Zde klikněte pro zvukový záznam

O PŮSOBENÍ ČLOVĚKA NA ROZLIČNÝCH ÚROVNÍCH STVOŘENÍ

přednáška ze dne 27.11.2006 (přednáší J.Marschner)

Vážení přátelé,

vítám vás na přednášce, která má název: „O působení člověka na rozličných úrovních Stvoření“. Chtěl bych zároveň pozvat i všechny lidské bytosti, které putují kolem nás a které - i když je teď nevidíme, protože už opustily toto pozemské tělo, by se chtěly dozvědět o tom, v jakých úrovních se teď pohybují.

Měli bychom si ujasnit, jaké úrovně může člověk navštívit. Můžeme navštívit místa v cizí zemi, kde můžeme spatřit věci, které v naší zemi nevidíme a jsme z toho překvapeni. Dříve lidé možnost cestovat neměli jako dnes, a když někdo přicestoval z cizí země, kde viděl třeba slona, a začal ho popisovat - „... já tam viděl zvíře, které mělo takhle dlouhý nos, takhle veliké uši a bylo obrovské...“, lidem, kterým toto všechno vyprávěl, se to zdálo být neuvěřitelné nebo si mysleli, že se ten člověk dokonce pomátl. A to bylo jenom proto, že právě do těchto úrovní nebo do této cizí země se tito lidé nemohli podívat. Ale my dnes víme, že díky televizi a ostatním prostředkům v podobě promítání filmů, fotografií a knih je všeobecně známo, že takové krajiny a zvířata skutečně existují.

Do jemného světa může nahlédnout člověk s darem vidění. Nebo za určitých okolností, kdy jsou mu otevřeny jeho jemné oči.

Kladl jsem si otázku, jak začít hovořit na toto téma, aby bylo pro každého člověka srozumitelné a byl to pro něho ten první krůček k rozšíření jeho vědění. Pomohl mi k tomu včera jeden pán, který mi položil jednoduchou otázku: „Co je duše?“ A já, když jsem o tom později přemýšlel, jsem si uvědomil, že tím by bylo nejlépe začít. Co je duše a co je lidský duch? Je to toto tělo, na které si mohu sáhnout a které, když člověk zemře, tak se rozloží? Anebo je to něco jiného? Proč se cítíme během svého života my uvnitř pořád stejně staří? Proč i v osmdesáti si připadáme jako ve dvaceti? Když tělo zestárlo, přece bychom se měli cítit stejně staří, jako toto tělo, ale jak to, že to tak není? Proč, i když se člověk uvnitř cítí pořád stejný, je pouze bohatší o prožitky, které tady na Zemi nasbíral? Už to nás nutí k přemýšlení, že je zde něco, nad čím by bylo dobré se zamyslet. Má život smysl a má cenu se zabývat tím, jestli existuje život po smrti?

Zeptám se třeba vás. Stojí za to, se tím zabývat?

„Ano. Je to to jediné a hlavní.“

Když se zeptám tamhle slečny. Možná jste nad tím ještě nikdy nepřemýšlela.

„Je to otázka. Co s odpovědí?“

Já jsem si tuto otázku kladl, když mi bylo sedmnáct či osmnáct let. Stalo se, že člověk, kterého jsem znal, byl mladý a bylo mu osmnáct nebo dvacet let, najednou zemřel při autohavárii. A já jsem si najednou uvědomil, že ten člověk byl přece stejně starý jako já. Jak to, že on najednou není? Kam odešel? Byl pouze fyzické tělo nebo byl něco víc? Napadlo mě: „Vždyť byl starý jako já. Vždyť mně se to může stát také, třeba zítra, pozítří, za měsíc. Nikdo z nás nezná hodinu, kdy bude muset opustit toto fyzické tělo a tuto zemi.“ A to mi nedopřávalo klidu, stále jsem si říkal: „Jestli život nemá žádný smysl, má cenu vůbec něco dělat?“ Tato otázka určitě každého poctivého člověka nenechává spát. Proto si klade otázku, co tedy je duše? Postupem času, jak jsem se tím zabýval, jsem zažíval vlastní vnitřní prožitky.

Lékaři, když pitvali tělo, fyzicky duši nenašli. A tak někteří lidé říkají, že duše je třeba jenom jistý druh energie, která oživuje toto fyzické tělo, a protože existuje zákon o zachování energie, tak se přece nemůže ztratit. Ale při smrti bližního citlivý člověk skutečně prožívá to, že z těla něco odešlo, najednou tělo chladne a je bez energie. Něco je pryč. Ten život, který tam byl – není. A člověk se ptá, kde je?

Kdo byl při umírání nějakého člověka, tak ví, co to je za prožívání a co se přitom děje. Já sám jsem měl možnost být u vícero takových umírání a mohu říci, že vždycky, alespoň jak já jsem to prožil, to byly zvláštní tiché až posvátné okamžiky. Zhruba tři dny před smrtí člověka se místnost zahalila do takového tmavomodrého hávu. Bylo to vidět v tom jemném, jako by tam byla bytost, která rozevřela svůj plášť nad umírajícím, jenž se uvolňuje z těla. A doslova, když člověk vejde do takové místnosti, cítí, že nemůže ani mluvit nahlas, že se tam něco děje. Ano, je to posvátný okamžik, kdy duše opouští tělo a všechny bytosti jí přitom spolupomáhají. A tohle zapůsobí na každého citlivého člověka, který je v takové místnosti.

Před pár lety mi zemřela maminka. Šel jsem ji navštívit do nemocnice a nevěděl jsem, že už odešla na druhou stranu. Otevřel jsem dveře, vešel a už u dveří jsem ji uviděl v jejím jemném těle. Objevila se přede mnou a zdravila. Já jsem si říkal, jak je to možné, že mě už tady vítá, že by zrovna spala a její duše mě přišla přivítat? Ale když jsem přišel za sestřičkami, tak mi oznámily, že maminka v noci zemřela. Podobnou situaci každý z nás má možnost prožít. Ve chvíli, kdy nám někdo blízký zemře – odejde, máme možnost se s ním setkat.

Většinou citové pouto je tak silné, že zemřelý lidský duch přijde ve spánku nebo se stane něco zvláštního. Praskne třeba okno či zrcadlo nebo ze stolku spadne jeho fotka. Někomu se zastaví hodinky v době, kdy někdo blízký zemřel. Jsou to velice zvláštní úkazy, se kterými si lidé vůbec nevědí rady. Lidský duch, je základem člověka, a je právě to, co odchází z fyzického těla, když člověk zemře.

A já se ptám: „Kam odchází duše po smrti a kde může ještě působit?“ Doporučuji vám knihu od Raymonda Moodyho „Život po smrti“. V této knize se píše o lidech, kteří prožili klinickou smrt. Viděli se vystoupit z těla a jít vstříc tunelu, na jehož konci bylo světlo nebo nádherná krajina. Toto nezažíval pouze jediný člověk, toto zažívaly tisíce lidí a věřte mi, že kdybyste se ptali lidí, se kterými se denně setkáváte, jestli měli podobný prožitek s tímto jevem nebo zažili přítomnost někoho, kdo zemřel, tak by vám většina řekla, že ano. Možná zpočátku by tvrdili, že ne. Ale pak by si najednou vzpomněli: „Počkej, máš pravdu, vzpomínám si, když umřel ten a ten, tak se stalo to a to.“ Většina z nás to zažila, ale lidé se o tom bojí hovořit. Bojí se, že druzí si o nich budou říkat: „Ti jsou nějací divní, vždyť nic není.“ Ono je totiž pro člověka, který si chce tady na Zemi užít jenom to, co se tady nabízí, jednodušší říci: „Nic není, nic neslyším, nic nevidím, nic po smrti není. Já si chci tady jen užít.“ Zavřou oči, ruce si dají na své uši, ale nejenom v tom hrubohmotném, ale i v jemnohmotném. Taková duše, když umře a objeví se na druhém světě, tak tam stojí s očima zakrytýma, s ušima zacpanýma a pořád si myslí: „Nic není.“ Prožívá ticho. Takové duše skutečně mnohá staletí jenom takhle čekají, jestli se něco stane. Jsou slepé a hluché. Ale lidé, kteří svoji zodpovědnost a svoje cítění objevili, měli by hledat pravdu nebo smysl života.

Neboť mnohem jednodušší to má člověk, který - když zemře, nechává všemu volný průběh a je zvědavý na to, co bude. Takový člověk uvolní spojení s tělem zhruba za tři až pět dní. Proto v této době není dobré provádět žádný pohřeb žehem, protože duše by jej mohla spoluprožívat a mohlo by ji to ještě bolet. Je dobré počkat minimálně tři dny, až se skutečně duše odpoutá, a teprve potom s mrtvým tělem nakládat.

Co se děje s duší, když se dostane na onen svět?

Mnohé duše chodí znovu do bytu, kde bydlely, myslí si, že existují, mluví na své známé, ale říkají si: „Něco se změnilo. Oni mi neodpovídají, copak mě nevidí? Copak mě neslyší?“ Moc hezky je to ztvárněno ve filmu „Duch“ s Patrikem Swayzym. Tam bylo hezky znázorněno, jak jeho duch po smrti setrvával na zemi, ale nikdo ho neviděl. Našel si jasnovidku, která ho začala vnímat a mohla tak předat vzkaz jeho milé.

Něco podobného jsem zažil s dědečkem své ženy. Dědeček měl velice rád pohyb. Jezdil na kole, rád chodil pěšky a měl velice rád přírodu. Předtím, než přišel jeho čas, dlouhou dobu - asi rok, byl upoutaný na lůžko, protože se nemohl hýbat. Ale protože byl takový ten živel, co měl skutečně rád pohyb, moc ho to trápilo. Ve stáří, když začíná člověk odcházet, to poznáte - najednou se vrací do dětských let a začíná se chovat jako dítě. Všechno se pomaličku vrací zpátky k tomu, jaké to bylo na počátku, děda nebo babička jsou jako děti, o které je třeba se starat. Když člověk prožil hezký život, odchází se mu lehce. Když prožil život, ve kterém nenáviděl a ublížil hodně lidem, odchází se mu těžce. Odchází se těžce i lidem, kteří nevěří ve svět, který je po smrti. Protože oni cítí nebo vnímají, že ztrácejí svoji identitu a chtěli by tu ještě být. A za každou cenu by si chtěli ten život prodloužit. Ale nikdo se nemusí bát, protože život po smrti je krásný. Jsou to nádherné úrovně, sféry, nádherná města a příroda, kam odcházíme. Určitě tam není nicnedělání. Ne, je to nový svět, který budeme objevovat, a ve kterém budeme žít.

Ale, Země je zcela zvláštním místem a slouží k tomu, aby člověk zde mnohem rychleji uzrál. Aby duše, která sem přichází v době těhotenství a navléká na sebe doslova šat z lidského těla, aby v prožívání zde na Zemi získala zkušenosti a uzrála v sebevědomého, nádherného lidského ducha.

Jak zhruba k tomu dochází?

Když dojde k početí a vytvoří se v lůně matky plod, tak to, jaká ta žena je v době těhotenství a jak je naladěna na určité úrovně ve Stvoření - a těch sfér je skutečně hodně, tak do takové sféry ona vytváří - dalo by se říci takový most. Po tom mostě může z určité sféry přejít duše. Proto si někteří lidé říkají: „Proč je to dítě takové? Kde se to v něm bere?“ Je to jednoduché. Stačí, když si maminka vzpomene na to, jaká byla v době těhotenství. To dítě je přesným obrazem toho, s kým se stýkala a co prožívala. Pokud v té době byla ve špatné společnosti, tak přišel lidský duch, který je podobný té špatné společnosti. Ale pokud žila čistě, kdy její myšlenky skutečně vzlétaly k ideálům lidského života na Zemi, může přijít takový lidský duch, který zde něco povznese a něčemu pomůže. Tak se čistá a ušlechtilá žena stává velikým darem pro každý stát, každé město, protože když jde ušlechtilou cestou, přivede cenné lidské duchy. Lidský duch se pomaličku spojuje s plodem a za zhruba čtyři a půl měsíce dochází k pevnému propojení, doslova by se dalo ci k inkarnaci duše do tohoto malého plodu. To jsou první pohyby dítěte. Je to zcela zvláštní pocit, který žena při tom prožívá. Jakoby v ní byly najednou dvě energie, něco zcela nového, a ona se s tím až do narození dítěte musí vyrovnávat. Přesně ví, jaká duše přišla.

Dítě, které přichází, vyrůstá uvnitř bříška, v plodové vodě. A protože na přednáškách o vodě hovoříme o tom, že jak člověk myslí, jak jedná a na co se naladí, tak ovlivňuje vodu v sobě, tak i ta plodová voda, která je kolem dítěte, je taková, jaká ta žena je a s jakou úctou a láskou vnímá své děťátko. Když pro něho chce to nejlepší, tak skutečně se doslova ta vodička zbarví v jemném vyzařování do růžova, je překrásná a nádherná. Dítě potom roste v láskyplné péči. Když se dítě narodí, ihned pozná, kdy žena – maminka je negativně naladěna. Děťátko to vnímá, proto se stává, že děti tolik brečí, když žena začne najednou negativně přemýšlet anebo se dostane do nějakého ohrožení a něco těžce prožívá. Na dítě se to ihned přenáší, protože je velice úzce spojené s maminkou až do tří let. Dítě v tu dobu prožívá skoro všechno to, co maminka. A proto je to pro každou maminku veliká pomoc, protože podle toho pozná, kdy myslí čistě a ušlechtile a kdy ne. Jak dítě roste, uzrává a jak stárne, tak se pomaličku spojení s maminkou zeslabuje. Ale po celý život tam stejně zůstává určité pouto, vlákno, které se nepřerušuje. Slábnou ty nejsilnější nitky, protože se dítě stává osobností a samostatnou bytostí.

Takže by se dalo říci, že dítě zhruba do patnáctého roku, než u něho propukne pohlavní síla, je v určité ochraně proti okolnímu světu. Je ještě hodně spojeno s rodiči, je jakoby v takovém bytostném stavu, kdy lidský duch v něm není ještě plně probuzen. Teprve nástupem pohlavní síly dochází k takovému zvláštnímu přerodu, že jeho duch plně vstupuje do vyzrálého těla a začíná mít svou hlavu. Tohle období se nazývá puberta. Každý to známe, najednou děti neposlouchají, vedou si svou, chtějí být samy sebou. My jsme se snažili je tak dobře vychovávat a oni si teď najednou dělají co chtějí, už nás neposlouchají a my jsme z toho překvapeni. Je potřeba to nějakým způsobem zvládnout – pochopit, protože tomuto duchu se v tu chvíli otevírá vnímání světa. To znamená, že v oblasti srdeční, kde má každý z nás vnímání, se oblast, která je před tím vyplněna brzlíkem, stahuje a uvolňuje místo tomu, aby člověk mohl cítit. Takže v tu chvíli začíná ten dospívající človíček, který byl do té doby spojen hlavně s přírodou a hraním, vnímat všechny energie, které tady na zemi jsou.

U mnohých dospívajících, kteří jsou v tomto stavu pohlavního dospívání, změnou vyzařování krve může docházet k tomu, že se kolem nich začínají dít takové jevy, jako je například poltergeist. Pohybují se předměty a trvá to jenom v období, kdy je změněna krev. Přechodná změna vyzařování krve může umožnit duchům zemřelých lidí, že mohou toto vyzařování použít pro své působení (ťukání, praskání, padání předmětů, ...) . Ve chvíli, kdy se toto vyzařování krve změní, tak ustávají i tyto jevy. Někteří lidé si toto vyzařování krve nesou po celý život. Proto se v jejich blízkosti takové věci mohou dít neustále.

Opět zdravím i všechny ty bytosti, které sem přišly a které už nejsou ve hmotném těle, a chtěl bych jim říct: „Teď prožíváte úplně jiný stav, který čeká každého z nás, a ani váš vývoj nekončí.“

Když člověk umírá a opouští své fyzické tělo, děje se to, že dojde k zeslabení vyzařování krve. Lidský duch, duše, je spojena s tělem skrze vyzařování krve. Když zeslábne nebo se nějakým způsobem zabarví jinak, než by to mělo být, dochází k tomu, že duch nemůže tolik působit přes tělo. Nastávají různé stavy komatu, jsou to různé stavy posedlosti nebo určité nemoci, kdy tito lidé nedokáží své tělo plně ovládat. Třeba schizofrenie je stav, kdy se do takto oslabeného těla snaží dostat ještě další cizí duch, který již umřel a chce se projevit. Ve většině případů jde o ducha jenž chce škodit a tím na sebe uvaluje vinu. U takto postiženého člověka dochází potom k rozdvojení, chvíli mluví tak a chvíli jinak. To proto, že se tam perou o vládu nad tělem dvě bytosti. Tato nemoc, schizofrenie, nastává pouze u niterně slabých lidských duchů, kteří málo prožhavují svoji duchovní jiskru, kterou v sobě mají. Málo se snaží překonávat všechny těžkosti tady na Zemi. Člověk, který odvážně bojuje se vším, nebojí se ničeho a postaví se k čemukoliv, zesiluje a doslova jeho vnitřní plamen se rozhořívá. Takže u těchto lidí se to může stát pouze při nějaké zvláštní nemoci, či zapříčiněním špatných léků. Jinak by se to přirozeně nestalo.

Člověku, kterému zeslábne vyzařování jeho krve určitou nemocí nebo stářím, se jeho duše pomalu od tohoto těla odpoutává. I tento člověk to cítí, stává se takovým éteričtějším, až nakonec plně opustí své tělo a ve chvíli úmrtí se postaví vedle svého těla. A teď se opět vrátím ke zmiňovanému dědečkovi. Když dědeček umíral, byli jsme zavoláni zhruba čtvrt až půl hodiny předem, abychom se s ním ještě mohli rozloučit. Tak jsem mohl prožívat jeho poslední okamžiky, kdy tělo opouštěl. Postavil jsem se takhle ke zdi, díval jsem se na něho a přál mu všechno dobré a aby se měl i na tom druhém světě dobře. Když doznělo poslední nadechnutí a poslední výdech, najednou jsem uviděl, jak se rozhostil mír v jeho těle a nad tělem dědečka se objevil duch dědečka. Jeho tvar - jeho duše měla stejnou podobu, jako jeho tělo. Avšak byla mladá, zpočátku ještě jsou vidět rysy stejné jako fyzické tělo, ale to se brzy - po pár dnech nebo pár hodinách změní a dostává výraz svého nitra. To znamená, pokud je v nitru stále živý a hezký, má mladistvý výraz. Pokud je hodně unavený, a některé duše jsou hodně vyčerpané, musí i dlouhou dobu spát na druhém světě. Takže dědeček najednou ze svého těla vyskočil a začal dělat takové to: „Je, je, je.“ První, co udělal, bylo, že se radoval, že znova může skotačit. A já jsem se tam u té zdi začal usmívat, protože jsem to viděl. Příbuzná, která byla v tom pokoji, odešla do vedlejší místnosti a říkala tetě: „Není ten Jan nějaký divný, dědeček umírá a on se směje.“ A teta jí řekla: „To nic, to on asi něco vidí, pak se ho zeptáme.“ Tak jsem jim to potom vyprávěl, a protože těmhle věcem také věří a něco vnímají, udělali moc hezké rozloučení s dědečkem. Nechali ho v té místnosti přes noc, zapálili mu pěkně svíčky. Dědeček odešel zhruba v pět hodin odpoledne, chtěli ho nechat v klidu a teprve na ráno zavolali pohřební službu a doktora, protože jenom doktor musí ověřit, že je skutečně člověk mrtvý. Pak mi vyprávěli, že se ráno posadili ke stolu a říkali: „Tak dědo, posaď se.“ Připravili kávu ještě i pro dědečka a potom s ním rozmlouvali: „Ale, ty už teď tu kávu vlastně nepotřebuješ, tak jestli ti to nevadí, tak já si dám, ať to nevystydne.“ A teď mu vysvětlili, že už opustil tohle fyzické tělo a je už na druhém břehu a pro něho teď nastává naprosto nová cesta, po které bude pokračovat dál. Teď se s nimi třeba rozloučí, ale až i oni odejdou na druhý svět, tak se zase mohou setkat. A teprve potom, když mu tohle všechno vysvětlili, mu řekli, že přijedou z pohřební služby a odvezou jeho tělo, které už teď nepotřebuje, a aby se toho nelekal. Dědeček chodil za nimi ještě celý týden, až do pohřbu. A velice dobré blízké známé té rodiny se zdálo o dědečkovi každý večer. Jak za nimi přišel, něco chtěl vědět a tak dále. Takže s ním komunikovala ve snu. Při pohřbu jsem měl možnost zase vidět dědečka, jak přišel v prostém bílém rouchu, usměvavý, byl takový čerstvý, plný energie a se všemi se rozloučil. My jsme se snažili udělat pohřeb skutečně tak, aby nevzbudil v lidech žal, vždyť jsme věděli, že děda existoval dál, pouze odešel jakoby do jiného města, prostě na čas se od nás vzdálil. Vždyť ho zase můžeme vidět, může občas přijít na návštěvu ve snu. Vysvětlili jsme pozůstalým, aby ho moc nevolali a neprožívali žal, protože taková duše, když umře, by se tímto mohla znova připoutat k Zemi, protože by si řekla: „Já s nimi chvíli budu, abych je utěšovala, aby ten žal tolik neprožívali.“ V den pohřbu nebo v tom období se otevírá pro zemřelou duši brána nebo-li cesta právě do té jemnější úrovně, kdy přicházejí určité bytosti, které převádějí duši do jemnohmotného světa. Pokud duše toho nevyužije, tak doba, kdy by mohla přejít, se zase odloží, takže by se nějakou dobu mohla zbytečně zdržovat tady při Zemi. Při pohřbu jsme se s dědečkem všichni rozloučili v modlitbě, a protože jsem pohřeb vedl, poprosil jsem, aby tyto bytosti přišly a otevřela se pro něho cesta na druhou stranu. Skutečně se objevily najednou v tom jemném jako na obláčcích schody a otevřel se průchod do nového světa. Jenom zdálky tam bylo možné zahlédnout, jaké tam je nádherné světlo a nádherná příroda.

Když jde člověk dál životem a otevře se mu vnímání, najednou může směřovat ke každému proudu smýšlení zde na Zemi. Vydává se na nějakou dráhu. Je to skutečně obrovské množství energií a dalo by se říci, že člověk se může rozhodnout pro cokoliv.

Zde máme mapu vesmíru.

obrázek převzatý z www.ao-institut.cz

Rozpínající se věnec obsahující miliardy galaxií vytváří kruh, jenž je tvarem podobný rozestupujícímu se kuželovému disku. Toto je zhruba tvar vesmíru, který potvrzují i nejnovější vědecké studie. Když vědci zkoumali v současné době skrze určité sondy ve vesmíru, jak se rozpínají atomy, zjistili, že se rozpínají do tohoto tvaru. Tento obraz, který byl duchovně přijatý, nám ukazuje, jak vypadá vesmír. Byl přijatý ještě předtím, než ho potvrdili vědci. Věda nakonec vždycky potvrzuje to, co je před tím duchovně vnímáno a viděno. Naše galaxie ve vesmíru je zhruba v tomto místě (vpravo asi tak ve středu kuželu, ve tmavé části obrázku). Tady je naše Sluneční soustava, naše Země – tady jsme my, skutečně jako špendlíkové špičky. Tak je všechno obrovské.

Původně bylo všechno čisté. Ale v okamžiku, kdy lidé začali být zlí a táhlo je to podle zákona tíže do dolních jemných světů, začali se tam hromadit stejnorodí lidští duchové – vrazi, ti, kteří druhé mučili apod, a začali si mezi sebou ubližovat, protože tak se to naučili na Zemi a tak to dělají i tady. Proto se takovým úrovním říká peklo, a jsou nejníže. V těchto oblastech duším není hezky. Směrem nahoru odcházejí ušlechtilé duše – duchové, kteří se snažili v sobě dobro posilovat láskou k druhým, stávali se ušlechtilými, protože v sobě pěstovali ctnosti. Odcházejí podle své čistoty a svého prosvětlení do světlejších úrovní, směrem nahoru.

Znovu si zopakujeme. Lidé, kteří zde na Zemi žijí čistě a v sepětí s přírodou, mohou odejít právě do tak krásných oblastí. Ti, co jsou v zajetí mamonu, zloby a jiných negativních věcí odcházejí do tmavých oblastí, ve kterých jsou stejné duše jako oni. Kolem vesmíru, vně, je ještě jemnější obrovská sféra, ve které jsou různé úrovně, směrem nahoru jsou světlejší, lehčí, nádhernější, všechno je tam mnohem dokonalejší, ale směrem dolů je všechno tmavší, je tam méně světla a odchází tam lidé, kteří byli zlí.

Ale není to takové černobílé, jak o tom hovoří církev, když říká, že existuje jen peklo, ráj a mezi nimi očistec. Není to tak. Těch úrovní je obrovská spousta. Jsou to nádherné sféry, kdy jedna vyrůstá z druhé a vy se v nich pohybujete. Jsou tam různá města a nahoru se tyčí hory. A když vystupujete směrem nahoru, dalo by se říci, vnímáte něco jako nebeské mraky, do kterých vejdete a tak se můžete objevit v dalších sférách. Je to skutečně překrásné. Těch cest je samozřejmě mnoho, vedou skrze různé vyvýšeniny, hory, řeky, které protékají celým Stvořením, chrámy, které v sobě doslova mají dveře, kterými když projdete, tak se objevíte právě v úrovni vyšší. V těch světlejších úrovních lidé prožívají sepjatost a mají jednotný cíl - budovat něco krásného, ušlechtilého. Jak jsme vyladěni tady na Zemi, podle toho se můžeme s těmi úrovněmi spojit. Většina z nás je každičkou minutu s nějakým světem spojena. Odtud čerpáme naši posilu. Ten, kdo dokáže být radostný celý den, tak prožívá skutečně spojení s něčím nádherným ze světlejší úrovně. Kdo naopak prožívá smutek, žal nebo těžké stavy nenávisti, svou hutností těchto myšlenek a tohoto cítění si vyhledává spojení s tmavšími sférami.

Je skutečně na nás, na co se naladíme. V češtině doslova známe slovo „nálada“. Říkáme: „Jsem na to naladěn.“ Tím vyjadřujeme, že je nám dobře, krásně, máme takovou náladu. Rádio se dá také naladit. Mozek nebo naše cítění, naše spojení se dá naladit. Je to o tom, že si vzpomeneme na to nejušlechtilejší, na to krásné, vytvoříme k tomu spojení. A co z toho všeho vyplývá? Z toho vyplývá, že ve chvíli, když jsem spojen se světem různých úrovní, mohu se učit od bytostí to, co ony tam prožívají a žijí. Doslova s tím rezonuji, mohu se například začít stejně oblékat. Ženy tam nosí nádherné šaty (nejsou tam ženy v kalhotech, jež jsou znamením pomužtění, tedy něčeho nesprávného a to do světlých oblastí nepatří), muži jsou skutečně rytířského typu, to znamená, že to jsou hrdinové(...nenesou známky hrubosti, či změkčilosti), jsou to muži, kteří chrání ženy a přistupují k nim s úctou. Směrem vzhůru se všechno vyvíjí do toho nejnádhernějšího a člověk dochází pomaličku k odpovědi, proč vlastně Země je, proč se sem rodíme. A protože duše má jemnohmotný oděv, tak aby mohla být viditelná zde na Zemi, musí se obléknout do fyzického těla, vzít na sebe hrubohmotný šat, který ve chvíli smrti odkládá. A to zviditelnění se děje právě prostřednictvím inkarnace do děťátka, které přichází na svět.

A teď vám položím pár otázek. Co byste řekli tomu, proč to tak asi je? Je země nějakým zvláštním místem? Aby dostal každý šanci? A k čemu?

Odpověď z obecenstva: Aby pozvedl člověk svoji duši z toho hrubohmotného těla do toho jemnohmotného.

Ale on přišel z toho jemnohmotného světa. Tak jak to myslíte v tom pozvednutí? Aby něco vykonal a za to aby byl pozvednut? Každý máme svůj úkol a ten máme splnit. Tady pán říká, aby duše postupovala rychleji. Tak je to přesně. Protože jsou-li všichni stejní, nevidí velké rozdíly v tom, čeho je možné dosáhnout. Také tam není tak obtížný zápas s každodenním životem. Není tam zima, ani teplo. Tam je pořád nádherně(hovoříme o světlých úrovních, ne o temných kde je zle a ošklivě). Není tam ani protitlak, který by duše musely překonávat. Ale o to jiné je to tady na Zemi. Vidíme den, noc, jaro, léto, podzim, zimu, počátek i zánik. Vidíme, jak celé Stvoření funguje. V samotných úrovních to nevidíme. Tam je Světlo, které všechno oživuje, a je tam stabilní. Nepotřebujete spánek, není vám chladno, je vám tam nádherně.

Tím, že se člověk narodí na Zem, tak se doslova rodí do školy. Tady se totiž může setkat s lidskými duchy ze všech úrovní v celém Stvoření. Jedině tady na Zemi, se může setkat s člověkem, který je duchovně dál, který rozvinul v sobě určité ctnosti, a on, když je vidí, tak si říká: „Ono to doopravdy jde, když budu o to usilovat, tak toho mohu také dosáhnout.“ A to je právě ten veliký obrat, vidět, že něco jde a mohu se na to naladit. Během překonávání sama sebe tady na Zemi můžu silně uzrát a tak silně prožhavit svůj vnitřní plamen, že přišel-li jsem z této úrovně, mohu nakonec odejít do mnohem vyšší úrovně. Protože jsem měl možnost se tady setkat s někým, kdo byl z této úrovně a já jsem se vlastně dokázal zušlechtit na stejnou míru jako on. A pro toto slouží Země. Každý z nás tím, že se tady musí dennodenně přemáhat – tělo má hlad, cítí chlad, zimu nebo velké horko – pořád musíme něco překonávat. Musíme do práce, z práce, jít spát nebo nesmíme spát, musíme něco udělat, připravit se na zkoušku, opravit auto – zase nám nejede atd.

Když toho využijeme, plamen v nás zesiluje. Dalo by se říci, že se jedná o vyzrání osobnosti. Pokud budeme ale těmi, kteří říkají: „Ano, je to tak, máte pravdu, já ale na to nemám vlastní názor, věřím však tomu, co říkáte. Ano, budu dělat tohle, nevím sice proč, ale budu to dělat ...“ Tím nikdo nevyzraje. To je uhasínání plamene v nás. Každý člověk má v sobě schopnost vcítění a vnímání, aby věděl, že toto je dobré a toto je špatné. A on má mít schopnost svobodného rozhodování – budu to dělat, protože jsem o tom přesvědčen. Pokud člověk dělá něco bez přesvědčení, je to podobné, jako by se nechával vézt na vozíku, a kdo se sám nepohybuje, není silný. Právě podmínka působení ve svém bytí i na těch jemnějších úrovních, kde je mnohem světlejší tlak, kde je všechno mnohem éteričtější a nádhernější, je právě to, nakolik je již naše jádro prožhavené a je schopno snést vyšší tlak světla a vyšší pohyb.

Co se děje s člověkem když spí? Při spánku dochází k určitému zeslabení vyzařování krve a lidská duše, která je v tu dobu uvolněná od těla, může sedět na posteli vedle těla, které spí a klidně oddychuje, ale duše může z něho v tento čas vystoupit. S tělem je duše spojena tzv. stříbrnou šňůrou, která je v solaru plexu a v tomto místě jsme také ještě každý z nás spojen s naší maminkou po dobu, dokud žije. Já osobně jsem prožil, když moje maminka umřela, tak v této oblasti jsem cítil velikou bolest, jako trhlinu, jako kdyby se tam něco přeseklo, přerušilo. A to jsem si říkal: „Vždyť už jsem dospělý, to už s maminkou nemohu být spojený.“ Ano, toto spojení s maminkou přetrvává podle mne až do smrti u každého člověka. Proto maminka prožívá všechno se svými dětmi, i když už jsou dospělé.

Ve spánku lidská duše, podle toho v co věří, může odcházet do různých úrovní, které jsou jí vlastní, může tam nahlížet, něco prožívat, a pak se vrátit občerstvena, takže i když šla spát a bylo jí těžko, tak tím, že je napojena do něčeho nádherného, ráno se probudí a je jí krásně. Určitě jste ve snu zažili, že jste někde byli a o něčem diskutovali nebo jste cestovali. Ale nemylme se, ona je to skutečnost. Duše skutečně někde je. Těch světů je hodně a ona tam někde něco prožívá. V jedné knize od Jacka Londona je popsán příběh o muži, který se dostal do vězení a tam mu dávali často svěrací kazajku. Aby to vydržel, tak ho další vězeň naučil, jak umrtvit své tělo, aby necítil bolest. Popsal mu způsob, jakým to dělá. Svoje tělo nechá ve svěrací kazajce a jeho duše si létá po světě – byl třeba v Londýně a četl si tam noviny. A tak to tento muž zkusil. Ale místo cestování po světě začal prožívat své minulé životy. Pak si spolu vyprávěli docela náročnou metodou, jelikož byl každý na samotce – morseovkou, vyťukávanou na zeď, co všechno prožil a čím byl v minulém životě. Až takhle je to možné. Když tělo spí nebo je částečně umrtvené, duše může cestovat po světě – je to skutečná událost. (Nedoporučuji žádné kurzy na odpoutání duše od těla. Může nastat porucha do té doby v pevném spojení duše a těla a člověk může onemocnět výše zmiňovanou nemocí schizofrenie.)

A my se teď najednou dostáváme do situace, kdy si říkáme: „Jak to tedy vlastně je, když člověk sem na Zemi přichází, aby zde získal zkušenosti, něco se naučil, uzrál a po smrti někam odešel, člověk sem vlastně může přijít ještě jednou, dvakrát nebo třikrát. A to, co jsme, když se podíváme na sebe do zrcadla a také na naše činy, to je výsledek všech těch životů, které jsme již prožili.“ Ne, člověk nemusí chodit na regresi, která je mnohdy nebezpečná, aby zjistil, čím byl v minulém životě. Je lepší to raději nevědět. Mohlo by to člověku tak ztížit jeho cestu, když se najednou dozví, že si s někým něco provedli a teď se znovu s ním má setkat. Ten druhý člověk to chce napravit, něco ho k tomu nutí, ale vy tím, že jste prošli regresí, se ho budete stranit. Tak daleko to může dojít, proto regrese není vždy nejlepším řešením. Je lépe to nechat tak, aby to k vám přišlo samo, protože sami poznáváte, čím jste byli, k čemu lnete a co vás baví.

Nebo se vám také stane, že navštívíte jiný kraj, či město a řeknete si: „Tady už jsem někdy byl, tady to znám.“ A přitom jste tam v životě nebyli. To je ono – vzpomínáte si na to, co jste někdy prožili ve snu či v minulém životě, ten obraz je vám známý a vy to víte. Génius – v pěti letech začne hrát a skládat nádherné symfonie jako třeba Mozart. Prostě on v minulém životě pracoval na hudbě a v tom se zdokonaloval a tak další život byl výsledek těch předchozích životů. Proto má smysl zdokonalovat se úplně ve všem, protože si to odnášíme s sebou na druhou stranu a následně i do dalšího života. Člověk se může začít zdokonalovat třeba i v devadesáti. To nejdůležitější, co si odnášíme, je naše prožití, naše zušlechtění, schopnost něco vytvářet a dělat. Tak se snadno pozná, čím jsme dříve byli.

Jednou z dalších otázek, která vás také může napadnout, je: „Je duše obojetná, může být jednou mužem a jednou ženou? A nebo musí být vždycky jenom mužem a vždycky jenom ženou? Co myslíte?“

„Vy si myslíte obojetná, všichni si myslí, že obojetná.“

Zeptám se tady té paní. Váš názor je, že ne, říkáte:

„Duše si volí na začátku svoji cestu a teprve potom se může změnit spíše vyjímečně.“

„Tady pán si myslí, že převážně vstupuje duše do stejného.“

Na toto téma je dobré povídání na tomto cd, jde o internetový časopis, a potom ještě na stránkách AO - institutu (www.ao-institut.cz), kde je pojednání o tom, jak zárodek vyšel ze spodní hranice duchovní říše. Hovořili jsme o tom, že existuje jemnohmotná sféra, kam odcházíme. Teď je třeba také vysvětlit to, že existují ještě mnohem světlejší a nádhernější úrovně, které se nazývají duchovním světem. Je to onen ráj, o kterém se hovoří ve všech náboženstvích. Je to totiž svět, který už nepodléhá rozkladu.

Hrubohmotný svět spolu se Zemí a s jemnohmotnými úrovněmi se po určitém čase rozpadá a zaniká. To znamená, že tady v hrubohmotném vesmíru vidíte hvězdy a galaxie, které postupně stárnutím těžknou a klesají níž a níž, jsou nakonec rozemílány na částice a velikým koloběhem se vracejí zpátky k vytváření nové hmoty. Proto lidský duch, který se přichází vyvíjet na tuto Zemi, má nejen určitý počet inkarnací, ale i určitou dobu na inkarnaci, na zušlechtění a vývoj, než Země půjde do rozkladu, a musí to stihnout. Země totiž jde do rozkladu současně se všemi připoutanými dušemi, kterých je tady na Zemi hodně, a jsou to lidé, kteří jsou připoutáni k mamonu, penězům, pokladu, ženě, domu, k nějaké zemi … a těm všem hrozí nebezpečí, že pokud se nestihnou oprostit od hmotného, budou rozemleti s touto hmotou.

Proto se každý musí do určitého času od hmoty oprostit, pozdvihnout svou hlavu a spojit se s něčím nádhernějším a přejít na druhou stranu. A nad tím vším existuje sféra, která se jmenuje duchovní svět, duchovní ráj, a na nejspodnějším konci této duchovní sféry je oblast, kde jsou ony duchovní zárodky, ze kterých jsme my. Je to duchovní zárodek, který je odtud vypuzen svou touhou být sebevědomý, chce uzrát v člověka. Vydá se tedy na cestu do jemnohmotných úrovní, kde se narodí v nádherném květu. Po otevření květu nese lidskou podobu jako malé děťátko. Ihned se objevují služebnice, jemné a krásné ženy, které děťátko berou a pomáhají mu, aby zrálo dál a dál. To jsou i vzory pro matky, které vychovávají své děti. Tyto děti potom putují úrovněmi různým způsobem. Některé jsou přenášeny ptákem podobným nádherné volavce je nese dětskou duši níž do ještě hutnějších úrovní a odtud je podobenství, že „toto dítě přinesl čáp“. Skutečně, kdo má schopnost nahlédnout do těchto úrovní, vidí, že tyto děje tam opravdu jsou. Je to skutečně pohádkové pro každého z nás, je to skoro až neuvěřitelné. Ale mohu vám říci, že když se tím člověk zabývá a postupně se rozcitliví, vznikne v něm obrovská touha jednou se do nich podívat. Je to tvrzení přesně takové, jak už jsem říkal, jako kdysi lidé, kteří se dostali do Afriky a vyprávěli o slonech - nikdo jim tehdy nevěřil, a tohle je to samé. Věřit tomu můžete i nemusíte. Všechno to je o prožívání, jednou se o tom můžete přesvědčit. Je to totiž dané lidskému duchu jako jeho schopnost, kterou když rozvíjí, tak mu jednou umožní nahlédnout do všeho, co potřebuje. Nejlepší je tam samozřejmě po smrti odejít. Pak to vidíte hned a jasně. Na Zemi je to ztížené naším hrubohmotným tělem.

Takže budu pokračovat dál. Dítě je přeneseno buď nádherným ptákem, volavkou nebo je posláno v košíku říčkou. Ve chvíli, kdy vytryskl duchovní zárodek z duchovní říše svou touhou být sebevědomým, zatoužil určitým způsobem, buď způsobem aktivním – to znamená mužským, a nebo způsobem pasivním – to znamená ženským. Tak se duchovní zárodek se rozhodl pro mužskou energii nebo ženskou energii. Některé zárodky se rozhodly tak radikálně, tak velice silně, že se doslova zárodek, který v sobě původně nese všechny vlohy, roztrhl na dvě části, čistě na mužskou a čistě na ženskou. Není to pravidlem, jsou to spíše výjimky, ale stává se to. A takový zárodek potom hledá tu svou druhou polovinu po celý svůj život, a když se najdou, tak skutečně prožívají obrovskou lásku doplnění a sepětí. Ostatním zárodkům, které se pouze rozhodly pro pasivní nebo aktivní způsob života, těm ostatní vlastnosti nebo vlohy zakrní. A po celé své putování se rozvíjejí buď jako ženy nebo jako muži. A tak procházejí jednotlivými úrovněmi a postupně zrají. Dítě dospěje v jinocha, mladíka, a když jeho tělo - to jemnohmotné, odpovídá věku zhruba patnácti až osmnácti let jako zde na Zemi, tak v tu chvíli je pro tuto duši připravena inkarnace. Může začít uzrávat tady na Zemi.

Teď se možná zeptáte, kdy nastala první inkarnace? Do čeho se první duše vtělila?

A to mne zajímá, co si třeba myslí tamhleta paní. Když si vezmeme vývoj Země, kdy se vyvíjeli horniny, prvoci, rostliny, živočichové, do čeho se asi duše vtělila?

„Já se osobně držím hlavně prožívání, co mohu prožít a kde ctím, že je pravda, a to by se měl naučit každý člověk. Beru jako čestné, že zatím nevím.“

Vy byste řekla - „do nejvýše vyvinutého zvířete“.

To je velice zajímavé. Zeptám se vás.

Nevíte? Do Evy? Co když tady Eva nebyla?

Zeptám se ještě tamhle slečny. Co myslíte? Ještě někdo chce třeba říci, do čeho by to mohlo být?

Pán zase říká, že do té nejnižší vývojové formy.

Já vám trochu napovím. Už je to mladík a má tvar člověka. Jak ho dostat do toho kamene, do té rostliny? Když už má něco tvar, tak už to není jenom forma vědomí. Když jsem se o tuto teorii zajímal, protože ta vychází z budhismu, tak jsem zjišťoval, kde se vlastně vzalo to, že by se člověk mohl narodit do zvířete, že by se mohl narodit do rostliny, do kamene atd. Objevil se mi obraz budhistů nebo jogínů, kteří meditovali nad tím, jak vznikl svět. Viděl jsem jejich pochody, jak se vraceli zpět, kdy se všechno vyvíjelo, viděli, jak byla zvířata, jak byly jenom rostliny, jak bylo moře a v tom byly jenom základní buňky, a oni si tohle celé prožili jako vývoj Země. Dosadili do toho, že když se vědomí nebo všechno takhle vyvíjelo, tak se zřejmě takto vyvíjel i lidský duch. Takže to vychází z tohoto. To potom převzali jejich žáci a v tom svém chápání si řekli, že člověk se takhle může rodit i teď.

A když my budeme sledovat stvoření Země a vesmíru, tak zjistíme, že vždycky se všechno vyvíjelo postupně. Duchovní zárodek, který sem přicházel, nebyl nejdřív rostlinou v tom smyslu, že by se ta úroveň začala vytvářet, že tam bylo nejdřív moře a ten duchovní zárodek by byl v tom moři atd. Ne. On už přišel do něčeho hotového – pro něho bylo něco připravené. Země vždycky je obrazem jemnějších úrovních. To znamená, existují ještě nižší řády, bytosti, dalo by se říci, přírodní bytosti, které oživují rostliny, oživují vlastně hmotu. Ony byly první, jsou v úrovních, které jsou ještě pod úrovní ráje, to znamená, že to jsou ty bytosti, které tohle všechno připravovaly dřív, než tam mohl lidský duch vejít. To znamená, že ony připravily Zemi a zušlechtily tady všechno na nejvyšší míru, jaké byly schopny. Zvířata se stále vyvíjela a nejvyšší forma zvířete, to úplně nejvyšší, co tyhle bytosti dokázaly – byla opice. Ano, Darwin, když o tomhle psal, měl pravdu, naše těla skutečně vznikla z opice. Naše fyzické tělo je vyvinuté ze zvířecího druhu, který se vyvinul na svou nejvyšší míru. Paní, která takto odpověděla, to cítí velice dobře.

A teď, co se stalo? Ten jinoch, mladík čekal na svou první inkarnaci. Viděl, že na Zemi dozrává pro něho tělo, a protože zvířecí duše jsou o stupeň nižšího řádu než lidský duch, tak když se vyvinuly na svou nejvyšší úroveň, vytvořily přemostění pro duchovní. To trvalo jenom určitou dobu. Tuto dobu musely využít duchovní zárodky a skrze tento most se poprvé narodily do připraveného těla a tady nastal najednou veliký vývoj. Darwin hovoří o tom, že tady chybí nějaký článek, najednou se začalo všechno velice rychle vyvíjet, z opice se začal stávat člověk vzpřímený atd. Velice rychle probíhal jeho vývoj, kdy se měnila lebka. Vzhledem k tomu, co trvalo předtím miliony let, probíhal vývoj člověka najednou velice rychle.

Jako první se narodily mužské duchovní zárodky, to znamená jinoši. Zamysleme se nad symbolem rovnoramenného kříže a pochopíme, proč právě muž se inkarnoval jako první. Rovnoramenný kříž už byl symbolem Keltů a je to nejvyšší posvátné znamení. Když uvidíte fotografii atomu elektronovým mikroskopem, tak zjistíte, že se atom rozkládá právě do tohoto tvaru. Vyzařování rovnoramenného kříže v sobě nese souměrnost. Když se podíváte do pyramidy zespodu, tak zjistíte, že je to také kříž. V pyramidě se akumuluje obrovské množství energie. Tak jsou podobni muž a žena – muž pozitivnímu ramenu a žena pasivnímu ramenu. Na tom vidíme, že muž má své působení jako meč - ten, který prorazí cokoliv, který se dokáže se vším poprat, je jako rameno toho meče. Žena je jako nádoba, která přijímá shora všechny světlé proudy, které přicházejí. Takže žena svou podstatou je mnohem citlivější, emotivnější, protože ona na cokoliv se nasměruje, je doslova jako nádoba, vnímá stokrát, tisíckrát víc než muž. Proto někdy řeknou ženy o mužích, že jsou necitliví, až je to hrozné, a žena to těžce prožívá. Nebo sedí u televize, dávají romantický, nádherný film, který dojímá a bere za srdce, žena pláče ,ale muž to tak intenzivně neprožívá.. Tady je vidět rozdíl mezi mužem a ženou. Muž vždycky připravuje cestu ženě. Tak to bylo v dřívějších dobách, muž šel na výzvědy, a když našel dobré místo, pak tam přivedl i ženu. Tak by to mělo být i dnes.

Že to tak není, to je věc druhá. Ale správně to je takto. Žena má schopnost přijímání. Když působí v domácnosti, kde je skutečně královnou, kde ji muž nemůže nahradit, i kdyby sebevíc chtěl, ona vytváří nádheru takové atmosféry, že muž, když přijde domů, tak skutečně spočine v něčem, v čem načerpá sílu pro své další bojování. Když ženu muž nastrčí ven, aby bojovala stejně jako on, tak dříve nebo později žena zhrubne a musí se začít chovat a oblékat jako muž, aby to zvládla. Ale její poslání je trochu jiné. Dlouhá tisíciletí to tak bylo, kdy žena skutečně vytvářela rodinný krb a muž bojoval vně.

Já bych to mohl přirovnat k atomu. Vezměme si, že atom je složen z jádra, což je proton a neutron, a z elektronů, které kolem jádra obíhají. Atom je základní stavební částice všeho, co tady je. Pokud atom bude fungovat, tak se hmota nebude rozpadat. A teď tam vidíte jednu věc. Jádro atomu je proton a neutron. Neutron je určitá neutrální částice, tzv. bytostná částice, a proton je symbolem ženství, toho pasivního ramene. Teď, co se děje právě u duchovních zárodků. Když se duchovní zárodek vydá na cestu a je ženského druhu, jako dar na cestu dostává v určitých fázích vývoje právě přídavek bytostného, co my vidíme u atomu jako neutron. Je to určitá schopnost vytvářet domov. Je to určitá látka z bytostného světa, který právě pro nás připravil domov. Žena to k sobě dostává jako přídavek, toto muž nemá. Proto žena dokáže vytvořit domov. Pokud bude působit ze svého jádra, to znamená, že bude působit žensky, tak vlastně muž bude správně obíhat - měl by obíhat jako elektron, a atom, ta rodinná jednotka, bude fungovat správně. Pokud by se ale rozhodl proton a neutron - tedy jádro atomu pohybovat jako elektron, tak by ze svého místa musel odejít, to znamená, stal by se elektronem a atom by se rozpadl. Takto se chovají atomy, které se používají k atomové reakci, je to uran s určitým číslem, který je obohacený atd. Má schopnost se rozpadnout. A ty atomy se rozpadají a vytvářejí takovou reakci, která se používá buď k zabíjení nebo k výrobě elektrické energie, atom přestává existovat. Taková rodina, kde nebude tento soulad, se nakonec rozpadne. To je zákon Stvoření. My vlastně fungujeme podobně jako všechno kolem nás. Z toho nemůžeme být vyjmuti. Když lidský duch – žena – jádro začne toužit po mužské činnosti, tak se může stát, že se v příštím životě narodí jako muž, protože ta touha každého z nás dokáže vytvořit nitky k tomu, aby se příště narodila do těla, které je jí cizí. Člověk má svobodnou vůli. Je to proto, aby si prožitím zjistila, že to není ono. Ti lidé se potom cítí jako v nějakém cizím obleku, který jim nepatří, jsou jiní, a dnes to řeší tím, že se nechávají přeoperovat. Nakonec z tohoto chtění pro ně vzniká veliké utrpení, protože život trvá přece jenom padesát až osmdesát let a ono není jednoduché být tak dlouhou dobu v cizí kůži. Ale je to prožitek, kterým se tyto nešťastné duše učí, aby k tomu příště nedošlo.

Aby se lidský duch nebo zárodek vrátil jednou zpátky do věčného ráje, musí se tam vrátit takový, jakým se na počátku rozhodl být. Vlastnosti, které se v něm rozvinuly, jsou to, co měl plně prosvítit, zvýraznit a uvést do života.

Rád bych vám položil otázku. Už rozumíte tomu, jaký je smysl života? Proč tady člověk žije? Můžu se zeptat tady vás, mladý muži?

„Poznání, že skutečně o něco usilujeme, po smrti bude něco pokračovat a my bychom měli co nejvíce uzrát, abychom mohli odejít do těch nejhezčích sfér. Jde o poznání jako takové.“

To je nádherná odpověď, děkuji.

Každý člověk, který odejde z této přednášky, nyní ví, že něco existuje. Není-li o tom přesvědčen, že to tak opravdu je, jsou to pro něho jen informace, které za pět let zapomene a je to pryč. Bylo by proto dobré snažit se o poznání, usilovat, tak jak o tom hovořil tento mladý muž. Zabývat se tím, co jsme dnes slyšeli, nenechat to v nás usnout, přemýšlet o tom a v sobě to prožít a toužit zjistit, jak to v sobě přivést k životu. Tuto schopnost máme.

Další otázka bude tedy znít: Jak zjistit, jak se to, co jste se dnes dozvěděli, dá uvést do souladu s vaším životem? Nevíte?

„Studiem.“

Tím, že budete tyto informace studovat, všímat si dění kolem sebe a to je dobrý začátek. Na to, aby člověk došel k poznání, potřebuje pár věcí. Potřebuje v sobě rozvinout citovou schopnost, kterou má tady v srdeční oblasti, kde vnímá dojmy. Mám z něčeho dojem. To má každý. Ať chytnete do ruky židli nebo kámen, někomu podáte ruku, vždycky máte dojem. Tento dojem je vaším pevným vodítkem jak dál. Protože skrze tuto část k vám také přichází hlas svědomí, hlas vašich duchovních pomocníků.

Dostali jsme se až sem a to je další zajímavá věc. Ano, každý z nás má duchovního pomocníka. Někdo má třeba příbuzného, který už zemřel a který o něho pečuje. Jsou i další lidští duchové, kteří mají podobné vlastnosti jako vy a chtějí vám pomoci, aby tak překonali svoje určité chyby. Takže oni k vám hovoří skrze hlas vašeho svědomí. Mnohdy se také stane, že ve vás mluví ty hlasy dva. Jeden, který vás svádí, udělej to tak, a druhý říká, pozor, tak bys mohl ublížit. Tam je potřeba skutečně dát na ten hlas, který je lepší a pozitivnější, pravdivý. Takže to je úplný začátek. To všechno se ozývá z našeho nitra.

Známe to každý. Známe i tu chvíli, kdy jsme chtěli tento hlas umlčet. Slyšeli jsme ho a přesto jsme říkali: „Já si to udělám podle svého, já to nebudu poslouchat“. I tyto rady, které přicházejí z nitra, jsou pouze rady. Duchovní pomocník vás nikdy nebude do ničeho nutit, on vám může poze ukázat cestu jako přítel. Vy, protože jste samostatní lidští duchové a máte být plně zralí, se musíte dříve nebo později naučit rozhodovat sami. Sami cítit a sami vnímat. Tak je to i s vašimi duchovními přáteli, se kterými si můžete podat ruku. Vy můžete jejich názor nebo pohled vzít jako radu přítele, ale vyřešit si to musíte vy sami. Podle svého vlastního vnímání a cítění.

Zodpovědnost neseme za sebe, nenese ji za nás někdo druhý. Je to tak - když něco provedete, vrátí se to nakonec k vám, na vás to padne a vy podle toho se stanete světlejšími nebo tmavšími a potom odcházíte do takových úrovní, jakými jste. A tak se dostáváme k tomu, že jedna věc je naučit se vnímat a druhá věc je znát Zákony, které ve Stvoření panují. A panují nejen v tomto vesmíru, ale i v jemnějších úrovních. A zde se setkáváme s jedním zvláštním zákonem, který všichni známe, ale plně si ho nedáváme do souvislostí se vším. Je to zákon o přitažlivosti stejného druhu. My jsme o tom už hovořili na začátku, ale teď si připomeneme, že po smrti to skutečně tak je, když člověk umírá, je skutečně přitažen k naprosto stejným lidským duším. A je to tak i tady na Zemi. Člověk, který chodí do hospody, se stýká s lidmi, kteří chodí také do hospody. Člověk, který je šachista, vyhledává šachisty. Ten, kdo chce duchovně povznést Zemi se bude stýkat s lidmi, kteří mají stejné ideály jako on, a chce jim v tom pomáhat. Tomu se říká zákon přitažlivosti stejného druhu. Známe to i z fyziky. Tam bychom našli skutečně v mnohých případech, potvrzení tohoto zákona.

Dalo by se říci, že i myšlenka, kterou vyšleme, začne přitahovat stejné myšlenky. Tím zesílí, zhutní, začne nás buď povznášet nebo obtěžovat. A o tom naše babičky říkávaly: „Vrána k vráně sedá, rovný rovného si hledá.“ Chceme-li najít partnera nebo dobré přátele, musíme chodit na taková místa a být takoví, jakého si přejeme mít životního partnera nebo přátele. Já jsem si to uvědomoval a prožíval velmi intenzívně, protože jsem pochopil zákon Stvoření o přitažlivosti stejného druhu. Věděl jsem, že když budu na sobě pracovat a stanu se ušlechtilým člověkem, tak se ke mně přitažlivostí dostane i ušlechtilá žena. Ale pokud budu svůj život brát lehkomyslně a budu jenom hýřit a užívat si, tak se ke mně dostane i stejně lehkomyslná žena.

Tak každý z nás, kdo je v manželství nebo v partnerském vztahu, má možnost zjistit, jak opravdu v době, kdy jsme se sešli, jsme měli něco společného. A podle toho se vztah vyvíjel. Manželství je nádherný svazek, ve kterém si dva lidé mohou pomáhat na cestě ke Světlu. Překonáváním různch problémů si na cestě životem pomáhají skutečně ruku v ruce, milují se takoví, jací jsou a snaží se navzájem pomáhat si překonávat i špatné vlastnosti. Je to nádherný pomáhající svazek. Ale ve chvíli, kdy nastanou v tomto svazku problémy a začnou si ubližovat, nenávidět se a začne nám na tom druhém něco vadit a bude se to hromadit, nikdy to nekončí dobře, po čase se tento svazek rozpadne. Poučení pro nás je takové - pokud si chceme udržet trvalý vztah, je potřeba všechno to, co mi na druhém vadí, rychle vyřešit a pomoci tomu druhému nebo si o tom popovídat, ale nedržet to v sobě. Protože po čase z toho vznikají obrovské problémy. A lidé kvůli tomu, že si ubližují, se v dalším životě musí znovu sejít, aby to napravili. A to je zbytečné. Je dobré všechno vyřešit co nejdříve. To je jeden ze zákonů.

Druhý zákon je zákon tíže, který všechno těžké táhne dolů a všechno lehké v něm se zvedá vzhůru. To souvisí s našim vývojem. Když v sobě budu pěstovat těžké myšlenky, bude mi těžko, budou mě táhnout dolů. Lehké, doslova čisté myšlenky, což je vůbec základ duchovní cesty, mi umožní, že budu stoupat vzhůru. Takže pokud chci, aby mně, mým přátelům a všem okolo bylo co nejlépe, je potřeba se naladit na něco světlého. Tak funguje zákon tíže.

Potom je ještě zákon pohybu. Ten představuje neustálý vývoj - zákon pohybu je zákon snahy, to znamená, že o něco usiluji a že tím dříve nebo později jsem. To v nás musí stále proudit a nesmí nikdy ochabnout, je to jako sval, který se stále pohybuje, pohybem a námahou sílí. Kdo se pohybuje a drží se na určité výši, nemůže si myslet, když něčeho dosáhl, že už to je napořád. Jednou někomu pomohl a všichni už ho budou oslavovat do konce života?! To není pravda. Člověk je takový v tu danou chvíli. Za pět hodin může být úplně jiný.

Před dvěma dny na jedné přednášce jsem říkal krásný příměr i k modlitbě, protože člověk má schopnost modlitby. Je to cesta, která prochází i přes hrubohmotný mozek, ve kterém je šišinka mozková. Ta je anténou, která dokáže zachytávat všechno z jemných úrovní. Skrze šišinku mozkovou jsme schopni naše nitro a cítění v modlitbě naladit vzhůru na světlé proudění. A pokud budeme trénovat tuto schopnost takto se modlit, brzy dokážeme v sobě vytvořit schopnost světlou sílu přijímat mnohem silněji. Například každá žena i každý muž mají prostřednictvím modlitby možnost pomoci své rodině. Ve chvílích, kdy je někomu hodně zle nebo je v nebezpečné situaci, právě v modlitbě může poprosit o pomoc. Když je tato schopnost silná, tak se vroucí prosba v modlitbě vyplní.

Vzpomínám si na případ mojí sestry, když se bála, aby její děťátko neonemocnělo ptačí chřipkou, kterou všude zrovna strašili a ona mě poprosila, abych jí pomohl a pomodlil se za ni. Přišel jsem domů a vroucně jsem sepjal ruce k modlitbě a poprosil jsem vzhůru o světlou sílu, aby jí pomohla a posílila ji. Skutečně se tak stalo – prošla mnou veliká síla. Když jsem se s ní po čtrnácti dnech setkal, tak mi říkala: „Cítila jsem, že jsi něco musel udělat. Ten den na mne padl najednou takový mír a klid, že jsem se přestala bát. Od té doby je mi dobře a už nemám strach, že by moje dítě onemocnělo“.

Na tomto příkladu vidíme, že každý z nás může pomoci komukoliv, koho má rád, o koho mu jde a na kom mu záleží. Prosím, nenechávejme to až na poslední chvíli, když odcházíme z tohoto světa nebo když jsme v ohrožení života. Na smrtelné posteli člověk najednou začne věřit, že něco je, najednou se začíná modlit a volat Stvořitele. Zkusme to prožívat každodenně. Přátelům říkám: „Třikrát denně máte možnost tuto schopnost v sobě stále zdokonalovat. A to tak, že budete děkovat před jídlem.“ Jíme třikrát denně. Je tu pro mne připravené jídlo, díky němuž žiji. Beru to tak a při modlitbě v díku nechávám svého ducha letět vzhůru a napojit se do nádherných oblastí a vím, že mne to bude provázet po celý zbytek dne. Budu moci přinést pro mnohé lidi něco pozitivního, mohu rozjasnit jejich tvář úsměvem, mohu vlít do jejich srdcí naději v době, kdy mnoho lidí prožívá těžkosti. Tak působí takový člověk, když se s někým setká. Ale mnozí lidé mají v sobě touhu pomáhat tak silnou, že to dělají i ve snu. Jak jsem již říkal, duše se uvolňuje ve snu z těla a může cestovat po celé Zemi. Může pomáhat všem lidem, kteří jsou na druhém konci světa. My, když tady máme noc, v Americe mají den. Kdokoliv z vás tam může být a pomáhat. Tady paní říká, že pomáhala dokonce v Austrálii. A to se vám skutečně do toho snu může promítnout a vy o tom víte. Mnohý člověk to ale nemusí vědět. Třeba když jsme spali s kamarádem v jedné místnosti, ráno mi říkal, že by ho moc zajímalo, co v noci prožívám. Když jsem se zeptal proč, odpověděl mi: „Když jsi spal, mluvil jsi ze spaní a říkal - no to je nádhera, to je krása.“ A on si říkal:„Co to asi prožívá, co vidí?“ Každý z nás může v noci prožívat něco pěkného.

Čas na dnešní přednášce se pomalu naplňuje. Shrňme si, co je třeba si zapamatovat. Řekli jsme si, že naše duše oživuje toto tělo, které o sobě ví, že existuje. Cítíme se stále stejně, jako kdyby léta neubíhala. Je to vědomí v nás, které to působí. Tělo, které máme, je jako oblek, který po smrti svlékneme, naše duše však existuje dál. Putuje mnohými úrovněmi.

Teď, prosím, připomínka pro všechny duše, které už jsou po smrti a jsou zde přítomny – zdůrazňuji – existuje ještě jeden svět, ve kterém není dobré se dlouhodobě zdržovat. A to je svět myšlenkový. Myšlenky jsou tak silné, že dokáží vytvořit celé světy, kam člověk může po smrti odejít. Ale když se tam dlouho zdržuje, zbytečně tam tráví svůj čas, protože jemnohmotné úrovně jsou mnohem důležitější k uzrávání. Takže, prosím tyto duše, aby dobře rozlišovaly.

Na chvilku ještě odbočím. Viděli jste film „Jak přicházejí sny“? Moc hezký film, doporučuji. Děj filmu je zhruba asi takový: Do života manželů těžce zasáhne tragická smrt jejich dvou dospívajících dětí, s níž se zejména žena – malířka obtížně vyrovnává. Maluje obraz – vysněnou krásnou krajinu, v jaké by si oba přáli žít. Muž však také tragicky zahyne a po určité době, kdy se jako duch snaží navázat spojení s opuštěnou manželkou a utěšit ji, odchází do myšlenkových úrovní, se kterými je spojen – tedy do vysněné krajiny, podobné té na obrazu. Ženin svět se zhroutí, spáchá sebevraždu a po smrti se dostane do úrovně, kde je zima, temno, samota a opuštění – to, co prožívala před svou smrtí.. Muž svoji ženu hledá a nechce se smířit s tím, že jí nelze pomoci. Sestoupí do jejího světa a probudí v ní touhu po společném žití. Tak se oba ocitnou ve světe namalovaného obrazu, setkají se i se svými dětmi. Potom jim přichází světlý duch pomoci a říci: „Ale toto není celý svět, existuje ještě jiný, který jste neviděli.“ A ten svět, jako kdyby končil, roztrhl jako papír a najednou za tím, byl další nádherný, jemný svět, do kterého oni přešli. Tak to podobně vypadá s lidskými dušemi, které si myslí nebo si ani neuvědomí, že zemřely, a myslí si, že žijí dál zde na zemi, protože všechno je podobné jako dřív, je tam spousta lidských duchů, ale žijí v myšlenkovém světě.

Ještě bych vám rád chtěl říci jako příklad, co jsme prožili na Dušičky. Druhého listopadu jsou Dušičky a lidé chodí na hroby zapalovat svíčky, vzpomínají na své zemřelé příbuzné a povídají si s nimi. A jeden čas jsme chodili v tuto dobu na hřbitov. Doslova bylo cítit to množství duší, které přicházely, aby viděly své příbuzné, se kterými by si rádi trochu popovídaly, i když jenom v myšlenkách. Přinesli jsme sebou text, kde se hovoří o smrti a jak všechno probíhá. Sedli jsme si, svolali ty duše a začali jsme jim číst nahlas. Byl to nádherný večer, byla už tma, lucerny a svíčky svítily, napadaný sníh se krásně třpytil. Měli jsme sebou dívku, která tyto duše vidí normálně – běžně, říkala nám, že během chvíle se okolo nás shromáždilo hodně duší, které jinak stojí u toho svého hrobu a nevědí, co mají dělat, protože nepochopily, že umřely. My jsme jim četli a prý bylo groteskní, jak říkaly: „No ano, ono to tak je, ten mi opravdu ublížil tím, že moc prožíval žal, a tak mne tady připoutal. To bylo hrozné.“ A takhle to prožívaly. Mnohé stály v tichu, naslouchaly a najednou na nich bylo vidět, jako když shora do poloviny těla světlají. Něco se s nimi začalo dít. Dívka viděla, že poblíž stojí větší světlejší bytost, která nám radostně kynula a byla připravena pro všechny duše, které se v tento čas probudí, aby jim otevřela cestu do jemných úrovní. Když jsme dočetli text, u některých duší skutečně nastalo takové prosvětlení, že se začaly ohlížet, jestli opravdu není někde cesta do toho jiného světa, aby nebyly jenom v okolí Země. Bytost, kterou bych mohl nazvat andělskou bytostí, protože člověku dává její obraz něco světlého a láskyplného, jim otevřela cestu, aby mohly odejít. Pro mnohé lidi jsou to celá staletí, kdy jsou připoutáni ke svým kosterním pozůstatkům a to je úplně zbytečné.

Mám i další zážitek, byl jsem zavolán do jednoho domu, kde strašilo - ozýval se lomoz z půdy. Dohodli jsme se, že přijdu v sobotu. Z pátku na sobotu měla tato rodina najednou velký shon. Co se stalo? Na půdě měli umístěnu expanzní nádobu a ta jim tam bouchla. Z ničeho nic. Proč zrovna ten večer, když druhý den jsem měl přijít? Proč se to stalo? Celý strop byl prosáklý vodou. Druhý den jsem přišel. Duše vnímám vnitřním viděním. Člověk je vidí doslova jako obraz a dokáže s nimi mluvit skrze obrazy. Není to tak, že by vyloženě slyšel jejich hlas, mluví s nimi skrze obrazy. Zjistil jsem, že to je ženská a mužská duše, které tam zřejmě kdysi zabily své dítě a prožívaly od té doby veliké a těžké trauma z toho, co udělaly, a byly tam připoutány. Vysvětlil jsem té ženě i tomu muži, i když byli už po smrti, že je třeba poprosit v modlitbě za odpuštění, je třeba chtít to napravit aby zbytečně nezůstávali zde připoutáni na této půdě. Vždyť je spousta nádherných oblastí, kam mohou odejít. Žena to pochopila rychle a tak bylo vidět, jak najednou zmizela. Jako kdyby se rozplynula a odešla na druhou stranu do jiných úrovní. Kdežto muž, ten ne. Byl zatvrzelý. Tvrdil, že ho to nezajímá, nic neslyší, že tady bude, protože je mu tady dobře. Tak jsem mu řekl: „Dobře, když tady chceš být, máš možnost. Ale já odejdu.“ - A tak možnost, kdy se mu bude moci otevřít cesta vzhůru, bude pro něho potom ztížená. Tak jsem šel dolů na čaj. Uvařili mi dobrý čaj, to byla taková dobrota, že na to vzpomínám ještě dnes. Po půlhodině najednou za mnou přišel dolů. Je to zase takový zvláštní vjem, přijde vám ve vnitřním obraze a začne komunikace. Řekl, že by to tedy chtěl zkusit. Tak jsem šel znovu na půdu s ním a tam jsme spolu komunikovali, co a jak uděláme. Pak jsem v modlitbě poprosil, aby se mu otevřela cesta do jemných úrovní. Zase přišly bytosti pro něho a tu cestu otevřely. A já jsem ještě mohl sledovat, jak pokračuje v těch zvláštních šedivých úrovních, které odpovídaly jeho stejnorodosti.

Takto je možné mluvit i s lidmi, kteří již zemřeli. Pro zajímavost vám povím, že na Žižkově v Praze je hodně bytů, kde je spousta zemřelých duší, které tam ještě přebývají. Člověku, který má tyhle problémy, doporučuji, aby si s nimi popovídal, aby v modlitbě poprosil, aby se jim otevřela cesta nahoru a mohly odejít. A to je to působení člověka na rozličných úrovních Stvoření. Přestane oddělovat hrubohmotné a duchovní, všechno to spojí, pochopí a prožije. Je to všechno jediný celek a já mohu být v současné chvíli tady na Zemi, ale mohu být napojen do nádherných úrovní nebo hovořit se zemřelými. Toto všechno je možné.

Každý máme nějakou zkušenost, jenom si na ni vzpomenout. Přestat se bát mluvit. Když s někým hovořím o těchto případech, většinou je rád a přizná, že i on má takovouto zkušenost a většinou se mu tím uleví. Myslel si totiž, že ho budu mít za blázna. Ale nebudu, protože vím, že ono to tak opravdu je. To je to, co jsem vám chtěl říct úplně na závěr.

Vážení přátelé,

přeji vám všem, abyste ještě dnes prožili pěkný den a zužitkovali toto vědění. Na Zemi může být lépe, budeme-li se napojovat do těch jemnějších, světlejších úrovní. To, jestli se nám tady bude líbit a bude tu podobně jako v ráji, nebo jestli tu bude ošklivě, to závisí na nás. A to je to vědění, ke kterému bychom měli dojít. Najít smysl existence lidského ducha. Proto sem totiž mnozí z nás přišli, abychom splnili úkol - pomohli Zemi a lidem, kteří na ní žijí. Pokud lidé nezmění své myšlení, vyvolají ve zpětných reakcích zákon zvratného působení – velké přírodní těžkosti, zemětřesení. Tomu všemu můžeme zabránit tím, že se lidé dobrého chtění spojí a vybudují národ, který bude toužit po Pravdě a který bude žít podle Božích zákonů. Tedy ne podle těch, které jsou tady na Zemi, ale podle těch věčných, které trvají v celém vesmíru, v celém Stvoření, které jsou také sepsány v knize „Ve Světle Pravdy“. Není jich potřeba mnoho, jsou jednoduché.

Potom v naslouchání Boží vůli dokážeme společně vybudovat říši míru na Zemi. Pokud to neudělají ti dobří a ušlechtilí lidé, tak to neudělá nikdo. Ostatní lidé, kterým jde o mamon, těm půjde jenom o sebe, těm nepůjde o mír, půjde jim o vlastní užívání hmoty.

Je to tedy i výzva pro každého z vás. V myšlenkách - a ti, co jsou schopni i skutkem - probouzejte naději v druhých. Ty ideály, které jsme měli, když sametová revoluce začala, mohou dojít naplnění. Vy jste se začali zabývat myšlenkou, jaké by to tady opravdu mohlo být. Musí to ale udělat lidé, kteří vědí, že existuje Světlo, dobro a že tu chtějí žít. Jděte za těmi lidmi, nezůstávejte doma, začněte mluvit. Posílám sílu všem lidem, kteří touží, aby tady bylo lépe. V současné době už nestačí jen modlitby a meditace, je třeba jít dále, protože jenom modlitba to nezmění – ta je začátkem činu, je potřeba začít konat. Každý z vás, nestyďte se mluvit o Pravdě veřejně. Já pevně věřím, že to dokážeme.

Jak jsem tady maloval ty nádherné světlé úrovně, tak vím, že odtud se narodilo mnoho lidských duchů proto, aby této Zemi v současné době pomohli. A věřím, že je jich zde mnoho. V českém národě by jich měl být takový dostatek, aby dokázali spustit nadšení pro dobrou změnu mezi lidmi. Ale tito lidé jsou někde schovaní. A proto každá naše přednáška, každé naše slovo, které pronášíme, má sloužit k tomu, aby právě tito lidé, ženy i muži, přišli a slyšeli, že už nastal čas. Na Zemi je duchovní nouze! A když to neudělají tito lidé, tak kdo to udělá?
 

Vážené dámy, vážení pánové, přátelé,

dnešní přednášku končím otázkou.

Jak odpovíme?

Děkuji vám za pozornost.

Závěrem zasílám poděkování lidem, díky nimž se můžete s touto přednáškou seznámit i v psané podobě. Paní Vlastě Tomešové, která tuto přednášku převedla z audio nahrávky do psané podoby a paní Gabriele Kočandrlové, která text stylizovala.

Zpět