Zde klikněte pro zvukový záznam

Esotera 2006

JAK SVĚT MĚNÍ VODU V NÁS

J.Marschner a K.Kříž

Vážené dámy, vážení pánové,

dovolte mi, abychom vás přivítali na dnešní přednášce, kterou jsme nazvali: „Jak svět ovlivňuje vodu v nás“. Jmenuji se J.Marschner, jsem z Varnsdorfu a zabývám se vodou jako takovou. Tento živel mě zajímá již několik let. Čeho všeho je tento živel schopen, co všechno umí a jestli umí – dá se s tím něco dělat? Tímto zkoumáním tak vznikla voda, která dostala název „Voda Světla“. Dnes tuto vodu distribuujeme pro lidi, kteří také touží poznat úžasné účinky vody.

Já se jmenuji K.Kříž, pocházím také z Varnsdorfu a zabývám se životem – asi jako každý z vás – snažím se ho pozorovat. Pozoruji lidi, přírodu a chtěl bych lidem předávat své prožitky ve smyslu uvědomění si sebe a nalezení cesty ke Světlu.

J.Marschner: Toto je druhá část přednášky, se kterou jezdíme po Čechách. V té první části jsme hovořili o tom, jak se voda mění při jejím různém ovlivňování. (Těm, kdo neslyšeli první část, doporučujeme, aby si ji nejprve poslechli. Je ke stažení na www.vodasvetla.cz. Je tam několik přednášek s podobným názvem např. „Síla myšlenek a vody,“ které se liší různými příhodami a doplňujícími informacemi, jak jsou spontánně vyprávěny na různých akcích. Doporučuji si vyslechnout všechny pro celkový přehled. Protože co je v jedné přednášce nemusí být v druhé a naopak.).

Ale na této přednášce budeme pokračovat dál, řekneme si, jak vodu v nás může ovlivňovat okolní svět. Uvědomíme si tím, jaké fascinující možnosti jsou před námi. Představte si, jak s vámi někdo hovoří – něco k vám vysílá, například já, budu vám přát mír a pokoj ve vašich srdcích a ve vaší mysli, tímto přáním k vám přichází něco, co může ovlivňovat vodu ve vašem těle. Tělo, které nosíte, je obalem vašeho ducha – ve skutečnosti vy jste duch, jenž nosí toto pozemské tělo jako svůj šat. Voda ve vás, podle toho jak reaguje na různé podněty, se mění, zabarvuje a ovlivňuje zpětně vašeho ducha. To znamená, v jaké společnosti se pohybujete, jaké knihy čtete, na co se díváte v televizi, to všechno vás ovlivňuje. Proto je velice důležité, aby si člověk v dnešní době vybíral komu přikyvuje, kam chodí a čemu se otevírá. To, co dnes vidíte v televizi, kam se žene dnešní svět, vybízí k tomu, aby se člověk zamyslel a raději se od toho vzdálil. Jinak bude semletý spolu s tímto světem. Všímejte si, jak upadá mravnost, kde jsou ušlechtilé myšlenky? Všechno jaksi mizí někde ve shonu a ve vydělávání peněz. A proto každý, kdo chce duchovně růst, kdo se chce vnitřně vyvíjet, musí přestat shon za penězi považovat za nejdůležitější a na první místo staví vysoké ideály. Došlo mi, že pokud já chci jít dál, musím si najít cestu, která mě povede vzhůru k ušlechtilosti, ke Světlu, k Bohu a Pravdě. Zjistil jsem, že v televizi tuto cestu nenajdu, ani v novinách, ani ve způsobu života dnešních lidí.

Na určitém stupni našeho zrání a vývoje není možná jiná volba, než se částečně izolovat od vjemů, které působí na tento svět a vydat se svou vlastní cestou. Na ní zesílíme a teprve tehdy, když se cítíme dostatečně silní, se můžeme naplno zpětně vrátit do každodenního života kolem a pomáhat. Není to možné jinak, protože my se musíme nejdříve odtrhnout. Doslova je nutné vodu v sobě prozářit, změnit, a potom jako ten nádherný krystal v sobě – se můžeme vrátit. Ale pokud budeme ovlivňováni tímto světem, třeba hudbou heavy metalu, tak se nám může stát, že tyto krystaly v nás nemohou vzniknout – nebudou, voda v nás skutečně nebude mít schopnost tyto krystaly vytvořit. Proto velmi záleží na tom, kam chodíte, s kým se stýkáte a v jaké společnosti se pohybujete, jestli v méně špatné nebo hodně špatné. Protože tato společnost nás ovlivňuje tak silně, že si to ani neuvědomujeme. Jev, který je v dnešní společnosti prezentován, říká, že všichni by měli s tímto proudem jít a přitakávat, protože ten, kdo se odlišuje, je divný.

Pochopením těchto souvislostí jsem hledal dál, a tak se mi dostala do rukou kniha, která mě přivedla na cestu k takovému duchovnímu poznání, které mě přesvědčilo.

Tato kniha se jmenuje „Ve světle Pravdy“ od Abd-ru-shina. Pochopil jsem, že ten, kdo se chce změnit a chce se vyvíjet v lepšího člověka, si musí sám hledat svoji vlastní cestu. A tak to má být. Každý z nás má být osobností, má být nádherným člověkem, tím může to, co zevnitř i zvenku z něho září, předat každému, s kým se setká. Ve skutečnosti celý svět a celé Stvoření se stává z osobností. I to je účelem vývoje každého z nás. Každý z nás musí být jiný, protože tím se obohacujeme navzájem. Nemůžeme být všichni stejní, protože by to vedlo k nezodpovědnosti a tím bychom se podíleli na tom, kam tento svět dnes spěje.

Na obrázcích v první části přednášky jste mohli vidět, že máme schopnost ovlivnit svět neuvěřitelným způsobem a změnit ho v něco ještě lepšího. Na této přednášce jsme vám vyprávěli, jak buddhistický mnich prožitou modlitbou změnil znečištěnou vodu z Fujiwarské přehrady v nádherný krystal. Takovou sílu může mít modlitba – spojení s něčím tak úžasným, jako je jemnohmotný svět, odkud každý z nás může neustále čerpat posilu pro své další působení.

K.Kříž: Rád bych se přidal k tomu, o čem jste do této chvíle hovořil. Připomenul jste slovíčko osobnost. Vybavil jsem si rozhovor před několika minutami s jednou paní, která mi vyprávěla svůj příběh. Uzavřela ho tím, že se chce vrátit ke svému ženství. Pracuje pod určitým vlivem na pracovišti, kde má vedoucího, který nedělá rozdíly, a žena se musí stávat skoro mužem. Řeší věci, které ji psychicky ničí, a proto by se chtěla vrátit ke svému ženství. Chtěla by být svou vlastní osobností. Tak jsme přišli na takový hezký podnět nebo myšlenku, že osobnost si lze představit také jako jemnohmotný šat. Všichni víme, jak se dobře cítíme, když se doma můžeme převléknout do něčeho pohodlného, ale většina z nás by se takto oblečena neodvážila jít na veřejnost.

Představte si, že si najdete svůj vlastní ideál toho, jak byste chtěli ušlechtile a krásně vypadat.Muži jako rytíři, bojovníci, ochránci žen, jako zvěstovatelé pravdy – opravdoví muži s velkým M. A ženy? Chtěly by být opatrovnicemi, vychovatelkami, léčitelkami atd. Toto všechno když si člověk vytyčí jako ideál, jakoby se do toho může obléknout. Svléknete starý šat a obléknete se do nového, který je jako jemnohmotný kolem vás. Tento jemnohmotný šat se může projevit i zde, v tomto hrubohmotném těle, teď v tomto životě, právě teď na tomto místě. Protože tím pádem se stáváte tím, co jste možná někteří již prožili. Když se vám podaří obléknout se do něčeho, co se vám opravdu líbí, v čem se cítíte velmi dobře, tak jdete a vnímáte takové to: „To je tak příjemné. To mi padne, to mi sedí.“ A i lidé v okolí vás takto vnímají. Doslova a dopísmene se ohlížejí a říkají: „Podívej se na něho.“ My to vycítíme a v té chvíli nám to je příjemné a to je dobře. Když se člověk odváží jakoby obléknout ten svůj ideál, obléci se do toho jemnohmotného šatu, který je předobrazem toho, jak by člověk mohl vypadat tady na této zemi, tak potom může ovlivňovat nejenom vodu v sobě, ale i vodu okolo sebe.

Když tak přemýšlím, co vidíte? Nic.

J.Marschner: Já vidím látku.

K.Kříž: Aha, ano, vidíte obyčejnou hnědou látku. Teď se dobře dívejte. Když udělám toto – přes ramena si přehodím velikou látku, která mi sahá až po kotníky, takže ve chvíli jsem se změnil v muže, který na vás může působit jako muž v anglickém plášti. Tím jsem mohl ovlivnit vaše myšlenky. A když udělám toto? Látku si upravím jako dlouhý plášť na zádech s takovým tím rozmáchlým pohybem, jako to nosí princové a rytíři – budu na vás působit jako rytíř nebo bojovník. Když si ale zahalím svou postavu do látky tak, jako to nosili proroci a zvěstovatelé v době apoštola Pavla a jiných, dokážete si představit, jak chodili po poušti a kázali Slovo. Ale můžu s touto látkou udělat i to, že si zahalím tvář, jako to nosí beduíni a na hlavě si vytvořím turban - tak a teď si můžete představit arabského bojovníka s turbanem.

Vidíte, je to jen obyčejný kus látky, chvilka pozornosti a ovlivním vás, ani nevíte jak.

Působí to na vás samozřejmě – tak prostě to vnímáme. Jedete autem a míjíte jeden billboard za druhým. Všimněte si kam, až zacházejí. Překračují hranice pozornosti stále víc a víc.Reklama vás totiž potřebuje vytrhnout z vašeho obyčejného života, vzít vám to, co právě prožíváte, protože ona potřebuje toho človíčka celého a říci mu: „Podívej se na to, co ti chceme nabídnout. Podívej se, co pro tebe máme. To je zázrak, bez toho jistě nemůžeš být, bez toho nemůžeš žít, to je přeci nemyslitelné. Takto nemůžeš chodit, takhle bys měl vypadat!“ Tak se překračují hranice. A je to stále drastičtější, hrubější, obnaženější atd. Toto všechno ovlivňuje naši vodu v nás. To, co vidíte na plakátech, reklamě, ve filmu a jinde, nás ovlivňuje. A teď je zde ještě jeden moment. Každý z nás jsme jedna velká nádoba, ve které je 80-90% vody. A u dětí je jí ještě víc, a co teprve těhotná žena - kolik v ní je vody! Úžasné.

A teď se zamyslete. Voda, když je čirá a vy do ní hodíte kamínek, tak se hladina zčeří. Krásně se zavlní. Pokud tu vodu v sobě máme hezky čirou, čistou, průzračnou, tak každá vibrace, každý impulz nás rozechvěje do hloubky a ovlivní naše smysly natolik, že se daleko lépe naučíme vnímat, co je správné a co není, kde je světlo a kde není, kde je harmonie a kde není harmonie. Ale pokud se voda v nás zakaluje způsobem života, kterým někteří lidé žijí, který je do nás vléván, podsouván systémem, médii, problémy na pracovišti atd., tak se ta voda pomaličku zakaluje. To znamená, jako kdybych do ní pomaličku přiléval hustější a hustější tekutinu, tak z té čiré vody bude za chvilku konzistence plnotučné hořčice, pak to mohou být povidla, až z ní nakonec může být ještě něco hutnějšího. V okamžiku, kdy chci nějaký prožitek, vjem či zážitek do ní vhodit, tak už tu hladinu nezčeřím. Udělá to „mlask“. Dál to hladinu nezvlní. To znamená, že k tomu, abych potom vyburcoval své vnitřní city, potřebuji daleko víc s tou nádobou zahýbat. A proto někdy míváme pocit, že tím člověkem musím doslova zatřást: „Prosím tě, vzpamatuj se už, člověče!“ Ten člověk působí jako kdyby měl srdce z kamene. S tím nehne vůbec nic. Proč? Protože vodu v sobě už má tak hutnou, že v sobě udusí každý cit. Veškeré city zazdil, obrnil se.

Ale to neznamená, že tam ta jiskřička – to světlo není. Je tam. Pořád tam je – je ve třinácté komnatě. Zaprášené dveře, pavučiny, klíč se ztratil. Jako v pohádkách. Je potřeba ty dveře oprášit, najít správný klíč, odemknout, otevřít a pustit tu jiskru ven, aby zazářila zevnitř. Tím klíčem může být hledání Světla, Cesty. Může to být pro začátek návštěva esoterických výstav. Meditace, virgule, karty, astrologie, léčitelství, homeopatie, křesťanství, buddhismus, Haré Krišna atd. Co chcete. Ale stejně to všechno směřuje k tomu jedinému – k poznání té opravdové cesty ke Světlu, která musí přijít z nás, zevnitř. Můžete přečíst kolik chcete knížek, navštívit kolik chcete výstav, mít v kapse dvacet tisíc virgulí, můžete si dokonce ráno virgulí říct, jestli chcete chleba s máslem nebo s marmeládou. Nakonec nebudete vědět, jestli máte jít na schůzku, nebo nemáte - tak si rychle vyložíte karty. Ty vám řeknou, že ano, ale říkáte si: „Já tam nepůjdu, ale teď mi karty říkají, že tam tedy mám jít! Tak přejdu z těch karet na virguli.“ A nakonec uvidíte, že i ta virgule udělá to samé. „No, tak když už i ta virgule, tak co tedy? Tak to já potřebuji nějakého gurua nebo šamana, aby mi pomohl. Tak zkusím bubínky, třeba to bude tam, uslyším to v tom bum-bum-bum!“ Až takto daleko můžete dojít. Nakonec člověk dojde k poznání, že je totiž tady na tomto světě vlastně stejně sám za sebe – musí.

Vezměte si čistou skleničku vody a postavte ji na okno, za kterým svítí slunce a na zemi uvidíte známý fyzikální úkaz – duhové spektrum. Je krásně čisté, přesně tak. jak to má být. Proč? Protože souvisí s člověkem a jeho aurou. Aura se zabarvuje přesně v základních barvách duhového spektra. Pokud bych v té skleničce vodu zakaloval, tak duhové spektrum už tak čisté nebude. Začne se vytrácet, zužovat a zešedne, až tam nebude vůbec nic. To znamená, že pokud já budu zakalovat svoji vlastní vodu v těle myšlenkami, slovy i činy, nebudu se cítit dobře a půjdu za léčitelem. Co myslíte, co mi jako první řekne? „No, ta vaše aura! Chlape, vy ještě žijete? To není normální, tady máte trhlinu. To je samé černé a červené, to ne. Takhle nejde žít, to ne!“ Tak a teď si představte, že to, co vám řekne, vás tak ovlivní, že začnete nad tím přemýšlet: „Opravdu to je se mnou tak špatné?“ Jdete domů zkroušený a říkáte si: „Smrt mám na krajíčku...“ Úplně doslova. Začnete brát plno prášků, mnoho vitamínových doplňků, jeden léčivější a zázračnější než druhý, ale i dražší. Za uzdravení se samozřejmě platí... Některý může pomoci, některý nemůže. Stejně si všichni budeme muset dojít až do určitého bodu, kdy se budeme muset rozhodnout a vybrat si, půjdu-li cestou ke Světlu nebo do tmavších světů.

J.Marshner: Ano, jak říká pan Kříž, když to všechno slyšíte a dokážete si představit, že způsob, kterým je ovlivňován celý národ, je jako to hutné, džemovité. Tak se nakonec stane, že celý národ je mnohem méně citlivý na Pravdu a Světlo. Položme si nyní otázku. „Jak z toho ven? Co tedy má v tomto národě - v nás působit, aby voda v nás byla křišťálově čistá, jasná a my tím mohli mnohem snáze vnímat Pravdu a Světlo?“ To slovíčko „Světlo“ hovoří o všem. Hledáním Světla. Směřováním ke Světlu. To je i cesta k Bohu, ano, protože z Boha vychází Světlo a my, když se k němu vydáme, směřujeme zároveň i k němu a k Pravdě. A na té cestě vidíme, jak se nám všechno pročišťuje. Najednou začínáme vidět a poznávat zákony, které všude panují. Začínáme všechno chápat a uvědomovat si, jak to do sebe všechno zapadá. A to proto, že začínáme být křišťálově čistí.

A teď si představte, jak každá voda, kterou si koupíte, prochází rukama, které mají možnost tu vodu ovlivnit. V celém národě panuje určitá atmosféra, my všichni jsme v něm, jsme jeho součástí. Setkali jsme se třeba s tím, jak si někteří lidé myslí takovou zvláštní věc: „Já budu hezky myslet, budu se zabývat jenom hezkými věcmi, duchovně uzraji a budu v pohodě.“ Jenže my jsme přišli na to, jaký je to veliký omyl.

Jsme součástí tohoto světa a národa. To znamená, že pokud nebudeme působit na celý národ jako na celek, může se stát, že po čase, kdy budeme oslabení, nás zase zpátky vtáhne do svých kolejí. Bude to náš stálý boj o to, abychom přežili a uchovali si čisté myšlení a čistou vodu v nás. Uchování čisté vody v nás se dělá různými způsoby. Jedním ze způsobů je modlitba. Člověk skrze ni skutečně nalézá cestu ke Světlu. Když máte vodu a jídlo, máte každý z vás možnost v modlitbě za ně poděkovat. Já to dělám tak, že když mám jídlo před sebou, v tichosti poprosím nebo poděkuji slovy: „Pane, děkuji ti za toto jídlo.“ Úplně to stačí, ale musí to být ze srdce. Jako zpětný proud může přijít zlatý déšť, který jídlo požehná. Nebo mohu upřímně poprosit i jinak: „Pane, požehnej tuto vodu svojí Láskou a svým Světlem.“ A ona se skutečně promění podle toho, jak jste schopni svým nitrem udělat most k té vznešené kráse, o kterou prosíte. Proto bychom měli být opatrní, když vyjdeme ven ze svého domova. Protože nezachováte-li si v duchu tuto čistotu – jste vtaženi zpět do vlivu světa. Máte děti, které chodí do školy a z ní si nosí různé výrazy a způsoby, až se toho děsíte. To vše nám ukazuje, že se musíme snažit, aby se to zde změnilo k lepšímu.

Protože se člověk na Zem inkarnuje vícekrát a jestliže se narodí znovu, může se stát, že se narodí do ještě horší společnosti. Světlo a Pravdu nalezne ještě obtížněji. Dennodenně systémem, ve kterém žije, se voda doslova zhutňuje uvnitř jeho těla. A to i u těch, u kterých ještě byla naděje, že budou lepší. Systém je ale kazí. Jejich voda hutní a oni přestávají vnímat, co je ušlechtilost a krása, klesají dolů a my s úžasem hledíme na to, jak před deseti lety to tady bylo lepší. Před patnácti lety, i když tady byli komunisti, bylo to lepší. Tím se nechci zastávat komunistů, ale pojmy a cítění lidí bylo čistší.

K.Kříž: Nebo jste si možná všimli dusné atmosféry v místnosti, kde je více lidí pohromadě, například v čekárně u lékaře nebo na úřadě. Říkáte si: „Tady je divná atmosféra, já už to tady nevydržím!“ A jste nuceni odejít. Nebo přijdete na schůzku s člověkem, který vyzařuje něco takovým způsobem, že i když vám nic neudělal a vidíte se poprvé, tak si říkáte: „To tedy bylo...! S ním spolupracovat prostě nemůžu.“ Ale v přítomnosti příjemného člověka se cítíte příjemně a to je zase o tom, že cítíte vliv jeho vody. Kdybychom si nechali svoji páru, svůj dech zkondenzovat na studeném skle, a věřte mi, že kdyby to šlo, tak vezmu krůpějku a vyfotím to, možná by se dalo z toho poznat, jestli někdo lže nebo to, co říká, myslí vážně. A tak bychom měli možnost vidět, jaké krystaly z nás vycházejí. Jestli to jsou krystaly nebo bláto. Děkujeme-li nebo žehráme na život.

Hovořil jsem s jednou paní a povídali jsme si o osudu. Osud? Nezměnitelný, mnozí lidé tomu tak věří a říkají: „To nezměníš, prostě to tak je!“. Ale tohle není vůbec žádná pravda. Osud máte ve svých rukách. Vy ho můžete změnit. Teď hned, tady, v tuto chvíli, v téhleté vteřině. Osud je jenom akce a reakce. Zasejete – sklidíte, díky přesvědčení „myšlenka - slovo -čin“. Samozřejmě to bude chvilku trvat.

Potkáte se s někým, kdo vás zná. Ale jestliže vás zná důkladněji, řekne: „Máš sice krásné myšlenky, ale tvůj život podle nich vůbec nevypadá, ani nejednáš podle nich na veřejnosti.“

Když vidíme, že se někomu stala křivda, a jen tam přihlížíme, myslíme si: „Asi to tak má být. Je to jeho karma. Asi si to takto zasloužil. Tak to prostě je. Kdoví, co dělal v minulosti.“ Tohle si říkáte a jdete si s takovým tím – na vlnách vědění. Na vlnách vědění procházíte životem, jaký jste mistr. Ale ne, tak to není. V takovýchto chvílích se člověk má a musí vyjádřit, pokud to tak cítí. Toto je velice důležité, protože takto vlastně posouváte myšlenku - slovo -čin. Věřte mi to a to si zapamatujte. Myšlenka - slovo -čin. Je to kouzelný šém, jako spouštěcí moment, kdy dali Golemovi kuličku do čela a on se rozpohyboval. Takto se rozpohybujete a všechno z vás bude odpadávat. Vy to doslova spustíte a nažhavíte v myšlenkách. Máte ideál, sen, říkáte si, to je příjemné, máte touhu to někomu říct, jdete a promluvíte o svém idálu s někým druhým. Tak to se myšlenka dostává do slov. Pak musí přijít čin. A to čin takový, že jdete a váš sen, či ideál, uskutečníte. Když to uděláte, tak je za vámi řada - tisíce, stovky lidí a duchovních pomocníků, kteří čekají, aby skrze vaše působení mohli pomoci.

Nebeští tkalci našich osudů, ti netkají podle sebe, ale v zákonech Stvoření, které nemohou překročit, a tkají podle toho, jak plníme, nebo neplníme zákony tohoto Stvoření. Najednou si začínáme klást otázky: „Jak to, že se příroda podřizuje těmto zákonům? Jak to, že jablka rostou tak, jak mají růst? Jak to, že na podzim opadá listí? A bylo to tak v druhé světové válce, ale už i v první světové válce a v jakékoliv krizi, kdykoliv. Střídající se roční období – jaro, léto, podzim, zima je tu pořád. Jak to, že to funguje? A jak to, že já, člověk na této planetě, jsem to dosud nechápal a nesnažil se to poznat. Nesnažil se do těchto zákonů Stvoření vžít. Vždyť jsem také součástí tohoto vesmíru a vesmír je ve - smíru. Má se rád. Ve vesmíru se nediskutuje o tom, že: „Ta Venuše je ale veliká, co si to dovoluje, a to je žena. Přece mě nebude převyšovat. Já jsem přece MERKUR!“ Ne, vesmír je ve smíru. Jak nádherně nám to české slovíčko skrývá. Ale to není z mé hlavy, to mi napsal jeden přítel v dopise. Psal, když jednou usínal, opakoval si: „Vesmír je ve - smír. Láska a harmonie. Nehádají se tam, každý je tam, kde má být.“ Vědci budou chtít vesmír spočítat. „Ano spočítejte si to, ale to já nepotřebuji. Já to chci jednoduše.“

Pravda je v jednoduchosti. Tak to chtěl Nejvyšší. Jak by k tomu přišel děda, který okopává své políčko v Dolních Mikulášovicích? Ten v životě na Ezoteru nepřijede a v životě mě neuslyší. Přitom se snaží žít s přírodou, poctivě obdělává pole, hlídá si všechna roční období, snaží se být slušný ke své ženě, vychovává poctivě své děti... To znamená, že on na tom bude hůř než já? Že nemá virguli, nenosí karty, nemá amulet na krku, nedělá různé praktiky, nemedituje... Jak by k tomu přišel? Nesmysl. Jednoduchost. Jednoduchost úplně ve všem. Prostě je to přímo v nás a i kdybyste nevyšli ze své místnosti, kdybyste byli zavření v nějaké kobce za trest, tak jenom v té místnosti jste schopni obsáhnout všechno vědění a celý svět a uvědomit si sami sebe a najít cestu ke Světlu.

A víte co je zázračné? Že cesta ke Světlu po vás nechce vlastně vůbec nic. Jenom jedinou věc. A to - všechno. Chce vás celého. V tom je totiž víra a přesvědčení. To, že si budete říkat: „Chviličku půjdu na Ezoteru a zase chviličku přes tu pomyslnou linii, budu materialista.“ Tvrdý manažer, který se bude stydět za své názory, doma anebo někde na ezoterických výstavách se prochází kolem stánků a myslí si: „No, to jsem četl, tomu rozumím. Jasně...,“ a pak zase odchází na vlnách pomyslného „vědění“. Připodobním to ke vlaku, kterým se mnozí vezeme, a který někam jede a má nějakou cílovou stanici, ale je tady ještě jiný vlak, který má skvělou cílovou stanici. On je sice nepohodlný, možná budete muset stát, ale s jistotou vám říkám, že ta cílová stanice za to stojí. Jedna paní mi napsala příběh o bytostech stromů, se kterými komunikuje a vidí je. Občas, když se dostala do melancholické nálady nebo spíše deprese a stěžovala si na život, bytosti stromů jí řekli: „Ty jedna, opovaž se takhle ještě mluvit, nebo ti ten život uděláme ještě těžší. Kdybys věděla kolik lidí čeká, aby se mohli inkarnovat zpátky sem na zem, aby mohli dozrát, protože to v tom minulém životě nestihli. Vědí, že když dozrají, tak se jejich duchovní život i tam poposune. I tam to má svoji hierarchii. Život nekončí tak, že se probudíme a zjistíme: „Já mám bílá křídla. A už letím do ráje.“ To vůbec není pravda. Nedostanete každý hned bílý plášť. Prostě to tak není. I tam jsou esoterické výstavy, věřte mi. Kdyby se teď mělo něco stát, tak se probudíme a bude tam takováhle podobná výstava. Bude to ten nejbližší svět podobný tomu, co je tady, ale to je na jinou přednášku.

J.Marschner: Když se vrátím k tomu, že spousta lidských duchů čeká na to, aby se sem inkarnovala, tak my vlastně můžeme ovlivnit to, do čeho se inkarnují. Vezměme si, že každou naši snahu, kterou zde vyvineme, neděláme jenom pro sebe. Už to je základ pravé lásky, kterou v sobě rozvíjíme. To je – myšlení na druhé. Možná si ani neuvědomujeme, co držíme v rukách, a díky knize „Léčivá síla vody“ od Masaru Emoto máme hrubohmotný důkaz toho, jak pozitivní myšlenky jsou schopné vytvářet nádherné krystaly. Tento japonský vědec nám dal do ruky opravdový důkaz toho, že pozitivní myšlení blahodárně ovlivňuje úplně všechno. Kdežto negativní myšlení rozkládá a netvoří ani krystaly.

K.Kříž: Nejenom myšlení, ale i činy, kterých se někdo dopouští, třeba složí-li metalovou hudbu a další takováto „zvěrstva“.Z fotografií z této knihy vidíme, co z toho vzniká.

J.Marschner: Byl jsem na úřadě, kde jsem se chtěl zasadit o to, aby se něco ve městě změnilo. A víte, co mi řekli? Že volí mezi menším zlem a větším zlem. To znamená, mezi těmi méně špatnými krystaly a více špatnými krystaly. Tak jsem jim řekl: „Proč radši nevolíte mezi menším dobrem a větším dobrem?“ Tak se už ani nedivím, že tam vlastně vůbec žádné krystaly ani nejsou a nemohou být. Čím více zkoumáte vědění, o čem vůbec život je, tím více vás to nutí k tomu, že musíte přestat mlčet. Tisíce lidských duší jsou něčím vláčeny a my víme, že to můžeme změnit. Každý z nás. Tím, že přestaneme mlčet a budeme o tom hovořit. Dobří lidé musí přestat mlčet! Vždyť v Českém národě máme příklad z historie. Jan Hus byl za Pravdu upálen. Jeho heslo je: „Kdo se nezastane pravdy, tak si dláždí cestu do pekla“. Když jsem v sedmnácti letech začal hledat smysl svého života, tak mě provázela jedna věta – „Hledejte nejprve království nebeské a všechno ostatní vám bude přidáno.“ Mohu vám říct, že jsem se této věty držel celou dobu hledání. Hledal jsem Světlo, Pravdu a Boha. A na této cestě jsem nacházel samé nádherné lidské bytosti, skvělé přátele, na které se mohu spolehnout, úžasnou ženu. Opravdu, štěstí přichází s tím, když hledáte Světlo a Pravdu. Je vám to doslova přidáno na cestu. To je ten Boží zákon, protože tady existuje zákon přitažlivosti stejnorodého, a pokud hledáte Světlo, čistotu, lásku a Pravdu, tak vás to přitáhne ke všem stejným. Tito stejní mají zase stejný společný cíl. Usilovat o to, aby zde na zemi bylo lépe.

Já prosím všechny, kteří jsou tady, i ty, kteří budou tuto přednášku slyšet nebo číst, protože ji uveřejníme na internetu, ať jdou s námi. Národ nás potřebuje. Nezmění to lidé, kteří o Pravdě a o Stvoření vůbec nic nevědí. Vždyť oni ví jen o penězích, o které jim jde, ale s tím přichází i sobeckost, myšlení na sebe a nakonec – jak se říká - „po mně potopa“. Já nechci, aby po nás byla potopa. Česká zem je nádherná. Už Praotec Čech, když přišel do této země, viděl to zaslíbení, zemi mlékem a medem oplývající, zemi nádhernou, ve které se má uskutečnit jednou veliké duchovní dění. Slyšeli jsme o Praze, jejíž sláva hvězd se bude dotýkat. Toto se ještě neuskutečnilo, protože jediná sláva, ta veliká sláva je, když se oslavuje Bůh – Světlo, Pravda a život a to všechno se přelévá do duší tisíců lidí, kteří mohou být šťastni. To ale není věc nějakého náboženství, které se nakonec vždy zvrhne, to je věc úsilí každého jednotlivce, který jde ke Světlu, zná Boží zákony, má je v sobě a dokáže se ze svého místa rozhodnout: „Toto je špatné a toto je dobré.“ Nemusí se ptát: „Prosím, jak to je?“ A o to tu jde.

K.Kříž: Někdo by řekl: „Stačí desetkrát Otčenáš“.

J.Marschner: Taky by si někdo mohl myslet, že by to pomohlo. Ale desetkrát Otčenáš? Když nebude prožitý, procítěný, tak nepomůže.

K.Kříž: Jak bylo psáno, ty největší a nejúčinnější modlitby jsou beze slov. To jsou ty vnitřní prožitky, které cítíte ze srdce. To nemusí být ve slově, nemusí být o tom, že člověk pravidelně navštěvuje kostel a nějaká náboženská společenství a naučí se tam nějaké úkony. Ne. To je vždy jen zdogmatizováno. Samozřejmě, může to někomu pomoci pro začátek na cestě, já to nechci zavrhovat. Má to i své pozitivní účinky. Ale každý stejně sám za sebe musí být tou osobností, která vytváří příklad pro druhého. Tak jako já dokážu působit na některé lidi, tak ale nemusím ovlivnit takové, které třeba dokážete ovlivnit vy. Já lidi oslovím svým způsobem a někteří mi porozumí, ale jiní ne. Proto musí přijít někdo jiný. Ale když se nepřidají další lidé, tak kdo je tedy bude oslovovat? Kdo udělá to přemostění? Svým způsobem se zde se svým přítelem snažíme dělat ta přemostění. Proto jsme tu dva. On dělá přemostění po svém způsobu a já v tom svém. Ale souzníme a jdeme spolu jedinou cestou. O všem ostatním si popovídáme ve vlaku. Jízdenku máme všichni stejnou. Na určitý čas. Aby nám ale nevypršel! Aby nám opravdu nevypršel ještě dřív, než stačíme dozrát. Než stačíme pomoci všem ostatním.

J.Marschner: Mám tady přesýpací hodiny. Všimněte si, jak rychle se přesýpají. Písek nahoře mizí a postupně se přesouvá dolů. Toto jsou hodiny našeho času. Našeho života. Každá sekunda, která odplyne, je nenávratně ztracena. Už ji nikdy nevrátíme zpět. Jestliže se změnou nezačneme teď, kdy?

K.Kříž: A teď kdo, když ne my? Kdy, když ne teď? Jak bylo řečeno, v příštích životech to jsme zase jenom my. Takže, když teď odejdeme tady z toho, co zde zanecháme, budeme se muset vrátit, abychom po sobě uklidili. Jak se nám odchází z bytu, když pospícháme a neuděláme si čas po sobě uklidit? Cestujete, balíte kufry a teď necháte v dřezu nádobí, nezalejete kytky, neustelete si postel, necháte po sobě nepořádek. Odjíždíte z bytu nadlouho. Pak se vrátíte domů, po velice náročné cestě a jste unaveni. Už jste zapomněli na to, že jste v bytě nechali doslova „binec“. A teď se sem vrátíte – dřez už kvete, prach byste mohli brát stěrkami... „To snad není možné, do té postele se mi nechce ani lehnout. Kdo se v ní válel? To jsem byl já?“ Takhle přesně to je.

J.Marschner: Teď ještě jeden příklad – představte si dnešní zeměkouli, kde necháte děti, které jste nenaučili uklízet, a protože to neumí, tak zanechávají po sobě ještě větší „binec“, než jsme jim zanechali my – ještě větší hrůzu. Tady na zemi někdo po nás zůstává a ten s tím musí hospodařit dál.

K.Kříž: Ale pak jsou zde takové ty dušičky, které říkají: „Mě už to nebaví. Já už bych to tady chtěla mít pěkné.“ Začnou pomaličku uklízet ve svém bytě a okolo nich chodí sourozenci a říkají: „Nech to být, prosím tě, to je zbytečné. Já to tady stejně asi poleju....“

J¨.Marschner: Pak si tedy ta dušička řekne: „Tak já tedy budu hezky myslet. Třeba se změní a začne uklízet taky.“ Dovedete si představit, jak to dopadne?

K.Kříž: To je přesně ono, my odejdeme z tohoto světa a necháme po sobě nepořádek. Nejenom ve formě slovní a myšlenkové, ale i v činech. Myšlenkové formy mají takovou sílu, že se shlukují a jsou energeticky někde zakotveny. Slovní formy a skutky také. Ať postavíme dům, napíšeme článek, složíme operu, vyrobíme lék, který sice pomůže, ale zničí vám játra, tak i za toto budeme sklízet. Za všechno, co jsi udělal a čemu jsi napomáhal. Dobru, nebo zlu? Neodejdeš, aniž bys nezaplatil do posledního haléře! To je ono, to je ta odpověď. Vždy jsi měl svobodnou volbu. Svobodná volba se nemá zneužít, ta se má využívat a má sloužit. Je to obrovský dar.

A co říci na závěr?

J.Marschner: Milí přátelé, národ se musí rozpohybovat. Ušlechtilí lidé musí začít konat skutky.

K.Kříž: Je to opravdu o odvaze. Nebát se. Jak jsem říkal, chce to jen jedinou věc – a to všechno. A já vás všechny k tomu vybízím.

J.Marschner: Máme k dispozici přednášky na CD, přednášíme na Křišťálové univerzitě, kam vás srdečně zveme, máme knihy, které vám můžeme doporučit a které vám pomohou na cestě ke Světlu a Pravdě. To všechno je pro nás povzbuzující – abychom to zkusili a nebáli se. O čem jsme dnes hovořili, vám přejeme, aby zůstalo ve vašich srdcích, a až přijdete domů, ještě dlouho ve vás zůstalo. Zveme vás na další společná setkání a těšíme se. Děkujeme za pozornost.

Zpět