ČLOVĚK NA CESTĚ K BOHU A K RÁJI
 

Je svět kolem nás jen to co vnímáme, jako reálné a skutečné, s vědomím toho, že podléhá změně a není věčný?

Proč tedy je v každém člověku touha po věčném životě a věčnosti? Je, nebo není? A o tom si budeme dnes povídat.

Vesmír, jak obrovský je proti maličkému lidskému tělu, které je jako mikroskopická částečka v něm. Co galaxií, slunečních systémů, hvězd a planet nachází se v něm. Člověk, v otevření se této velikosti umlká ve své domýšlivosti na plody své práce. S vědomím své malosti může se v něm znovu probudit pokora a otevření se něčemu vyššímu.

Název slova vesmír nese v sobě vyjádření, že v něm je vše ve – smíru. Celý vesmír proniká obdivuhodný řád, který v sobě nese znovuzrození i zánik. Dává všem látkám ve vesmíru jejich vlastnosti a tím určuje jejich možnosti. Člověk sám, pokud se nachází v tomto vesmíru, je mu podroben. Podroben oněm zákonitostem, které zde ve vesmíru panují a způsobují tu velikou souhru toho co vidíme na hvězdné obloze a na naší zemi.

V hloubce prožití této dokonalosti bylo by úsměvnou nezralostí, že to vše je dílem náhody bez vyššího řízení.

Avšak člověk je takový! Vše co se nehodí do jeho záměrů (vydělání co nejvíce peněz a užívat si), tak označí za bludy a výmysly, nebo náhodu, aby se nemusel změnit a tím se připravit o své sobecké touhy. Kdyby člověk připustil, že mimo vesmír, který podléhá koloběhu vzniku a zániku, jsou oblasti z mnohem jemnějších látek, které již nepodléhají rozkladu. Pak by nalezl znovu svou naději věčnosti, kterou každý nosí v sobě!

Ptal by se potom, jak se tam mohu dostat. A znenáhla otvíraly by se před ním zákonitosti, jež tam vedou. Ale přitom by došel i k závěru, že vše musí mít svůj oživující zdroj, který vše neustále oživuje a tím i udržuje ve stálé neproměnné svěžesti…

Člověk zvolil název „Bůh“, označení východiska tohoto Prasvětla, jež nikdy neutuchajíc září, oživuje a udržuje. A toto Boží vyzařování, jež jako Prasvětlo je tvořivé, chová v sobě určité zákonitosti, kterým je podrobeno celé Stvoření.

„Bůh“ není dědečkem nad zeměkoulí, není ani malým! A vesmír ve své malosti je proti němu malou tečkou. Oslňující bílo zlaté Světlo, moře plamenů, obrovský bílý žár a tlak a zároveň dokonalost a věčnost. On kdyby se objevil ve vesmíru v celé své velikosti, netrval by vesmír ani vteřinu! Shořel by, jako prach v ohni.

Až teprve v určitých vzdálenostech od Boha může vzniknout Stvoření – Ráj a v ještě větší vzdálenosti – hmotný vesmír. Maličký je človíček proti svému Bohu! Chce aby se mu Bůh ukázal. Nepřežil by to ani vteřinu!

Má vůbec někdo z lidí pojem o té nekonečné velikosti? Obávám se, že i přiblížení ve vytušení, bude vždy jen maličkým zlomkem skutečnosti.

Vraťme se ale ke skutečnosti, že z Boha nevznikl jen vesmír, ale dokonce ještě před tím vznikly obrovské světy mnohem jemnějšího druhu, které jsou pro nás oslňujícími oblastmi Světla a nadpozemské krásy. Část těchto světů nese název Ráj, odkud člověk vyšel jako duchovní zárodek, aby zde ve hmotnosti uzrál v nádherný plod – vznešeného dokonalého člověka.

Člověka, jež svou světlostí, ušlechtilostí, čistotou a zodpovědností bude všemu tvorstvu pomáhat ke stále většímu zušlechtění a dokonalosti.

Takový, jenž svou podstatu, sebe, nebo-li svého ducha přivedl k takové dokonalosti, ten může odejít do těchto věčných úrovní Světla, do Ráje.

Ale pokud má člověk toto dokázat musí si to zvolit jako svůj cíl žití. Zařídit podle toho život v celé hmotnosti.

A hle náhle se vše jeví v jiném světle a priority dnešního života zůstávají daleko vzadu.

Ptám se, jaký je dnes smysl práce – pro výdělek nebo pro zušlechtění všeho. Co rozhoduje o všem? Peníze nebo touha po vznešené kráse.

Ubohý lidský tvor přestal budovat krásu a spokojil se s tím co je jednodušší, sice ošklivější, ale levnější. Ať je to oděv, stavby a vše co na zemi jest. Kolik vzniká dnes obrazů, jež nesou vysokou ušlechtilost? Kolik filmů, kolik písní …? Převážná většina se přiklonila k nízkému a pudovému. A právě to je pro člověka tím největším nebezpečím.

 

Člověk je složen z ducha a lidského hmotného těla, jež je pro ducha nástrojem(oblekem) v této hmotnosti. Pokud se člověk oddá jen pozemskému, zakrňují jeho duchovní schopnosti. Ať je to přílišné zalíbení v jídle a pití, kouření, sexu, majetku, atd., to vše strhuje vědomí hlavně na hmotné. Ale toto není cíl našeho pobytu zde na zemi. Hlavní cíl je rozvinutí schopností ducha, jež mají sahat až do vysokých oblastí světla. Člověk ve svém zdokonalení měl přebudovat tuto zemi na obraz Ráje. Neboť schopnost tvořit nádheru kdekoliv ve Stvoření a tím zušlechťovat vše do podoby Ráje, ukáže, že jsme schopni tvořit toto i v Ráji a po své pozemské smrti tam můžeme odejít. K tomu člověk nepotřebuje církve, ale potřebuje pravou víru v Boha. Otevření se jeho zákonům, lásce a Světlu.

Po čase zaměření se na skutečný cíl lidského putování, probouzí se v člověku schopnosti vyciťování jemnějších světů a Světla. V prožití poznává, že jeho rozumová představa o Bohu je omezená, kdežto skrze duchovní vyciťování nezměrná, zářivá, oslepující světlem, nádherou a velikostí. Poznává, že Bůh dlící ve své vznešenosti vysoko nad Stvořením, není tím kdo svévolně trestá ty co se mu nelíbí a pomáhá jen těm co se mu líbí. Ale, že vyzařování z něj, oživující Prasvětlo je nositelem života a také řádu a zákonitostí. A tak člověk vpravící se do těchto „zákonů“ bude růst, zdokonalovat se a sílit. Kdežto člověk jdoucí za svou vůlí, nedbajíce vůle Boží, musí onemocnět, duchovně zeslábnout a v mravnosti a ušlechtilosti ochabnout.

 

Co vlastně přináší lidstvu materialisté?

Zabývání se jen hmotou. Hmotné je pro ně prioritní - to je vidět, na to si mohu sáhnout, to mi přináší hmotný požitek. Kam, ale může vést cesta člověka, jenž zamítl Boha. V první generaci si ještě podrží určitou mravnost a hodnoty. Ale v dalších generacích budou tyto hranice posunovány vždy více dolů, neboť není se čeho bát – Bůh přece „není“ a „není“ tedy ani zákonitý zpětný účinek našeho jednání... Je jen hmota a to je tak 80 let života. To si musí materialista přeci užít. A k tomu potřebuje peníze. A proč být k druhým hodný a ohleduplný, hlavně z nich vyždímat co se dá! Kdo je chytrý, ten toho přeci musí využít. Hloupý je prostě hloupý a bude na nás vydělávat. A proč „nekrást“, vždyť se tím budu mít lépe, hlavně musím být „chytrý“, aby na to druzí nepřišli. A proč být „věrný“, vždyť život je jen jeden a musím si ho „užít“. A proč „nezabít“, vždyť z toho můžou být peníze.

A tak bych mohl pokračovat do nekonečna. Žití jen materialismu musí vše přivést k rozkladu a zániku. Materialismus zabíjí ducha v člověku. Bere mu jeho věčný život. Materialismus je jed a vrah všeho duchovního! Je to pro člověka to nejnebezpečnější na zemi!

Podívejme se jak snížil ženu na lákadlo na zboží. Jak ji obnažuje kvůli stále větší žádostivosti. Ženu, jež jako květina měla zářit a vzbuzovat v mužích čistotu a ušlechtilost. Ta žena je dnes jako objekt pudového zájmu. A ona to ještě považuje za uznání. Ale žena přece má udržovat dobré mravy a ne je kazit! Pokud tomu tak není, potom je to zpronevěření se úloze ženy.

A tak tisíce lidských duchů, místo aby na cestě k Bohu kráčeli pevně k věčnosti, jsou dnešním materialistickým světem strháváni na úroveň pudů a hmoty.

Kdo je vyvede, kdo jim ukáže znovu světlou vznešenou stezku k dokonalosti a věčnosti. Pro mnohé jejich tisícerým zamotánín již může být pozdě...

Proto musí v České zemi sílit zdravé duchovní jádro, které se nezastaví před ničivým materialismem. Toto duchovní jádro v němž procitne rytířskost, vznešená služba Světlu a vroucí snaha pomoci všem, je počátek velikého splnění naší země. A jen s nasazením všech sil a s Boží pomocí se tato záchrana podaří...

 

PÁR UKAZOVATELŮ CEST.

 

- Cesta k Bohu a ke Světlu a tedy dojití do Ráje, se neomezuje jen na určitá duchovní učení a náboženství. Mnohé věci v nich mohou být pomocí, ale jiné mohou zase poutat. Bůh od nikoho nevyžaduje slepou víru! Dává člověku v jeho duchovních schopnostech možnost vše si odcítit a ověřit. Jsou zákonitosti se kterými se nakonec setká každý. Míra světlosti, ušlechtilosti a dokonalosti člověka na zemi je vždy dána jeho napojením do jemných úrovní. Čerpám-li ze světlých úrovní budu o to zářivější o co je světlejší a nádhernější ta úroveň. A tam také po smrti mohu odejít.

 

- Princip více životů na zemi je dán pro možnost odložení vin a ke stále většímu prožhavení a zušlechtění. Zem je ve Stvoření něčím výjimečná - mohou se zde setkati lidé na různých stupních vývoje a zralosti. Proto zde může člověk mnohem rychleji dozrát nebo se rychleji zkazit. Dle toho jakou cestou se vydá.

 

- Bůh je veliký, dokonalý a vznešený, a proto i jeho zákonitosti ve Stvoření jsou dokonalé! A tak jednomu přináší ve zvratném působení trpké poučení z jeho chyb a druhému zase požehnání z jeho dobré setby. Bůh nepotřebuje trestat. Trestáme se my svým nenásledování Božích zákonů.

 

- Každý má v sobě prožití ze svých minulých životů a z oblastí mimo tuto zem. Toto vše poznává ve svých vlastnostech, schopnostech a zájmech, které už v minulém bytí rozvíjel. Není tedy nespravedlnosti v nadání lidí. Vše je výsledek minulého bytí.

 

- Stát nepotřebuje náboženství tak jak je známe dnes. Potřebuje pravou živou víru a vědění o Bohu a jeho Zákonech, aby podle nich zformoval život v celé zemi. Tak bude se vše odvíjet jinak než dnes. Spravedlnost, Pravda a láska se stanou neměnnými vysokými pojmy, jež si nikdo nebude vykládat po svém. Nesmí být již více křiveny, tak jako se to děje dnes, kdy člověk přizpůsobuje pojmy své pokleslosti!

 

- Má-li tedy být Ráj na zemi, musí se člověk snažit k němu duchovně napojit, z něho čerpat a zde na zemi jej uskutečňovat. Je to to po čem touží v nitru všichni spravedliví lidé. Ráj na zemi! Konečně spravedlnost. Kdo považuje tyto cíle za utopii vůbec netuší co za obrovský potenciál síly a nádhery tyto sféry obsahují a při napojení se k nim se přelévají sem na tuto zem. Co je člověk ve své malosti proti Bohu. Bůh z něhož vše vzešlo a který nám ve své lásce dovoluje být ve Stvoření hosty vysílá vždy pomocné světlé síly k uskutečnění toho co Stvoření prospívá. Naopak to co Stvoření narušuje se z něho nakonec vyloučí a rozloží, neboť tak jsou nastaveny Zákony Boží.

 

Ke zřídlu všeho života, všech sil a zářivého světla, tedy k Bohu samému má se člověk upínat celou svou silou. Má z něho čerpati posilu pro své bytí a své činy. Jeho má velebit a ctít svými myšlenkami, slovy i konáním. Tak naplní pro své blaho a spásu 1 přikázání Boží:

Já jsem Hospodin tvůj Bůh, nebudeš mít jiných Bohů mimo mne.

Bůh jako záruka věčnosti stává se při dodržení prvního přikázání pevnou oporou, nadějí a silou s níž je možné přebudovat vše nesprávné a vystavět nový zdravý svět na Božích zákonech, jež všemu přináší požehnání, radost a mír.

 

Věřím, že se nalezne mnoho lidí s touto radostnou vůlí k činu...
 

J.M.