JAK ŽÍTI – Sebastian Kneipp – 1. díl

Milý čtenáři,

představujeme Vám proslulého bavorského přírodního léčitele a faráře, žijícího v letech

1821 – 1897, Sebastiana Kneippa.

Pan Kneipp sepsal své poznatky ve dvou knihách: „Léčení vodou“ a „Jak žíti“.(V roce 1981 byly přeloženy do češtiny.) I když by se mohlo zdát, že jeho rady dnes po více než 100 letech můžou být zastaralé, nemoderní, tak je tomu právě naopak.. Obě tyto publikace jsou velmi hodnotné a zároveň velmi vzácné, jelikož se již nikde nedají koupit. Na stránkách Vody Světla se nyní budeme po nějakou dobu věnovat právě léčebným metodám, které autor doporučuje. Sebastian Kneipp poradí i v oblastech stravování, oblékání, pohybu a dalších odvětvích týkajících se lidského života, které mají nemalý vliv na naše zdraví.

M.H.

Je důležité pochopit, že léčebné postupy pana Kneippa fungovaly díky schopnosti vody vstřebat do sebe nemocné záření a doplnit nemocnou část svou harmonizující energií. Pokud bychom užívaly vody, která pramení venku v přírodě, dosáhneme podobných výsledků. Pokud bychom však toto chtěli praktikovat z vodovodního řádu setkáme se s malou účinností, protože voda k nám z vodovodního řádu přichází více méně zbavená léčivé harmonizující energie.

Jan Marschner

Úvod a předmluva autora

Pohlížeje na celý život lidský, shledávám, že většina lidí s námahou pracuje v povolání od Boha určeném, aby si opatřilo potřebné prostředky k živobytí a v potu tváři skutečně si zasloužila vezdejšího chleba. Příchod člověka na svět, jeho vezdejší pouť a odchod poučují mě, že má člověk nesmrtelného ducha v nádobě sice velice uměle zhotovené, ale příliš křehké. Rozličné útrapy ducha i těla, ztěžují člověku vykonávání povinností jeho stavu a „těžké břímě spočívá na potomcích Adamových ode dne, kdy vyšli z lůna matčina, až do dne, kdy se zase vrátí do země, jež je matkou všech“.

Že tomu tak vždy nebylo, učí nás již rozum, poněvadž je člověk svým nesmrtelným, svobodným duchem obrazem všemohoucího, nejvýš dobrotivého a nejmoudřejšího Tvůrce, z víry pak se dovídáme, že veškeré stvoření úpí pod kletbou hříchu dědičného a jeho trestu, a že spravedlivý Bůh žádá od člověka, aby osud svůj snášel trpělivě a byl připraven k smrti, kde a kdy jej zavolá. Avšak Ten, jež pravil: „Vzývej mne v nouzi a já tě vysvobodím!“ prodlužuje též, pohnut byv pokornou prosbou, dny pozemské naší pouti a vztahuje zpět trestající rámě, jež bylo již napřeno, aby nás pokáralo metlou bolestí a útrap. Však člověk nemá pouze prositi Tvůrce svého o zdraví a dlouhý život, ale má užívati též svého ducha, aby nalezl poklady, jež nejdobrotivější Otec vložil do přírody jako léky proti rozmanitým zlům života vezdejšího. I tu platí pořekadlo: Člověče přičiň se a Bůh Ti pomůže!

Ode dávna byli lidé, již si učinili úkolem života, vypátrati prostředky a cesty, jimiž by se daly zhojiti rozličné nemoci. Kolik jest knih, jež nás poučují o léčivé síle bylin, o hojivém účinku látek nerostných! Jiné opět podávají návod, jak lze tu neb onu nemoc odstraniti řezáním, pálením apod.

Sám jsem již v útlém věku mládí pozoroval, jak staří lidé vyhledávali tu nebo onu bylinu a jak ji užívali při rozličných nemocech. Domýšleli se mnohem více do světa stvořeného, než se děje za dnů našich a vděčně zvedali zraků svých, nabyvše opět zdraví, k nebesům, odkudž přichází veškerá spása. Byliny, jež byly u starých ve veliké vážnosti, jsou dnes zapomenuty, dílem se jimi pohrdá, jen některých z nich vyhledávají a užívají sprostí lidé za domácí prostředky. Vedlo se jim jako staré módě. Co bylo dobré, užitečné, nade vše jednoduché a přece krásné, zmizelo a na jeho místo nastoupilo to, co jest nevkusné, zcela nehezké, škodlivé a tělo hubící.

Veden jsa upřímnou snahou, abych zmírnil, pokud na mne jest, útrapy svých bližních, vyhledal jsem staré, opuštěné a zapomenuté byliny, zkusil jejich léčivou sílu a mnohého již vyhojil z těžké a dlouholeté nemoci. Jak často jsem zvolal: „Jak obdivuhodný jsi, o Pane, ve Svých skutcích. Čeho si člověk neváží, ba po čem šlape nohama, vypěstil jsi láskyplně před očima, aby v čas bídy a nouze nalezl v tom pomoc!“

Docela zvláštní lék, avšak pro nesčetné nemoci porušené přirozenosti lidské, dala dobrotivá ruka Nejvyššího lidstvu a lze jej nalézt na zemi všude. Jest to – voda. Tento veliký dar nejdobrotivějšího Otce utišuje nejen žízeň lidí a zvířat, nýbrž jest i nejpřednějším, nejlepším a nejobecnějším lékem lidskému tělu. Neukazuje-li příroda sama co nejzřetelněji, že má člověk užívati vody jako léku? Jak oživne a sesílí, když po krušné práci denní nebo z rána, jakmile vstal, umyje vodou obličej a ruce, krk a prsa! Nevidí-li, jestliže nezvykl jinak pozorovati přírodu, kterak zvířata onemocněvše, vyhledávají vodu jako lék proti svým bolestem? Ale rozumem nadaný člověk bývá v tomto případě, bohužel, nerozumnější než nerozumný tvor!

Voda probouzí, padajíc na jaře a v létě na zemi, všude život a zdar, podněcuje v říši rostlinné všecky ústroje k novému životu, ke zvýšené činnosti. Občerstvuje a oživuje též částky těla, jež všichni vzdělaní lidé jsou zvyklí denně čistiti. Nedává-li se tím člověku dosti zřetelně na srozuměnou, že jest voda sto, nemocné látky z těla lidského odváděti a vymývati, celé tělo občerstvovati, oživovati a síliti, a to jak tělo nemocné, tak i zdravé! Než i tu je to s mnohými věcmi jinými. To co je prosté, přirozené a rozumné, bývá pomíjeno a léčení děje se způsobem nepřirozeným. Ano mnohdy docela i přírodě odporujícím. Lze skoro říci: Čím podivnější jest který způsob léčení, tím více získává si přátel a stoupencův a to potud, pokud lehkověrný lid nesezdá, že byl oklamán a že zázračný lékař si naplnil kapsy. Co praví písmo svaté o nadpřirozené vodě, milosti, platí mnohonásobně i o vodě přirozené: „Zřídla vody živé (tj. té, jež život dává a udržuje) opustili a vykopali cisterny, jež nemají vody (a tudíž ani života)“.

To platí zvláště o moderním způsobu života. Pozorujeme-li život mnohých lidí a vidíme-li převrácenosti, jež se dějí hlavně při tělesné výchově dítek, lze téměř pochybovati o zdravých smyslech lidstva a jeho logickém myšlení. Kéž by tu byli nám vzorem předkové! Ti zajisté od věků užívali vody ne toliko k čištění těla. Ale i k zachování zdraví, otužujíce již tělo dítek lázněmi a studenou koupelí proti škodlivým účinkům počasí. Ano jděme ještě dále. Zdaž nezřizovali Římané na svých válečných výpravách, kdekoli se položili táborem, hned všude lázně, v nichž polévali tělo, ať přirozeně ať uměle rozpařené, čerstvou vodou? Tito staří, od nichž bychom se mohli učiti ještě mnohému, tak si vážili vod, že bylo v Římě přísloví: „Blahoslavený, kdo vynašel lázně“. Za vysoký věk, za svou často obrovskou sílu, děkovali předkové naši vedle svého prostého způsobu života i rozumnému užívání vody.

…

Mne ani povolání ani záliba k pekaření nepřiměly, abych zkoumal léčivé účinky vody, nýbrž trpká nouze. Nouze učí modliti se a užívati rozumu! Dle úsudku dvou výtečných lékařů byl jsem roku 1847 na kraji hrobu, oba měli mne za ztracena, vodou však žiji dosud a jsem vesel a zdráv.

Ovšem toto poslední není pouze účinkem vody, námť za své výtečné zdraví zajisté děkovati svému jednoduchému, od zvyku mnohých lidí ovšem trochu se odchylujícímu způsobu života.

…

Nastup tudíž i ty, drahá moje kniho, pod ochranou Nejvyššího svou pouť! Jdi nejprve k těm, kdož účinkem mého „Léčení vodou“ uzavřeli s vodou přátelství a přítele toho mocného a dobročinného užívají v nouzi. Jim povíš též, čeho jim třeba věděti dále jako doplňkem k dílu prvému. Získáš-li mi rovněž tolik příznivců jako ono, budu z toho velice potěšen., protože budu přesvědčen, že jsem přispěl ku blahu svých bližních novou hřivnou. Pro sebe sama nežádám ničeho více než aby ti, kdo byli mnou vyléčeni, a ti, jež obě mé knihy přiměly šetřiti více zdraví a prodlužovati si tím dny žití svého na zemi, vzpomněli na mě občas na modlitbách. Dejž to Bůh!

Ve Wörishofenu, dne 15 září 1889.

Sebastian Kneipp
 

Předchozí <<       >> Následující