Voda Světla  -  Nový objev 21.století

         Hl.menu   Voda Světla  Audio-přednášky  Zkušenosti   Léčitelství   Přírodní bytosti  Tapety   Knihy   Mozek   Luna

                               Voda Světla  -  Nový objev 21.století                   

         Hl.menu   Voda Světla  Audio-přednášky  Zkušenosti   Léčitelství   Přírodní bytosti  Tapety   Knihy   Mozek   Luna

 

 
www.vodasvetla.cz
Příběh od Vás ... O Štístkovi a lidech
5/2007

 

O bytostech přírody,

o trávníku a lesní harmonii.

 

Vážení přátelé, rád bych vám nyní převyprávěl příběh jedné přírodní bytosti, kterou by lidé nejspíše nazvali elfem. Tento příběh může být smyšlený a možná i v některých věcech nepřesný, ale přesto je v něm, jak věřím, skryt pravdivý pohled na lidskou činnost ze strany bytostí přírody. Tak tedy zde je příběh, který se nikdy nestal. Nebo snad ano...?

 

Elf-ŠtístkoŽil byl jeden malý elf, staral se věrně o jemu svěřený malý palouk uprostřed většího lesa a radoval se ze života. O lidech nic moc nevěděl, jen z doslechu, co k němu přinesli větrní sylfové nebo co slyšel od pána lesa. Občas ještě přes jeho území prošel nějaký houbař, či turista, ale byly to spíše výjimky, protože cesty tam prakticky neexistovaly a terén byl pro lidi těžko prostupný. A tak náš milý elf, říkejme mu třeba Štístko, žil spokojeně a prakticky nedotčen okolní hektickou civilizací. K jeho povinnostem krom toho, že se staral o svůj životem kypící palouček, patřily i občasné pochůzky pro pána lesa. Plnil je rád, miloval příležitosti podívat se do jiných částí lesa, pohovořit s tamními bytostmi a objevovat nové končiny. Nejraději ale stejně měl tu svoji mýtinku a na každé pochůzce se těšil na návrat, zvědavý, co se za jeho nepřítomnosti událo, a těšil se na radostnou práci, která ho tam čeká. Také rád vyprávěl maličkým květinovým elfům, kteří vždy dychtili, až se od něj dozví příhody, které cestou zažil.

Jednou zavedla Štístka jeho povinnost až do končin, kde ještě nikdy před tím nebyl - na kraj lesa blízko lidské moderní vesnice. S údivem se díval přes lán pole na stavby, které tam stály. Ještě nikdy nic podobného neviděl, a tak neodolal a zaběhl se podívat blíže. Pozoroval lidský shon a podivoval se, jak někdo může takto žít. Jak mohou bydlet v těch nevzhledných stavbách, vždyť jsou ze samých divných věcí, připomínajících kámen, ale bez vlastního života, bez krásných čistých energií. Místo toho tam většinou chaoticky vířily jakési chuchvalce špinavých energií, až se mu udělalo zle. Ani vzduch už tam nebyl takový, jako u něj doma v lese, a podivné obludy, pohybující se po divných hladkých cestách, kolem sebe šířily další nepříjemné pachy. Alespoň že kolem většiny domů byly jakési zahrady. V nich si snad lidé mohou odpočinout a radovat se z kousku přírody, z květin a motýlů. Ale co to? Ať koukal, kam koukal, všude byla jen zelená tráva, bez jediného květu! Nechápavě kroutil hlavou. Jak je to možné? Cožpak je to tu tak špatné, že už tu neroste nic než tráva? Přemýšlel nad tím a pomalu se vydal nazpět.

Když přišel na kraj důvěrně známého lesa, vystoupil z mohutného dubu moudrý déva a s laskavým úsměvem se zeptal Štístka:

„Copak že jsi tak zamlklý a zadumaný? To se přece takovým, jako jsi ty, vůbec nepodobá.“

Štístko poskočil radostí, že si o tom může s někým popovídat a navíc s moudrým dévou. Jeho strom roste na kraji lesa, a tak může lidi pozorovat, kdykoli chce. On jistě bude vědět, co se to děje, radoval se Štístko.

Radostně pozdravil a povídá:

„Má pochůzka pro pána lesa mne zavedla až sem a já chvilku pozoroval lidskou osadu. Nedokážu pochopit, jak takto mohou lidé žít, obklopeni tím divným a mrtvým kamenem a zkaženým vzduchem. A jak je možné, že na jejich zahradách, o které se starají, neroste nic než tráva? Kde si mohou odpočinout a radovat se ze živoucí přírody, když je obklopuje jen jednotvárná zeleň bez zářivých květů a pestrobarevných motýlů? Cožpak je to tam tak špatné, že tam nerostou ani pampelišky, fialky, sedmikrásky a jiné podobné květiny, které mohou růst v jakékoli půdě a vydrží i sucho?“

Déva si povzdychl:

„Lidé... Kdo je může pochopit? Uzavřeli se před přírodou, v nás už nevěří a dokonce se zavírají i před vlastní přirozeností, před svým opravdovým úkolem zde na zemi. Na otázku květin ti ale mohu odpovědět. Lidé považují tyto květiny za plevel. Ničí je a chtějí mít jen trávu.“

Štístko se podivil:

„Plevel? Vždyť jsou tak nádherné! Bez nich tam jsou žížaly a ponravy. A je to tak smutně jednobarevné! To opravdu nechtějí nic jiného než trávu?“ Nešťastně kroutil hlavou, nechápaje, jak se takový nepřirozený stav může někomu líbit.

„Žel, je to tak. A stojí je to hodně práce. Každé jaro trávník hnojí, aby rostl, a hubí všechny květiny, které se tam objeví,“ pokýval hlavou déva.

„Jarní deště a teplo způsobují, že tráva roste opravdu rychle. To tedy musí být tihle lidé na jaře velice šťastní,“ s ulehčením řekl Štístko. Sice lidským pohnutkám nerozuměl, ale byl prostě rád, když jsou všechny bytosti šťastné.

Déva si rozpačitě přešlápl a povídá:

„No, vypadá to, že ne, milý Štístko. Jakmile tráva trochu povyroste, hned ji sekají a na jaře to musejí dělat velmi často. Vynakládají na to mnoho sil.“

Štístko doširoka otevřel oči údivem:

„Sekají ji? Ale proč, když se o ni tak starají, aby rostla? Suší ji snad na seno?“

„Nikoli, většinou ji shrabou a dají do pytlů,“ odvětil déva.

„Do pytlů, to nechápu? Je to k něčemu dobré?“ ptal se Šťístko v naději, že konečně pozná, proč to lidé dělají.

„Nevím, ale přijedou ty podivné povozy, co jezdí po těch šedých cestách, vystoupí z nich jiní lidé a ty pytle někam odvezou. A vypadá to, že místní jim za ten odvoz ještě dokonce něco dávají. Říkají tomu peníze.“ I když to moudrý déva pozoroval rok co rok, pořád to nechápal a Štístko na tom očividně nebyl o nic lépe.

„Oni trávu hnojí, aby rychle rostla, a když roste, tak ji namáhavě sekají, a aby se posekané trávy zbavili, tak za to ještě musí něco dávat? Ty peníze, jak jsi říkal?“

„Ano, je to tak, Štístko,“ pokýval hlavou déva.

„Tak snad alespoň v létě, kdy ustávají deště a nastupuje horko, pocítí úlevu. Léto zpomalí růst trávy a ušetří jim to tak mnoho práce,“ řekl Štístko, ale bylo na něm vidět, že už tomu sám moc nevěří.

„Ani tehdy nepocítí klid. V létě, když tráva přestane růst, tak ji rychle začnou zalévat, aby mohli pokračovat v sekání a odvážení. Jednou kolem mne šli lidé a povídali si, jak je to zalévání drahé a stojí je mnoho těch jejich peněz.“

Štístko chvíli stál a pak tiše povídá:

„Alespoň, že si nechali nějaké stromy. Stromům narostou na jaře listy pro krásu a letní stín. Na podzim opadají a přikryjí půdu, aby v ní zadržely vláhu a také aby chránily stromy a keře před zimním mrazem. Navíc se rozloží na kompost, aby obohatily půdu. Moudře to je v přírodě zařízeno.“ Tázavě pohlédl na dévu.

„Oni listí hrabou na velké hromady a někteří je podobně jako posekanou trávu za ty peníze nechávají odvážet. Jiní listí prostě spalují.“

„Ale to přece nedává smysl! Proč to dělají? Vždyť kořeny stromů a keřů spálí v zimě mráz! A co udržuje v zemi vlhkost?“

„Potom, co vyhodí listy, přivážejí si něco v pytlích, čemu říkají mulč. Rozsypávají to na místo listí. Myslím, že i za to dávají peníze.“

„A odkud ten mulč berou?“

Déva posmutněl :

„Kácí stromy a rozemelou je, aby ten mulč vytvořili...“

Dóst! U to nechci slyšet, točí se mi z toho hlava. Nechápu to na hlavu postavené lidské konání a raději už o něm nechci nic vědět. Děkuji ti dévo, ale musím už jít a podívat se, jestli je u mne na paloučku vše tak, jak má být,“ rozloučil se Štístko a sklesle odcházel do hloubi lesa. Po tomto seznámení se světem lidí se na svůj milý palouček těšil dvojnásob. Na jeho záplavu květů, na harmonii, ve které tam působí vše živé podle moudrého řádu přírody.

 

Elfi na louceDéva se za ním chvíli díval, jak odchází. Neměl o něj starost, těmto veselým chlapíkům nevydrží smutek nikdy dlouho, za chvíli jsou opět radostní a šťastní. Napadlo ho ale, jak dlouho potrvá, než nějakého člověka napadne postavit skrz les některou z těch šedivých cest, po níž budou jezdit ony hlučné a vzduch otravující vozy. Vše je ale ve vyšších rukou a bytosti lesa udělají vše, aby zachovaly harmonii lesa tak dlouho, jak jen to půjde. Pohlédl na lidskou vesnici a jeho moudrou tváří přelétl záblesk žalu. Tolik dobra a požehnání mohlo vyrůst ze vzájemné spolupráce lidí a přírodních bytostí, kdyby lidé zcela nepropadli hmotě a touze vlastnit ji, kdyby se neodvrátili od svých srdcí... Otočil se a vstoupil zpět do kmene svého dubu. Od pána lesa věděl, že doba, kdy se vše změní, se blíží. Záleží jen na lidech, jak tento přerod proběhne, jestli tragicky, nebo ve znamení vzájemné lásky a spolupráce. Snad zatím není zcela pozdě a alespoň někteří z lidí ještě včas procitnou...

P. Š.

 

A tak končí náš příběh. Přišel k vám, milí čtenáři, aby vedl k zamyšlení nad dnešním světem lidí a aby Váš vnitřní svět obohatil o nové myšlenky a výhled na budoucnost, o kterou se musíme zasadit všichni...

 

Na závěr bych uvedl dva citáty z knihy Přírodní bytosti od M. Ruis. Jsou to přímo slova přírodních bytostí určená nám, lidem:

„Lpíš-li na něčem, poutáš se. Vše, co svazuje, se samo stává strnulým, vše strnulé je smrt. Toužíš po tom, co je mrtvé, nebo po tom, co je živoucí? Přestaň na čemkoli lpět!“

„Miluj každým kouskem svého srdce a pak porozumíš. Když budeš pouze přemýšlet, neporozumíš ničemu.“

 

Zpět

 

 

     
Zpět

 

© 2007 Voda Světla