Nyní se na chvíli zastavím u
těchto neobyčejných zkušeností, protože by mohly zajímat
studenty psychologie a fyziologie a také proto, že toto
období psychických muk mělo nejvyšší důležitost pro můj
duševní vývoj a další práci. Ale je nezbytné se nejdříve
zmínit o okolnostech a podmínkách, které tomu
předcházely. V nich by se mohlo skrývat částečné
vysvětlení.
Od dětství jsem byl přinucen
soustředit svou pozornost na sebe. To mi působilo mnoho
utrpení, ale z mého dnešního hlediska to bylo požehnání,
protože mě to naučilo zhodnotit neocenitelnou hodnotu
introspekce a poskytlo mi to i prostředky k dosažení
úspěchu. Tlak v zaměstnání a nepřetržitý proud dojmů,
vlévající se do našeho vědomí všemi kanály jimiž
získáváme vědomostí, činí moderní existenci v mnoha
ohledech riskantní. Většina lidí je tak pohlcena
pozorováním vnějšího světa, že úplně zapomínají na to,
co se děje v jejich nitru. Předčasná smrt milionů lidí
je vysvětlitelná právě touto příčinou. Dokonce i ti, kdo
nahlížejí do svého nitra, se běžně dopouštějí chyby, že
se vyhýbají viděným představám a ignorují tak reálné
nebezpečí. A co platí o jednotlivci, platí víceméně pro
lidstvo jako celek.
Abstinence nebyla vždy mojí
zálibou, ale nacházím hojnou odměnu v příjemných
zkušenostech, jež nyní prožívám. Jenom pro naději, že
obrátím některé z vás na své přesvědčení, uvedu zde
jeden nebo dva případy.
Nedávno jsem se vracel do svého
hotelu. Byla nevlídná chladná noc, klouzalo to a v
dohledu nebylo žádné taxi. Půl bloku za mnou šel další
muž, evidentně stejně dychtivý dostat se pod střechu.
Moje nohy se náhle ocitly ve vzduchu. Ve stejném
okamžiku se v mém mozku objevily záblesky. Nervy
zareagovaly, svaly se stáhly. Zhoupnul jsem se o 180
stupňů a přistál jsem na rukou. Šel jsem dá, jako by se
nic nestalo, když tu mě dohonil onen cizí muž. "Kolik
je vám let?" zeptal se a zkoumavě se na mě podíval.
"Ó zhruba padesát devět," odpověděl jsem "Proč
se ptáte?"
"No," řekl, "viděl jsem
to udělat kočku, ale nikdy člověka."
Asi před měsícem jsem si chtěl
objednat nové brýle a šel jsem k optikovi, který se mnou
provedl obvyklé testy. Nevěřícně se díval, jak jsem četl
i ten nejmenší text na značnou vzdálenost. Ale když jsem
mu řekl, že jsem již překročil šedesátku, úžasem zalapal
po dechu. Mí přátelé často podotknou, že mé obleky mi
padnou jako rukavice, ale nevědí, že všechny mé obleky
byly ušity podle měr, pořízených před téměř padesáti
lety a nikdy se nezměnily. Za tu dobu moje váha
nezakolísala ani o libru. V této souvislosti vám povím
jinou legrační historku.
Jednoho večera v zimě 1885 pan
Edison, Edward H. Johnson, prezident Edison Illuminating
Company, pan Batchellor, manažer závodů a já jsme přišli
na malé místo naproti domu 65 na Páté Avenue, kde byly
umístěny kanceláře společnosti. Někdo navrhnul abychom
hádali kolik kdo váží, a přemluvili mne abych si stoupl
na váhu. Edison si mě změřil od hlavy k patě a řekl:
"Tesla váží přesně 152 liber." A uhodl to přesně.
Svlečený jsem vážil 142 liber a tuto váhu mám dosud.
Pošeptal jsem panu Johnsonovi, "Jak je možné, že
Edison uhodl moji váhu tak přesně?" "No," řekl a
snížil hlas, "důvěrně ti to řeknu, ale nesmíš to
nikomu říct. Byl dlouhou dobu zaměstnán na chicagských
jatkách, kde vážil tisíce prasečích půlek každý den. To
je ten důvod."
Nyní mohu říci, že můj současný
dobrý zdravotní stav je jednoduše výsledkem opatrného a
vyváženého způsobu života a možná nejpřekvapivější věcí
je, že v mládí jsem byl třikrát díky nemoci v tak
zuboženém stavu, že mi lékaři už nedávali žádnou naději.
Kromě toho, díky své nevědomosti a lehkomyslnosti, jsem
se dostal do všemožných potíží, nebezpečí a nesnází, z
nichž jsem se vymotal jen zázrakem. Málem jsem byl
utopen, pohřben, ztracen a téměř jsem zmrznul. O vlásek
jsem unikl zuřivému psu, kanci a dalším divokým
zvířatům. Prodělal jsem strašné nemoci a setkal se se
všemi druhy podivných nehod, a to, že jsem dnes celý a
zdravý, se zdá být jako zázrak. Ale když si nyní
vybavuji všechny tyto příhody, nabývám přesvědčení, že
moje záchrana nebyla dílem náhody, ale musela být
způsobena zásahem božské moci.
Snahou každého vynálezce je
ochrana života. Jestliže zapřahuje síly, zdokonaluje
přístroje nebo poskytuje nový komfort a pohodlí, vždy
našemu životu dodává bezpečí. Je rovněž lépe
kvalifikován než průměrný jednotlivec chránit se před
nebezpečím, protože je všímavý a vynalézavý. I kdybych
neměl další důkazy, že tomu tak je, věděl bych to z
vlastní zkušenosti. Čtenář to bude schopen posoudit sám,
když se zmíním o jednom nebo dvou příkladech.
Jednou, když mi bylo asi čtrnáct
let, jsem chtěl poděsit několik kamarádů, kteří se se
mnou koupali. Můj plán byl potopit se pod dlouhou
plovoucí konstrukci a tiše se vynořit na druhém konci.
Plavání a potápění bylo pro mě stejně přirozené jako pro
kachnu a věřil jsem, že to hravě zvládnu. Ponořil jsem
se do vody a když jsem kamarádům zmizel z dohledu,
otočil jsem se a plaval rychle na opačnou stranu. Po
chvíli jsem si myslel, že jsem již bezpečně za objektem,
vyplaval jsem tedy na povrch, ale k svému zděšení jsem
se udeřil do hlavy o trám. Pochopitelně jsem se zase
rychle ponořil a plaval, dokud mi stačil dech. Když jsem
se snažil vynořit podruhé, moje hlava opět narazila na
trám. Nyní se mě začínalo zmocňovat zoufalství. Sebral
jsem všechny síly a učinil třetí šílený pokus, ale
výsledek byl stejný. Muka spojená s nemožností dýchat
byla nesnesitelná, můj mozek začal pracovat naprázdno a
já začal klesat. V momentě, kdy se má situace zdála být
absolutně beznadějnou, jsem zažil jeden z těch záblesků
světla a objekt nade mnou se objevil před mým zrakem.
Buď jsem rozeznal, nebo uhodl, že blízko mě je mezi
trámy mezera a na ní jsou z druhé strany přibita prkna,
mezi nimiž a vodní hladinou je malý prostor. Téměř s
jistotou jsem vyplaval a přitlačil ústa k prknům a
vdechl trochu vzduchu, naneštěstí s vodní sprškou,
kterou jsem se málem zadusil. Několikrát jsem tuto
proceduru opakoval jako ve snu a když se mé srdce, které
tlouklo jako o závod, trochu ztišilo, jsem se uklidnil.
Potom jsem se několikrát neúspěšně potopil, přičemž jsem
totálně ztratil orientaci, ale nakonec jsem z této pasti
úspěšně unikl. To se kamarádi již vzdali naděje na moji
záchranu a snažili se vylovit alespoň mé tělo. Tato
koupací sezóna byla mou bezstarostností pokažena, ale
brzy jsem na tuto lekci zapomněl, abych se o dva roky
později dostal do ještě horší tísně.
Ve městě, kde jsem tenkrát
studoval, stál pod přehradou na řece velký mlýn na
mouku. Zpravidla byla voda jenom dva až tři palce nad
hrází a plavat k ní nebyl nijak nebezpečný sport, jemuž
jsem se často oddával. Jednoho dne jsem šel sám do řeky,
abych si zaplaval jako obvykle. Když jsem ale byl blízko
zdiva, s hrůzou jsem si uvědomil, že voda stoupla a
proud mne rychle unáší k jezu. Pokoušel jsem se
uniknout, ale bylo již příliš pozdě. Naštěstí jsem se
zachránil před pádem pod jez tím, že jsem se zachytil
oběma rukama zdi. Tlak proti mému hrudníku byl obrovský
a já byl stěží schopen udržet hlavu nad hladinou. V
dohledu nebyla živá duše a můj hlas se ztrácel v hukotu
padající vody. Postupně jsem se stával stále
vyčerpanějším a již jsem nebyl schopen snést tu strašnou
námahu. Když už jsem se téměř nechal strhnout proudem,
abych se rozbil o skály dole, uviděl jsem v záblesku
světla známé schéma ilustrující hydraulický princip, že
síla tekutiny v pohybu je přímo úměrná ploe, na niž
působí, a automaticky jsem se obrátil na levý bok. Jako
zázrakem tlak povolil a nyní jsem mohl poměrně snadno
odolávat proudu. Ale nebezpečí dosud nepominulo. Věděl
jsem, že dříve nebo později budu unešen vodou dolů,
protože zde nebyl nikdo, kdo by mi včas pomohl, i
kdybych měl nevím jakou sílu. Nyní jsem obojaký, ale
tenkrát jsem byl levák a v pravé ruce jsem měl poměrně
malou sílu. Z toho důvodu jsem se neodvážil obrátit se
na druhou stranu, abych si odpočal, a tak jsem byl
odsouzen k tomu, že se po určité době pustím a budu
unášen proudem pod přehradu. Musel jsem se dostat pryč
od mlýna, nad nímž jsem se nacházel, protože proud zde
byl mnohem prudší a byla tam větší hloubka. Byla to
dlouhá a bolestivá zkouška a téměř jsem u konce
nevydržel, protože tam zeď klesala. Dostal jsem se přes
tento úsek s poslední špetkou svých sil a když jsem
konečně dosáhl spásného břehu, upadl jsem do mdlob. Na
levém boku jsem měl všechnu kůži sedřenou a trvalo
několik týdnů, než mi klesla horečka a uzdravil jsem se.
Toto byly dva příklady z mnoha, ale věřím, že dostatečně
ilustrují, že nebýt mého vynálezeckého instinktu, nebyl
bych již mezi živými a nevyprávěl vám svůj příběh.
Zainteresovaní lidé se mě často
ptají, jak a kdy jsem začal vynalézat. Na tuto otázku
mohu odpovědět pouze ve světle svých nynějších vzpomínek
- vybavuji si, že můj první pokus byl dosti
ctižádostivý, protože zahrnoval vynález přístroje i
metody. První jsem převzal, ale druhého jsem byl
původce. Stalo se to takto. Jeden z mých dětských
kamarádů dostal háček a rybářský prut, což ve vsi
způsobilo pozdvižení, a příští ráno se všichni vydali
chytat žáby. Já zůstal sám a opuštěný, protože jsem se
předtím s chlapci pohádal. Nikdy předtím jsem skutečný
háček neviděl a představoval si ho jako cosi báječného,
obdařeného zvláštními vlastnostmi, a byl jsem zoufalý,
že nemohu být jedním z účastníků výpravy. Pobízen
nezbytností jsem někde sehnal kousek měkkého železného
drátu, vykul konec do špičky mezi dvěma kameny, ohnul
jsem to a připevnil k silnému provázku. Potom jsem uřízl
prut, sebral nějakou návnadu a šel dolů k potoku, kde
byla hojnost žab. Ale nemohl jsem žádnou chytit a téměř
mě to odradilo, když tu jsem zpozoroval, jak před
houpajícím se prázdným háčkem sedí na kořenu žába.
Nejdříve se přikrčila, ale potom se její oči vypoulily a
podlily krví, nadmula se na dvojnásobnou velikost a
dravě chňapla po háčku. Okamžitě jsem ji vytáhl. Zkoušel
jsem to stále znovu a znovu a zjistil jsem, že to
funguje. Když ke mně přišli mí kamarádi, kteří navzdory
skvělé výbavě nic nechytili, byli zelení závistí. Dlouho
jsem své tajemství udržoval a těšil se ze svého
monopolu, ale nakonec zvítězil duch Vánoc. Každý chlapec
pak mohl dělat totéž, takže následující léto bylo pro
žáby katastrofou.
Mám dojem, že i při dalším pokusu
jsem jednal pod vlivem prvního instinktivního impulsu,
který u mne později převládl, ve snaze zapřáhnout síly
přírody do služeb člověka. Udělal jsem to
prostřednictvím "May bugs" (chrousti) nebo "June bugs",
jak jsou nazývány v Americe, které byly skutečnými
škůdci v této zemi a někdy polámaly větve stromů pouhou
vahou svých těl. Keře se jimi přímo černaly. Přivázal
jsem čtyři z nich křížem k tenkému vřetenu a jeho pohyb
přenášel k velkému kotouči, a tak odvodil značnou
"sílu". Tito tvorové byli velmi výkonní a jakmile se
rozběhli, nezastavili se po celé hodiny a čím bylo
tepleji, tím vytrvaleji pracovali a neúnavněji otáčeli
kotoučem. Všechno šlo dobře, dokud k nám nepřišel cizí
chlapec. Byl to syn penzionovaného důstojníka rakouské
armády. Tento uličník jedl chrousty zaživa, jako by to
byly nejlepší ustřice. Tento nechutný pohled ukončil mé
úsilí na tomto slibném poli a od té doby jsem, vlivem
této podívané, nebyl schopen se dotknout chrousta nebo
jiného hmyzu.
Myslím, že potom jsem rozebral a
zase složil dědečkovy hodinky. Při té první operaci jsem
byl vždy úspěšný, ale často jsem selhal při druhé. A tak
dědeček přerušil mou práci způsobem ne příliš jemným a
uběhlo třicet let, než jsem se pustil do další
hodinářské práce.
Krátce potom jsem se pustil do
výroby vzduchové pistole, která se skládala trubky,
pístu a dvou konopných zátek. Když se střílelo, píst se
opřel o žaludek a trubka se rychle stlačila oběma rukama
zpět, vzduch mezi oběma zátkami se stlačil, rychle se
zahřál a jedna ze zátek byla vytlačena s velkým hlukem
ven. Umění spočívalo ve výběru vhodné trubky
kuželovitého tvaru z dutého stébla, která rostla v naší
zahradě. S touto pistolí jsem si hodně vyhrál, ale mé
aktivity ohrožovaly okenní tabulky našeho domu a já se
setkal s bolestivým odrazováním od této činnosti.
Pokud si dobře vzpomínám, potom
jsem si oblíbil vyřezávané meče, vyrobené z kousků
nábytku, které jsem mohl snadno získat. V té době jsem
byl pod vlivem srbské národní poezie a plný obdivu k
činům hrdinů. Trávil jsem celé hodiny kosením svých
nepřátel ve formě stonků kukuřice, čímž jsem ničil úrodu
a byl za to matkou několikrát potrestán. Navíc, nebyla
to obyčejná kukuřice, ale vybraný druh.
To vše, a mnohé další, jsem
prožíval do svých šesti let, kdy jsem prošel první
ročník základní školy ve vesnici Smiljan, kde žila moje
rodina. Potom nastal v mém životě zlom, přestěhovali
jsme se do nedalekého městečka Gospic. Změna bydliště
pro mě představovala skutečnou pohromu. Téměř mi rozbilo
srdce na kusy, když jsem musel opustit své holuby,
kuřata a ovce, a obrovské hejno hus, které se ráno
houfovalo na pastvu a za soumraku se vracelo zpět v
bojové formaci tak dokonalé, že by zahanbilo i eskadru
nejlepších letců dnešních dnů. V novém domově jsem si
připadal jako vězeň, dívající se zamřížovaným oknem na
cizí lidi. Moje ostýchavost byla tak veliká, že bych
raději stál tváří v tvář řvoucímu lvu, než některému z
těch městských hejsků, kteří se procházeli pod mým
oknem. Ale nejtěžší zkoušku jsem musel podstoupit v
neděli, kdy jsem se musel obléci do svátečního obleku a
jít na bohoslužbu. Tam se mi stala nehoda, že mi v
dalších několika letech při pouhém pomyšlení na ni tuhla
krev v žilách. Byla to má druhá příhoda v kostele.
Nedlouho předtím jsem byl přes noc zavřen ve staré kapli
v nepřístupných horách, která byla navštěvována pouze
jednou do roka. Byla to hrozná zkušenost, ale tahle byla
ještě horší.
Ve městě žila jedna bohatá dáma,
dobrá, ale velmi okázalá žena, která chodívala do
kostela úžasně namalovaná a oblečená do nádherných šatů
s dlouhou vlečkou. Jednou v neděli jsem právě skončil
zvonění ve zvonici a hnal se do dveří, když tato velká
dáma vyplouvala ven a já skočil přímo na její vlečku.
Bylo slyšet hlasitý zvuk, jako když se trhá látka, a mě
to znělo jako salva z mušket. Můj otec byl sinalý
zlostí. Dal mi jemný pohlavek na tvář, byl to jediný
tělesný trest, jaký jsem od něho kdy dostal, ale téměř
ho cítím dodnes. Úžas a rozpaky, které následovaly byly
nepopsatelné. Byl jsem prakticky vyobcován ze
společnosti, dokud se nestalo něco, co mě vykoupilo v
očích komunity.
Jeden podnikavý mladý obchodník
zorganizoval hasičský sbor. Byla zakoupena nová hasičská
stříkačka, opatřeny uniformy a vycvičeno mužstvo pro
službu a přehlídky. Stroj byl nádherně červenočerně
lakován. Na jedno odpoledne bylo připraveno oficiální
cvičení a stříkačka byla převezena k řece. Veškeré
obyvatelstvo městečka se nahrnulo na břeh, aby bylo
svědkem této velké podívané. Když byly zakončeny všechny
projevy a ceremonie, byl vydán příkaz k pumpování vody,
ale z ústí hadice nevypadla ani kapka. Profesoři a
experti se marně pokoušeli závadu najít. Fiasko bylo
úplné, když jsem se na scéně objevil já. Moje znalost
mechanismu byla nulová a rovněž jsem nevěděl nic o tlaku
vzduchu, ale instinktivně jsem cítil, že problém bude v
sací hadici a zjistil jsem, že je splasklá. Když jsem se
vnořil do řeky a rozevřel ji, voda se začala hnát do
pumpy a nemálo nedělních šatů bylo postříkáno.
Archimédes, běžící nahý ulicemi Syrakus a křičící z plna
hrdla "Heuréká", nemohl mít větší radost než jsem měl v
tu chvíli já. Byl jsem nošen na ramenou a stal se
hrdinou dne.
Po přestěhování do města jsem
navštěvoval čtyřletou, takzvanou Normální školu, která
mě měla připravit na studium na univerzitě nebo na
reálném gymnáziu. Během tohoto období má chlapecká
úsilí, "hrdinské činy" i nesnáze pokračovaly.
Mimo jiné jsem se stal zemským
šampionem v lapání vran. Metoda byla velmi jednoduchá.
Šel jsem do lesa, skryl se v křoví a napodoboval hlasy
ptáků. Obvykle jsem dostal několik odpovědí a za krátko
vrána za třepetání křídly vlétla do křoví poblíž mě. Pak
už jen stačilo hodit kousek lepenky, abych odvrátil její
pozornost, vyskočit a chytit ji dřív, než se stačila
vymanit z porostu. Tímto způsobem jsem jich chytil,
kolik jsem chtěl. Ale jednou se přihodilo něco, co mě
přimělo, abych je respektoval. Chytil jsem párek pěkných
ptáků a s kamarádem jsme se vraceli k domovu. Když jsme
vycházeli z lesa, shromáždily se tisíce vran a dělaly
strašný rámus. Během několika minut nás začaly
pronásledovat a brzy nás obklopily. Legrace pokračovala,
dokud jsem nedostal zezadu do hlavy takovou ránu, až
jsem upadl. Vrány na mne zle útočily. Byl jsem přinucen
ty dva ptáky propustit a byl jsem rád, že jsem se mohl
připojit ke svému příteli, který se mezitím ukryl v
jeskyni.
Ve školní třídě jsme měli několik
mechanických modelů, které mě zajímaly a obrátily moji
pozornost k vodním turbinám. Zkonstruoval jsem jich
mnoho a s velkým potěšením sledoval, jak pracují. Jak
neobyčejný byl můj život, může ilustrovat následující
příhoda. Můj strýc neměl pochopení pro tento druh mé
zábavy a několikrát mě za to pokáral. Byl jsem
fascinován popisem Niagarských vodopádů a ve fantazii
jsem si představoval velké kolo poháněné vodopádem. Řekl
jsem svému strýci, že pojedu do Ameriky a tento plán
uskutečním. O třicet let později byly mé myšlenky na
Niagaře realizovány, a já se podivoval nad
nepochopitelnou záhadou lidské mysli.
Udělal jsem jako kluk všemožné
vynálezy a vymyšlenosti, ale mezi nejlepší patřil
samostříl. Při střelbě na malou vzdálenost, mé šípy,
pokud byly krátké, mizely v borovém prkně tlustém jeden
coul. Od neustálého natahování zbraně jsem měl pokožku v
žaludeční krajině silnou jako krokodýl a často se v
duchu sám sebe ptám, zda toto cvičení nezpůsobilo, že
dokonce i nyní jsem schopen strávit i kámen! Nemohu
přejít mlčením ani své výkony se smyčkou, které mi
umožnily předvádět omračující výkony v aréně. A nyní
povím o svých výkonech ve válečnickém umění, které
maximálně napnou čtenářovu důvěřivost.
Během procházek se strýcem podél
řeky jsem se cvičil v obratnosti. Slunce zapadalo,
pstruzi byli hraví a čas od času vyskakovali z vody a
jejich lesklá těla se třpytila v kontrastu k temným
skalám v pozadí. Samozřejmě, každý chlapec mohl
zasáhnout rybu za těchto příznivých podmínek, ale já si
uložil mnohem obtížnější úlohu a strýci jsem do
nejmenších detailů popsal, co hodlám udělat. Chtěl jsem
hodit kámen, zasáhnout rybu, mrštit její tělo proti
skále a rozseknout ji na dva kusy. Jak jsem to
dopověděl, ihned jsem to udělal. Můj strýc se na mě
díval nechápavě a téměř vyděšeně a zvolal: "Vade
retra Satanae!" - a trvalo pak několik dní, než na
mne opět promluvil. Jiné rekordy, jakkoli velké, budou
zastíněny, ale cítím, že mohu spokojeně odpočívat na
svých vavřínech po tisíc let.
