Záchvaty mrtvice - Voda Světla

K takovým utrpením patří také

která ochromí někdy celé, někdy půl těla, někdy jen některý úd. Zjistil jsem, že ti, kteří jsou ochrnuti na pravou stranu, jsou ovládnuti cizím, někdy nepřátelským astrálem, kdežto lidé ochrnutí na levou stranu, jsou obyčejně ovládnuti bytostí, náležející k jejich rodině.

Často takové ovládnutí přivodí osoby, které želí nerozumně úmrtí některého člena své rodiny. Žena truchlí nad odchodem muže, nad ztrátou svého děcka a pod. Tím ruší klid odpoutané bytosti, přivolává ji stále k sobě, až konečně oplakávaná bytost připojí se svým astrálním tělem k tělu pozůstalého a způsobí mu ono známé ochrnutí.

Jeden zajímavý příklad vám tu uvedu. Za letního odpoledne přišla do mé villy choť jednoho redaktora z Prahy a žádala, abych léčil jejího chotě, který je raněn mrtvicí, a to na pravou stranu. Je chromý na pravou nohu i ruku, ztratil řeč i sluch. Řekl jsem jí, aby ho tedy přivedla. Žádala mne však, abych šel léčení provésti do kočáru, na silnici před villou stojícího, ježto nemocný nemůže vůbec choditi. To jsem však musil odmítnouti, neboť bydlím na periferii Prahy, ve výletním místě, kudy v neděli promenují celé zástupy lidí. Proto jsem žádal, aby ho nějak dopravila do mého bytu. Když již paní chtěla odejíti ke kočáru, dostal jsem intuitivní vysvětlení, proč její manžel onemocněl. Zastavil jsem ji a pravil: »Váš pan manžel musil někomu moc ublížiti, a ten někdo zemřel, a jeho bytost přišla se pomstít za utrpěná příkoří.«

Tu dala se paní do pláče a řekla, že je to tedy její maminka, na kterou byl její muž velmi hrubý a moc jí ubližoval. Maminka prý umírala s pláčem nad jeho bezcitností a hrubostí.

Po tomto sdělení jsem ji ujistil, že když je tomu tak, půjde její manžel ode mne úplně zdráv, a dal jsem jej přinésti do svého bytu.

Když jej posadili, začal jsem na něho mluviti, ale on mi neodpovídal. Jeho žena upozornila jej dotekem, aby se na mne podíval. Učinil tak, a když viděl, že se mi pohybují rty, naznačil mi na ústech i uších, jako hluchoněmý, že neslyší a také nemůže mluviti. Vyndal svou redaktorskou legitimaci, abych si ji prohlédl. Tak jsem se alespoň dověděl, s kým mám tu čest, neboť neptám se nikdy nemocného ani jak se jmenuje, ani čím je.

Po té provedl jsem léčení a řekl jsem bytosti, která ovládala nemocného, že takto netrestá toho, kdo jí ublížil, nýbrž hlavně svou dceru, již má tak ráda. Tu se náhle samy sebou otevřely dveře do jídelny — nikdo před nimi a nikdo viditelný za nimi a to bylo pro mne znamením, že bytost, nemocného ovládající, odešla, a pacient je volný. Pravil jsem mu: Pane redaktore, jste volný a ku podivu, on najednou slyšel a pomalu odpověděl: Nejsem volný, jsem raněný mrtvicí. Když jsem ho přesvědčil, že nabyl sluchu i řeči, a že má tedy znovu volnou nohu i ruku, začal pohybovati volně rukou, pak vstal a chodil.

Jakmile byl však zdráv, uvědomil si, u koho vlastně je, kdo jej léčil, a snad příliš veliká pokrokovost jeho vyvolala v něm stud a nedovolila mu ani, aby mi za léčení poděkoval. Utekl z villy přímo ke kočáru, takže jsme mu s jeho paní sotva stačili. Slyšeli jsme fiakristu, jak pana redaktora vítá slovy: »Milostpane, to je zázrak, teď jsme jich tam nesli, a oni teď už přiběhli sem sám!«

Tím skončila celá historie, a onen pan redaktor neuznal do dnes za nutné, aby poděkoval. Inu, co by o něm řekli lidé, zejména kolegové, že i on dal se léčiti Kočím.