Zde klikněte pro zvukový záznam

Život smrtí nekončí

T.Lajmon a J.Marschner

T. L.: Všem vám přeji příjemný a dobrý večer, vítám vás na této přednášce a věřím, že bude pro nás všechny hlubokým duchovním zážitkem, který bude naplněný smysluplným prožíváním, aby se tento večer nestal pouze zpestřením tohoto dne. To by bylo málo. Věřím, že se stane milníkem na naší cestě duchovního poznávání. Abych se nezapomněl představit, což se mi často stává: Jmenuji se Tomáš Lajmon a mým kolegou a přítelem, který mne bude doplňovat, je pan Jan Marschner. Původně jsem měl přednášet sám, ale když pan Marschner byl ochotný sem přijít, tak budeme přednášet spolu, aby obraz toho předaného byl co nejúplnější, co nejhezčí a aby si každý z nás odnesl co nejvíce prožití.

Vždy, když na přednášku přijdou lidé, tak jsem nesmírně rád, protože je to pro mne důkazem toho, že i v dnešní době žijí lidé, kteří mají vztah k poznávání věcí, které přesahují rámec našeho pozemského života. Je to pro mne zárukou toho, že život na zemi má v dnešní době hluboký smysl, že tu žijí lidé, kterým není lhostejné to, co se ve společnosti dnes děje, a chtějí pomoci jak sami sobě, tak i ostatním. Právě duchovní poznání nám ukazuje cestu, kterou se máme vydat, jestliže chceme náš život naplnit tím nejvyšším a nekrásnějším, co tu smíme prožít. Takže dnes se budeme zaobírat tématem „Je smrt konec života?“ Je to určitě téma, nad kterým se zamýšlel každý z nás. Mladý ze svého mladického pohledu, starší z pohledu starého a zkušeného člověka. Každý člověk, jak mladý, tak i starý, může na toto téma hovořit z vlastního pohledu, z vlastního prožívání, z vlastních zkušeností, a nepochybuji o tom, že by byly cenné a přínosné. I já jsem se nad tímto tématem zamýšlel, protože pracuji ve zdravotnictví a denně vidím lidi, nejen jak přicházejí na tento svět, ale zrovna tak jak z něj odcházejí. Každé narození i úmrtí člověka je pro mne velmi silným zážitkem, protože právě v tom okamžiku si uvědomuji, že život není jen ta pozemská pouť, kterou procházíme, ale má svůj pozemský začátek a konec a závisí jen na nás, jak se na přechod po naší pozemské smrti připravíme. Jestli život prožijeme naplno, nebo ho podceníme a v okamžiku odchodu budeme prožívat jedno z nejhorších a nejnepříjemnějších životních překvapeních. Viděl jsem umírat lidi, kteří během života působili ve vlivných společenských funkcích, postaveních, ať už to byli mnozí politici, kněží, učitelé, a mohl jsem vidět, že tito lidé ne vždy odcházeli s tím krásným vnitřním naplněním, který od smrti očekávali. V okamžiku umírání prožívali strach a nejistotu a nevěděli odkud pramení, odkud pochází, vždyť přece během svého pozemského života byli společensky uznávaní, lidé k nim vzhlíželi s důvěrou, byli odborníci v tom, co dělali pozemsky, ale při tom všem jakoby duchovní rozměr jejich života v mnohém zaostával. A naopak jsem viděl umírat úplně prosté lidi, kteří celý život prožili na statku v práci na poli, a tito lidé umírali nádherným a příkladným způsobem. Když jsem v jednom případě chtěl utěšit jednu paní v okamžiku umírání, tak jsem vstoupil do místnosti, kde ležela, a na její tváři jsem mohl pozorovat nádherný pokoj a mír. Přisedl jsem si a ona se tak smířlivě a přátelsky na mě podívala a já jsem vnímal, že už nemám mluvit. A v okamžiku ticha, v okamžiku této nádherné vnitřní výměny, jsme oba dva prožili opravdu nádherné a povzbuzující prožití. Já jsem cítil, že takovýto člověk i přesto, že už je fyzicky slabý a už se pomaličku odebírá na druhý břeh, že v sobě má mnoho životní síly a může mne, jako mladého a zdravého člověka, v mnohém nesmírně obohatit a posilnit. Viděl jsem její upracované ruce a tehdy jsem pochopil, že tento člověk musel žít v kontaktu s přírodou a ta mu dopřála poznat největší moudrosti života zcela přirozeně a jednoduše prožíváním každodenního života právě na tom místě, kde se ten člověk nacházel. To mě přivedlo k zamyšlení, v čem to bude, že takovýto člověk dokáže umírat tak mírně, tak naplněný. Došel jsem právě k vzpomínaným závěrům, že jedině když člověk prožije svůj život jako součást velkého celku, když se do něj vloží se vším, co v něm je, tak jen tehdy mu z onoho celku může přijít požehnání a to i v okamžicích úmrtí.

Určitě se na této přednášce nebudeme zabývat pojmem „smrt z lékařského nebo náboženského hlediska“. Z lékařského nebo vědeckého hlediska zejména proto ne, že v současnosti známe mnoho vědeckých bádání, které zkoumají lidskou smrt a jsou až natolik protichůdné, že bychom asi jen velmi těžko našli závěr, který by nás vnitřně uspokojoval, protože jedna vědecká teorie zpochybňuje druhou a tak to jde stále do nekonečna. I toto bádání na poli vědeckého výzkumu smrti má samozřejmě svůj význam a své opodstatnění, ale vnitřně naplněni bychom z této přednášky neodešli.

Budeme se tedy zabývat pojmem smrt z našeho citového hlediska. Z toho, co dokáže o smrti vnímat náš duch, náš cit, naše nejhlubší nitro. Věřte, že toto citové poznávání je pro nás častokrát o mnoho důležitější a významnější, než je poznání rozumové a vědecké. Citové poznávání nás nikdy nenechá na pochybách o tom, co následuje po smrti a jestli vůbec něco následuje po smrti. Cit nám vždy přesně poví, jak se věci, se kterými se setkáváme, se kterými jsme konfrontováni, jak se tyto věci mají. Když si položíme základní otázku našeho života: „Měl by náš pozemský život smysl, kdyby končil pozemskou smrtí?“ Co nám odpoví náš cit? Já si myslím, že každý z nás to úplně zřetelně cítí. Kdyby naše lidská existence měla zaniknout odchodem z fyzického těla, tak by život na zemi neměl smysl. Čas, který tu trávíme, by byl zbytečný. Vždyť proč bychom tu byli? Náš život by byl opravdu zbytečný. Dožili bychom se sedmdesáti, či v lepším případě osmdesáti roků, poté bychom tu nechali své tělo a to by bylo vše. To samé by zopakovali naše děti, které jsme vychovali nebo vychováváme, a takto dokola. Ale toto není logické, to nedává smysl. Můžeme přece pozorovat, že vše, s čím se zde na zemi setkáváme, má logiku a smysl, že vše je řízené vyšší silou tak, aby to nepůsobilo samoúčelně, ale aby to přinášelo člověku dalekosáhlý užitek. Nejen užitek v tomto krátkém pozemském životě, ale aby mu to přinášelo užitek duchovní, který přesahuje rámec jeho pozemského života. Když si položíme tuto otázku a odpovíme si na ni, tak jednoznačně zjistíme, že náš život existuje i po odchodu z tohoto světa.

Ale co z nás může naši pozemskou smrt přežít, když naše tělo tu zůstává? Zákonitě to musí být nějaká hlubší vnitřní podstata nás samotných, která dokáže překonat bránu smrti. Tou podstatou je náš duch, naše duše. Každý cítí, že v sobě nese ducha a duši, že není jen svým pozemským tělem, které tu zanechá. Dobře cítí, že toto tělo je spíše jakýmsi záhalem jeho nejvnitřnější podstaty, že je záhalem, který mu umožňuje se projevovat zde, v tomto životě určitý omezený čas, ale že se bude muset s tímto záhalem rozloučit a kráčet dále takový, jaký ve skutečnosti je ve své niterné podstatě. Takže zákonitě zjistíme, že když náš život pokračuje i po pozemské smrti, tak v nás musí existovat něco více, než jen pozemské tělo, že je to náš duch. Samotná smrt a umírání člověka není ničím jiným, než odpoutávání samotného ducha, samotné duše od pozemského těla. Dochází k tomu takovým způsobem, že náš duch tím, že je duchovní podstaty, bez přestávky vyzařuje, neustále něco chce, po něčem touží, a vlastností chtění ducha zde na zemi je i to, že udržuje spojitosti se svým pozemským tělem. On ho svým vyzařováním udržuje při sobě a tím pádem vytváří vlákno, které mu umožňuje toto pozemské tělo využívat. V okamžiku smrti dochází k tomu, že duch člověka přestává svým zářením držet své pozemské tělo, uvolňuje své záření, které ho na toto pozemské tělo váže a orientuje se více směrem nahoru. Takže jeho pozemské tělo už potom nemá duchovní sílu pro svou existenci a další trvání a postupně přichází smrt. Ale ne vždy přichází smrt touto cestou, že by duch svým vyzařováním uvolňoval tělo. Někdy je i naše pozemské tělo z určitých důvodů oslabené a ztrácí schopnost vytvářet zpětnou vazbu na ducha. Dejme tomu, že člověk své tělo poškodí nemocí nebo úrazem. Takto poškozené tělo už častokrát nemůže udržet kontakt na svého ducha. I potom dochází k odpoutávání ducha od těla, tedy k smrti. Těchto způsobů umírání nebo odpoutávání ducha od těla existuje více, to jsme si pověděli jen dva základní. Samotné umírání nikdy netrvá chvilku, někdy trvá až několik dní. To, že doktor přijde k zesnulému a stanoví smrt, to ještě neznamená, že se ten člověk svým duchem již od svého těla zcela odpoutal. Právě naopak, člověk je se svým fyzickým tělem spojen prostřednictvím duševního těla jakoby stříbrnou šňůrou, která ho na toto tělo váže a němůžeme tvrdit, že je ten člověk již odpoutaný, dokud spojení prostřednictvím této šňůry mezi duchem a tělem existuje. Toto nedokáže věda zohlednit, protože tuto stříbrnou šňůru nedokáže vnímat, nedokáže ji vidět. Jsou ale lidé, kteří v sobě mají schopnost zjemněného vyciťování a vnímání, a oni to dokáží vidět. Vidí, že se člověk se svým duchem ještě od fyzického těla odpoutat nemůže. Říkali jsme, že to trvá až několi dní. Čím déle trvá takové odpoutávání ducha od těla, tím je člověk duchovně méně zralý, a právě naopak, čím rychleji se duch dokáže odpoutat, tím více je to důkazem jeho vnitřní zralosti. On to tělo od sebe dokáže uvolnit bez jakýchkoli problémů někdy i v průběhu jednoho dne. Není náhoda, že tělo mrtvého se v současnosti pochovává až po třech dnech. Není to jen proto, že bychom snad ještě mohli doufat, že se nám vzbudí, ale je to jakoby i podvědomé vyciťování toho, že duch z toho těla ještě zcela neodešel a že je třeba dát mu šanci odejít, dokud je ještě zde, na této zemi. Pro ducha, který není zralý a odpoutává se čtyři, pět anebo šest dní nebo i déle a jehož tělo dají mezitím spálit, je jeho odchod velkou nepříjemností. Částečně může pociťovat toto hrubé zacházení s jeho tělem. On je totiž skrze šňůru, o které jsme mluvili, se svým tělem částečně spojený a takovýto zásah na tělo velmi citlivě vnímá. Je proto nejlepší, když člověk, který umírá, který se vnitřně odpoutává od svého těla, má šanci mít své tělo neporušené, mít ho někde uložené na důstojném místě. Tehdy i odpoutávání probíhá o mnoho jednodušeji a přirozeněji. Současné podmínky ve zdravotnictví ale nejsou ve všech nemocnicích dostatečně ušlechtilé a důstojné. Je vidět, že lidské tělo není dostatečně doceněno a správně hodnoceno, zvláště když už je mrtvé. I vůči mrtvému tělu bychom měli projevovat patřičnou úctu a to i právě proto, že nevíme, zda v něm stále ještě není duch. I když duch nemusí být přímo v pozemském těle, ale může být v jeho blízkosti, přesto velmi intenzivně vnímá, jak se s jeho tělem zachází. Jsou známy příběhy ze studie

dr. Raymonda Moodyho, který si povídal s lidmi, kteří byli klinicky mrtví, o tom, co prožívali. Každý prožíval to, že v okamžiku klinické smrti se dostal svým vědomím mimo fyzické tělo, vznesl se ke stropu místnosti a své tělo pozoroval jako cizí předmět, jako cizí věc, ke svému velkému překvapení. Ale i v tomto případě byl duch člověka na své tělo ještě stále navázaný. On se dokázal pouze vzdálit, ale to neznamená, že se už úplně uvolnil.

Když se člověk tímto způsobem dostane ze svého těla, dokáže vnímat, co se děje v jeho okolí, a tehdy pozná pravou tvář lidí, se kterými se během svého pozemského života setkával. Často se stává, že tělo mrtvého člověka odnášejí v rakvi k jámě a on jde v blízkosti svého těla nebo přímo sedí na rakvi a pozoruje smuteční průvod. Pozoruje lidi, co o něm povídají, a je smutné, že na mnohé lidi, o kterých si myslel, že jsou mu blízcí, že jsou jeho přátelé, si bude muset vytvořit zcela jiný názor. Tehdy pozná, že během jeho pozemského života se jen tvářili jako jeho přátelé, ale ve skutečnosti byli falešní a za jeho zády mu dělali nepěkné věci. A naopak uvidí lidi, kterých si během svého pozemského života moc nevšímal, a právě těmto lidem by v té chvíli nejraději přátelsky stiskl ruku. Dokáže vidět jejich jemnohmotné tělo, dokáže vnímat vyzařování jejich duše a to, jací ve skutečnosti jsou. Člověk proto může prožít obrovské překvapení, když se tímto způsobem může podívat na své okolí v okamžiku umírání. Jeho nebližší příbuzní, se kterými se denně setkával, mu mohou připravit takovéto překvapení. Samozřejmě, že kdyby byl během života citem dostatečně bdělý a zralý, vnímal by, s kým se setkává, ale přes to všechno člověk občas nevnímá a až po odchodu pozná, s kým se vlastně setkával a kde žil. Pro takto se odpoutávajícího člověka je velmi bolestné, když pozoruje, jak se v blízkosti jeho těla zdržují jeho příbuzní, kteří mu nechtějí dopřát radostný a svobodný odchod, kteří ho svými city falešné lásky neustále tahají zpět do těla, jen aby ho měli ještě ve své blízkosti. Takový duch, který by se jinak mohl vznést do Světla, častokrát zůstane přemožen projevy svých blízkých, bude opět vtáhnut do svého těla a prodlouží se jeho smrtelný zápas. A potom to bude opravdu smrtelný zápas, protože on už nebude odcházet přirozeně, on je vtažen tam, kde už dávno neměl být.

A jsou to opravdu muka, protože druhý odchod je mnohem těžší. Proto by měli být z místnosti, kde je tělo mrtvého člověka, doslova vyvedeni takoví lidé, kteří nedokáží respektovat a akceptovat to, že tento člověk už odchází, že jeho pozemská pouť už skončila a teď potřebuje jít svou cestou sám. To není láska, když člověk po svém blízkém takovýmto sobeckým způsobem smutní. Dnes se na pohřby, na vesnicích obzvláště, zvou tzv. „plačky“. To jsou ženy, které tam přijdou, aby vytvořili atmosféru obrovského smutku, a tím se vzbuzuje dojem, že pozůstalí projevují ke svému mrtvému úctu, že jim na něm záleží. Ale opak je pravdou. Jedině tehdy projevuje člověk pravou lásku, když dokáže pustit dotyčného zemřelého člověka, když mu na cestu popřeje jen to nejlepší, i když je to nesmírně těžké v takové chvíli. Pravá láska se dívá na to, co druhému prospívá, ne na to, co se líbí mně. Druhému prospívá to, aby se uvolnil a šel dále. Dejme si proto pozor i my, až budeme v blízkosti umírajícího člověka, abychom ho vlastním vnitřním postojem neblokovali v jeho cestě, abychom byli těmi, kteří mu dopřejí vzlétnout. Věřte tomu, že pokud se s takovým člověkem někdy po naší smrti budeme moci setkat, tak nám za to bude nesmírně vděčný.

Člověk je ve chvílích umírání často dezorientovaný a zděšený. O smrti mnohokrát slyšel, ale nikdy si nedokázal uvědomit, že je to realita, a když na něj tato realita dolehne, tak bývá velmi, velmi překvapený. Jakýkoli cit pochopení ze strany jeho blízkých je pro takového člověka obrovskou pomocí. Takže smrt není jen pro naše otce a pro naše babičky, smrt je i pro nás. Není třeba se jí bát, je třeba ji jednoduše akceptovat, vzít ji jako přirozenou součást našeho života. Tak to bude správné. Zároveň si ale ze smrti nemáme dělat modlu, nemáme se smrtí neustále zabývat. Prostě ji musíme akceptovat jako životní skutečnost, vyrovnat se s ní a radostně kráčet životem. Konečně - vyměňme si pojem smrt za pojem brána. Jaký v nás vyvstane obraz? Zjistíme, že jestli je smrt bránou, tak je jen přechodem, skrz který se dostáváme snad ještě blíže ke Světlu, po kterém tak mnoho toužíme. A smrt je opravdu bránou, a když jí projdeme a budeme se chtít vrátit do našeho duchovního domova, tak budeme muset projít ještě několika branami, než se tam dostaneme. A je to zcela přirozené a správné. My jsme si ale ze smrti vytvořili takový hrůzostrašný pojem. Smrti se bojíme. Proč? Protože jsme nedokázali naplno využívat život, proto se smrti bojíme. Kdybychom dokázali život využít, smrt by vůči nám ztratila svou hrůzostrašnou moc. Byli bychom vyrovnaní, když bychom slyšeli o smrti. Nebudeme se vyhýbat smutečním průvodům, když je uvidíme na ulici. Právě naopak, smrt dokážeme pozdravit.

Takže to je okamžik umírání, odpoutávání se od těla. Potom následuje stav, kdy člověk ztrácí vědomí o svém těle. Když se odpoutá od těla, přechází do úrovní tzv. záhrobního nebo jemnohmotného světa právě tam, kam ho přitáhne stejnorodost. Tím, co v sobě během života přechovával, tím bude prodchnut a přitažen na místa stejnorodosti toho, co v sobě přechovával. Čím byl ušlechtilejší a čestnější, tím se dokáže vznést výše a bude moci sdílet přítomnost s takovými lidmi, kteří budou podobní jako on. O to se vždy postará zákon Stvoření, zákon přitažlivosti stejnorodého, který přitáhne ducha člověka tam, kde si zaslouží být. Je štěstí, když se člověk může vrátit mezi světlé a duchovní spolubližní, ale lidem se v současnosti častokrát stává, že se vracejí na místa, kde prožívají jen hlubokou temnotu. Po odpoutání od svého těla se ocitnou na místech, kde je jen tma, kde nic nevidí, nic neslyší, nic necítí, vnímají jen obrovské osamocení a chlad. Ve tmě, kterou prožívají, narážení na předměty, na kameny, na vše, co se v této temné úrovni nachází, a to jen proto, že během svého života nechtěli o záhrobním nebo o duchovním světě nic vědět. Žili pohlceni pouze pozemskými radostmi a strastmi a to způsobilo, že jemnohmotné orgány takového člověka zůstali zcela nerozvinuté. Tedy lidský duch přichází tam, kde má díky těmto orgánům působit, kde má vnímat skutečnost okolo sebe, ale on ji vnímat nemůže, protože tyto orgány zůstaly nevyvinuté, jsou zakrnělé. Často až po mnoha letech, někdy až desetiletích takovéhoto pobytu v temných úrovních dokáže v člověku vzplanout upřímná touha dostat se někam dále, dostat se ke Světlu a spolu s touto upřímnou touhou začíná takovému člověku v dálce opravdu zářit skutečné světlo a on prožívá štěstí. I když je ještě ve tmě, ještě je v šeru, ale prožívá štěstí, protože vidí záblesk světla. A je zvláštní, že to světlo tam bylo vždy, jen on ho svým vnímáním nedokázal vidět, nedokázal ho rozeznat, protože jeho jemnohmotné oči na to nebyly uzpůsobené. Takový člověk často prožil život na zemi, který byl ostatními lidmi ve společnosti považován za velmi slušný. To nebyl hříšný člověk, byl to průměrný člověk, který kráčel pozemským životem jako slušný člověk, jen s tím rozdílem, že nechtěl nic vědět o tom, co ho čeká po odchodu z tohoto světa. Je něco jiného, když se člověk nachází v takové nízké a temné úrovni, protože prožil život v hříchu nebo je nějakým způsobem karmicky zatížen nebo někomu na zemi mnoho ublížil. Takový člověk skutečně nevidí světlo a nemůže ho ani vidět, protože je v úrovni, kde světlo neexistuje. Takový člověk zrovna tak naráží na předměty, ve své blízkosti nic nevidí, často se jen plazí, protože nemá sílu se postavit, vzpřímit a jít dále. Často upadá do jakéhosi stavu bezvědomí a pak se opět unavený probouzí a opět do něj upadá. Ani hrůzostrašné výjevy z hororů současné filmové tvorby nedokáží vystihnout hrůzu těchto úrovní. My si myslíme, že tyto filmy nabízejí jen myšlenkové přeludy lidí, kteří si je vymysleli. Není to tak. Oni je častokrát vytvořili proto, že se napojili na hrůzu těchto úrovní, dokázali vnímat, jak nepředstavitelně strašný život tam probíhá, a z toho pak pro nás ostatní udělali nějaký horor, který my odsouváme jen do říše fantazií nebo iluzí. Teď si představte, že kdo se dívá na ten horor hodinu a půl, tak se sám začíná bát. Znám dospělé lidi, kteří se podívají na horor a v noci se bojí jít na záchod. Je to směšné, ale je to tak. Ten člověk dobře ví, že je to jen film a že po dvou hodinách ten televizor vypne a bude moci jít spát. Ale v těch úrovních to lidé, ti duchové, prožívají jako realitu, která pro ně nemusí mít konec, a setkávají se tam nejen s nepříjemnými lidmi, kteří jsou stejní jako oni, ale setkávají se tam i s výtvory vlastního myšlenkového a pocitového chtění. Jsou to takzvaní démoni. To jsou útvary, které vytvořil člověk svým nesprávným myšlenkovým životem, jsou to útvary, které se častokrát hýbou, dokáží působit na náladu a duševní stav dotyčného člověka a přes to všechno v sobě nemají vlastní život. Jsou vyživované nesprávným myšlenkovým a citovým chtěním takového člověka. Oni ho napadají, nedají mu pokoj a to je to nejstrašnější, co se může člověku stát. Prožívá peklo. To peklo mu ale nevytvořil Stvořitel, který zná jen radost, posilu, Světlo, to si vytvořil člověk sám tím, že nedbal hlasu svého svědomí, a tak se musí setkat se vším, co si v této úrovni vytvořil.

Stejně tak vznikají i útvary dobrého myšlenkového a citového chtění. Vznikají tzv. dobrodějné bytosti. Ty se také dokáží přiblížit do blízkosti člověka, který si je vytvořil, a dokáží povznášet jeho život. Je to krásné, když člověk může žít obklopený vším tím, co si vytvořil jako krásné a povznášející.

Tedy po odchodu z pozemského života se setkáváme se vším tím, co jsme si na zemi svým chtěním vytvořili. Nejen s lidmi, ke kterým jsme přitáhnuti, kteří jsou podobní jako my, ale i se všemi formamy našeho vnitřního života. Takže když člověk prožívá takovou hrůzu, tak opět musí dojít k bodu, kdy v něm vzplane upřímná touha dostat se z takových míst, a to se stává právě tehdy, kdy zatouží pomoci někomu jinému. Až v okamžiku, kdy on bude ochotný pomoci jinému, může k němu přistoupit jeho světlý pomocník a pomoci mu na jeho duchovní cestě dále. Do té doby, i kdyby tam jeho duchovní pomocník byl, nemůže mu pomoci, protože člověk ho nedokáže vnímat, nedokáže se mu otevřít. Takže pak prožívá obrovskou samotu a opuštění. Je ještě horší, pokud člověk během svého pozemského života žije v nějaké špatné náklonnosti nebo vášni. To je ještě horší, než když se proviní nějakým jednorázovým skutkem. Taková náklonnost váže ducha o mnoho silněji, protože je jeho vlastností. Tato vlastnost není jen nějaký jednorázový skutek, to je něco, k čemu má člověk sklon nebo vztah a od čeho se nemůže odpoutat. Takže člověk, který prožívá nějaký nízký sklon, může být v jemnější úrovni po odchodu z tohoto světa uvázán, i když se tento sklon během pozemského života neprojevil, ale jen dřímal někde v něm. Může to být nějaká nízká smyslná žádostivost, může to být sklon k podezřívání, atd. Těch sklonů může být nesmírně mnoho a právě tyto vážou člověka nesmírně silně.

Člověk, který prožívá život v těchto úrovních a je karmicky zatížený na tuto zemi, tak s odstupem času přichází zpět, znovu se inkarnuje, aby mohl odčinit to, co kdysi vykonal. Je to velký dar smět se opět vrátit na zemi z těchto nepříjemných a temných úrovní, protože na zemi může opět najít Světlo. Možná jen to pozemské, možná duchovní v podobě duchovních pomocníků, které na zemi potká, a opět má velkou šanci se duchovně povznést nahoru. Abychom pochopili, co znamená vrátit se na zem, nebo-li znovu se narodit, představme si obraz lilie. Když lilii zasadíme do země, tak nám nádherně vzklíčí, dostane se do stavu zralosti, daruje nám květ. Ale tento květ po čase opadá a lilie se ztrácí z povrchu země. Poté přijde podzim, zima a nám se zdá, že lilie úplně zmizela, a dokonce se nám zdá, že tam před tím ani nikdy nebyla. Ale přijde jarní slunce, zahřeje teplým paprskem půdu a nános sněhu zmizí. Opět vidíme nádhernou trávu a z této trávy po čase znovu vyrůstá nová lilie ze  stejné hlízy. Je to nový květ, ale vychází z té samé podstaty, a něco podobného se stává i s námi. Přicházíme jako květy na tuto zemi, rodíme se, prožíváme svůj život a odcházíme, a potom se opět vracíme nazpět, abychom ve svém vývoji mohli pokračovat dále. Není ale jisté, jak dlouho budeme moci tímto způsobem přicházet na tuto zemi, když se o ní vůbec, ale vůbec nestaráme. Každý z nás vidí, jakým způsobem zacházíme s naší zodpovědností za tuto zemi. Přáli bychom si, abychom se sem mohli ještě mnohokrát vrátit, abychom mohli všechno očistit, všechno dořešit. Ale neptáme se sami sebe, zda to vůbec bude možné, když se o tuto zemi nestaráme.

Pane Marschner, jestli máte nějakou poznámku, něco chcete dodat, tak klidně můžete, prosím.

J. M.: Chtěl bych vám povědět, co se zde začalo dít, když se toto téma začalo rozvíjet. Vždy, když se hovoří o nějakém tématu, tak se vytvoří určitá atmosféra, která podle zákona přitažlivosti stejnorodého začne přitahovat všechny, které to zajímá. Před chvilkou se sem, do této místnosti, začaly stahovat lidské duše, které už své někdejší pozemské tělo opustily. Naslouchaly, měly k tomu připomínky, bylo slyšet, že jim to nikdo neříkal, co bude po smrti, a že najednou umřely a nevěděly, co bude. A jak naslouchaly, tak postupně ve slovech pana Lajmona začaly nacházet odpovědi na to, jak mají po smrti žít dále. Vzpomněly si na to, že když umřely a rodina a nejbližší příbuzní po nich začaly volat a plakat, tak ony místo toho, aby se rozhodly odejít, když se v tom jemném otevřel průzor, kterým vedly schody do jiného světa, a byl tam pomocník, který jim kynul, aby šly, že přišel jejich čas, tak se rozhodly vrátit k svému bližnímu, protože je žalostně volal. Řekly, že tam půjdou potom, teď ho musí uklidnit, zahojit jeho ránu, protože přece ony žijí dál. Ale po smrti je určitá věc, která je velice důležitá. To, na co pohlédnete a po čem toužíte, je směrodatné a určující pro to, kde se budete nacházet. To znamená, že jestli se lidská duše upnula k někomu, či něčemu pozemskému, tak si v tu chvíli vytvořila pojítko, tato cesta se jí zavřela a ona postupně ztrácela schopnost tu cestu opět nalézt, protože se začala příliš zabývat tím pozemským. Aby svému příbuznému, kterého zde zanechala, dokázala, že žije, tak se pokusila trochu zhutnit. Tím se ale její cesta do ještě jemnějšího světa pomaličku uzavírala.

Podobně jsou na tom duše, které nevěděly, že pokračuje život po smrti, a zde na zemi říkaly, že život po smrti neexistuje. Je to stejné, jako kdyby si daly ruce přes oči, prsty do uší a říkaly: „Nic není.“. Takto podobně se ocitnou na onom světě, a proto jsou hluché a slepé. Ony si zakázaly vidět a slyšet svou vůlí, ony si nakázaly, že „nic není.“ A tak postupně ve slovech pana Lajmona nacházely tyto duše veliký návod, jak z toho všeho dál. Ten nalezly v tom, že mají toužit po Světle, mají se ohlédnout, jestli u nich nestojí jejich pomocník, který na ně kyne. Mnohé z těch, které zde byly, toto udělaly, a přišla nádherná světlá bytost, která jim otevřela cestu směrem vzhůru, a mnohé z nich odešly. Využily tu možnost.

Každý z nás se může dostat do okamžiku, že ho něco zde na zemi připoutá. V tom okamžiku si každý z nás vzpomeňme na to, že musíme toužit po Světle, po Lásce, po Pravdě, po Bohu, to nám pomůže úplně ze všeho. Je to jako světlá nit, která se vznáší v celém jemném světě, a my ve chvíli, kdy po ní zatoužíme, si ji přitáhneme, ona nám svítí a ukazuje nám cestu, po které se dostaneme vzhůru ke světlým výšinám. Cesta vzhůru ke Světlu je úplně z každé úrovně, i z té nejtemnější, je odevšad. Láska Boží vysílá paprsky Světla do celého Stvoření. Jen člověk je nechce vidět. A tak když budeme již za tohoto života rozvíjet své jemné orgány, o kterých pan Lajmon zde mluvil, tj. v tom, že budeme toužit po Světle, budeme hledat Pravdu ze všech svých sil, naučíme se modlit ze srdce v opravdovém touze po tom nejčistším, tak si rozvineme vnímání, které se stane vlastnictvím naší duše, a po smrti bude náš přechod velice lehký a budeme stoupat nahoru jako balón, který letí k nebesům, když je naplněný lehčím plynem. V okamžiku, kdy v tomto životě začneme prožívat Světlo, tu nádheru, která existuje ve Stvoření, tak se smrti přestaneme bát.

Mnozí starší lidé, kteří vědí, že pozemské tělo jim již neslouží tak, jak by mělo, a cítí se zbytečnými, tak po smrti dokonce touží. Říkají, že jsou již na této zemi zbyteční, a ptají se, proč tu ještě jsou. Takových je mnoho. Přechod na onen svět je vždy posvátná věc. Když jsem zažil odchod jednoho člověka v nemocnici a vstoupil jsem do místnosti, kde se jeho duše již připravovala na odpoutání od těla, a vnímal jsem nádhernou bytost, která rozprostřela svůj tmavomodrý plášť nad touto dotyčnou osobou, začal jsem šeptat. Ani jsem si nedovolil mluvit nahlas. Byla tam taková zvláštní posvátná atmosféra. Duše se připravovala k přechodu na onen svět. Pokud se člověk bude tohoto přechodu bát a bude se snažit v těle za každou cenu zůstat, tak se tomu říká tzv. smrtelný zápas, který ho bude zbytečně bolet, protože se snaží připoutat k tomuto tělu. Úplně něco jiného je, když se člověk s důvěrou obrátí k Bohu a svoji duši vloží do jeho rukou. Zatouží po něm a „jestli je můj čas, Pane, rád odejdu“. Člověk přehlédne svůj minulý život, odpustí těm, kdo mu ublížili, popřeje štěstí všem, kteří zde zůstávají, a svobodně odejde. I z druhé strany může pomáhat, nemusí zde na věky zůstávat v tomto pozemském těle.

Ještě jednu bolest si člověk může ušetřit. Když tu pan Lajmon hovořil o tom, aby pohřeb nebyl zbytečně brzy, aby žeh nebyl příliš brzy, je potřeba dodržet opravdu minimálně tři až pět dní, než tělo bude spáleno žehem. Taktéž nedovolte u svých bližních, aby jim brali orgány z těla. Duše, protože není plně odpoutána, spoluprožívá bolest, když jsou jí kradeny orgány. Pamatujte, že tělo, které máte, je dar, který jste dostali vy na tuto vaši pouť. To znamená, že je to dar od Stvořitele připravený pro vás. Nikdo s ním nemůže zacházet podle svého. Ani stát si nemůže myslet, že vaše tělo mu patří. Stát si myslí, že vaše tělo je jeho vlastnictvím, proto si s ním chce nakládat, jak on uzná za vhodné. Avšak dle zákonů Božích tomu je jinak.

T. L.: Velice děkuji za váš vstup. Opět bych navázal na bytosti, o kterých vyprávěl pan Marschner, že častokrát přicházejí do naší blízkosti, a věřím, že jsou zde i nyní. Často vnímám, že můj život na této zemi právě v tomto období je nesmírně vzácným darem, protože mnohé z těchto bytostí, které už nemohou být na této zemi, by si přály být v mé kůži, mít mladé zdravé tělo, mít všechny životní šance, které mám já, které máte vy, které má každý člověk, jenž tu smí žít. Ale ony tu šanci nemají a přály by si mnohé odčinit a mnohé napravit. A tak přicházejí do naší blízkosti a snaží se to dobré naplnit naším prostřednictvím, snaží se nám radit, dávat nám své pohledy a postřehy na to, co bychom měli udělat, abychom konali správně, abychom i na tuto zemi, do hrubohmotnosti zakotvili něco ušlechtilého. Až tím, že to uděláme, jak si to ony představují a přejí, když této zemi pomůžeme i viditelně, až potom se uleví i jim. Bude to pro ně obrovská úleva, když jim pomůžeme odčinit mnohé a mnohé viny. Totiž, když se člověk proviní například na této fyzické, hmotné úrovni, tak to musí odčinit na té samé úrovni, chce-li se uvolnit. Když se proviní na úrovni svých myšlenek, tak to musí odčinit na úrovni myšlenek. Když se proviní svými slovy, musí to odčinit svými slovy. Ale kdo se provinil fyzicky a nemá své tělo, tak to jednoduše udělat nemůže. A tito lidé – tyto duše přicházejí a snaží se nás ovlivnit, snaží se nám pomoci, abychom udělali něco ušlechtilého a dobrého. Často se za nás modlí v naději, že jejich modlitby budou vyslyšeny a že to dokážeme. My si ani neuvědomujeme, kolik duší, kolik duchů k nám vzhlíží s důvěrou. Myslíme si, že prožíváme svou přítomnost pouze s těmi lidmi, které denně potkáváme na nákupech, v práci a podobně, ale to je málo. Skutečnost je taková, že do naší blízkosti přicházejí i duchové, duše, které nedokážeme vidět fyzickým zrakem, a je jich častokrát mnoho. Někdo to dokáže vytušit, někdo je dokáže přímo vidět, ale podstatné je uvědomit si, že ony v naší blízkosti jsou. I ony chtějí zemi pomoci. Když žily na zemi, tak mnohé věci nedokázaly vnímat, ale po přechodu na onen svět se jim mnohé před jejich zrakem rozjasnilo a mnohé směly pochopit, a právě z toho nám chtějí pomoci. A to, že člověk tak intenzivně prožívá radost i bolest v záhrobních úrovních, je způsobené tím, že jeho fyzické tělo zůstalo zde, na této zemi a nemá je co ochránit. Naše pozemské tělo je jakoby nárazník, nebo tlumič, který dokáže kompenzovat, ztlumit všechny zvenku přicházející impulzy - jak dobré, tak i zlé. Tvoří nám jakousi hradbu nebo ochrannou stěnu, která nám umožní lehčeji procházet pozemským životem. Ale po odchodu z tohoto světa zanecháme tělo zde a tím tuto ochrannou hradbu ztrácíme. Proto se prožívání tak velmi vyostřuje, bez ohledu na to, jakého je druhu. Počítejme tedy s tím, že to, co dnes na zemi zvládáme relativně lehko a jednoduše, tak i to nás může po odchodu z tohoto světa velmi zatížit a stlačit. Budeme prožívat velmi intenzivní citový život a budeme z toho nesmírně překvapeni. Takže tito duchové to prožívají a o to s větší touhou nám chtějí pomoci, abychom my, po odchodu z tohoto světa, nemuseli prožívat něco podobného.

Viděl jsem umírat mnoho lidí a vzpomínám si na jeden příběh, kdy jsem byl s jednou paní na rentgenu. Byl jsem s ní na velké posteli a ona právě během tohoto vyšetření odešla. Zavřela oči, stál jsem při ní s pochopením a vůbec jsem necítil potřebu panikařit. Cítil jsem, že ta paní už odchází, protože taková má být její cesta. Měla dlouhá léta nevyléčitelnou chorobu a v tom okamžiku to přišlo. Když jsem jí zavezl na pokoj jednotky intenzivní péče, tak k ní přistoupil lékař a snažil se ji oživit. Když ji napojil na zařízení měřící činnost srdce, tak jsem viděl, že její srdíčko ještě trochu bije, ale každou chvilkou byl úder srdce o mnoho řidší a řidší, až se nakonec téměř úplně ztratil. Já jsem si tehdy položil otázku, co kdyby tam teď byl někdo z mých blízkých? Co všechno bych mu chtěl povědět ještě alespoň teď, na poslední chvilku? To jsem si už nebyl jistý, jestli to srdíčko udeří ještě alespoň jedenkrát. Tak jsem si pověděl, že až se vrátím domů, tak se budu snažit mnohé věci se svými blízkými vyřešit dříve, než bude pozdě. Dokud jsou ve svém pozemském těle, dokud mě dokáží vnímat, dokud mě dokáží slyšet, aby případný odchod a rozloučení s těmito lidmi nebylo pro mne zatížením, smutkem, bolestí, ale právě naopak, aby bylo něčím krásným a osvěžujícím. Tak jak řekl pan Marschner - smrt je nesmírně vážným okamžikem našeho bytí, podobně jako i narození. Myslím, že právě v tomto duchu je potřeba ke smrti přistupovat. Dnes mám mnoho blízkých, se kterými se dobře přátelím a znám je a kteří nechtějí dbát na slova o duchovních výstrahách, nechtějí dbát na svůj duchovní život, ale vnímám, že až tito lidé odejdou, tak budou určitým vláknem propojení i na mne, a že až jim bude těžko a budou prožívat vnitřní osamocení, tak je to přitáhne do mé blízkosti, a dokud já budu věřit ve Světlo, ve vítězství dobra na zemi, tak i oni budou prostřednictvím této mé víry prožívat naději na život. Já si myslím, že každý z nás, kteří jsme zde, má ve své blízkosti i hrubohmotné lidi, kteří v nás vidí vzor nebo v nás vidí ušlechtilé a světlé hodnoty, i když oni sami je ještě nedokáží ve vlastním životě uplatňovat. Když odejdou na druhý svět dříve, budou prožívat vnitřní osamocení, tak budou do naší blízkosti přitáhnuti nebo s nimi budeme spojeni nějakým světlým vláknem a bude pro ně štěstím, že nezůstali sami, že mají někoho, kdo jim dovolí doufat, kdo jim bude dávat naději na to, že jednou i oni budou moci prožívat štěstí. A my častokrát o tom vůbec nic nevíme. Možná už dnes se na nás s důvěrou dívají mnozí naši známí, blízcí, které jsme během života poznali a kteří nás předešli, a my jen tak bezstarostně častokrát upadáme do lehkomyslnosti, nejednou i do hříchu, a nevíme, co tím způsobujeme těmto duchům (duším). Často si na ně vůbec nevzpomeneme a oni na nás přece velmi intenzivně myslí. Možná znají jen nás, díky kterým mohou ještě vnímat ve svém bytí Světlo. Proto si myslím, že bychom měli více myslet i na tyto duše, na tyto duchy. Oni chtějí pomoci Zemi, aby neupadla do předčasného rozkladu, aby se sem jednou mohli ještě vrátit a dokončit svůj vývoj. Kdyby tato země zanikla nebo zanikla možnost života na této zemi, např. pro vážné klimatické změny, kam by se vrátili? Kam bychom se vrátili my? Nebo si můžeme myslet, že tuto zem už nepotřebujeme, že už jsme tak duševně a duchovně zralí, že po odchodu z tohoto světa se vzneseme do těch nejvyšších a nejkrásnějších duchovních úrovní? Myslím, že nikdo z nás si to nemůže říci. Každý musí tvrdě bojovat o život na této zemi. My totiž nedokážeme vnímat naše předchozí pozemské inkarnace, během kterých jsme sem, na tuto zemi, mohli zasít tolik nespravedlnosti a zla, že než to vše odčiníme budeme potřebovat několik návratů na tuto zemi. Ono je nám to vše předkládáno po troškách, postupně, protože kdyby to přišlo najednou, tak by nás to muselo složit, zlomit. A i přes to, že to přichází jen po troškách, tak jsme z toho někdy tak zatížení a prožíváním zdeptaní, že se nám to zdá být neúnosné. A to přitom jsou jen střepiny toho všeho, co jsme si zde nadrobili. Než to vše zameteme, než to vše vyčistíme, potřebujeme čas, potřebujeme tuto zemi. Nečekejme, že na nás bude čekat jiná hrubohmotná planeta, kam se budeme moci inkarnovat a škodit dále. Znám mnoho lidí, kteří takovým způsobem uvažují. Zkrátka si řekli, že tato země směřuje k předčasnému rozkladu, že tu život nebude možný, a tak přemýšlejí nad tím, kde by se mohli inkarnovat podruhé, aby mohli pokračovat ve svém vývoji. My si ale musíme vyčistit tuto zemi, protože tuto zemi musíme spravovat, na tuto zemi nás váže mnoho karmických vláken, zde musíme udělat svůj vnitřní přerod a obrat. Když to dokážeme, budeme cítit, že jsme šťastní, budeme se cítit lehce. Nyní tu lehkost prožíváme jen zřídka a často prožíváme určitý vnitřní tlak a bolest a už jsme tak zdeformovaní, že i toto považujeme za radost. Ale ta skutečná duchovní radost je úplně jiná. Často ji nepoznáme, protože jsme se jí nepřiblížili a pramení z toho, že na této zemi rozvazujeme mnohé karmické uzle a stáváme se vnitřně lehčími a světlejšími. Potom budeme prožívat pravé štěstí, po kterém tak velmi toužíme.

Věřím, že to, že jsme zde, znamená, že každý z nás hledá své štěstí. I když ne vždy hledá člověk štěstí na správném místě. Někdo ho hledá ve svých zálibách, někdo v alkoholu, případně v nějaké drogové závislosti, někdo v profesionálním sportu... Myslím si, že to je nesprávně usměrněná potřeba najít něco pevného a stabilního, něco co nás bude obohacovat a dělat nás šťastnými. Je to nesprávně usměrněná potřeba najít to. Proto bych tyto lidi nikdy vnitřně neodsuzoval, nikdy bych jimi neopovrhoval, protože za tím vším vidím jejich obrovskou touhu najít Světlo, najít dobro. Souhlasím s tím, že není možné plnohodnotně vystihnout zde na zemi druh záhrobního prožívání člověka, který se už odpoutal z tohoto pozemského těla, a tak jako není možné popsat tu nekrásnější krásu, tak není možné popsat ani tu největší hrůzu, kterou tam člověk může prožívat. Ale nebylo, ani není cílem této přednášky to takovýmto způsobem autenticky popsat. Jde spíše o to přiblížit to, co člověk v takové úrovni prožívá, když už se tam dostane, a v tom je zásadní rozdíl. To, co jsme si povídali, byl například příběh jen jednoho jediného člověka, který se dostal do záhrobní úrovně, kde musel prožít to, co během života zasel, ale každý člověk má úplně jinou cestu, prožívá něco úplně jiného. I když se dostane do stejných podmínek, tak jeho prožívání těchto stejných podmínek může být úplně odlišné. Takže jde o to přiblížit si to za tím účelem, abychom si mohli vytvořit alespoň matnou představu o tom, co nás tam čeká.

P.: Já bych se chtěla zeptat, odkud to víte. To vám ten zemřelý řekl nebo jste se na něj napojil? Odkud to víte, co tam bylo?

T. L.: Zde na zemi žily osobnosti, které se dokázaly svým cítěním napojit na životní cesty takto odcházejících duchů a přinesly tyto poznatky lidem, aby jim pomohly správně pochopit a využít současný pozemský život. Když se vnitřně ztiším a snažím se prožít nebo najít to, co je někde v mé duši, tak si dokáži vybavit podobné prožitky, které vyprávím, i z vlastní zkušenosti, z vlastních prožití. Je možné, že i já jsem procházel cestou člověka, který se toulal někde v záhrobních úrovních, dokud v sobě nenašel touhu po Světle. Když se ztiším, tak prožívám, že to, co jsem četl o záhrobním životě, je skutečnost, že to není jen výmysl, a dává mi to logiku. A je to tak, protože člověk se musí setkat se vším, co si vytvořil, musí být přitažen do úrovní stejnorodosti, kde se setká s podobnými lidmi, jako je on sám. Jinak by ve Stvoření neexistovala spravedlnost a to není možné. Každý přece cítí, že spravedlnost existuje, že existuje logika, která hýbe tímto světem, a člověk se v rámci zákonů, které vytvořila, dokáže pohybovat směrem nahoru.

P: Tohle pan docent Gras shrnul v jedné větě. Říká: „Nebojte se, protože smrtí ten skutečný život teprve začíná.“

J. M.: Tady pán to řekl podobně, jako bych odpověděl já. Důkazy můžete nalézt v tisících případech. Asi znáte knihu od R. Moodyho Život po smrti. Je mnoho případů, nesčetně zkušeností, mnozí lidé tuto zkušenost chovají v sobě a bydlí třeba vedle vás. Já sám mám tolik prožitků o životě po smrti, že bychom o tom mohli hovořit klidně dvě, tři hodiny. Byl jsem na místě, kde umřelo několik lidí. Prožíval jsem, jak se odpoutává jejich duch, kam odchází po své smrti. Asi největší kontakt jsem měl s mojí maminkou. Šel jsem ji navštívit do nemocnice a nevěděl jsem, že nedlouho před mým příchodem zemřela. Jen jsem otevřel dveře budovy, už na mě čekala. Říkal jsem si: „Asi spí, protože ve spánku se lidský duch může od těla vzdálit.“ Když jsem pak přišel do místnosti, kde před tím ležela, nikdo tam nebyl. Její tělo už odvezli a její duše už byla uvolněná od těla, proto jsem ji viděl po příchodu do nemocnice. Potom jsem sledoval její dráhu, jak putuje z této země do jemnějších úrovní. Když odezněly asi dva, tři roky a tady byly záplavy, tak se mi tři dny o ní zdálo. Přišla a ptala, se jestli je všechno v pořádku. Tři dny, každou noc. Buď to můžete prožívat na té vědomé úrovni nebo ve spánku. Mnozí lidé vám potvrdí, že někdo umřel a byl vzdálený někde v cizím městě a najednou ho spatřili za oknem a slyšeli, jako kdyby někdo ťukal. Toto nevysvětlíte racionálně.

O Stvořiteli a o tom, jak vypadá, tady nikdo nehovořil. Cesta k němu je cesta ke Světlu, protože z něho vyvěrá obrovská síla Světla, která vytváří Stvoření, ve kterém se my pohybujeme. Stvořitel je mnohem vyšší, než si každý z nás dokáže představit. Mnohem větší, zářivější... My jsme zrnéčko prachu, které je proti němu nic. Jsme jako malinká jiskérka, která díky jeho Prasvětlu mohla vzniknout, a tato pouť, kterou prožíváme zde na zemi, je proto, abychom tuto jiskru prožhavili a to právě touhou po Světle. Protože když toužíme po Světle, spojujeme se s ním, může k nám odtamtud proudit síla, která pomáhá naší duchovní jiskře se rozhořet, rozplamenit a dokáže získat stále jasnější rysy pravého lidství. Jenom jako ušlechtilý lidský duch se můžeme do ráje, nebo-li do světlého domova, odkud jsme jako nevědomé duchovní zárodky vyšli, navrátit. Pokud budete rozvíjet své vnitřní cítění, tak můžete jemný svět začít vnímat, ale není to potřeba. K tomu, abyste odešli po smrti do krásných nebo do světlých niv a úrovní, nepotřebujete je již za života na zemi vidět, neboť svou čistotou a světlostí jste s nimi spojeni a každý není obdařen darem vidění. Je potřeba žít, jak říkal zde pán, ušlechtile tento svůj život, rozvíjet se jako člověk a v tom svém niterném cítění se spojovat se Světlem. Žít přítomností, to je nejdůležitější poselství pro každého z nás.

P.: Tak toto přesně shrnu jednou větou, že to, co poznáte po smrti, vám brání hřešit v tomto životě. Protože víte, jak to je, tak se snažíte žít tak, jak jste říkali.

T. L.: Takže já bych zareagoval ještě na vás, paní, na váš podnět, otázku, jakým způsobem to vnímám. Pan Marschner zde nádherně načrtl to, že i ve svých snech se dokážeme vznést do jemnějších úrovní a dokážeme vědomě prožívat. Mně se to mnohokrát stalo. Za poslední období jsem byl dvakrát mezi lidmi v jemnější úrovni a povídal jsem s nimi stejně, jako teď s vámi. Dokonce jsem v tom snu navštívil katolický kostel, sedl jsem si tam do lavice s ostatními věřícími a poslouchal jsem, co vypráví kněz. V průběhu jsem se musel rázně postavit a častokrát do toho něco říct, protože bylo potřebné to výrazně doplnit. Prožitky byly velmi různorodé a intenzivní a já jsem cítil, že to nebyl jen výmysl, že to nebyl jen přelud, nebo fantasie, ale že moje přítomnost na tom konkrétním místě je realitou. Když jsem měl takové prožití naposledy, tak to bylo o tom, že jsem byl v jednom chrámu, vyprávěl tam nějaký kněz a přerušil ho jeden muž, který mu vstoupil do řeči, a povídal, že s ním nesouhlasí. Všichni ostatní věřící na toho muže začali pokřikovat a já jsem se na to postavil a povídám jim, aby toho muže nechali mluvit, protože ten pan farář se skutečně mýlil a tento člověk chce upřímně povědět, co si o tom myslí. „Vy na něj křičíte jen proto, že on dokáže říci, co si myslí. Vy často mnohým věcem nerozumíte, nechápete a mlčíte jen proto, že vám chybí odvaha.“ A tak jsem vnímal, že tento můj postoj nebo reakce, byla pro zúčastněné pomocí a přínosem, a že ta úroveň, kde jsem se nacházel, byla pro mne realitou tak, jako je realitou tato pozemská hmota. Já jsem si neuvědomoval, že jsem v nějaké jemnější úrovni. Takových prožití jsem měl více a nikdo by mne nepřesvědčil o tom, že to byl jen přelud. Nebylo to tak. Částečně i vědomě si pamatuji na některé prožití a vy si to můžete pamatovat zrovna tak, když budete mít nějaký intenzivní zážitek.

P.: Vy jste mluvili o tom, že se člověk vlastně rozhlédne a když přijde ta světlá bytost, tak pokývá a on odejde. Jak je to v případě, když ten člověk si ten život vezme sám? Také by přišla ta bytost a vyzvala ho k tomu nebo to není správná věc nebo je to případ od případu?

J. M.: Těch případů, jakým způsobem duše potom cestuje, když je uvolněna z těla, je mnohem více. V každém případě, když umřete a už vás nedrží toto tělo, podléháte zákonu tíže, který ve Stvoření funguje. Dalo by se říct, když si nakreslíme Stvoření, směrem nahoru od nás je všechno to jemnější, směrem dolů je to všechno hutnější. Duše byla uvolněna z tohoto těla, pokud byla lehká a světlá, tak přirozeně stoupá do stejně lehké úrovně směrem vzhůru, když je hutná, těžká, zakalená, tak klesá podle tíhy přesně do té úrovně, kde je její stejnorodost. Směrem vzhůru jsou úrovně zářivější, světlejší, až se potom dostáváme na bod, kde je možný přechod do ráje. Směrem dolů je to hutnější, zakalenější. V prvopočátku, když vzniklo Stvoření, ve kterém se teď nacházíme, tak bylo všechno čisté, pouze v nižších úrovních bylo méně světla. Teprve když lidé začali dělat zlo, začali zakalovat spodní úrovně, vznikly tím oblasti, které lidé nazývají peklem, kde si lidští duchové navzájem ubližují a trápí se. Neboť po smrti jsou všichni na stejnorodé úrovni, stejní ke stejnému. Takže Země je naprosto speciální, úžasné místo, kde se můžeme všichni sejít ze všech úrovní. To je vzácný dar, protože zde můžete vidět někoho, kdo postoupil o kus dál, může nás oslovit, vidíme, jak určitou ctnost realizoval v tomto životě. Vy jste si před tím třeba mysleli, že tato ctnost není uskutečnitelná, a tím, že ji teď zde vidíte, tak ji do sebe můžete přijmout také, můžete ji také získat. Tím můžete rychleji postoupit. Kdežto na stejnorodých úrovních jste všichni stejní, takže vývoj, který zde na zemi může trvat deset - sto let, tak tam trvá tisíce let. Je to všechno mnohem pomalejší, proto je země velice důležitá. Nevím, jestli jsem odpověděl dostatečně.

P.: Neodpověděl jste na to, na co jsem se ptala, nicméně toto bylo také zajímavé. Já jsem se ptala na to, když si člověk život ukončí sám, když je to sebevrah. Co to znamená? V některé literatuře jsou ti, co si vezmou život až zatracováni. Je to vlastně spáchání hříchu.

J. M.: Já jsem na to z poloviny nebo skoro úplně odpověděl. Jakmile je duch zbaven fyzického těla, tak skutečně stoupá nebo klesá přesně tam, kam patří. Každý ten případ je naprosto samostatný a nedá se paušalizovat. Vezměme si jeden případ. Muž, opustila ho žena, je nešťastný, nedokáže si představit, že by dál žil, a tak spáchá sebevraždu. Je v takovém žalu, v takové depresi, v takovém tíživém stavu, že je to stav jeho duše. Je těžká a bude klesat někam nízko anebo se bude přidržovat v okolí země. To, že si vzal život, znamená, že si dostatečně nevážil daru fyzického těla a karmicky ve zpětném působení v dalším životě buď dostane poničené tělo, které nese následky, nebo se dlouho nebude moci vtělit, protože si nevážil té milosti, že mohl být na zemi. Je to ten důsledek, který ho potká za sebevraždu. Mnozí lidé mají skutečně po celý život nějaké tělesné postižení, a když se zabývají duchovními věcmi, tak zjistí, že to má důvod v tom, že spáchali sebevraždu, že si tedy nezasloužili zdravé tělo. Takže o tom, kam putuje lidský duch skutečně rozhoduje jeho vnitřní stav. Ale těch případů je veliké množství. Vezměte si třeba případ, který byl za nacistů, kdy nacisti by člověka krutě mučili, a tak on měl kapsli s kyanidem a snědl ji, aby tomu ušel. To není možné srovnávat na stejnou míru.

P.: Takže, když je to kvůli nějaké velké bolesti, tak to není tak tíživé? Já se ptám proto, že jsem před půl rokem našla člověka, který byl v posledním stadiu rakoviny, nechtěl do nemocnice, dvakrát podepsal revers a v situaci, kdy sám říkal, že ho to doslova trhalo, tak se prostě rozhodl si také ukončit život. Byl to myslivec, takže měl zbraň. Tak by mne také zajímal jeho osud, jestli má naději.

J. M.: Zákony Boží jsou tak nesmírně spravedlivé, že nikomu nenadržují. Stvořitel sám nezasahuje do toho, jak tomuto člověku upřednostní tohle nebo tamto. On dal do celého Stvoření své Zákony, které my můžeme poznávat v každodenním životě. Přírodní zákony svědčí o tom, jak to funguje zde na zemi. V tom jemném odstupnění to funguje v jemném světě a podle těchto zákonů se řídí úplně všechno. Proto ono rčení „Dokud nezaplatíš do posledního haléře, neodejdeš do království nebeského.“ I ten nejmenší prášek, který nás zde tíží, nám nedovolí odejít do oblastí Světla, do oblasti nádhery, kde není ani prášek nečistoty. Ta zářivost, která tam panuje, to nedovolí. Kdybychom se tam chtěli dostat najednou, rychle, teď, že tam vyjedeme výtahem, tak bychom ten žár nesnesli. Musíme mít stejnou svítivost, stejnou zář, abychom tam dokázali vůbec žít. To prostě není možné jinak. Proto celý vývoj tady je takový, abychom se postupně v napojení stále výše naučili snášet tu krásu a sílu Světla, abychom se stali dostatečně odolní a silní. Každý případ je proto naprosto samostatný a je dle zákonů Božích souzen takový, jaký je. Já bych si nedovolil tady říkat, co se s ním stane. To bych ho musel znát nebo se napojit na to, co všechno se mu dělo. Každý případ je naprosto samostatný. Člověk si ale nemá brát sám život. Naše tělo je vybavené tak, že i když jsou prožívány těžké bolesti, dokáže vylučovat své vlastní látky, aby bolest utišily. Ale některé bolesti jsou skutečně nesnesitelné. Kdo z nás je nezažil, tak si nedokáže představit, co tito lidé prožívají. Milosrdenství člověka je v tom, aby trpícím lidem bolest nějakým způsobem umenšil, ale ne tím, že by ho měl zabít. Proto se podávají látky tišící bolest.

P.: Já jsem zdravotní sestra a dělala jsem na onkologii. Já věřím, že něco po smrti existuje, protože jsem zažila smrt třicetiletého muže, který byl také na morfiu a který prožil klinickou smrt. On, když se probral, byl zcela při vědomí a jedinou větu, kterou řekl, když byla u něho manželka: „Udělej prosím tě něco, já tam nechci jít.“ Doslova a do písmene, bylo nás tam několik, co jsme tohle slyšeli, on vyloženě řekl: „Já tam nechci jít.“ Byl to třicetiletý mladý muž. Tím pádem jsme přemýšleli nad tím, proč neřekl: „Já nechci umřít.“ Musí něco existovat. Jinak on byl při vědomí, on se po té klinické smrti probral a všechno vnímal, realitu. Ale vyloženě řekl, „Udělej něco, já tam nechci jít.“ Takže tím pádem já věřím, že něco existuje, ale co?

J. M.: On nahlédl tam, kam půjde. Já bych ještě popovídal k nemocem. To, že se člověk dostane do stavu, že tělo zachvátí veliká nemoc, je následkem jeho způsobu života zde na zemi. Mnozí lidé dokáží umřít se zdravým tělem, že prostě jednou usnou a v míru se odpoutají a jsou na druhé straně. Někteří se dostanou do situace, že za velikých těžkostí a bolestí odcházejí. Je to dáno tím, o čem pan Lajmon hovořil, že čím bude člověk duchovnější, je od svého těla odpoutanější, tím ke konci života prožívá méně tu bolest, protože jeho duch se od těla přirozeně odpoutává a umenšuje si tím bolesti. Takže potom, když dojde k tomu aktu, tak on skutečně třeba ve spánku odejde. Takže smrt bude taková, jak si ji připravíme svým životem. Ale tím nechci říct, že by každý mohl za to, v jakém je stavu, a měl by si to doprožít. Mnozí se do stavu velikých bolestí mohou dostat třeba tehdy, když zachraňují druhé, což jsou různí hasiči, vojáci, atd. To je potřeba vždycky mít na paměti.

T. L.: Náš čas se naplnil, takže budeme každou chvilku muset opustit místnost. Dovolte, abych vám všem poděkoval za vaši účast, za vaše postřehy a slova, a pevně věřím, že tato přednáška do nás zasela něco hodnotného. Něco, z čeho budeme moci čerpat posilu i v následujících dnech, a co celkově zkvalitní celý náš život a zpříjemní odchod z této země. Nashledanou ...

T. L. = T. Lajmon

J. M. = J. Marschner

P. = publikum

Závěrem zasílám poděkování lidem, díky nimž se můžete s touto přednáškou seznámit i v psané podobě. Panu  Šťovíkovi , který tuto přednášku převedl z audio nahrávky do psané podoby, a paní J.K., která text připravila pro publikování.

Zpět