Jak změnit svůj život a prožívat zázraky každý den?


Místo konání: Hradec Králové, v Rokytově výstavní síni, dne 11.11. 2009

Přednášející: p.Marschner a p.Kříž



Ve středu 11. listopadu 2009 v Rokytově výstavní síni v Hradci Králové se uskutečnila velice poutavá a přínosná přednáška pana Marschnera a pana Kříže na téma „Jak změnit svůj život a prožívat zázraky každý den?“, kterou si přišlo poslechnout na tři desítky lidí.

Společně jsme se vypravili na cestu za poznáním pravého štěstí a snažili se k němu nalézt správný klíč. Shodli jsme se na tom, že pravé štěstí nespočívá v hmotném blahobytu, kterým nás dnešní konzumně orientovaný svět zahrnuje, nýbrž v prožívání lásky a radosti v pomoci druhým lidem a ve vzájemném sdílení s nimi. Již Ježíš pravil: „Miluj bližního svého jako sebe sama,“ a apoštol Pavel prohlásil: „Kdybych neměl lásku, nejsem nic.“

Klíč k nalezení štěstí je v nás samých – v našem odhodlání změnit se k lepšímu, abychom se stali ušlechtilými, nesobeckými lidmi, kteří myslí na druhé, přejí jim to nejlepší, dokáží se radovat z jejich štěstí a nacházet v něm štěstí vlastní. Také bychom měli respektovat jejich rozhodnutí, ponechat jim svobodnou vůli. Vždyť i rozdílné názory lze vzájemně sdílet. Navyklé vzorce jednání mají však kořeny ve výchově – zejména matky hrají rozhodující úlohu, měly by být dětem vzorem a učit je, jak řešit situace v míru a harmonii. Bude-li takto fungovat rodina, která je základem společnosti, všichni uvidí, jak by to mělo fungovat i na úrovni státu. Jak řekl J.F.Kennedy: „Neptejte se, co stát může udělat pro vás, ptejte se, co vy můžete udělat pro stát.“

Velmi závažná slova byla vyřčena i o partnerství a manželství, které je základem rodiny. Skutečná láska mezi mužem a ženou je založena na niterném duševním vztahu. Partnerství nemá být ovládáním druhého, nýbrž rovnocenným soužitím. Muž a žena se mají vzájemně doplňovat, jeden druhého si vážit a ctít se. V manželství by měli být lidé spojováni proto, aby si pomáhali vzhůru, k harmonii, a navzájem se podporovali. Milujeme-li doopravdy, měli bychom druhému přát štěstí, i kdyby ho chtěl sdílet s někým jiným.

Vidíme-li u druhých chyby, neměli bychom na ně zbytečně upozorňovat, neboť to, na co se soustředíme, roste, ale měli bychom se jim je naopak snažit pomoci překonat. Mysleme proto pozitivně a hledejme v druhých dobro, pomáhejme jim objevovat jejich ctnosti. Nejsme-li spokojení s tím, jak se vůči nám druzí chovají, uvědomme si nejprve, co vysíláme my k nim, protože druzí reagují pouze na to, co z nás vyciťují či jak se k nim chováme.

S prohlubováním našeho poznání a bystrým pozorováním života dojdeme k přesvědčení, že štěstí není otázkou náhody, jelikož jsme součástí všude platných přírodních zákonitostí, které bychom se měli naučit vnímat tělem i duší. Patří k nim zákon zpětného působení (co zaseješ, to sklidíš), zákon přitažlivosti stejnorodého (vrána k vráně sedá, rovný rovného si hledá), zákon pohybu a zákon tíže.

V mezilidských vztazích se nejvíce projevují první dvě ze dvou výše zmíněných zkonitost. Úsloví „co zaseješ, to sklidš jinými slovy znamená: co vyšleš mezi lidi (ať již ve svých myšlenkách, slovech nebo činech), to se ti po čase znásobené vrátí. Znalost tohoto dění bychom však neměli využívat k plnění našich přání směřujících ke hmotě, jak k tomu nabádá např. nově zveřejněná kniha Secret (Tajemství), nýbrž ke zlepšení mezilidských vztahů a lidské společnosti vůbec. Zkusme v běžných životních situacích reagovat jinak, než jsme zvyklí (inspirací nám může být například zmiňovaný film Yesman), a začneme prožívat, že stav světa je změnitelný, že jej může ovlivnit každý z nás.

Zákon přitažlivosti stejnorodého způsobuje, že k sobě magneticky přitahujeme to, o čem přemýšlíme, čím se zabýváme. Zatímco na Zemi se mohou setkávat lidé různé duchovní zralosti, po pozemské smrti a odložení hrubohmotného těla jsou lidští duchové v souladu se zákonem tíže (záleží na tom, jak moc je kdo obtížen špatnými skutky či závislostí na hmotě) taženi do té úrovně, která přesně odpovídá jejich naladění. Do Ráje – skutečného domova lidských duchů – budou smět proniknout jen ti, kteří budou naprosto zralí a ušlechtilí, se zářivým, čistým nitrem. Každý z nás si sám může ověřit, jak si stojí ve vztahu k druhým lidem: stačí si jen povšimnout, jaké myšlenky vysíláme k někomu, kdo dělá něco špatného. Pomyslíme si o něm něco ošklivého, dáme mu v duchu „nálepku“ a znechuceně se odvrátíme, nebo věříme, že se může změnit, a přemýšlíme, jak mu pomoci?

K uskutečnění popisované změny vlastního života je zapotřebí notné dávky vnitřní odvahy a osobní statečnosti, jakož i dvou důležitých vlastností: pokory a skromnosti. Měli bychom se snažit rozvíjet v sobě tzv. vlastnosti sloužení (přičemž není míněna služba otrocká, nýbrž dobrovolná a radostná, pramenící z poznání moudrého uspořádání Stvoření) – ke službě dobru máme rozvíjet a využít všechny dary, které jsme obdrželi – vše, co umíme a jací jsme – na místě, kde se právě nacházíme.

Měli bychom se též naučit uvědomovat si jedinečnost prožívaných okamžiků, radovat se z maličkostí a skládat si tak střípečky štěstí do jedné velké mozaiky. Ocitneme-li se v těžké životní situaci, nezoufejme a snažme se z ní vždy vyjít posíleni, jako mravnější, čestnější a odvážnější lidé. Prožívejme naplno každý přítomný okamžik, neboť jedině v přítomnosti můžeme položit základ budoucích změn. Z minulosti je třeba se poučit, ale nelpět na ní. Vždyť s každým dnem, kdy znovu vyjde slunce, dostáváme novou příležitost začít znovu a lépe. Naučme se číst v otevřené knize života, která k nám každý den promlouvá – vyciťujme, co na nás jak působí, a jděme za tím, co nás povznáší vzhůru a dělá z nás lepší lidi.

Není důležité, k jakému náboženství se hlásíme, ale jakými jsme ve svém nitru, k jakému poznání jsme došli a jak jsme nabyté vědění zužitkovali, proměnili v čin. Na to jediné budeme tázáni, až opustíme své současné pozemské tělo. Proto záleží, na jakou stranu se v životě postavíme – na stranu dobra či zla? Je třeba, aby se dobří lidé zastali dobra. Z planety Země máme odejít s tím, že jsme za sebou nechali něco ušlechtilého a pravdivého. Nelze již zůstávat vlažnými. Ačkoli mnoho lidí dnes tvrdí, že po smrti nic není, nemohou svá slova podepřít žádnými důkazy, kdežto o životě po smrti existuje celá řada svědectví (viz. např. knihy Raymonda Moodyho Život po životě a Světlo po životě, shrnující výpovědi pacientů, kteří přežili klinickou smrt).

V dnešní společnosti je zvykem, že lidé očekávají změnu k lepšímu nejprve od druhých, teprve potom jsou ochotni začít se měnit sami. Na přednášce jsme si však zdůraznili nutnost začít sám u sebe a ukázat druhým vzor, dokázat, že to lze, neboť jak víme „slova dojímají, příklady táhnou“. Také se v mnohém můžeme učit od druhých – pokud tak činit nechceme, svědčí to o naší pýše a zastavení se ve vývoji. Ke změně sebe sama, která jediná může přivodit zásadní obrat v našem životě, vedou tři základní stupně:
víra, že změnu (sebe sama, ve své rodině, okolí a zemi) uskutečnit lze
hledání způsobů, JAK změnu realizovat – začneme k sobě přitahovat příslušné nápady
setkávání s lidmi, kteří nám na naší cestě pomáhají

Poslední dva zmíněné body pak ve svém životě pociťujeme jako zázraky, ale ve skutečnosti jsou jen důsledkem neomylně fungujících zákonitostí. Záleží především na tom, zda změnu uskutečnit chceme, či ne. Často lidé říkají, že to nejde, ale spíše to vždy znamená, že pro to nechtějí nic udělat, protože „kdo chce, hledá způsoby, kdo nechce, hledá důvody“. Pomoci jsou pro nás v každou dobu nachystány, stačí po nich jen sáhnout. Pusťme k sobě tedy naději, vždyť je vždy přichystán plán záchrany, i nyní, a každý z nás se může stát nástrojem ku pomoci všech. Štěstí dosáhneme, naučíme-li se též budovat něco užitečného ve spolupráci s druhými lidmi. Důležité je vždy vydržet až do konce a nevzdat své úsilí, pokud kýžené ovoce nepřináší ihned, jak bychom si to přáli. Také mějme na paměti, že „každý strom dozrává v jinou dobu“ – nemůžeme po druhých chtít, aby se změnili ze dne na den, každý z nás k tomu potřebuje svůj čas. Všem lidem bez rozdílu však můžeme pomáhat pouhým úsměvem, který má schopnost přeladit druhé na pozitivní vlnu a rozjasnit jim celý den.

Po skončení této strhující přednášky posluchači ještě dlouho setrvávali ve výstavní síni v přátelských rozhovorech a mohli tak jeden druhého obdarovávat rozzářenými úsměvy a pohledy jiskřícími radostí a štěstím z nabytého poznání. Všichni pak odcházeli s pocitem, že tato přednáška zcela naplnila jejich očekávání – odnesli si domů intenzívní prožitek světla, naději a odhodlání přispět svým dílem k pozitivní změně ve společnosti, pomoci ostatním lidem ve svém okolí, aby i oni mohli prožívat nádherné chvíle štěstí, které lze nazvat „malými“ zázraky.

Hodně světla a lásky v srdci nám všem na této krásné cestě přeje
Martina B.