jen ona sama zavinila všechny nesnáze a neštěstí, které jej stále v jeho manželství provázejí. Prosila mne, abych jí poradil, jak by tuto kletbu mohla z nich sejmouti, že by velmi ráda chybu svoji napravila.

Poradil jsem jí, aby v prvé řadě prosila Boha za odpuštění svého prohřešení, dále že musí prositi Boha, aby kletbu jí vyslovenou z oněch lidí sejmul. Další její povinností jest pak jíti k oné nešťastné rodině a tam plně přiznati se ke svému činu a i tam prositi pokorně za odpuštění. Jen lítost nad způsobeným zlem a pokorné přiznání k němu a čistá láska k tomu, komu jsme ublížili, může napraviti chybu námi spáchanou.

Slíbila, že se dle mé rady zachová, a já doufám, že se tak stalo ve prospěch všech, kteří vyslovením její kletby trpěli.

Jednou přišla si ke mně trpce stěžovati mladá žena, jejíž utrpení bylo také zaviněno jen kletbou. Tato žena provdala se proti vůli své matky, která jejího vyvoleného nenáviděla. Třebaže byl to svědomitý, pracovitý a přičinlivý člověk, matka byla tak proti němu zaujata, že když se dcera za něj provdávala, vyslovila nad nimi kletbu. Kletba tato se splnila. Nezdar za nezdarem stíhal práci mladého muže, který pln rozervanosti přičítal všechnu vinu matce své ženy. Nakonec začal pít a ženu surově bít, takže jejich společné soužití stalo se peklem.

Když mi nešťastná žena toto pověděla, pozastavil jsem se nad tím, že právě její matka měla odvahu podobnou kletbu vysloviti, neboť tím se dopustila velmi těžkého hříchu, za který bude musiti sama těžce pykati.

Ani mne nepřekvapilo, když mi žena s pláčem vyprávěla, že její maminka už teď velmi trpí, neboť již šestý rok rozežírají její tělo červy. V tomto jejím utrpení nutno spatřovati pouze odplatu za zlo, které vyslovením kletby spáchala.

Jednou byl jsem volán k ženě, která měla na těle několik ohromných ran. Na několika místech jí docela uhnívalo a odpadávalo maso z těla. Křičela bolestí, když se s ní hnulo, nebo když ji chtěli obrátiti. Zhrozil jsem se přímo tohoto pohledu na tak ohromné utrpení.

Její choť, lékař, vyprávěl mi, co všechno již jeho žena protrpěla. Choroba její začala prý nejprve rakovinou konečníku, který jí lékař rozžhaveným drátem vyřízl, a na levé straně břišní udělal jí otvor k vyprazdňování střev namísto konečníku. Pak prý ji tak důkladně rentgenovali na zádech a kolem konečníku, že jí začaly vypadávati celé kusy masa, a i v pravé slabině měla značně velkou díru po vypadlém kuse masa. Manžel, ač byl sám lékařem, domníval se, že vše to zavinila věda lékařská a jeho páni kolegové.

Já však, při prvém pohledu na tuto hrůzu, pohlížel jsem na věc jinak. Ujistil jsem pana doktora, že je rozhodně na omylu, neboť ani lékaři ani věda lékařská nemůže tu býti obviňována. Příčina všeho toho je jistě daleko hlubší, její podklad nutno hledati v duchovnu. Proto, abych trochu do této záhady vnikl, dal jsem si vyprávěti alespoň stručně nejzávažnější události ze života nemocné.

Žena pocházela z rodiny velmi vážené. Její matka za svého života také velmi mnoho trpěla a tímto svým utrpením byla přivedena až k šílenství, v němž skočila z okna a zabila se. Pan doktor vyprávěl dále, ale jen jako mimochodem, že svého času měli u dětí vychovatelku, která se zabývala také černou magií. Nevím již z jaké příčiny, byla tato vychovatelka na hodinu propuštěna. Když opouštěla jejich dům, zastavila se ještě ve dveřích a řekla:

»Vy, milostivá paní, budete na mne pamatovat, a vzpomenete si na mne, až budete hodně trpět.«

Pak prý šla do svého pokoje, udělala si z chleba figurku a nějakými magickými tahy prováděla nad figurkou podivná kouzla. Pak prohlásila, že tato figurka je tělo paní, která ji právě propustila, a vzala špendlík a píchala do figurky. Propíchala ji na různých místech, v prvé řadě v konečníku, pak i v dolejších částech břicha. Jak se později ukázalo, právě v oněch místech, kde figurka byla propíchána, objevily se na těle ženy rány, z nichž vypadávaly celé kusy masa.

Přes to nikdo nepřikládal této věci velkého významu. Já však soustředil jsem se na chvíli, a dostal jsem toto vysvětlení:

Rodina této ženy, již tři pokolení nazpět, byla prokleta někým, komu bylo v jejím středu velmi ublíženo, a toto prokletí platilo až do třetího pokolení. Tato paní byla pravě již tím posledním, ale co nejzávažnějšího na tom — bylo mi řečeno, že tato trpící paní byla právě oním člověkem, který kletbu kdysi pronesl a proto také ona sama na sobě musí nésti nejtěžší následky vyslovené kletby, aby od ní osvobodila rodinu a sňala se sebe těžký hřích prokletí. Proto nebylo jistě náhodou, že do její rodiny přišla právě vychovatelka, zabývající se černou magií. To všechno je řízeno z duchovních sfér. Tato vychovatelka, sama jednajíc zavrženíhodně, svým počínáním přivodila, že ve zvratném působení tato duše musela toto veliké utrpení sama na sobě prožíti, aby se očistila z tíhy svého hříchu.

Lékaři, kteří zde pomáhali, nemohli pomoci, ale také nemohli uškoditi tak, jak se nemocná i její muž domnívali. Vždyť tisíce lidí jest prozářeno rentgenovými paprsky, a pro žádného z nich nemá toto prozáření tak těžké následky, aby jim vypadávalo a uhnívalo maso v těle. I v tomto případě lékaři byli jen nevědomými nástroji k vykonávání trestu, který si duše tato zasloužila.

Zdá se to snad nespravedlivým, že tato paní nese na sobě trest za člověka dávno před tím již žijícího. Tak ovšem může usuzovati pouze člověk, který chápe život pouze z jediného jeho úseku a nebéře v úvahu životy předcházející i příští, které jsou v nerozlučné souvislosti.

Obdobný případ nalezl jsem v L. Byl jsem volán k léčení jedné ze dvou sester, která byla také stižena ohromným utrpením. Viděl jsem, že všechna pomoc je marná, neboť nadevší pochybnost byl to případ karmický. Sestra nemocné vyprávěla mi také, že se jí jednou ve snu zjevila její matka, která jí pravila:

»Mary, naše Ema to má od dědečka. Někdo se domníval, že mu dědeček ublížil, a ten ho za to proklel do třetího kolena. Ona vzala na sebe toto utrpení, neboť ona jest tím člověkem, který před lety tuto kletbu vyslovil. Proto při svém vtělení vzala tento kříž na sebe a tíhu této kletby nyní odčiňuje svým utrpením.«

Těchto několik případů dojista postačí, aby ukázaly sílu a daleko sahající následky vyslovené kletby. Radím vám upřímně: Střezte se svolávati ve hněvu a zlosti na někoho trest. Dopadne vždy těžce i na vaši hlavu! Varujte se v rozčílení, když vám někdo ublížil, nebo když se domníváte, že vám ublíil, přáti mu něco zlého. Neničte lidsk zdrav, abyste i vy mohli zůstati zdrávi. Pamatujte vždy na to, že ve chvíli rozčilen a hněvu není ve vás dobro, nýbrž zlo, které velmi rádo použije vaší pomoci k vykonání viditelného zla. Vaše radost nad tím, že se dle vašeho přní vede vašemu protivníku opravdu zle, že Bůh vyslyšel slova vaší kletby, nepotrvá nikdy dlouho. Vy sami poznáte zakrátko, nikoliv to co je to trest Boží, avšak to, co jest to zvratné působení. Pamatujte v takových chvílích když ne na nikoho jiného, tedy alespoň sami na sebe �� pak jistě nebudete míti odvahu někoho proklínati nebo někomu cokoliv zlého přáti.

A nyní uvedu ještě jiný příklad, na němž poznáte, jak se účinky zla obracejí proti tomu, kdo je způsobil.

Jednou přišel do mé kanceláře ředitel jedné velké tiskárny, která chtěla pro mne pracovati. Mezi jinými tisky pan ředitel ukázal mi také knihu, kterou jeho šéf vydal. S odporem jsem mu ji vrátil. Byla plna perversních obrázků, vypočtených na nejnižší pudy lidské, takže přímo strhovala duši z její čistoty do bahna neřesti. Jediným účelem jejím bylo, aby si její vydavatel mohl naplniti svoji kapsu.

»To je strašný hřích, který váš šéf páše. Já na jeho místě spálil bych celý náklad téhle knihy, není-li ještě mezi lidmi. Myslíte, že tímto otravováním lidských duší sobě poslouží? Ručím vám za to, že mu takovéto dílo přinese jen zlo.«

»Pane, vy jste jako prorok« — zvolal pan ředitel. »Můj pan šéf jest raněn mrtvicí, a všechen jeho majetek mu není nic platný, nemá-li zdraví.«

Dále se pan ředitel rozpovídal o svém šéfovi a o jeho úmyslu zbohatnouti, bez ohlížení se na morálku a mravnost. Najal si dvě divadla najednou, a chtěl, aby se v nich hrály samé lehčí, více méně znemravňující hry, protože počítal, že hry tohoto druhu budou míti nejvíce přitažlivosti pro dnešní unuděnou, v úpadku se nacházející společnost. V den zahajovacího představení byl šéf sám u pokladny jednoho ze svých divadel a s ohromnou radostí pozoroval velké zástupy lidí, které se valily do divadla. Nepomýšlel na to, že tento zástup jeho vinou žene se vlastně do mravní zkázy. Mnul si jen s uspokojením ruce, protože při tomto slibném začátku dalo se předpokládati, že počítal-li předem se stotisícovým příjmem měsíčním, bude při tomto zájmu obecenstva příjem jistě dvojnásobný. A v této radosti, v samém divadle, u pokladny naplněné touženými penězi, ranila jej mrtvice, která z něho udělala trvalého mrzáka.

Zřejmě — velmi špatně se mu vyplatila jeho snaha strhovati duše lidské do bahna nemravnosti jen proto, aby si naplnil svou kapsu. Ježto sám byl vší práce nadále neschopen, ujal se vedení jeho podniků syn. Leč na všem jako by ulpělo prokletí, všechno spělo ke zkáze. Zkrachovaly oba podniky divadelní i tiskárna, a tak na místě touženého zisku sklízel člověk ten jen zasloužené ovoce vykonaného zla.

Při této příležitosti žádal mne pan ředitel, abych se pokusil léčiti jeho šéfa. Odmítl jsem, protože za těchto okolností, dokud on sám svých chyb nenapraví a svého těžkého prohřešení neodčiní, nemohlo by mé duchovní léčení míti žádného výsledku. Až uzná a napraví své chyby a s celým srdcem obrátí se na víru pravou, pak teprve, až bude uzdravena a očištěna jeho duše, může se nadíti, že bude uzdraveno a od všech nemocí očištěno jeho tělo.

Nezapomínejte nikdy, že to, co zaséváme, budeme také sklízeti. Zákony neodlučné souvislosti příčiny a následků platí pro všechny stejně, a nikdo neunikne zasloužené odplatě.

Tyto uvedené případy jsou nejlepšími doklady pro poznání zhoubných účinků zla, které se vždy vrací na místo svého původu, aby zde se projevilo. Každé zlo znamená porušení zákona Božího, a porušíme-li svévolně harmonii s těmito zákony, otevíráme duši svou přístupu nízkých vlivů, které způsobují onemocnění. Proto lidé zlí, nenávistní, prchliví, závistiví, lhaví, podvodní a mravně nečistí bývají velmi často těžce nemocní, a páni lékaři mají s nimi těžkou, beznadějnou práci. Ani sebe lepšímu lékaři nepodaří se žádnými injekcemi, žádnými jedy a léky zbaviti duši nemocného člověka duchovního zla, které duši tak zvaným hříchem znečišťuje.

Proto vyhýbejte se všem zlým myšlenkám a naplňte srdce svoje láskou a dobrem. Přejte každému i když vám ublíží, jen dobro, nikdy ne nikomu nic zlého. I svého největšího nepřítele změníte láskou v přítele, a touto láskou svou očistíte duši svou tak, že se stane imunní pro přijetí jakéhokoliv zla, tedy i nemoci, utrpení a bolesti. Láskou budete k sobě přitahovati z vesmíru jen dobro, zdar, požehnání Boží a s ním i zdraví.

Jako další z chorob, které mají příčinu svou v duchovním, nikoliv fysickém světě, uvedl bych

 

2. choroby přivolané myšlenkou na nemoc.

Nejvíce nemocí přivádějí si lidé svými myšlenkami, tím, že stále na nemoci myslí. Mnohému stačí jen nepatrná bolest nebo chvilková nevolnost, a hned počne se tímto pocitem obírati s takovou důkladností, že tento pocit, který by třebas, kdyby mu nebylo věnováno tolik pozornosti, za chvíli zmizel, tímto přemýšlením se upevňuje a zesiluje. Mnozí hned plni strachu přemýšlejí, co to asi je, jak dlouho to bude trvat, jaké budou následky atd., a přitom si jistě neuvědomují, jakou moc a sílu mají podobné myšlenky o nemoci.

Každá myšlenka je tvořivá síla, která do vesmíru vyslána, hledá zde síly sobě podobné, aby se s nimi spojila v silný myšlenkový proud. Tímto proudem posílena, zachycuje se podobně jako radiová vlna na všech stanicích s ní sladěných. Proto člověk, zabývající se myšlenkami o nemoci, bolesti a utrpení, zachycuje v sobě z vesmíru se jej dotýkající bolesti, nemoci a utrpení z celého světa. Že si tím rozhodně neposlouží, je jasno. Ba, i člověk sebe zdravější pocítí v této chvíli spojení s vesmírovým proudem nemocí a utrpení různé bolesti na různých místech těla a nedovede si vysvětliti, jak je to možné, jak tyto bolesti vznikly. Kdyby si byl vědom úžasné síly každé myšlenky, pak by jistě pochopil, že si bolesti tyto přitáhl z vesmíru sám svým přemýšlením o nemoci.

Proto chceme-li býti zdraví, silní a svěží, musíme naplniti duši svou myšlenkami a vírou ve zdraví, sílu a svěžest. Tím připojíme se k myšlenkovému proudu stejného obsahu jako je myšlenka naše. Myslíce stále jen na zdraví, nemůžeme nikdy přijmouti v sebe žádné nemoci.

I toto mé tvrzení potvrdila mi v mnoha a mnoha případech moje praxe. Uvedu zde alespoň jeden, opravdu klasický příklad.

V jednom venkovském městě, kde pan farář z kazatelny ohlašoval můj příchod, přihlásila se u mne o léčení také jedna žena, dobrá duše křesťanská. Ptal jsem se jí, co jí vlastně chybí.

»Ale to já sama ani nevím. Někdy to začne u palce na noze, někdy v lýtku, někdy mne bolí koleno, jindy stehno, pak opět srdce, hlava, krátce, celým tělem mi to prolézá.«

Věděl jsem hned, co s ní ve skutečnosti je, a také jsem jí to řekl. Byla to síla její vlastní myšlenky, která ji vrhala z bolesti do bolesti, z jedné nemoci do druhé.

»Kdybyste přestala o svých bolestech přemýšlet, bolestí byste neměla. Řekněte si raději pevně: Pryč ode mne zlé, škodlivé myšlenky o nemoci. Vždyť mně nic není, já jsem úplně zdráva, a uvidíte, že vám bude dobře.«

Líbila se mi opravdu prostoduchá odpověď ženina:

»Vědí, to můžou mít docela pravdu. Já jsem totiž švadlena a chodím po domech šít. Když jsem tak od rána do večera zaměstnaná a musím myslit na práci, nemám čas myslit na to, co mi schází, a tak se u mne žádná bolest ani neohlásí. Za to však, když zůstanu doma a nemám co dělat, tak z bolesti ani nevyjdu.«

Proto braňte se, ze všech sil se braňte každé myšlence na nemoc! Nemazlete se s žádnou chorobou! Myslete raději stále jen na zdraví, abyste si z vesmíru přitahovali stále jen zdravé, svěží proudy duchovní, které vás naplní nezdolnou silou k životu a neochvějnou vůlí využíti všech svých schopností.

Běda hypochondrům! To jsou nejtěžší pacienti tohoto druhu. Po celý život jsou stále nemocni — ale jen vlastní svou vinou, protože o ničem jiném nepřemýšlejí, než o svých nemocech. Oč šťastnější jsou ti, kteří plni optimismu věří, že jsou zdrávi, i když tu a tam nějaká bolest se jich dotkne!

V souvislosti s podobnými příčinami chorob lidských třeba se zmíniti také o těch nemocných, kteří podléhají následkům svého onemocnění pro pouhé ochrnutí vůle.

Nejvíce takto postižených zanechala nám španělská chřipka, která řádila na konci světové války. Dle statistiky zůstalo po ní asi 104.000 lidí úplnými mrzáky, nad nimiž lékaři, jak v mnoha případech sami doznali, jsou úplně bezmocní. To je zcela pochopitelno, protože jsou to lidé s ochrnutou vůlí, na něž všechny léčebné prostředky nedostačují. Dále pak, většina těchto nešťastníků, právě následkem ztráty vlastní vůle stala se schopným nástrojem bloudících duší, t. j. jejich astrálních těl, která našla vhodné místo ke svému zakotvení. Tyto cizí bytosti, v cizím těle usídlené, velmi často tělo nešťastníka zdeformují, ochromí, ba mnohdy učiní je naprosto neschopným každého pohybu.

U takovéhoto nemocného je nutno nejdříve odstraniti ovládající jej bytost, potom duchovní silou prozářiti jeho mozek, aby se opět vrátila vůle nemocného, a nakonec pak prozářiti duchovní silou celé jeho tělo. Dále pak třeba od nemocného zcela důrazně žádati naprostou poslušnost, neboť ochrnutý, přivyklý své nehybnosti, není vždy ochoten podrobiti se pozvolným, ale nezbytným cvikům tělesným. Nejprve se cvičí předpažení, rozpažení a vzpažení, a to vždy třikrát za sebou, až je si nemocný jist, že svýma pažema vládne. Pak se nemocný učí choditi, k čemuž jsou velmi účinná rázná tempa vojenských kroků, a když tak asi třikrát přes pokoj přejde, učí se obyčejné, nenucené chůzi. Tato cvičení musí s nemocným někdo prováděti po celé tři neděle, jak již řečeno, alespoň třikrát denně. Jejich účelem je především, aby si nemocný sám pomalu uvědomoval, že když chce, může konati všechno, co bude opravdu chtíti, čili, že může opět ve všem uplatňovati svoji vůli.

Nemocný sám má pak radost z toho, co všechno již sám dokáže, a tato radost je mu povzbuzením, aby se snažil sám dokázati i jiné věci, kterých až dosud nebyl schopen. Po třech nedělích zpravidla pokročí již tento způsob léčby tak daleko, že nemocný je schopen každé práce, která se mu přidělí, nebo kterou on z vlastní své vůle chce vykonati.

Takovýchto nemocných léčil jsem již spousty, a mohu říci, že 90% úspěšně, byl-li totiž nemocný ochoten podrobiti se vůli toho, komu jsem po svém prozáření svěřil další vedení tohoto léčení.

U pacientů zpohodlnělých, kterým je milejší lenošiti, nic nedělati a dáti se jinými stále obsluhovati, nepomůže ani duchovní léčení.

Uvedu zde jeden případ, který jsem poznal v Košicích.

Starostlivý muž přivezl ke mně svoji manželku, která po španělské chřipce ležela ochrnuta, a to trvalo déle než deset let. Když jsem provedl na ní své léčení, procvičila bezvadně všechna mnou diktovaná cvičení, takže se mohla zcela volně pohybovati. Dokonce došla i bez námahy sama domů. Jakmile však se octla doma, položila se znovu na svoji pohovku a prohlásila k svému muži:

»Tak, a teď zůstanu znovu ležet a nikdo mne nedostane z té pohovky, ani pan K. ne.«

Je přirozeno, že v takovýchto případech je všechna námaha marná. Jediné, co by mohlo býti opravdu účinným, je energické zakročení, neúprosné naléhání, cosi podobného tomu, co jsem poradil nešťastnému otci v P.

Pozval mne totiž, abych léčil jeho syna studenta, asi dvacetiletého, který zmalátnělý po chřipce ležel a nemohl se ani postaviti. Prozářil jsem jej, a když jsem byl s léčením hotov, vyzval jsem jej, aby vstal. Naříkal, že vstáti nemůže, že jej všechno bolí, krátce, znal jen důvody, proč by to nešlo. Vysvětloval jsem mu, že jsem jej právě posílil, a že nyní jistě jeho síly stačí na to, aby vstal, jen kdyby chtěl. Mladíkovy nářky mne však nezmátly. Obrátil jsem se k jeho otci.

»Milý tatínku, když nepomůže nic jiného, pak bude třeba radikálního prostředku. Vezměte si k ruce pořádnou hůl, a třikrát denně vyzvete svého synáčka, aby vstal z postele. A kdyby nechtěl, naložte mu jich, kolik se do něho vejde, protože on vstát může. Kdyby si řekl: já chci vstát! — tak to skutečně dokáže a vstane.«

V tom okamžiku ozvalo se za mnou hlasitě:

»Já chci!«

Ohlédnu se — a ejhle! Student stál již na nohou a k úžasu svého otce začal choditi po pokoji.

Podobných výsledků z tohoto oboru své léčby mohl bych uvésti celou řadu. Pro mne, který s tímto výsledkem předem počítal, nebývalo v nich tolik překvapení, jako pro nejbližší okolí ochrnutého. Ze všech nejvíce býval však zpravidla udiven sám nemocný, když svoje, mnohdy po léta opakované nemohu nahradil energickým chci a musím, a skutečně také dočkal se toho, že mohl se volně pohybovati.

Na tomto místě zmíním se ještě o jednom, zvlášť výstižném případě.

V jednom místě Podkarpatské Rusi léčil jsem na přání pana primáře v nemocnici mnoho nemocných. Když pak pan primář viděl řadu úspěchů a krásných výsledků, požádal mne, abych zašel s ním k jednomu z jeho pacientů, který již 13 let leží úplně ochrnut následkem španělské chřipky. Neví prý si s ním již rady.

Šli jsme k němu. Našli jsme jej na terase, kde úplně bezvládný ležel na pohovce. Jeho lidé domácí přenesli jej z venku do pokoje, a zde posadili ho do křesla.

Mojí první otázkou bylo, zda si opravdu přeje býti zdráv. Přisvědčil, že ano. Upozornil jsem jej, že se tak může státi jen tehdy, bude-li absolutně poslušen všech mých příkazů a udělá-li naprosto vše, co budu od něho žádati. Pak teprve provedl jsem léčení své, podobně jak bylo již zprvu popsáno, a po tomto léčení začal jsem s ním prováděti prvé cviky rukou. Když po letech viděl své natažené ruce, dosud stále jen zkroucené a ztuhlé, a když poznal, že s nimi může opět volně vládnouti, byl tím překvapen i rozradostněn zároveň. Dále poručil jsem mu, aby se postavil.

Přítomný pan primář upozorňoval mne na to, že nemocný již 13 let na svých nohách se nepostavil, takže to asi nepůjde, aby se tak rychle postavil.

V   odpověď na to upozornil jsem pana primáře, že není dobře podobnou skepsí a pochybnostmi oslabovati účinky duchovního léčení, které se mohou projeviti tam, kde jsou očekávány s absolutní vírou. Potom jsem se obrátil znovu k nemocnému a opakoval mu svou výzvu, aby vstal.

Ač bylo na nemocném patrno, že musí na to vynaložiti mnoho energie, přece jen poslechl a vstal. Započal jsem ihned s cvičením prvých kroků, a i toto cvičení se dařilo. Po chvíli pozoroval jsem sám na něm únavu, a proto nechal jsem jej, aby si sedl a odpočinul si. Netrvalo však dlouho, a nemocn sm, bez pobízení znovu vstal a pešel celou místnost, kter byla asi 8 metrů dlouhá.

Všichni jsme ho v úžase sledovali, kam se najednou rozběhl. Jeho rodiče, kteří ho v této chvíli pozorovali, dali se do pláče. Jeho otec, který byl řeckokatolickým farářem, řekl pak toto:

»To sám Pán byl nyní s námi a tento zázrak učinil.«

Tři dny poté probudil se otec ve čtyři hodiny ráno a shledal, že synova postel je prázdná. Ve chvíli prvého uleknutí nemohl si ani pomysliti, co se s ním mohlo státi, a proto šel jej hledati. Vyšel na verandu, a tu spatřil svého syna, který právě nesl dvě putynky vody k napájení koňů, které byl již před tím také nakrmil. Pozoroval jej dále, jak koně vyvedl ven, jak si sám zapřahá, aby si po letech vyjel opět jednou sám na výlet.

Vše to, co otec toho rána pozoroval, bylo pro něj nejlepším dokladem, že jeho syn je zdráv, a uvěřil také, že toto uzdravení jeho bude také trvalé.

Já sám dověděl jsem se o této radostné práci i stavu nemocného z úst samého primáře, který přijel náhodou do Prahy a o trvalých výsledcích mého léčení mi vyprávl.

Také ve svých přednáškách ze Ženevy, vzadu připojených, uvedl jsem obdobný případ, a proto doufám, že není třeba uváděti více.

Jen nikdy neztrácejte naděje ve své uzdravení. Ať jste již jakkoliv postižení, věřte vždy, že i pro vás existuje tu stále možnost úplného uzdravení. Nikdy nevzdávejte se naděje, že se opět zdrávi a silni navrátíte ke svým povinnostem a k užitečné práci, která vám přinese znovu radost ze života.

Dále pak chci uvésti

 

3. choroby vzniklé ztrátou víry.

Mnohému snad zdálo by se paradoxním, že by také ztráta víry a odklon člověka od Boha mohly nějak působiti na lidské zdraví. Já sám snad bych byl také tyto okolnosti nepokládal za tak důležité, kdybych nebyl měl příležitost poznati za své praxe tak velkou řadu nemocných, kteří sami mi naznačili, v čem spočívá prapříčina jejich onemocnění a od kdy se datuje vznik jejich nemoci. A právě proto, že jsem se tak často setkal s velmi těžkými důsledky této ztráty víry, mám za svou povinnost zmíniti se zde alespoň o několika případech, na nichž je jasně zřejmo, jak tyto choroby, ze ztráty víry vyvěrající, vznikají.

Bývají to zejména mladí lidé, kterým se dostalo v mládí přísné náboženské výchovy. Když pak dospívali, tu pod vlivem různé četby, přátel a kamarádů, kteří mnohdy jen z povýšené nevědomosti popírají jsoucnost Boha, octli se před otázkou věřiti či nevěřiti? Mnohdy prodělávají těžké, dlouho trvající a vysilující boje, aby umlčeli v sobě všechno, co je k víře nutí a doufají, že oprostí-li se od všeho náboženského cítění, budou pak silnějšími, samostatnějšími a dokonalejšími lidmi.

Jaký to omyl! Jak těžké bývají pak jeho následky!

Jednou přišel ke mně mladý student, který se třásl na celém těle. Byl nervově tak rozrušen, že nebyl vůbec schopen dalších studií. Z počátku jsem se domníval, že jde u něho o ovládnutí, povstalé snad následkem onanie, tak časté u mladých lidí. Zeptal jsem se ho, zda věří v Boha a v Ježíše Krista, u nichž by měl hledati oporu a posilu proti vlivům duchovním, které jej připravily o zdraví.

Student přiznal, že dokud byl doma, maminka jeho vychovávala jej nábožensky a přidržovala jej k modlitbě. Když pak odešel z domova na střední školu, začal mnoho a mnoho přemýšleti o náboženských otázkách a výsledek byl, že se od náboženství úplně odvrátil, popřel existenci Boha a přestal věřiti v Božství Ježíše Krista. Ba, v této své nevíře došel tak daleko, že se dovedl i vysmívati těm, kteří dosud věří. A od té doby, jak sám přiznal, začal se jej zmocňovati zvláštní neklid, který se stále stupňoval víc a víc, až konečně propukla u něj nervová choroba a on počal se třásti na celém těle.

»Vidíte,« řekl jsem mu, »tímto svým rozhodnutím a odvrácením se od Boha podobáte se listu, který odpadl od stromu, ze kterého bral svou sílu. Odpadl jste od Boha, odvrátil jste se od nejvyšší síly, od Dárce dobra, a opuštěnou duši svou odevzdal jste nevědomky protikladu všeho dobra — principu zla, původci všeho utrpení, neklidu, rozervanosti a nemoci.

To je výstraha pro vás, abyste si nezahrával s věcmi tak ohromně důležitými a nespoléhal se tak příliš na svůj, dosud nevyspělý a také ne osvícený rozum. Chcete-li býti zdráv, musíte se vrátiti k Bohu a prositi denně Ježíše Krista, aby byl vaším ochráncem a prostředníkem mezi vámi a Otcem nebeským. Jen v náboženském cítění, jen v absolutní víře v Boha, najdete opět svůj klid, štěstí a zdraví. Modlete se vroucně s naprostým vnitřním klidem a s plným pochopením modlitbu Otčenáš. O té přemýšlejte a snažte se vniknouti do jejich tajemných hloubek, abyste poznal, jak veliká jest to pro vás milost, smíte-li Tvůrce všeho v celém vesmíru nazývati svým Otcem. Pak skloňte se pokorně před ním, a jako dítko s důvěrou ke svému otci, budete se vždy a ve všem obraceti na Něj. Pak budete v harmonii s Jeho vůlí. Pak budete naplněn takovou silou, svěžestí a radostí, že život váš bude vám radostí a bude vás těšiti. Pak také poznáte pravý smysl života a k vašemu štěstí nebude vám nikdy ničeho chyběti. Vaše choroba sama ukazuje vám jasně, že jste zbloudil z pravé cesty, a že se musíte na ni vrátiti, chcete-li znovu nalézti své dřívější zdraví.«

Student mne vyslechl a dlouze se zamyslel. Pak si připomněl maminku a její nezlomnou víru v Boha. A pod vlivem této vzpomínky, již k vůli mamince slíbil, že se zachová dle mé rady.

Teprve po tomto slibu provedl jsem duchovní léčbu a velmi snadno zbavil jsem jej ovládající jej bytosti. Student přestal se okamžitě chvěti a jako docela jiný, nový člověk odcházel ode mne.

Jednou přišel ke mně mladý vojín, který na moji otázku co mu chybí, řekl, že celé noci nespí, stále ho něco pronásleduje a svádí k sebevraždě. Je prý už tak zoufalý, že ani za sebe neručí, že těmto svodům konečně nepodlehne. V největším zoufalství, v poslední chvíli přichází prý ještě ke mně, zda bych ho nemohl snad zbaviti tohoto zoufalství a tísnivé nálady.

Když se vypovídal, bylo mou prvou otázkou, zda věří v Boha a v Ježíše Krista. Dlouho se zamyslil, než se odhodlal na tuto otázku odpověděti, až konečně řekl:

»Byl jsem kdysi věřícím. Chodil jsem dříve do kostela, modlil jsem se, ale později, když jsem přišel mezi kamarády, většinou samé nevěrce, vysmívali se mi jako hlupákovi, který věří v nějaké pohádky. Tento názor jejich účinkoval na mne tak, že jsem pomalu přestával věřiti, až konečně došel jsem tak daleko, že jsem se svými kamarády začal souhlasiti a jako oni popíral jsem jsoucnost Boha i Krista. Přestal jsem věřiti i v nesmrtelnost duše a na místě toho všeho věřil jsem pouze v to, že po tomto životě již nic dalšího neexistuje, a že záleží jen na nás, abychom si zařídili svůj život tak, abychom co možno nejvíce na tomto světě užili. Tak dostal jsem se do největšího víru požitkářství, žil a užíval, nestaraje se o nic jiného.«

»A od které doby asi pociťujete onen neklid, zoufalství a nespavost, které vás tolik pronásledují?« — ptal jsem se ho.

Doznal upřímně, že pohlíží-li zpátky, přichází k přesvědčení, že prvé příznaky jeho neklidu, který se v poslední době tak silně vystupňoval, objevily se u něho právě v době, kdy začal sám v sobě bojovati o víru a nevíru. Velmi často měl prý pocit, jako by v něm byly dvě bytosti. Jedna z nich přitahovala jej stále zpět k víře, druhá však snažila se namluviti mu, že vše to je pouhý nesmysl, že není třeba v něco věřiti. Nakonec pak uposlechl tohoto druhého hlasu svého nitra a rozhodl se odvrátiti se od Boha.

Nevěděl ovšem, že v tom okamžiku zvítězil nad ním princip zla, který prováděl pak na něm své dílo zhouby. Vysvětlil jsem mu to, podobně jako onomu studentovi, a tu vojín po dlouhých výkladech konečně přiznal, že mám přece jen pravdu. Slíbil, že se vrátí k víře a bude žít tak, jako žil dříve.

Zajímavé bylo i to, kolik důvodů on sám nalezl hned k tomu, proč věřiti musí a proč se musí vrátiti k dřívějšímu svému náboženskému životu. Byl jsem až překvapen touto skutečností, neboť poznal jsem v něm v základě člověka opravdu věřícího, který dal se však principem zla tak obalamutiti, že sám nemilosrdně pošlapal základy svého vnitřního života.

Ale ještě pozoruhodnější bylo shledati se s okamžitými důsledky tohoto jeho obrácení k víře. S krásným, vyrovnaným klidem děkoval mi za to, že jsem ho vrátil znovu k radostnému životu, jehož si nyní teprve bude umět vážit.

Další případ týká se učitele z venkovského letoviska, kde jsem dlel několik dnů. Večery trávíval jsem tam v uzavřené společnosti, kde se hovořívalo o duchovních věcech. Mezi posluchači vedle pana řídícího sedával i mladý učitel, který se z počátku jen usmíval, jako by všemu lépe rozuměl. Snad se mu i mé výklady zdály zprvu směšnými. Ale čím déle jsem mluvil, tím vážněji poslouchal a přemýšlel zřejmě o tom, co slyší. Nejbližší malé přestávky v hovoru využil hned k tomu, aby si ke mně přisedl a žádal, abych jej vyslechl.

Přiznal, že mnohé z toho, co jsem právě povídal, zarylo se hluboko do jeho duše a pohnulo jeho svědomím. Přiznal dále, že v poslední době žije velmi neutěšeným životem. Je stále rozrušen, neschopen práce, ve škole roztržitý, a i při schůzkách se svojí dívkou chová prý se někdy tak potrhle a přímo pomateně, takže dívka sama doporučovala mu již, aby se dal prohlédnouti lékařem, ježto jeho nervy dojista nejsou v dobré míře. Toho se však bál, aby snad lékař nenašel u něj nějakou nervovou chorobu, pro niž by musil opustiti své místo. Tak prý žije v neustálém strachu a jeho nervosa a rozrušení stále jen se stupňuje. Dnes však, když mne slyšel mluviti o víře, vzpomněl prý si na svoji maminku, která jej vždy vedla k Bohu. Když však odešel na studie, ztratil všechnu víru v Boha, a mnohdy bylo mu velmi trapno, když měl poslouchati maminčiny výčitky za to, že vystoupil z církve a propadl takovému nevěrectví. Sám vyslovil domněnku, že asi pravá příčina jeho choroby spočívá právě v tom, že se odvrátil od víry, v níž jej maminka vychovávala.

Naše rozmluva byla však v tomto místě přerušena, neboť ostatní společnost žádala, abych pokračoval ve svých výkladech pro všechny a nevěnoval se pouze jednomu. Vyhověl jsem tomuto přání, ale přidržel jsem se započatého již hovoru o víře. Mluvě všeobecně zdůraznil jsem ohromnou sílu víry, která jakožto mocný klad životní je i ohromnou oporou člověku při každém jeho kroku. Když jsem pak asi o půlnoci skončil, pan učitel celý rozzářený přistoupil ke mně a děkoval mi se slovy:

»Navrátil jste mne k víře, a já vám děkuji nejen za sebe, nýbrž i za svoji maminku, které jste tím udělal velikou radost. Až se jí přiznám, jaká změna se se mnou stala a pro co jsem se rozhodl, bude jistě velmi šťastna a bude se radovati, že našla opět svého ztraceného syna.«

Přiznal, že se z počátku nad mými slovy jen usmíval, ale později byl naplněn takovým přesvědčením o pravdivosti mých slov, že se v jeho duši počal rozhosťovati vzácný, dlouho mu nepocítěný klid a mír. Tento pocit vnitřního vyrovnání a klidu byl pro něj takovou úlevou, že vyslovil hned také přání, aby podobný klid nalezli všichni ti, kdož bez Boha a víry v Něj bloudí životem, plným nespokojenosti a utrpení.

Od těch dob pan učitel psal mi a vzpomínal na své navrácení se k víře jako na dobrodiní. Děkoval Bohu, že mu poskytl příležitost vyslechnouti mé prosté, ale přece tak přesvědčující důvody, proč nutno věřit, což zachránilo jej před těžkými následky ztráty víry.

Obdobný případ pozoroval jsem u jedné učitelky. Přišla ke mně a naříkala si na zvláštní chorobu. Provázel ji také všude podivný neklid. Byla stále ve stavu zvláštního vzrušení, které se neustále stupňovalo. Stávalo se jí, že když přišla do třídy mezi své žáky, nemohla vůbec ani promluviti a celá se chvěla námahou, aby ze sebe slovo vypravila.

Mojí prvou otázkou bylo, jak dalece věří v Boha.

Začala znovu, že zprvu věřila, ale když pak studiem přišla k vyšším vědomostem, věřiti přestala. V Boha prý dnes nevěří, protože ví, že žádný Bůh neexistuje, že jsou to jen přírodní síly, jen zákony přírodní, které vše ve vývoji udržují a řídí. A o Ježíši Kristu prohlásila, že vůbec není ani jisto, zda vůbec existoval, a byl-li již jednou na světě nějaký člověk, kterému lidé říkali Ježíš, pak že to byl jen prostý člověk, a žádný Syn Boží.

Přirozeně, že jsem jí vyložil, na jakém omylu se zakládají tato její tvrzení a upozornil jsem ji na to, že její choroba zaviněna je právě tímto jejím rozumářským názorem na Boha i Krista. Popíráním jsoucnosti Boží dává se sama na pospas zlu, a toto tropí si s ní co je mu libo. A to právě přivádí ji přímo k zoufalství.

»Chcete-li se zbaviti těchto zhoubných vlivů, chcete-li se oprostiti od bytosti, která vás ovládá a vaše zdraví a duševní rovnováhu porušuje, pak musíte bezpodmínečně v Boha věřiti. Musíte se denně ráno i večer odevzdávati pod ochranu Pána. Této ochrany můžete se však dočkati jen tehdy, budete-li absolutně věřiti v Něj a v Jeho Božství, budete-li absolutně věřiti, že On může a má také moc k tomu, aby vás chránil.«

Po tomto svém vysvětlení provedl jsem duchovní léčení, odvedl bytost, která ji ovládala, a přikázal jsem jí, aby se řídila přesně dle mé rady, jinak že se tato bytost k ní znovu vrátí.

Slečna učitelka pocítila značnou úlevu a slíbila, že se opravdu zachová tak, jak jí radím, a zdálo se, že s velkým uklidněním odchází.

Za několik neděl dostal jsem od ní dopis, že by chtěla přijíti ke mně ještě jednou, ježto prý stará nemoc opět se vrátila, a to nyní ještě ve větší míře, takže nyní nejen ve škole, nýbrž i ve společnosti několika lidí ztrácí již možnost mluviti a není schopna vyjádřiti své myšlenky.

Určil jsem jí den, kdy by mohla ke mně přijíti, a hned na uvítanou ptal jsem se jí, odevzdává-li se denně pod ochranu Spasitele, Ježíše Krista.

»Uvažovala jsem o tom« — řekla mi — »a došla jsem k tomu, že to nemůže míti takové důležitosti, jak vy tvrdíte. Nemohu uznati osobnost Ježíšovu za něco více, než za osobnost lidskou.«

»Svou nevírou znemožňujete si sama, aby mohla Jeho síla vejíti k vám a vámi se projeviti. A dále — nemůže-li do vás vniknouti dobro, vniká do vás jako do vzduchoprázdné nádoby zlo, a to ve vás hlodá. Říkám vám znovu, že rozhodně nebudete zdráva a velmi bědných konců se dočkáte, nevrátíte-li se k víře a nepřestanete-li svým nedokonalým, omezeným rozumem pochybovati a vyvraceti nejsvětější pravdu. Dělejte si jak chcete, milá slečno. Ke mně přivádí vás dojista váš duchovní vůdce, který to s vámi dobře myslí a žádá si, aby se vám dostalo poučení o pravé příčině zdroje vaí nemoci. Chcete-li být zdrva, pak muste mne poslechnout. Nechcete-li říditi se dle mé rady, pak musíte zůstati a také zůstanete nemocnou. Ale v tomto případě druhém bych vás prosil, abyste mne nadále již neobtěžovala svými návštěvami, neboť můj čas je příliš drahý na to, abych jej promarňoval podobnými, bezvýslednými pokusy o záchranu vaší duše.«

Přes tuto rozhodnost svoji nepustil jsem ji však tak brzy pryč a dlouho s ní hovořil. Všemožným způsobem snažil jsem se uklidniti ji a alespoň trochu osvítiti její omezený, a přece na vlastní moudrost tak pyšný rozum. Léčiti ji jsem však odmítl, je����to při její nevíře nebylo možno předpokládati nějaký úspěch. Odcházela již, celá zkroušená, a zastavila se ještě u dveří. Opakovala svoji prosbu, abych se přece jen pokusil léčiti ji, a po chvíli řekla:

»Já chci věřit — budu věřit — já již věřím!«

Doporučil jsem jí, aby si přečetla mou oblíbenou knihu a po dočtení této knihy aby začala čísti Evangelia, ale bez předpojatosti, v tichu a klidu, s odložením všeho rozumářství a pochybovačnosti, a o každé jednotlivé stati uvažovala. Jen tak může se sama vzpamatovati, neboť touto cestou probudí se v ní pravá, čistá víra, opravdová a vnitřně procítěná, ne pouze slovy vyjádřená.

Pak teprve, vida ji na cestě k opravdové víře a vyciťuje její touhu po ní, provedl jsem duchovní léčení. Rozloučili jsme se, slečna učitelka slib svůj, říditi se mými pokyny, skutečně dodržovala, a od té doby všechny nepříjemnosti a trampoty, které ji pronásledovaly, zmizely, takže může znovu v klidu učiti dále.

Takovýchto případů mohl bych uvésti mnoho a mnoho, a že takovéto zatvrzelé nevěrectví končívá v některých případech úplným šílenstvím, že končívá u mnohých i sebevraždou, je známo.

Přál bych si jen, aby to, co jsem tu uvedl, dostalo se včas do rukou těch, kteří začínají propadati duševní rozervanosti, kterou si přivodili tím, že se ve svém mudrlantství odklonili od náboženství, zavrhli Boha a víru v Něj. Bývají to zejména mladí lidé, kteří s velkou okázalostí vystupují z církve a přitom se domnívají, že tento krok splnomocňuje je k tomu, aby, popírajíce jsoucnost Boží i Božství Ježíše Krista, vřítili se s naprostou nemorálností do života, který dle těchto zásad také vypadá.

Což není úplně směšným domnívati se, že nevěřím-li v Zákony Boží, nemají Zákony tyto nade mnou moci? Což možno se utěšovati bludem, že neuznávám-li sám svých hříchů, nebudou míti pro mne žádných následků? Což neuznání vyšší autority samo o sobě dovoluje již člověku, aby bez jakýchkoliv následků uplatňoval ve všem jen svoji vůli?

Jak krátkozraká to logika, neuznávati existující zákony a z toho vyvozovati důsledky, že pro nás neplatí! Když se pak ale objeví ovoce této pochybné logiky, a oni jako každý, musí pykati za své nesprávné skutky, za svůj nesprávný život, pak teprve zkrušeni svým utrpením, hledají pomoc na místech vyšších a jako ztracení synové navracejí se pokorně ke svému nejlaskavějšími Otci nebeskému.

Právě na těchto příkladech můžeme poznati, jak ohromná je láska Boží, jak ohromně cenná a našemu vývoji užitečná jsou všechna utrpení, jež na naši hlavu dopadnou. Jen příchod něčeho podobného dovede nás vzpamatovati, na naší špatné cestě zastaviti, a tím i zachrániti nás od naprosté zkázy.

Zcela nespravedlivě lidé reptají nad svým utrpením, neboť správně měli by vlastně reptati sami nad sebou a nad svým zvráceným životem. Co bolestí a utrpení mezi lidmi mohlo by zmizeti úplně, kdyby se každému dostalo poučení o jeho mylných názorech na věci duchovní a o jeho falešné logice v pojímání Boha i Ježíše Krista.

Bez Boha nic nejsme. Bez Boha ani vlas s hlavy nesejde, a proto vy, kteří se domníváte, že jste nad jiné moudřejší, nepopírejte svým malým rozumem jsoucnost nejvyššího Tvůrce všeho a hodnost našeho nejlepšího učitele, vůdce i Spasitele, Syna Božího Ježíše.

On pravil: »Já jsem ta cesta, pravda i život. «

Držte se jeho pravdy, jděte cestou, kterou On vám ukázal a snažte se přizpůsobiti svůj život životu Jeho. Pak bude se vám žít radostně, vesele, budete šťastni na tomto i onom světě.

Po těchto chorobách uvádím jako další

 

4. choroby vzniklé nesprávným způsobem života, jak hmotného tak i duchovního.

 

Mezi tyto choroby zařadil bych na prvém místě ty, jež vznikají z nesprávného života pohlavního, především ze zneužití pohlaví. Zmiňuji se tu na tomto místě jen stručně o těchto věcech, protože jsem otázce pohlavního života věnoval celou samostatnou kapitolu, která je rovněž ke knize připojena.

Normálně žádný člověk není zbaven pohlavního pudu, a proto každý, alespoň v určitých obdobích svého života, svádí s tímto živlem těžké boje. Je třeba rozumem a vůlí svou ovládnouti se natolik, aby neukázněnost pohlavního pudu nenalezla vůbec příležitosti ke svému uplatnění. Jinak vede mnohdy k velkým výstřednostem a zvrácenostem, které se nesrovnávají se zákony přirozeného života a ohrožují nebezpečně lidské zdraví.

Čistým, mravným životem nebo přirozeným a čistým životem manželským může si člověk zachovati zdraví, svěžest a sílu do pozdního stáří. Zneužíváním pohlaví, ať již jakýmkoliv způsobem, podrývá své zdraví a připravuje půdu celé spoustě různých chorob, jejichž podstaty mnohdy ani nejlepší lékař nemůže nalézti.

Mnoho, ba i dosti nebezpečných nemocí vzniká z nesprávného života duchovního. Je mnoho těch, kteří jen ze zvědavosti chtějí vniknouti do tajemství různých okultních věd a magie. Nejsouce na to ani připraveni, ani schopni k překročení tohoto prahu tajemna, provádějí různá cvičení, písmenková, dechová, jak si to z různých knížek vyčetli. Neschopní a nepřipravení, dostávají se do oblasti duchovna, kam nepatří. Následky toho bývají mnohdy hrozné. Takoví lidé končívají zpravidla v blázinci, a když ne právě tam, dokáží nanejvýš tolik, že je ovládne některá bloudící duše, která způsobuje jim mnohdy pekelná muka. Z těchto muk ovládnutí nemůže je pak žádný lékař vysvoboditi.

Je nezbytno, aby i v duchovním životě člověk byl střídmý. Nesmí nikdy ve svých žádostech dojíti tak daleko, aby se snažil umělou cestou získati duchovních darů kterých může získati jen ušlechtilým, láskyplným životem. Kdyby každý, duchovních věcí žádostivý člověk na místě okultních cvičení cvičil se v tom, aby dovedl žíti přesně dle Evangelia — dle Ježíšova učení, pak by se octl na nejsprávnější cestě k duchovnímu životu. Takový člověk touto správnou cestou dosáhne darů, kterých si skutečně zaslouží a které jsou pro něj určeny.

I přemrštěný vegetarismus může být nebezpečný lidstvu, které ještě nevyspělo tak daleko, aby mohlo jíst jen rostlinnou stravu. Vegetarismus je jistě krásný cíl, ale pro lidstvo je dosud pouhou hudbou budoucnosti. Proto také mnozí z těch, kteří se dnes chtějí oddati vegetarismu, zacházejí do krajních důsledků a trpí přitom úbytkem síly životní. Pro takové lidi platí jediný zákon zdravotní: jez, na co máš chuť, ale vždy střídmě a jen tolik, abys udržel své tělo zdravé, svěží a neupadl nikdy do požitkářství.

Je mylný názor, že vegetarismem člověk může dospěti k vyššímu duchovnímu životu. Pravý opak je pravdou. Duch zušlechťuje a zjemňuje tělo, nikdy ne opačně. Čím vyspělejší duch, tím jemnější tělo si vystaví, a čím jemnější je tělo vyspělého ducha, tím způsobilejším se stává pro vegetarismus. Kdo se domnívá, že vegetarismem zjemní své tělo a zušlechtí svého ducha, velmi se mýlí a může si také velmi uškoditi.

Je dobře známý boj, který vedli a vedou stále vegetáři proti všem, kdož s nimi polemizují a jejich životní praxi nezachovávají. Bylo by proto zbytečno rozebírati zde celou tuto otázku podrobně.

V knize Genesi je sice uvedeno, že Bůh určil prvnímu člověku k jeho výživě všechny plodiny země a všechno ovoce rajských stromů. Z toho je zřejmé, že první člověk duchovní žil za zcela jiných podmínek, než žije dnešní člověk. Od dob prvého člověka, mnoho se v lidstvu změnilo. Lidstvo kleslo tak hluboko, že Bůh seslal na zemi potopu, při níž zachoval se jen Noe se svojí rodinou. Jemu nařídil Bůh, aby do své archy vzal všechno dosud žijící zvířectvo, a to vždy samce a samičku, aby jejich rody byly zachovány a rozmnožovaly se k užitku člověka. A když pak vody opadly a Noe se svou rodinou opustil koráb, mluvil k němu Hospodin:

»Od dnešního dne budou tvojí potravou plodiny země, všechno ovoce stromů a všechna zvířata na zemi, ve vzduchu i ve vodě.«

Z toho je tedy zřejmo, že Bůh ve Své Moudrosti dává pro lidi za potravu i zvířata, a dle toho jest také celý organismus lidský zařízen.

Všechno rozumování lidské je relativní. Bude vždy nejmoudřejší ponechati všechno Vůli Nejvyššího, a té se pokorně podříditi.

Znovu bych tu k této otázce připomněl ještě neoprávněnost vší pýchy vegetariánů, kteří se o to své nejedení masa cítí lepšími lidmi, než jsou ti ostatní. Jen skutky jejich života mohou dokázati, že je jejich životospráva postavila opravdu výš, než ostatní. Totéž nutno opakovati i o abstinentech, neboť abstinence, stejně jako vegetarianismus, je jen určitá životní zásada, která se projevuje a uplatňuje pouze v lidské životosprávě, nikoliv ve vlastním životě jednotlivce a v jeho skutcích.

Ať již potom patříte k té nebo oné straně, ze všeho nejdůležitější je znáti pravou míru a dávku všeho, čeho tělu poskytujete. Bylo by jistě zbytečno opakovati tu, jak nestřídmost v jídle a pití škodí lidskému zdraví. O těchto věcech každý již tolik četl a slyšel, že jest jen vinou každého jednotlivce, setrvává-li přes všechno lékařské a nejvýš odůvodněné varování u svého přejídání a přepíjení. Všechny důsledky podobné nestřídmosti které se projevují mnohdy velmi těžkými poruchami zdraví, ukazují jasně, že každé porušení Zákona Božího člověk sám na sobě pocítí.

Další, velmi důležitou složkou lidského zdraví, je beze sporů a pochybností i vnitřní duševní klid člověka. Ten je třeba v sobě si vybudovati a také udržeti.

Dnešní doba, plná překotných událostí, tragedií, existenčních zápasů, které bývají přečasto komplikovány mnohdy docela malichernými spory osobními, klade na člověka úžasné požadavky. Dříve než se člověk vzpamatuje z jednoho otřesu, je tu již druhý a případně za ním i další, aby člověk na nich vyzkoušel své síly a odolnost. Jak na to vše stačit?

Pro každou z těch nejtěžších, nejhrůznějších chvil vašeho života dávám vám jednu radu: Klid — klid — klid. Přijímejte všechno dění kolem sebe s naprostým klidem. Vynaložte všechnu svou sílu, abyste zachovali svůj klid. Jen tak, nedáte-li se strhnouti rozčilením, zlobou, nenávistí nebo snad touhou po pomstě, zabráníte všem nerozvážným činům, které by vám vaši situaci jen zhoršily. Uvědomujte si stále, že všechno spočívá v rukou Božích. Podřiďte se jeho Vůli — smiřte se se skutečností, kterou dle své vůle a svého chtění nikdy nepředěláte, a bude vám dobře.

Co lidí je nemocno jen svou věčnou nespokojeností! Co lidí zoufá v rozčilení při pohledu na své nezdařené plány, neuskutečněné záměry! Kolik lidí ve chvilkové bezradnosti vzdává se hned života! A jak mnoho je těch, kteří v této rozervanosti propadnou nemoci.

Jen klid a mír v duši zachová vás při zdraví a dá vám potřebný klid k překonání všech zkoušek života.

Tento nejvzácnější dar života — klid — doporučoval bych i těm, kteří z přebytku dobré míry či z nudy hledají si úmyslně různá rozčilení, kterými by své nervy uměle vzrušovali a povzbuzovali. Takovéto hledání sensací, ať již v literatuře, biografech, divadlech nebo v čemkoliv jiném, nemůže býti nikdy zdraví lidskému prospěšné. Všechno co rozrušuje, třebas je to pro vás i zdánlivě příjemné rozrušení, přepíná, vaše nervy. Při častém opakování těchto rozruchů může se vám státi, že vám jednou nervy vypoví službu a vy se zhroutíte. Mnohdy stačí pak jen silnější náraz nějakého rozčilení, které vás náhle potká, a vy můžete býti pak třebas i na léta vyřazeni ze své práce, ze svého zaměstnání a odsouzeni k těžkým útrapám a bolestem, kterých se pak těžko zbavujete.

Duševní klid a mír, který je nezbytnou složkou lidského zdraví, má ovšem ve svých podmínkách jeden a to nejzákladnější požadavek: čisté svědomí. Proto jednejte vždy poctivě a čestně, aby vám vaše svědomí nemělo co vyčítati. I když uniknete spravedlnosti pozemské, neuniknete nikdy sobě samým. Tíživé, vyčítající svědomí nedá se umlčeti. Ba právě naopak, hlas vlastního svědomí je nejpřísnějším soudcem, který vás k nejtěžšímu trestu odsoudí. Naplní vaši duši neklidem, který se stále stupňuje, stále mocněji vás ovládá, až konečně pod jeho tíhou se zhroutíte.

Proto neposkvrňujte své duše, abyste si zachovali neposkvrněné, žádnou nemocí neobtížené tělo. Správným, poctivým a čistým životem podaří se vám jistě mnoha chorobám předejít, což je vždy mnohem snadnější, než z těchto chorob se léčit.

 

Dalším zdrojem nemocí, které se velmi různým způsobem projevují, jsou

 

5. choroby vzniklé ovládnutím.

Zpravidla lékaři sami nevědí si s těmito nemocemi rady. Snad hlavně proto, že neznajíce tajemství duchovědy, zůstává jim v podobných případech záhadou příčina vzniku podobných chorob. Jsou to nemoce, které se nedají dobře zkoumati, hmatati nebo změřiti, a z jiného stanoviska nebyly dosud studovány.

Přes to i v tomto případě opakuji znovu: Vyhledejte napřed s důvěrou lékaře a dovolávejte se jeho pomoci, neboť mezi lékaři najdete mnoho dobrých, ušlechtilých lidí, kteří jsou prodchnuti opravdovou touhou ulehčiti bližnímu v jeho utrpení. Teprve pak, když oni sami nevědí si rady a jejich metody selhávají, hledejte pomoc v duchovním léčení.

Ovládnutí postihuje nejčastěji lidi slabé, přecitlivělé. Takovéto oběti vyhlédne si neuvědomělá, bloudící duše záhrobní a připoutá se k nim. Toto připoutání cizí bytosti porušuje normální běh lidského života a u postiženého objeví se pak jako následek buď padoucnice, mrtvice, šílenství, ochrnutí celého těla, nebo jen některých údů, obrna, asthma, často i hluchoněmota má svůj původ v této příčině, ba i žloutenka, ano i cukrovka a různé nervové a srdeční choroby.

Jak léčiti takovéto případy?

Uvedu zde ze své praxe několik příkladů.

Přivedli mi hocha stiženého padoucnicí. Vložil jsem ruce na jeho hlavu. V témž okamžiku pocítil jsem, jako by mně někdo stiskl hlavu. Pochopil jsem ihned, že je to ona bytost, která hocha ovládá. Domlouval jsem jí:

»Proč se, dušinko, zdržuješ na cestě svého pokroku ovládáním bytosti lidské? Obrať se raději k Bohu, aby tě dovedl na cestu Svtla a opusť tohoto trpcího! Škodíš tím nejen jemu, nbr i sobě.«

Hoch se vzpamatoval, procitl, a současn venku jeho matka přišla do transu. Ovládla ji bytost, která právě hocha opustila a matčiným prostřednictvím děkovala mi tato uvolněná, osvobozená duše se slibem, že se k hochovi již nevrátí. Hoch byl pak již úplně zdráv.

Velmi výmluvný příklad ovládnutí cizí bytostí měl jsem příležitost pozorovati u jedné selky, která po ztrát svého syna zešílela. Zuřila tak, že i na vlastní své děti brala sekeru a nedovolila nikomu, aby se k ní přiblí��il. Když jsem po prvé do této rodiny přišel, nikdo nechtěl k ní do pokoje vejíti, aby ji přivedl ke mně. Za chvíli však, jako by zvláštní silou puzena, vyšla sama a tiše, jako beránek, klidná a mírná, naslouchala mým slovům, jimiž jsem jí vykládal a přesvědčoval, že svým nářkem svému milovanému synovi velmi škodí. Jeho duše je tímto neustálým oplakáváním strhována zpět do hmoty a nemůže se v klidu oddati svému zdokonalování na cestě očistné.

Všechno to žena poslouchala a chvílemi znovu a znovu opakovala:

Dejte mi mého hocha, ukažte mi mého syna a budu spokojena.«

Ke druhé návštěvě u této ženy vzal jsem s sebou medium místního spiritistického kroužku. Jeho prostřednictvím projevil se ihned zemřelý syn a volal:

»Zavolejte mi maminku, přiveďte mi maminku, abych jí pověděl, jak hřeší, jak mne zohavuje svými slzami, jak mi strašně ubližuje, snad mi uvěří!«

Ubohá šílená se však ani neukázala. Nebylo možno pohnouti ji, aby opustila svůj pokoj. Domlouval jsem projevivší se duši Františkově, a když medium přišlo z transu, šel jsem sám nahoru k matce.

»Nechoďte sem, je tu František, já ho vidím a slyším!« — křičela nemocná.

Za chvíli však František zmizel před matčinýma očima a projevil se znovu prostřednictvím přítomného media. Prozradil, kdo způsobuje žalostný stav jeho matky. Je prý to dědeček, její vlastní otec, který se kdysi k vůli ní oběsil a teď, aby se pomstil, ji ovládá.

Neměl jsem, žel, času, abych k této ženě přišel po třetí. Nezapomněl jsem však na tento případ, a přednesl jej pražskému kroužku spiritistů. Podařilo se mi dokázati, že volaná duše onoho dědečka projevila se prostřednictvím zúčastněného media. Využil jsem této příležitosti, abych tuto bloudící duši poučil, a kázáním, radami a prosbami dokázal jsem, že konečně slíbila, že ustoupí. Žádal na nás, abychom vyřídili jeho dceři, jíž dosud tak zhoubně ovládal, aby mu odpustila, neboť prý neměl ani tušení o tom, že tím tak strašně škodí jí i sobě. Od této chvíle prý ji opustí, a ona se jistě uzdraví.

O této seanci napsal jsem tamnímu panu říd. učiteli a byl jsem zvědav, zda v onen den nemocná nějakou úlevu pocítila. Z odpovědi seznal jsem, co se s nemocnou skutečně dělo. V onen den nebyla jako obvykle stižena žádným záchvatem zuřivosti. Trpěla jen po celý den zvláštní malátností, byla jaksi nesvá, což bylo nutnou reakcí. Stačila pak jediná noc dokonalého odpočinku, a žena vstala úplně zdráva. Konala pak své denní práce jako dříve, na nic ze své nemoci se nepamatovala, a když jsem ji po čase, navrátiv se do její blízkosti, potkal, jak plna zdraví jde na pole, zastavil jsem se s ní. Hovořila se mnou, a já s radostí pozoroval, že nemá ani potuchy o tom, jak těžce byla nemocná.

Jednou žádala mne choť pražského továrníka, abych navštívil její nemocnou matku, která měla ochrnuté, pod sebe stažené nohy a téměř i ochrnuté ruce. Přišel jsem do jejího bytu a posadil jsem se u lůžka nemocné, která žádala dceru, aby ji posadila. Sotva se tak stalo, její nohy se uvolnily, natáhly směrem ke mně. Tímto zjevem byli všichni velmi rozradostněni, neboť doufali, že choroba jest již zdolána. Upozornil jsem však, že ještě není vyhráno, neboť v tomto projevu spatřoval jsem pouze znamení, že ochrnutí této ženy je způsobeno ovládnutím. Požádal jsem proto, aby maminku znovu položili, že ji budu prozařovati. Když ji položili, nohy opět se stáhly do své dřívější polohy na důkaz, že ovládající bytost se nevzdálila.

Jakmile jsem přiložil ruce na její kolena, nohy se ihned natáhly a zvláčněly. Když jsem z ní ruce sňal, nohy se znovu stáhly do dřívější polohy a jako by zkameněly. To se opakovalo třikráte.

»Milá maminko, řekl jsem, vy jste musila ve svém životě velmi zhřešit a někomu moc ublížit, neboť jste ovládnuta, a jak se zdá, dokonce několika bytostmi, které nemají v úmyslu vás tak snadno opustiti.«

Za maminku odpověděla však dcera:

»Maminka ví, čím se provinila. Ona si totiž několikrát pomohla od plodu. Nechtěla mít víc dětí.«

Na svoji omluvu dodala však maminka:

»Vždyť jsem to všechno ale dělala jen z lásky ke dvěma dcerám, abych každé z nich zachovala celý jeden statek, aby se o ně nemusily dělit s dalšími sourozenci.«

Poučil jsem ji o tom, jakého těžkého hříchu se tím dopustila, když pro pouhý mamon vraždila své vlastní děti a připravovala tak nové duše, určené k vtělení se u ní, o možnost zdokonalování se v tomto životě. A duše těchto nenarozených dětí zůstávají nyní stále u ní, volají ji k pořádku, žádají na ní, aby splnila úkol, který jí Bůh uložil, a přitom způsobují její ochrnutí. Dříve, dokud ještě jste měla možnost státi se matkou, měla jste ještě příležitost tuto chybu svoji napraviti. Mohla jste jim dáti dodatečně příležitost ke vtělení se do vašeho plodu. Takto však jste odsouzena až do smrti k tomuto utrpení. Radím vám jen, proste Boha o smilování a odpuštění svého hříchu, litujte svých nepravostí a čiňte pokání. Jen veliká Láska Boží může vám pomoci, když pokání své vykonáte upřímně a pokorně.

Jedna matka přivedla mi k léčení svou dceru, velmi hezkou dívku, dobrotu vtělenou. Byla raněna mrtvicí a ochrnuta na pravou půli těla. Když jsem započal s léčením a dotkl se bezvládných údů dívčiny, měl jsem pocit, jako bych se dotýkal mrtvoly.

Dotazováním zjistil jsem, že dívce této zemřel ve válce ženich, kterého ona pak ve dne v noci oplakávala a nemohla se ze svého hoře vzpamatovati.

»Vidíte, tak dlouho jste ho volala a strhovala k sobě, až on přišel k vám a aby s vámi zůstal, vypůjčil si půl vašeho těla,« řekl jsem jí, a pak jsem volal ducha jejího ženicha, abych ho poučil o tom, co způsobuje.

»Ty, milý bratře,« řekl jsem mu, měl jsi tuto bytost rád. Miloval jsi i její matku. Těšili jste se, jaký krásný život pospolu povedete, a teď jim takhle ubližuješ. Prosím tě, uvědom si, že se takto neprojevuje láska. Miluješ-li je opravdu, podej důkaz své lásky tím, že tuto ochrnutou ruku, která tě něžně hladívala, uvolníš. Dej tím znamení, že jsi uvěřil mým upřímným slovům a že odejdeš a nikdy již se nevrátíš.«

Zaťatá pěst dívčina se otevřela, ohnutá ruka natáhla, pohnula se i dosud bezvládná noha, a v osvobozeném těle dívčině proudil opět nový život.

Byl jsem volán, abych léčil člověka, který se vrátil z války v plné síle a zdraví, že by byl mohl skály lámati. Sotva tři měsíce byl doma začal se na celém těle třásti, a to tak silně, že se nemohl bez cizí pomoci ani pohybovati, ba ani sám se najísti. Léčil jsem ho. Třesení celého těla ustalo, jen levá ruka chvěla se dál. Přes to však muž tento mohl se již volně pohybovati, ba byl i schopen konati všechny práce.

Za nějaký čas nato přednášel jsem v témže místě a mezi jiným mluvil jsem i o zneužívání pohlaví. Přednášce byla přítomna i žena tohoto nemocného, která stále přemýšlela o tom, v čem spočívá asi příčina mužovy nemoci, která se sice ohromně zlepšila, ale přece nezmizela úplně. Při mé přednášce napadlo ji, zda snad mužova choroba není následek nějakých hříchů z mládí. Protože byla upřímná a přímá, řekla svému muži otevřeně, z čeho ho podezírá. Muž ujistil ji však, že vždy, i ve svém mládí žil naprosto čistým, přirozeným životem, ale přiznal také upřímně, v čem on sám hledá příčinu své nemoci.

»Když jsem byl ve válce, dověděl jsem se, že padl můj bratr, který zanechal po sobě tři sirotky. Prosil jsem Boha, aby mi popřál vrátiti se z války v plné síle a zdraví, abych se mohl o tyto sirotky postarati. Na splnění tohoto slibu čekal bratr tři měsíce po mém návratu z války, a když jsem se k jeho vyplnění neměl a pro jeho děti nic neudělal, našel si již cestu, jak by mne za to potrestal.«

To když uslyšela žena, dobrá, čistá a krásná duše, přišla a radila se se mnou, co má učiniti. Slíbila hned, že všechny své úspory — to jest asi 1000 Kč — dá hned vdově a sirotkům, aby alespoň částečně slib manželův byl splněn. A i nadále chtěla jim pomáhati, pracovati ještě více než dosud, jen aby mohla na sirotky přispívati. Věřila, že jen touto cestou dopomůže svému manželovi k úplnému uzdravení. Byla to jen chudá tovární dělnice — ale její vzácný příklad obětavosti a víry je jistě hoden obdivu.

Velmi zajímavý případ, který sice nebyl přímým ovládnutím, ač všechny poruchy na normálním zdravém stavu postižené byly přece jen pod jeho vlivem, poznal jsem v P. Byl jsem tam pozván k dívce, která již 8 měsíců ležela v bezvědomí jako mrtvá a nikdo nemohl ji přivésti k vědomí. Po celých 8 měsíců byla jen uměle vyživována, a všechny lékařské pokusy o její vzpamatování a oživení naprosto selhávaly.

Když mne přivedli k lůžku nemocné, zdálo se mi, že vidím mrtvé tělo, ze kterého život již dávno vyprchal. Jen nepatrné zvedání se hrudníku nasvědčovalo tomu, že dívka tato dá se ještě přivésti k plnému životu.

Poznal jsem hned, že tomuto tělu dívčinu chybí její astrál, který se odpoutal tak důkladně, že nyní bloudí kdo ví kde, a že tedy nezbývá nic jiného, než tento astrál přivolati zpět do jejího těla. Zeptal jsem se rodičů na dívčino křestní jméno, a když mi bylo sděleno, soustředil jsem se a v duchu řekl:

»Miládko Z., vrať se ihned do svého těla.«

V témž okamžiku dívka otevřela oči, posadila se na posteli, a jako by byla ještě ve snách, pronesla tato slova:

»Osm měsíců jsem čekala na projev tvé lásky, až konečně jsi přišel mne uzdraviti. «

V odpověď na to ptal jsem se jí, co to vlastně tropí, kde se to toulá, kde svým astrálem bloudí, že její tělo zůstává bez života.

»Všechno vám to povím, ale nikdo z našich tu nesmí zůstat« — řekla, a když jsem s ní zůstal o samotě, vypravovala mi: »Měla jsem známost s jedním učitelem, ale moji rodiče o tom nevěděli. Můj hoch mi zemřel, ale po svém odchodu začal se mi zjevovati. Chtěl stále, abych šla za ním, a když jsem nechtěla jíti dobrovolně, chtěl toho dosáhnout tím, že mně nedovoloval jíst. Vždy, když jsem chtěla něco sníst, postavil se přede mne a hrozil mi. Dosáhl skutečně toho, že jsem skutečně nemohla nic pozříti, a tím jsem tak ohromně zeslábla, že se splnilo jeho přání a moje duše (t. j. astrální tělo dívčino) se odpoutala od těla a byla neustále s ním pohromadě. To trvalo celých těch osm měsíců, až konečně dnes jsi přišel ty a zavolal mne zpět.«

Vyložil jsem jí, že vlastně oba zhřešili, zejména však on, který nutil její duši k odpoutání se od hmotného života dříve, než dovolil Bůh. Tím dopouštěl se čehosi vraždě podobného, a ona, podlehnuvši jeho žádosti, dopouštěla se téměř sebevraždy. To obé je tak těžkým prohřešením, že se ho nadále nesmí již dopouštěti ani on ani ona. Na moji otázku, není-li snad duch jejího miláčka přítomen naší rozmluvě, odpověděla mi, že stojí blízko mne u dolejšího čela její postele. Obrátil jsem se proto k němu a domlouval mu jako člověku živému a připomínal mu, jakých chyb se dopustil. Nadále pak žádal jsem jej, aby pro blaho své i blaho té, kterou měl tolik rád, na této cestě nepokračoval. Když jsem skončil tuto domluvu, zeptal jsem dívky, zda mne její hoch poslechne. Ujistila mne, že i on přisvědčuje k mým slovům a nadále ji již za sebou vábiti nebude.

»Budete tedy nyní opět jíst« — řekl jsem dívce, »a abych viděl, že slib svůj splníte vy i on, dáme vám hned něco pojíst.«

Zavolal jsem hned nato dívčiny rodiče a požádal jsem, aby hned připravili něco k jídlu. Ve chvilce pak viděl jsem, jak si pochutnává na chlebě s máslem, pak na míchaných vajíčkách.

Sotva se dívka najedla, vstala z postele. Potácela se sice slabostí, ale přece jen došla ke křeslu, do něhož se usadila. Můj úkol zde byl skončen, a já se loučil. Dívka však chtěla jíti se mnou a doprovoditi mne na dráhu. Její otec i já jsme jí to rozmlouvali, že je na tuto cestu ještě tuze slabá, a k tomu ještě bylo velmi nepříznivé počasí a pršelo. Ježto od svého přání nechtěla ustoupiti, uchýlil se otec k malé lsti a řekl jí, že se jdu ještě podívati po městě, a před odjezdem že se ještě k nim vrátím, aby mohla mne na nádraží doprovoditi.

Odešel jsem doprovázen pouze šťastným otcem, který již o záchraně svého dítěte pochyboval. Sotva jsme však vyšli z domu, cítil jsem, že někdo neviditelný jde vedle mne. Byl to astrál nemocné, který nás následoval, a také jsem to otci konstatoval, že nemocná Miládka jde přece jen s námi. Když jsem pak na nádraží vstupoval do vlaku, cítil jsem, jak mi kdosi neviditelný stiskl na rozloučenou ruku.

Byla to opravdu Miládka Z., neboť dověděl jsem se později od její matky, že jakmile jsme se rozešli, zhroutila se v křesle znovu do úplného bezvědomí, které trvalo až do chvíle, kdy se otec vrátil z nádraží domů. Jakmile otec vstoupil do místnosti, kde tělo Miládčino bez ducha leželo, vrátil se do něj život — to jest vrátil se astrál do své schránky.

Miládka Z. se pak úplně uzdravila, jedla a žila docela normálně. Po třech letech teprve překvapila ji náhlá nemoc, která ji vkrátku zkosila. Tak se oba milenci přece jen dočkali svého znovushledání.

Z toho, co jsem zde uvedl, jest naprosto zřejmo, jak ovládnutí vzniká, jak se projevuje, a jakým způsobem nutno proti němu postupovati, aby postižený mohl se znovu vrátiti ke zdraví a normálnímu životu.

Žijte tak, abyste se zbytečně nevystavovali nebezpečí, že k sobě nějakou bloudící duši připoutáte. Zemře-li vám někdo, někdo z vašich drahých, neoplakávejte jej zbytečně ve svém sobectví. Vzpomínejte na něj s láskou a vděčností, modlete se za jeho duši, kterou jen přání a vůle Boží odvedla z tohoto světa. Přejte zemřelému, že se svým odchodem z tohoto světa dostal konečně na cestu ke Světlu a vlastnímu dalšímu zdokonalování se. Svým nářkem nedocílíte víc, než že strhujete oplakávanou duši stále zpátky do hmoty a tím jí velmi škodíte a v jejím vývoji zdržujete. A dále pak — plňte své sliby a nezapomínejte na ně ani tehdy, když se nemusíte obávati, že vás o jejich splnění přijde upomínati některý z vašich spolubratrů. Sliby, jež jste kdy vyslovili, i když neměli jiného svědka krom vašeho svědomí, dožadují se vždy svého splnění.

Jest jen jedna cesta, která vám poskytne bezpečnou ochranu proti všem účinkům zla a ovládnutí — a to jest cesta lsky, kesťanského milosrdenstv a dobroty. Konejte dobré skutky, šiřte dobré, laskavé myšlenky a zachovte si zdrav a s nm i zdravou, neporušenou duši, která vědomě nikomu neublížila.

Dále pak je nutno, aby se zabránilo přístupu jiné duši, vlastně astrálního těla některého zemřelého člověka, aby se nemocný dával denně, ráno i večer, pod ochranu Pána, a to ráno na celý den a večer pak na celou noc a proto ať prosloví s plnou vírou toto:     

Pane, pod Tvou ochranu se odevzdávám na celý dnešní den.

Věřím, že budu celý dnešní den pod Tvou ochranou a budu-li míti tak mocnou ochranu, věřím, že nic zlého nebude mít ke mně přístupu.

Pane, pod Tvou ochranu se odevzdávám na celou dnešní noc.

Věřím, že budu celou dnešní noc pod Tvou ochranou a budu-li míti tak mocnou ochranu, věřím, že nic zlého nebude mít ke mně přístupu.

Konečně, jako poslední, uvedl bych

 

6. choroby karmické.

Co je karma? Je to zákon příčiny a následku. Každý člověk, odcházející z tohoto světa, je povinen odčiniti všechny své hříchy, které za dobu svého vtělení napáchal a dobrými skutky neodčinil. V mezidobí mezi smrtí a novým zrozením vidí na své cestě celý svůj život jako v zrcadle a může si uvědomit, čím se prohřešil. Bůh ve své veliké milosti dovoluje opětovnými zrozeními napravit každému, čím se kdysi provinil. Tím lze si vysvětliti, proč se již rodí slepí, hluší, chromí. To jsou utrpení, jež duše vtělující se do nového života na sebe vzaly ke svému očištění.

Karmu lze odčiněním zrušiti. Karmickou nemoc možno však vyléčiti jen tenkráte, byla-li osudová odplata odčiněna prožitím, jež dalo vyvstat pravé pokoře a lásce.

Veliké chyby dopouštějí se lidé tím, že ve spiritistických sedánkách pátrají po svých minulých životech a ptají se tam na svou budoucnost. Chcete-li viděti svůj budoucí život, který vás čeká, podívejte se na své nynější skutky. Hleďte nejprve poznati sebe, sebe napravovati, a tak dojdete svého štěstí a poznáte správnou cestu k Bohu. Nemyslete si, že získáte zvláštního poznání v sedánkách spiritistických kroužků, obírají-li se tyto jen voláním duchů zemřelých, tím jenom rušíte klid odešlých duší. Nevolejte duchů ze zvědavosti, nevolejte jich proto, abyste se s nimi radili o svých plánech, nebo aby vám schválili vaše činy. K řešení vašich hmotných zájmů dal vám Bůh rozum a především cit, a toho se ptejte, toho používejte.

Chcete, aby vám duchové pověděli, proč trpíte? Trpte a nereptejte! Vaše utrpení — to jsou jen následky vašich hříchů. Své utrpení zmírníte jen tehdy, uvědomíte-li si své poklesky, litujete-li jich a slíbíte-li upřímně, že v budoucnu se jich vyvarujete. Nejúčinnějším prostředkem proti všemu utrpení je láska k bližnímu a dobré skutky vašeho života. V lásce své buďte vytrvalí, neboť neodejme-li Bůh hned od vás vaše utrpení, pak jistě je vám ho zapotřebí k odčinění velkých hříchů vašich z minulého života.

Věřte, že Bůh, který prostřednictvím svých Zákonů všechno řídí, řídí i cestu vašeho života i míru vašeho utrpení, které musí vždy vyvážiti tíhu vašich hříchů. Buďte ve svém utrpení trpěliví, odevzdejte se do rukou Božích. Půjdete-li cestou, kterou nám ukázal Ježíš, cestou lásky, plni víry v dobrotu Otce nebeského — pak nepocítíte nikdy žádných účinků zla, které nebude míti k vám přístupu a zachováte si největší poklad pozemského života — to jest zdraví. Přemýšlejte o tom, co jsem tu uvedl. Jsem přesvědčen, že přistoupíte-li ke čtení bez zaujatosti a uvážíte-li, že všechny uvedené příklady jsou skutečnými fakty a nikoliv smyšlenkami, že potom shodně se mnou uznáte, jak úzká je souvislost našeho života duchovního s naším životem hmotným. V důsledku toho pak dáte mi za pravdu i v tom, že velká většina chorob lidských má svoji příčinu v duchovnu, a proto musí býti nejprve očištěno a uzdraveno naše duchovní já, aby mohlo býti od nemoci očištěno a uzdraveno i tělo.

 

Nahoru

 

Další:

 0      1           4     5        7     8     9     10     11