KE STAŽENÍ:

Přednášky-Audio-Video

 Zdravnet.cz

 

 

 

 

PŘEDNÁŠKY BEDŘICHA KOČÍHO O DUCHOVNÍ LÉČBĚ        7.
BEDŘICH KOČÍ
 

7. JAK SE MAJÍ NEMOCNÍ NA DUCHOVNÍ LÉČENÍ PŘIPRAVITI

 

Je mnoho nemocných, kteří, když uslyšeli o uzdravení někoho ze svých známých, se rozhodli, že to také s duchovním léčením na sobě zkusí. Představují si to velmi jednoduše.

»Za zkoušku to stojí« — myslí si — »a je-li na tomhle způsobu léčení něco pravdy, pak musím být ihned zdráv. A nepomůže-li mi to, pak celé to duchovní léčení nestojí za nic.«

Takové jsou předpoklady mnohých, kteří se k duchovnímu léčení obracejí. Mnozí to přede mnou sami i přiznali. V takových případech však pověděl jsem každému hned, proč bude účinkem duchovního léčení zklamán, případně odmítl jsem vůbec léčení u něho provésti. Zdar duchovního léčení není závislý pouze na samotném léčiteli. I paprsek slunce musí zapadnouti na úrodnou půdu a ne na skálu, aby pod jeho účinkem mohl vzklíčiti nový život.

Na prvém místě je třeba přemýšleti o tom, čím jsme si své utrpení zavinili, byť by to byla ona „jen“ nedostatečná starostlivost o nám svěřené pozemské tělo. Musíme se osvobodit od marné pýchy a domýšlivosti, že jsme již bez chyby a že tedy trpíme zcela nevinně, nezaslouženě. Dále pak musíme svých špatných skutků či zlozvyků upřímně litovati a pevně si předsevzíti, že se jich nadále vystříháme. A konečně přichází na řadu nezbytné smíření se všemi lidmi, s nimiž se hněváme, i odpuštění všem, kdož ublížili nám.

Teprve ten, kdo se sám se sebou a svými dosavadními nepřáteli takto vyrovnal, je připraven přijmouti duchovní léčení, které jen za těchto předpokladů může míti kýžený výsledek.

Další podmínkou zdaru je absolutní víra nemocného, že mu duchovním léčením bude skutečně pomoženo. Proto ten, kdo přichází s nevírou, aby to jen zkusil, nemůže býti touto cestou uzdraven. Opravdových zázraků, jakých jsem již viděl na tisíce, může se dočkati jen ten, kdo přichází s pevnou vírou, že Bůh jej uzdraví.

Mnozí nemocní, aby nemusili za mnou osobně přijíti, nebo aby ušetřili peníze za cestovné, vypomáhají si tím, že mi posílají pouze své fotografie, které právě mají při ruce, bez ohledu na to, jak je ona fotografie stará. Jsou ovšem na velikém omylu, domnívají-li se, že by léčení pomocí této fotografie mohlo míti účinek. Krom toho spatřuji v tom i smutný obraz nevážnosti a podceňování nejvyššího dobrodiní lidstva — zdraví, vidím-li, s jakou ledabylostí starají se o tyto podrobnosti. Cožpak zdraví, kterého chtějí duchovním léčením znova nabýti, nemá pro ně ani tolik ceny, aby si pořídili zcela novou fotografii?

Je jisto, že dá se něco léčiti pomocí fotografie na dálku, zejména choroby vzniklé ovládnutím, jako na příklad šílenství, mrtvice, padoucnice a pod., jak jsem již zpředu uvedl. Ale k tomu je zapotřebí fotografie z poslední doby, kdy již nemocný byl chorobou stižen. Dále pak nesmí býti na tomto obrázku fotografován nikdo jiný, než nemocný sám, a to tak, aby alespoň celá hořejší polovina těla byla tu zachycena.

S výjimkou šílenství, kdy nemocný zpravidla léčení překáží svou přítomností, je vždy účinnější přímé působení na nemocného, než působení prostřednictvím fotografie. Kdo chce se dočkati jistějších výsledků, tomu doporučuji vždy, aby přišel k léčení osobně. Musí si ovšem předem vyžádati určení dne a hodiny, kdy může přijíti, aby nešel marně.

Všechny nemocné, kteří se na mne obracejí, žádám zde znovu, aby se nejprve obraceli na lékaře a odborné lékaře z povolání, a teprve pak, když věda lékařská stává se bezmocnou, aby s vírou v pomoc Boží přicházeli k léčení duchovnímu. Vždy však buďte pamětlivi toho, že třebaže neexistuje na světě žádná nemoc, které by nebylo možno cestou duchovní vyléčiti, není přec každý člověk hoden nebo schopen léčivou sílu duchovní přijímati.

Někteří musí si svým utrpením odčiniti své hříchy, jiní pak z vůle Boží dokončují již svou životní pouť a musí se proto se svým životem hmotným rozloučiti. Proti těmto zákonům Božím nikdo ničeho nezmůže, ani lékař z povolání, ani lékař duchovní.

Takovým nemocným, kteří se chtějí dáti léčiti cestou duchovní a stydí se za to, nebo bojí se, aby se to nikdo nedověděl, že i oni uchýlili se k tomuto způsobu léčení, radím upřímně, aby se na mne vůbec ani neobraceli. U nich by mé léčení nemohlo míti žádných výsledků.

Duchovní léčení je cosi naprosto výjimečného. Spočívá v rukách Boží Vůle, a proto styděti se za to, že jsme se k ní obrátili, jest tolik, jako urážeti Boha, který tu jediný pomáhá a pomoci může.

Rovněž nesprávné i dojista i zbytečné jest, tajíte-li před svým lékařem, že jste byli se svojí chorobou u mne. Dnes již jest názor mnohých lékařů jiný, než byl v době, kdy se veřejnost po prvé o mém léčení dověděla. Dnes přicházejí ke mně k léčení i lékaři sami, posílají mi k léčení členy své rodiny i své pacienty, jimž pomoci nemohou. Vždyť dnes, kdy již tisíce lidí vděčí za své uzdravení duchovní léčbě, nedá se toto léčení odbýti jen nějakým posměškem, neboť získalo si uznání i u mnohých lékařů.

Duchovní léčba provádí se zpravidla jen jednou. Má-li nemocný absolutní víru, že bude uzdraven, a je-li toto uzdravení v souhlase s vůlí Boží, pak se nemocný jistě uzdraví. Chybí-li však nemocnému čistá, absolutní víra v jeho uzdravení, nebo je-li mu jeho utrpení přisouzeno z vůle Boží, pak, i kdyby přišel k léčení duchovnímu desetkráte, nepocítí žádných účinků na sobě. Proto pacienti, kteří se za těchto okolností ke mně znovu vracejí, jenom mne zdržují a připravují mnoho jiných o možnost pomoci.

Mezi svými pacienty poznal jsem mnoho těch, kteří si myslí, že jen oni jsou nejdůležitějšími ze všech, že jejich utrpení je největší, jaké kdy svět viděl, a proto bombardují mne v pravém slova smyslu častými, sáhodlouhými dopisy, aby mne donutili k tomu, abych jim věnoval zvláštní pozornost. Mýlí se velmi, doufají-li, že tím dosáhnou svého cíle. Prozrazují tím jenom své veliké sobectví, a to již samo o sobě je velkou překážkou k dosažení žádaného uzdravení.

Uvažte přec, že dostávám denně spousty dopisů, a proto je třeba, aby byly pokud možno stručné a pověděly pouze to nejnutnější, co je říci třeba. Jinak zabírají mi mnoho času, který bych mohl věnovati léčení samému.

Neptejte se mne zbytečně na věci, o kterých se můžete dočísti v mých, tiskem vydaných přednáškách. Nežádejte nikdy ode mne rad, jak se máte zachovati k radám lékařským. Na takové otázky odpovídám tazatelům vždy stejně: uposlechněte v každém případě lékaře, kterému jste se k léčení svěřili a řiďte se jeho nařízeními.

Nedávno chtěla ode mne jedna žena, abych jí poradil, má-li si dáti pomoci od plodu. Lékař prý jí k tomu radí, její svědomí ji však před tím varuje. Já prý to mám rozhodnouti, dle mé rady prý se zachová. Odpověděl jsem jí, že rozřešiti tuto otázku může jen ona sama, neboť já nemohu za ní rozhodovati, chce-li uposlechnouti hlasu svého svědomí nebo rady svého lékaře.

Své stanovisko o ničení plodů v životě matčině vyslovil jsem již mnohokráte a velmi jasně, a proto nemohl bych nikdy žádné ženě k němu raditi. Přitom však neodvažuji se nikdy raditi k opaku toho, co nařídil lékař a proti jeho příkazům něco zakazovati. Lékař jistě dobře ví, proč to neb ono radí nebo zakazuje, zná nemocnou a jistě jen v její prospěch vše potřebné zařizuje. K čemu tedy ptáti se ještě na radu mne, který ani neví o koho se jedná a nemocnou nezná?

Vezměte, prosím, všichni na vědomí, že já vůbec žádných rad nikomu neudílím. K tomu jsou zde lékaři z povolání. Ode mne můžete žádati pouze jen to, abych vám posloužil svojí duchovní silou — nic víc.

Nežádejte také ode mne žádných služeb detektivních, jak se mi již často stalo. S takovou prosbou obrátila se na mne žena, kterou opustil její muž. Nestačilo jí to, co jsem jí poradil ve smyslu rady, kterou jsem uvedl i zde v samostatné kapitole. Tato žena zcela neuváženě chtěla ode mne, abych jejího manžela v Praze vyhledal, abych ho stopoval, co dělá, nechodí-li zde s jinou ženou, a v případě že zjistím, že má již jinou, abych mu zabránil choditi s ní a působil na něj a domluvil mu, aby se k ní vrátil. Rozumí se, že jsem oné dámě dal patřičnou odpověď.

Dále pak připomínám znovu, že nemohu vyhověti žádnému pozvání, abych šel léčiti do nemocnice nebo sanatoria, není-li toto pozvání doloženo svolenm vedoucího lékae stavu, nebo svolením ošetřujcího lékaře.

Rovněž tak při nejlepší vůli nemohu vyhověti všem pozvánm, abych jel léčiti na venek. Nejen, že nemám dostatek času k podobným zájezdům — ale nedělám to prostě rád. Přijde to tuze draho jednotlivému pacientu, má-li mně on hraditi moje cestovní výlohy a ztrátu času cestováním promarněného. Já sám nejsem dnes rozhodně v situaci, která by mi dovolovala náklady těchto cest platiti si sám, jak jsem činil dříve. Ježto v žádnm přpadě nemohu dobrý výsledek svého léčení nikomu předem zaručiti, doporučuji každému, aby si to velmi dobře rozmyslil, než mne k návštěvě na venek vyzve.

Dále pak neradím nikomu, aby za někoho jiného o léčení žádal, zejména ne v tom případě, kdy pacient sám se nemá nebo nesmí o tom dověděti (vyjímaje ovšem děti nebo šílené). Taková léčba nemůže míti vůbec žádného úspěchu, a to právě proto, že by tu chyběla víra nemocného.

Dočkal jsem se za svého léčení i toho, že bylo mých služeb využíváno s neomaleností přímo nechutnou. Tak našli se lidé, kteří, když zvěděli o mém léčen, které nic nestojí, sebrali doma celou sbírku fotografií svého příbuzenstva, případně i známých, a poslali mi je k léčení všechny. Třebas to byly fotografie 30 až 40 let staré, vybledlé, k léčení nezpůsobilé, přece se mylně domnívali, že mohu na nich své léčení provésti s úspěchem. To jsou ovšem domněnky velmi naivní, a napříště budu podobné »bohaté« zásilky vraceti. Vidím v nich pouhé využívání a zneužívání svých služeb a maření drahého mi času.

K úspěchu duchovního léčení třeba skromnosti a pokory pacientovy, ale takovéto sobectví, nebo při nejmenším neomalená neskromnost není vhodnou půdou, na které by se zdárné účinky léčby mohly projeviti.

Podobné metody osvojily si některé tak zvané jasnovidky a kartářky, které svým klientům kdož ví co naslibují a prorokované zdraví chtějí jim vrátiti tím způsobem, že mně posílají jejich fotografie a žádají ode mne, abych já je na dálku léčil. Takovéto nekalé obchodování s mým léčením brzy jsem prohlédl a další zasílání fotografií od těchto dobrodějek si zakázal. Kdo potřebuje mých služeb, musí se obrátiti na mne přímo.

To jsou asi nejdůležitější, stručné pokyny pro ty, kdož nemohou dosáhnouti zdraví lékařským ošetřováním a chtějí se dáti léčiti cestou duchovní.

Jen ještě jednu maličkost rád bych připomněl. Mnohým zdá se to samozřejmostí, ale ještě více je těch, kteří této samozřejmosti nechápou. Žádám-li již od někoho, aby mi posloužil, při nejmenším pak na můj soukromý dopis odpověděl, připojím vždy známku na odpověď. Nestačí již to, že dávám k disposici svůj čas, nemluvě ani o dopisním papíru, tiskopisů, obálek atd., který také není zadarmo? Při těch spoustách dopisů, které denně dostávám a musím zodpovídati, nemůže nikdo ode mne žádati, abych ještě i poštovné platil si sám. Velmi mnozí, zejména spiritisté, se domnívají, že z »bratrské lásky« musím býti vždy ochoten ke všem obětem. Při troše uznání však pochopíte, že i tato moje poznámka je zcela oprávněná a spravedlivá.

Žádosti o léčení neposílejte nikdy spěšně - »express«. Musím za doručení každého platit zvláštní poplatek. Dále pak takový dopis nepřijde o nic dříve na řadu, než dopisy obyčejné.

Všechny dopisy léčení se týkající, adresujte na vydavatelku těchto přednášek, neboť tak dojdou nejrychlejšího vyřízení.

 

Nahoru

 

Další:

 0      1           4     5        7     8     9     10     11