Nemoci vzniklé ztrátou víry - Voda Světla

Mnohému snad zdálo by se paradoxním, že by také ztráta víry a odklon člověka od Boha mohly nějak působiti na lidské zdraví. Já sám snad bych byl také tyto okolnosti nepokládal za tak důležité, kdybych nebyl měl příležitost poznati za své praxe tak velkou řadu nemocných, kteří sami mi naznačili, v čem spočívá prapříčina jejich onemocnění a od kdy se datuje vznik jejich nemoci. A právě proto, že jsem se tak často setkal s velmi těžkými důsledky této ztráty víry, mám za svou povinnost zmíniti se zde alespoň o několika případech, na nichž je jasně zřejmo, jak tyto choroby, ze ztráty víry vyvěrající, vznikají.

Bývají to zejména mladí lidé, kterým se dostalo v mládí přísné náboženské výchovy. Když pak dospívali, tu pod vlivem různé četby, přátel a kamarádů, kteří mnohdy jen z povýšené nevědomosti popírají jsoucnost Boha, octli se před otázkou věřiti či nevěřiti? Mnohdy prodělávají těžké, dlouho trvající a vysilující boje, aby umlčeli v sobě všechno, co je k víře nutí a doufají, že oprostí-li se od všeho náboženského cítění, budou pak silnějšími, samostatnějšími a dokonalejšími lidmi.

Jaký to omyl! Jak těžké bývají pak jeho následky!

Jednou přišel ke mně mladý student, který se třásl na celém těle. Byl nervově tak rozrušen, že nebyl vůbec schopen dalších studií. Z počátku jsem se domníval, že jde u něho o ovládnutí, povstalé snad následkem onanie, tak časté u mladých lidí. Zeptal jsem se ho, zda věří v Boha a v Ježíše Krista, u nichž by měl hledati oporu a posilu proti vlivům duchovním, které jej připravily o zdraví.

Student přiznal, že dokud byl doma, maminka jeho vychovávala jej nábožensky a přidržovala jej k modlitbě. Když pak odešel z domova na střední školu, začal mnoho a mnoho přemýšleti o náboženských otázkách a výsledek byl, že se od náboženství úplně odvrátil, popřel existenci Boha a přestal věřiti v Božství Ježíše Krista. Ba, v této své nevíře došel tak daleko, že se dovedl i vysmívati těm, kteří dosud věří. A od té doby, jak sám přiznal, začal se jej zmocňovati zvláštní neklid, který se stále stupňoval víc a víc, až konečně propukla u něj nervová choroba a on počal se třásti na celém těle.

»Vidíte,« řekl jsem mu, »tímto svým rozhodnutím a odvrácením se od Boha podobáte se listu, který odpadl od stromu, ze kterého bral svou sílu. Odpadl jste od Boha, odvrátil jste se od nejvyšší síly, od Dárce dobra, a opuštěnou duši svou odevzdal jste nevědomky protikladu všeho dobra — principu zla, původci všeho utrpení, neklidu, rozervanosti a nemoci.

To je výstraha pro vás, abyste si nezahrával s věcmi tak ohromně důležitými a nespoléhal se tak příliš na svůj, dosud nevyspělý a také ne osvícený rozum. Chcete-li býti zdráv, musíte se vrátiti k Bohu a prositi denně Ježíše Krista, aby byl vaším ochráncem a prostředníkem mezi vámi a Otcem nebeským. Jen v náboženském cítění, jen v absolutní víře v Boha, najdete opět svůj klid, štěstí a zdraví. Modlete se vroucně s naprostým vnitřním klidem a s plným pochopením modlitbu Otčenáš. O té přemýšlejte a snažte se vniknouti do jejich tajemných hloubek, abyste poznal, jak veliká jest to pro vás milost, smíte-li Tvůrce všeho v celém vesmíru nazývati svým Otcem. Pak skloňte se pokorně před ním, a jako dítko s důvěrou ke svému otci, budete se vždy a ve všem obraceti na Něj. Pak budete v harmonii s Jeho vůlí. Pak budete naplněn takovou silou, svěžestí a radostí, že život váš bude vám radostí a bude vás těšiti. Pak také poznáte pravý smysl života a k vašemu štěstí nebude vám nikdy ničeho chyběti. Vaše choroba sama ukazuje vám jasně, že jste zbloudil z pravé cesty, a že se musíte na ni vrátiti, chcete-li znovu nalézti své dřívější zdraví.«

Student mne vyslechl a dlouze se zamyslel. Pak si připomněl maminku a její nezlomnou víru v Boha. A pod vlivem této vzpomínky, již k vůli mamince slíbil, že se zachová dle mé rady.

Teprve po tomto slibu provedl jsem duchovní léčbu a velmi snadno zbavil jsem jej ovládající jej bytosti. Student přestal se okamžitě chvěti a jako docela jiný, nový člověk odcházel ode mne.

Jednou přišel ke mně mladý vojín, který na moji otázku co mu chybí, řekl, že celé noci nespí, stále ho něco pronásleduje a svádí k sebevraždě. Je prý už tak zoufalý, že ani za sebe neručí, že těmto svodům konečně nepodlehne. V největším zoufalství, v poslední chvíli přichází prý ještě ke mně, zda bych ho nemohl snad zbaviti tohoto zoufalství a tísnivé nálady.

Když se vypovídal, bylo mou prvou otázkou, zda věří v Boha a v Ježíše Krista. Dlouho se zamyslil, než se odhodlal na tuto otázku odpověděti, až konečně řekl:

»Byl jsem kdysi věřícím. Chodil jsem dříve do kostela, modlil jsem se, ale později, když jsem přišel mezi kamarády, většinou samé nevěrce, vysmívali se mi jako hlupákovi, který věří v nějaké pohádky. Tento názor jejich účinkoval na mne tak, že jsem pomalu přestával věřiti, až konečně došel jsem tak daleko, že jsem se svými kamarády začal souhlasiti a jako oni popíral jsem jsoucnost Boha i Krista. Přestal jsem věřiti i v nesmrtelnost duše a na místě toho všeho věřil jsem pouze v to, že po tomto životě již nic dalšího neexistuje, a že záleží jen na nás, abychom si zařídili svůj život tak, abychom co možno nejvíce na tomto světě užili. Tak dostal jsem se do největšího víru požitkářství, žil a užíval, nestaraje se o nic jiného.«

»A od které doby asi pociťujete onen neklid, zoufalství a nespavost, které vás tolik pronásledují?« — ptal jsem se ho.

Doznal upřímně, že pohlíží-li zpátky, přichází k přesvědčení, že prvé příznaky jeho neklidu, který se v poslední době tak silně vystupňoval, objevily se u něho právě v době, kdy začal sám v sobě bojovati o víru a nevíru. Velmi často měl prý pocit, jako by v něm byly dvě bytosti. Jedna z nich přitahovala jej stále zpět k víře, druhá však snažila se namluviti mu, že vše to je pouhý nesmysl, že není třeba v něco věřiti. Nakonec pak uposlechl tohoto druhého hlasu svého nitra a rozhodl se odvrátiti se od Boha.

Nevěděl ovšem, že v tom okamžiku zvítězil nad ním princip zla, který prováděl pak na něm své dílo zhouby. Vysvětlil jsem mu to, podobně jako onomu studentovi, a tu vojín po dlouhých výkladech konečně přiznal, že mám přece jen pravdu. Slíbil, že se vrátí k víře a bude žít tak, jako žil dříve.

Zajímavé bylo i to, kolik důvodů on sám nalezl hned k tomu, proč věřiti musí a proč se musí vrátiti k dřívějšímu svému náboženskému životu. Byl jsem až překvapen touto skutečností, neboť poznal jsem v něm v základě člověka opravdu věřícího, který dal se však principem zla tak obalamutiti, že sám nemilosrdně pošlapal základy svého vnitřního života.

Ale ještě pozoruhodnější bylo shledati se s okamžitými důsledky tohoto jeho obrácení k víře. S krásným, vyrovnaným klidem děkoval mi za to, že jsem ho vrátil znovu k radostnému životu, jehož si nyní teprve bude umět vážit.

Další případ týká se učitele z venkovského letoviska, kde jsem dlel několik dnů. Večery trávíval jsem tam v uzavřené společnosti, kde se hovořívalo o duchovních věcech. Mezi posluchači vedle pana řídícího sedával i mladý učitel, který se z počátku jen usmíval, jako by všemu lépe rozuměl. Snad se mu i mé výklady zdály zprvu směšnými. Ale čím déle jsem mluvil, tím vážněji poslouchal a přemýšlel zřejmě o tom, co slyší. Nejbližší malé přestávky v hovoru využil hned k tomu, aby si ke mně přisedl a žádal, abych jej vyslechl.

Přiznal, že mnohé z toho, co jsem právě povídal, zarylo se hluboko do jeho duše a pohnulo jeho svědomím. Přiznal dále, že v poslední době žije velmi neutěšeným životem. Je stále rozrušen, neschopen práce, ve škole roztržitý, a i při schůzkách se svojí dívkou chová prý se někdy tak potrhle a přímo pomateně, takže dívka sama doporučovala mu již, aby se dal prohlédnouti lékařem, ježto jeho nervy dojista nejsou v dobré míře. Toho se však bál, aby snad lékař nenašel u něj nějakou nervovou chorobu, pro niž by musil opustiti své místo. Tak prý žije v neustálém strachu a jeho nervosa a rozrušení stále jen se stupňuje. Dnes však, když mne slyšel mluviti o víře, vzpomněl prý si na svoji maminku, která jej vždy vedla k Bohu. Když však odešel na studie, ztratil všechnu víru v Boha, a mnohdy bylo mu velmi trapno, když měl poslouchati maminčiny výčitky za to, že vystoupil z církve a propadl takovému nevěrectví. Sám vyslovil domněnku, že asi pravá příčina jeho choroby spočívá právě v tom, že se odvrátil od víry, v níž jej maminka vychovávala.

Naše rozmluva byla však v tomto místě přerušena, neboť ostatní společnost žádala, abych pokračoval ve svých výkladech pro všechny a nevěnoval se pouze jednomu. Vyhověl jsem tomuto přání, ale přidržel jsem se započatého již hovoru o víře. Mluvě všeobecně zdůraznil jsem ohromnou sílu víry, která jakožto mocný klad životní je i ohromnou oporou člověku při každém jeho kroku. Když jsem pak asi o půlnoci skončil, pan učitel celý rozzářený přistoupil ke mně a děkoval mi se slovy:

»Navrátil jste mne k víře, a já vám děkuji nejen za sebe, nýbrž i za svoji maminku, které jste tím udělal velikou radost. Až se jí přiznám, jaká změna se se mnou stala a pro co jsem se rozhodl, bude jistě velmi šťastna a bude se radovati, že našla opět svého ztraceného syna.«

Přiznal, že se z počátku nad mými slovy jen usmíval, ale později byl naplněn takovým přesvědčením o pravdivosti mých slov, že se v jeho duši počal rozhosťovati vzácný, dlouho mu nepocítěný klid a mír. Tento pocit vnitřního vyrovnání a klidu byl pro něj takovou úlevou, že vyslovil hned také přání, aby podobný klid nalezli všichni ti, kdož bez Boha a víry v Něj bloudí životem, plným nespokojenosti a utrpení.

Od těch dob pan učitel psal mi a vzpomínal na své navrácení se k víře jako na dobrodiní. Děkoval Bohu, že mu poskytl příležitost vyslechnouti mé prosté, ale přece tak přesvědčující důvody, proč nutno věřit, což zachránilo jej před těžkými následky ztráty víry.

Obdobný případ pozoroval jsem u jedné učitelky. Přišla ke mně a naříkala si na zvláštní chorobu. Provázel ji také všude podivný neklid. Byla stále ve stavu zvláštního vzrušení, které se neustále stupňovalo. Stávalo se jí, že když přišla do třídy mezi své žáky, nemohla vůbec ani promluviti a celá se chvěla námahou, aby ze sebe slovo vypravila.

Mojí prvou otázkou bylo, jak dalece věří v Boha.

Začala znovu, že zprvu věřila, ale když pak studiem přišla k vyšším vědomostem, věřiti přestala. V Boha prý dnes nevěří, protože ví, že žádný Bůh neexistuje, že jsou to jen přírodní síly, jen zákony přírodní, které vše ve vývoji udržují a řídí. A o Ježíši Kristu prohlásila, že vůbec není ani jisto, zda vůbec existoval, a byl-li již jednou na světě nějaký člověk, kterému lidé říkali Ježíš, pak že to byl jen prostý člověk, a žádný Syn Boží.

Přirozeně, že jsem jí vyložil, na jakém omylu se zakládají tato její tvrzení a upozornil jsem ji na to, že její choroba zaviněna je právě tímto jejím rozumářským názorem na Boha i Krista. Popíráním jsoucnosti Boží dává se sama na pospas zlu, a toto tropí si s ní co je mu libo. A to právě přivádí ji přímo k zoufalství.

»Chcete-li se zbaviti těchto zhoubných vlivů, chcete-li se oprostiti od bytosti, která vás ovládá a vaše zdraví a duševní rovnováhu porušuje, pak musíte bezpodmínečně v Boha věřiti. Musíte se denně ráno i večer odevzdávati pod ochranu Pána. Této ochrany můžete se však dočkati jen tehdy, budete-li absolutně věřiti v Něj a v Jeho Božství, budete-li absolutně věřiti, že On může a má také moc k tomu, aby vás chránil.«

Po tomto svém vysvětlení provedl jsem duchovní léčení, odvedl bytost, která ji ovládala, a přikázal jsem jí, aby se řídila přesně dle mé rady, jinak že se tato bytost k ní znovu vrátí.

Slečna učitelka pocítila značnou úlevu a slíbila, že se opravdu zachová tak, jak jí radím, a zdálo se, že s velkým uklidněním odchází.

Za několik neděl dostal jsem od ní dopis, že by chtěla přijíti ke mně ještě jednou, ježto prý stará nemoc opět se vrátila, a to nyní ještě ve větší míře, takže nyní nejen ve škole, nýbrž i ve společnosti několika lidí ztrácí již možnost mluviti a není schopna vyjádřiti své myšlenky.

Určil jsem jí den, kdy by mohla ke mně přijíti, a hned na uvítanou ptal jsem se jí, odevzdává-li se denně pod ochranu Spasitele, Ježíše Krista.

»Uvažovala jsem o tom« — řekla mi — »a došla jsem k tomu, že to nemůže míti takové důležitosti, jak vy tvrdíte. Nemohu uznati osobnost Ježíšovu za něco více, než za osobnost lidskou.«

»Svou nevírou znemožňujete si sama, aby mohla Jeho síla vejíti k vám a vámi se projeviti. A dále — nemůže-li do vás vniknouti dobro, vniká do vás jako do vzduchoprázdné nádoby zlo, a to ve vás hlodá. Říkám vám znovu, že rozhodně nebudete zdráva a velmi bědných konců se dočkáte, nevrátíte-li se k víře a nepřestanete-li svým nedokonalým, omezeným rozumem pochybovati a vyvraceti nejsvětější pravdu. Dělejte si jak chcete, milá slečno. Ke mně přivádí vás dojista váš duchovní vůdce, který to s vámi dobře myslí a žádá si, aby se vám dostalo poučení o pravé příčině zdroje vaší nemoci. Chcete-li být zdráva, pak musíte mne poslechnout. Nechcete-li říditi se dle mé rady, pak musíte zůstati a také zůstanete nemocnou. Ale v tomto případě druhém bych vás prosil, abyste mne nadále již neobtěžovala svými návštěvami, neboť můj čas je příliš drahý na to, abych jej promarňoval podobnými, bezvýslednými pokusy o záchranu vaší duše.«

Přes tuto rozhodnost svoji nepustil jsem ji však tak brzy pryč a dlouho s ní hovořil. Všemožným způsobem snažil jsem se uklidniti ji a alespoň trochu osvítiti její omezený, a přece na vlastní moudrost tak pyšný rozum. Léčiti ji jsem však odmítl, ježto při její nevíře nebylo možno předpokládati nějaký úspěch. Odcházela již, celá zkroušená, a zastavila se ještě u dveří. Opakovala svoji prosbu, abych se přece jen pokusil léčiti ji, a po chvíli řekla:

»Já chci věřit — budu věřit — já již věřím!«

Doporučil jsem jí, aby si přečetla mou oblíbenou knihu a po dočtení této knihy aby začala čísti Evangelia, ale bez předpojatosti, v tichu a klidu, s odložením všeho rozumářství a pochybovačnosti, a o každé jednotlivé stati uvažovala. Jen tak může se sama vzpamatovati, neboť touto cestou probudí se v ní pravá, čistá víra, opravdová a vnitřně procítěná, ne pouze slovy vyjádřená.

Pak teprve, vida ji na cestě k opravdové víře a vyciťuje její touhu po ní, provedl jsem duchovní léčení. Rozloučili jsme se, slečna učitelka slib svůj, říditi se mými pokyny, skutečně dodržovala, a od té doby všechny nepříjemnosti a trampoty, které ji pronásledovaly, zmizely, takže může znovu v klidu učiti dále.

Takovýchto případů mohl bych uvésti mnoho a mnoho, a že takovéto zatvrzelé nevěrectví končívá v některých případech úplným šílenstvím, že končívá u mnohých i sebevraždou, je známo.

Přál bych si jen, aby to, co jsem tu uvedl, dostalo se včas do rukou těch, kteří začínají propadati duševní rozervanosti, kterou si přivodili tím, že se ve svém mudrlantství odklonili od náboženství, zavrhli Boha a víru v Něj. Bývají to zejména mladí lidé, kteří s velkou okázalostí vystupují z církve a přitom se domnívají, že tento krok splnomocňuje je k tomu, aby, popírajíce jsoucnost Boží i Božství Ježíše Krista, vřítili se s naprostou nemorálností do života, který dle těchto zásad také vypadá.

Což není úplně směšným domnívati se, že nevěřím-li v Zákony Boží, nemají Zákony tyto nade mnou moci? Což možno se utěšovati bludem, že neuznávám-li sám svých hříchů, nebudou míti pro mne žádných následků? Což neuznání vyšší autority samo o sobě dovoluje již člověku, aby bez jakýchkoliv následků uplatňoval ve všem jen svoji vůli?

Jak krátkozraká to logika, neuznávati existující zákony a z toho vyvozovati důsledky, že pro nás neplatí! Když se pak ale objeví ovoce této pochybné logiky, a oni jako každý, musí pykati za své nesprávné skutky, za svůj nesprávný život, pak teprve zkrušeni svým utrpením, hledají pomoc na místech vyšších a jako ztracení synové navracejí se pokorně ke svému nejlaskavějšími Otci nebeskému.

Právě na těchto příkladech můžeme poznati, jak ohromná je láska Boží, jak ohromně cenná a našemu vývoji užitečná jsou všechna utrpení, jež na naši hlavu dopadnou. Jen příchod něčeho podobného dovede nás vzpamatovati, na naší špatné cestě zastaviti, a tím i zachrániti nás od naprosté zkázy.

Zcela nespravedlivě lidé reptají nad svým utrpením, neboť správně měli by vlastně reptati sami nad sebou a nad svým zvráceným životem. Co bolestí a utrpení mezi lidmi mohlo by zmizeti úplně, kdyby se každému dostalo poučení o jeho mylných názorech na věci duchovní a o jeho falešné logice v pojímání Boha i Ježíše Krista.

Bez Boha nic nejsme. Bez Boha ani vlas s hlavy nesejde, a proto vy, kteří se domníváte, že jste nad jiné moudřejší, nepopírejte svým malým rozumem jsoucnost nejvyššího Tvůrce všeho a hodnost našeho nejlepšího učitele, vůdce i Spasitele, Syna Božího Ježíše.

On pravil: »Já jsem ta cesta, pravda i život. «

Držte se jeho pravdy, jděte cestou, kterou On vám ukázal a snažte se přizpůsobiti svůj život životu Jeho. Pak bude se vám žít radostně, vesele, budete šťastni na tomto i onom světě.