Kapitola 6

Žádná věc jíž jsem se kdy věnoval nevyžadovala takovou koncentraci mysli, a nenamáhala do tak nebezpečného stupně nejjemnější vlákna mého mozku, jako systém, jehož základem je zesilovací vysílač. Vložil jsem celou sílu a intenzitu svého mládí do objevování rotačního magnetického pole, ale tato raná práce měla odlišný charakter. Ačkoli byla extrémně namáhavá, nevyžadovala natolik pronikavou a vyčerpávající schopnost úsudku, jako řešení mnoha problémů bezdrátového přenosu.

Navzdory mé výjimečné fyzické odolnosti v té době, přetěžované nervy nakonec vypověděly poslušnost a já utrpěl úplné zhroucení právě v době, kdy dokončení dlouhého a obtížného úkolu bylo již téměř v dohledu. Nepochybně bych později zaplatil větší daň a velmi pravděpodobně by moje kariéra předčasně skončila, nebýt toho, že mě prozřetelnost vybavila terapeutickým přístrojem, který zlepšuje mé zdraví s přibývajícími lety a spolehlivě přichází do hry, když mé síly jsou u konce. Dokud jej mohu používat, jsem v bezpečí před nebezpečím z přepracování, což hrozí ostatním vynálezcům, a nepotřebuji dovolenou, která je nezbytná pro ostatní lidi. Když jsem vyčerpán, jednoduše to udělám jako negr, který "přirozeně usne, zatímco bílí lidé žijí v úzkosti."

Mám-li se odvážit vyslovit teorii mimo svoji sféru, tělo pravděpodobně pozvolna akumuluje určité množství nějaké toxické látky a já upadnu do téměř letargického stavu, který trvá zhruba půl hodiny. Po probuzení mám pocit, jako by se události, které proběhly bezprostředně předtím, udály velice dávno, a když se pokusím pokračovat v přerušeném proudu myšlenek, cítím skutečnou nevolnost. Nedobrovolně je pak obrátím jiným směrem a jsem překvapen svěžestí mé mysli a lehkostí, s jakou překonávám překážky, které mě předtím mátly. Po týdnech nebo měsících se má vášeň pro dočasně opuštěný vynález vrací a já definitivně naleznu odpovědi na všechny trýznivé otázky a bez velkého úsilí. V této souvislosti budu vyprávět o jedné neobyčejné zkušenosti, která by mohla zajímat studenty psychologie.

S mým uzemněným vysílačem se mi podařilo vyvolat pozoruhodný jev a já se snažil zjistit jeho skutečný význam pro proudy, šířící se skrze zem. Zdál se to být beznadějný podnik a více než rok jsem bez oddechu pracoval, ale marně. Toto důkladné studium mě tak úplně pohltilo, že jsem zapomínal na vše ostatní, dokonce i na své podkopané zdraví. Nakonec, když jsem byl ve stádiu zhroucení, příroda mě obdařila letargickým spánkem. Když jsem znovu nabyl smyslů, uvědomil jsem si se zděšením, že si nedokážu vybavit scény z mého života, kromě dětství. V mysli se vynořovaly jen  vzpomínky z velmi raného dětství. Je zvláštní, že se před mým duševním zrakem vynořovaly s překvapující zřetelností a plastičností. Noc za nocí, když jsem odpočíval, se mi odkrývalo stále více z mého předešlého života. Obraz mé matky byl vždy hlavní postavou v tomto divadle, které se přede mnou zvolna rozvíjelo, a já cítil stravující touhu znovu ji vidět. Tento pocit vzrostl natolik, že jsem se rozhodl všechno odložit a uspokojit svou touhu, ale zjistil jsem, že je velmi těžké zanechat vší práce v laboratoři a uběhlo několik měsíců, během nichž jsem si dokázal vybavit všechny dojmy ze svého minulého života, do jara 1892. V následujícím obraze, který se vynořil ze zapomnění, jsem se viděl v Hotelu de la Paix, jak se právě probouzím z jednoho z kouzelných snů, které byly způsobeny trvalou námahou mozku. Představte si bolest a úzkost, které jsem cítil, když mi hlavou problesklo, že mi byl doručen telegram, který obsahoval smutnou zprávu, že má matka umírá. Vzpomněl jsem si, jak jsem podnikl dlouhou cestu domů bez jediné hodiny odpočinku a jak odešla po týdnech agónie.

Zvláště bylo pozoruhodné, že během celého tohoto období s částečně vymazanou paměti jsem byl plně činný ve všem, co se týkalo výzkumu. Mohl jsem si vybavit nejmenší detaily a nejbezvýznamnější pozorování z mých experimentů a dokonce recitovat stránky textu a složité matematické vzorce.

Pevně věřím v zákon kompenzace. Skutečné odměny jsou vždy úměrné vynaložené práci a přineseným obětem. To je jedním z důvodů, proč si myslím, že je jisté, že ze všech mých vynálezů se jako nejdůležitější pro další generace ukáže být zesilovací vysílač. K této předpovědi mě nevede pouze komerční a průmyslová revoluce, kterou jistě s sebou přinese, ale humánní důsledky mnoha vymožeností, jež umožní. Brát v úvahu pouze užitečnost znamená málo v porovnání s vyšším dobrodiním pro civilizaci. Stojíme před zlověstnými problémy, jež nemohou být vyřešeny pouze zajištěním naší hmotné existence, jakkoli by byla hojná. Naopak, pokrok v tomto směru je plný rizik a nebezpečí, jež nás neohrožují o nic méně než nouze a strádání. 
Kdybychom byli s to uvolňovat energii atomů nebo někde na zemi objevili nějaký jiný způsob neomezeného získávání levné energie, tento výsledek, místo aby se stal požehnáním, by lidstvu mohl přinést katastrofu, díky vzrůstajícím rozbrojům a anarchii, jež by vyústila v zavedení nenáviděného totalitního režimu. Největší dobro přijde od technických zdokonalení, jež budou mít sklon k unifikaci a harmonii, a můj světový systém je právě takový. Těmito prostředky bude moci být lidský hlas a obraz kdekoli reprodukován a poháněny továrny, stojící tisíce mil od vodopádů dodávajících energii. Vzdušné stroje budou moci létat kolem zeměkoule bez zastávky a sluneční energie bude řízena tak, aby vytvářela jezera a řeky pro účely získávání energie a přeměnu vyprahlých pouští na úrodnou zem. Její zavedení pro telegrafické, telefonické a podobné účely automaticky odstraní statické a jiné interference, které v současné době značně omezují aplikace bezdrátového přenosu. Toto je aktuální námět, o němž několik slov nemůže být na škodu.

Během uplynulého desetiletí řada lidí arogantně tvrdila, že uspěli při odstraňování této závady. Pečlivě jsem prozkoumal všechna popsaná zařízení, a většinu z nich jsem otestoval dříve než byly zveřejněny, ale zjištění byla vesměs negativní. Nedávné oficiální prohlášení amerického námořnictva může možná ošálit nějakého redaktora od novin, který neodhadne jejich skutečnou hodnotu. Zpravidla jsou tyto pokusy založeny na natolik mylných teoriích, že kdykoli si jich všimnu, nemohu se ubránit pocitu marnosti. Docela nedávno byl ohlášen nový objev, který byl s ohlušující slávou vytrubován do světa, ale opět se ukázalo, že je to pouze další mýdlová bublina. To mi připomíná vzrušující příhodu, k níž došlo před rokem, když jsem prováděl své pokusy se střídavými proudy o vysokých frekvencích.

Steve Brodie právě skočil z Brooklynského mostu. Tento výkon byl pak vulgarizován napodobovateli, ale první zpráva vzrušila New York. Na mě tato zpráva silně zapůsobila a často jsem hovořil o smělém rekordmanovi. Jedno horké odpoledne jsem cítil potřebu osvěžit se a vstoupil do jedné z třiceti tisíc oblíbených institucí v tomto městě, kde podávali lahodný dvanáctiprocentní nápoj, nyní dostupný pouze v chudých a zdevastovaných zemích Evropy. Hostů tam bylo hodně, ale ne příliš vybraných, a hovořilo se o tématu, jež mě přimělo pronést nedbalou poznámku, "To jsem si říkal, když jsem skočil z toho mostu." Jakmile jsem pronesl tato slova, cítil jsem se jako společník Timothenských z Schillerovy básně. Za okamžik nastala vřava a tucet hlasů křičelo, "To je Brodie!" Hodil jsem čtvrťák na pult a spěchal ke dveřím, ale dav mi byl v patách s jekotem, "Stůj, Steve!", a snažil se mě zadržet, zatímco já se mu snažil uniknout. Oháněl jsem se kolem sebe lokty a naštěst se mi podařilo uniknout požrním východem a dostat se do laboratoře, kde jsem odhodil kabát, předstíral, že jsem tvrdě pracující kovář a rozdělával výheň. Ale tato opatření se ukázala jako zbytečná, neboť jsem svým pronásledovatelům unikl. Potom, po mnoho let v noci, kdy je představivost puštěna z otěží, jsem si představoval, když jsem sebou hodil na postel, jaký by byl můj osud, kdyby mě dav byl dohonil a zjistil, že nejsem Steve Brodie!

Inženýr, který nedávno přenesl zprávu před technickým orgánem o novém prostředku proti statickému rušení, založeném na "dosud neznámém přírodním zákonu", se zdá být stejně unáhlený jako dříve já, když tvrdil, že tyto poruchy se šíří příčně, zatímco vlny z vysílače se šíří podélně. To by znamenalo, že kondenzátor, kterým je i zeměkoule se svým plynným obalem, by mohl být nabíjen a vybíjen způsobem, který je zcela v rozporu s teorií obsaženou v každé základní učebnici fyziky. Takový předpoklad by byl považován za chybný dokonce i za časů Franklina, tehdy byla dobře známa totožnost mezi atmosférickou elektřinou a tou, která se vyrábí pomocí strojů, jež byly tehdy již dostupné. Je zřejmé, že se přírodní i umělé poruchy šíří zemí i vzduchem naprosto stejným způsobem a obě způsobují elektromotorické síly v horizontálním i vertikálním směru. Z toho vyplývá, že interference nemohou být odstraněny navrhovanými metodami. Pravda je tato: Ve vzduchu se potenciál zvyšuje v míře okolo padesáti voltů na stopu ve vertikálním směru, vzhledem k tomu může být rozdíl potenciálu až dvacet, nebo dokonce čtyřicet tisíc voltů mezi horním a dolním koncem antény. Masy nabité atmosféry jsou neustále v pohybu a předávají elektřinu vodičům ne spojitě, ale spíš přerušovaně, což v citlivém telefonním přijímači způsobuje monotónní šum. Čím vyšší je terminál a čím větší prostor obklopuje dráty, tím je tento efekt zřetelnější, ale musí být chápáno, že je pouze lokální a má málo co dělat se skutečnými potížemi.

V roce 1900, když jsem zdokonaloval svůj bezdrátový systém, měl jeden typ přístroje čtyři antény. Tyto byly pečlivě kalibrovány na stejnou frekvenci a paralelně spojeny s objektem pro příjem z kteréhokoli směru. Když jsem chtěl zjistit původ přenášeného impulsu, byl každý diagonálně umístěný pár zapojen do série s primární cívkou, napájející obvod detektoru. V prvním případ byl zvuk v telefonu hlasitý; v druhém případě ustal, jak jsem očekával - tyto dvě antény se vzájemně neutralizovaly, ale v obou případech se manifestovala statická elektřina a já musel vymyslet zvláštní preventivní opatření, založené na odlišných principech. Využitím přijímačů, připojených ve dvou bodech na zem, jak jsem navrhoval před mnoha lety, tyto potíže s nabitým vzduchem, jež jsou velmi vážné u nyní stavěných konstrukcí, ustaly a kromě toho se náchylnost k interferencím všeho druhu snížila zhruba na polovinu z důvodu směrového charakteru obvodu. Toto bylo zcela evidentní, ale mnohým jednoduchým "bezdrátovým" lidem, jejichž zkušenost se omezovala na přístroje, jež mohou být zdokonalovány sekerou, to připadalo jako zjevení. Kdyby bylo tak snadné zbavit se statických poruch pomocí takových šaškáren, bylo by možné se jich zbavit přijímáním bez antény. Podle tohoto názoru by drát zapíchnutý do země měl být absolutně imunní, ve skutečnosti je však na vnější impulsy citlivější, než drát umístěný vertikálně ve vzduchu. Po pravdě řečeno, bylo dosaženo mírného pokroku, ale ne následkem užití určité metody nebo přístroje. Byl dosažen jednoduše použitím ohromných konstrukcí, které jsou dost špatné pro vysílání, ale naprosto nevhodné pro příjem, a zavedením vhodnějších přijímačů. Jak jsem již řekl předtím, abychom se zbavili těchto potíží, musí být provedena radikální změna v systému a čím dřív se to udělá, tím lépe.

Bylo by skutečně katastrofální, kdyby v současné době, kdy technika je v počátcích a převážná většina lidí, dokonce ani odborníky nevyjímaje, nemá ani ponětí o jeho nekonečných možnostech, byl přijat zákon zajišťující monopol vládě. Toto před několika týdny navrhl ministr Daniels a není pochyb o tom, že významní úředníci se s jeho žádostí obrátí na Senát a Dům reprezentantů s upřímným přesvědčením. Ale celosvětové důkazy neomylně ukazují, že nejlepší výsledky jsou vždy dosaženy ve zdravé komerční soutěži. Existují však výjimečné důvody, proč by bezdrátovému přenosu měla být dána vrcholná svoboda rozvoje. V první řadě nabízí vyhlídky nezměřitelně větší a životně důležitější pro zlepšení lidského života než kterýkoli jiný vynález nebo objev v historii člověka. Dále musí být pochopeno, že tato úžasná technika byla zcela vytvořena zde a může být nazývána "americkou" větším právem než telefon, žárovka nebo letadlo.

Agenti podnikatelského tisku a burzovní makléři byli natolik úspěšní v šíření dezinformací, že dokonce tak vynikající periodikum, jako je Scientific American, poskytuje hlavní kredit cizí zemi. Ovšem, Němci nám dali Hertzovy vlny a ruští, angličtí, francouzští a italští odborníci je rychle využili pro komunikační účely. Byla to zřejmá aplikace nového činitele, uskutečněná pomocí staré klasické a nevylepšené indukční cívky, stěží cokoli víc než další druh heliografie. Rádius přenosu byl velice omezený, výsledky byly velice slabé a Hertzovy oscilace, jako prostředek předávání zpráv, mohly být s výhodou nahrazeny zvukovými vlnami, které jsem obhajoval v roce 1891. Navíc, všechny tyto pokusy byly učiněny tři roky po objevení základních principů bezdrátového systému, který je dnes obecně používán, a jehož účinné nástroje byly jasně popsány a vyvinuty v Americe.

Po těchto hertzovských zařízeních a metodách nezůstávají dnes žádné stopy. Postupovali jsme naprosto opačným směrem a to, co bylo vytvořeno, je produktem mozků a úsilí občanů této země. Životně důležité patenty vypršely a příležitost je otevřena pro všechny. Hlavní argument ministra je založen na interferenci. Podle jeho tvrzení, jež přinesl 29. července New York Herald, signály z výkonného vysílače mohou být zachyceny v každé vesnici na světě. Z hlediska tohoto faktu, který byl demonstrován při mých experimentech v roce 1900, by restrikce ve Spojených státech byly málo účinné.

Při této příležitosti bych se rád zmínil, že mne nedávno navštívil podivně vyhlížející pán který mě žádal o pomoc při stavbě světového vysílače v jedné vzdálené zemi. "Nemáme peníze," řekl, "ale máme spousty zlata a dáme vám ho štědře." Řekl jsem mu, že nejdříve bych rád věděl, co bude s mými vynálezy v Americe a tím náš rozhovor skončil. Ale jsem přesvědčen, že v zákulisí pracují jisté temné síly, a postupem času bude udržování komunikace stále obtížnější. Jediným lékem je systém odolný proti přerušení. Byl dokončen, existuje a všechno, co je třeba, je uvést ho do provozu.

V myslích lidí je dosud živá vzpomínka na hroznou válku a možná největší důležitost bude mít zesilovací vysílač jako stroj pro útok a obranu, zvláště ve spojení s TELEAUTOMATIKOU. Tento vynález je logickým výsledkem pozorování, jež začala v mých chlapeckých letech a pokračovala po celý můj život. Když byly publikovány první výsledky, Electrical Review v úvodníku tvrdil, že se stane jedním z "nejmocnějších faktorů v pokroku civilizace a lidstva." Již není daleko doba, kdy tato předpověď bude vyplněna. V letech 1898 a 1900 jsem tento vynález nabídl vládě a mohl by být přijat, kdybych byl jedním z těch, kteří se stali součástí Alexandrova stáda, když usilovali o jeho přízeň!

Tehdy jsem si skutečně myslel, že by mohl skoncovat s válkami z důvodu jeho neomezené ničivé síly a vyloučení lidského prvku z boje. Přestože jsem neztratil důvěru v jeho možnosti, mé názory se od té doby změnily. Válce se nebudeme moci vyhnout, dokud budou existovat fyzické příčiny pro její recidivu a těchto příčin, podle poslední analýzy, je na planetě, na níž žijeme, stále velmi mnoho. Jedině pomyslné odstranění vzdáleností v každém ohledu, jako je šíření informací, přeprava cestujících a zboží a přenos energie přinese s sebou jednoho dne podmínky, které zajistí trvale přátelské vztahy. Co nyní chceme, je bližší kontakt a lepší pochopení mezi jednotlivci a komunitami na celé zemi a eliminace fanatické oddanosti vynášeným ideálům národního egoismu a pýchy, která je vždy náchylná uvrhnout svět do pravěkého barbarství a svárů. Žádná liga nebo parlamentní zákon nemůže zabránit takové pohromě. To jsou pouze nová zařízení pro vydání slabých na milost silným.

V tomto smyslu jsem se vyjádřil před čtrnácti lety, když byl navrhován spolek několika vedoucích vlád, určitý druh Svaté aliance. Obhajoval jej Andrew Carnegie, který může být považován za otce této myšlenky, neboť jí dal více publicity a hybné síly než kdokoli jiný, dříve než se o to začal zasazovat prezident. Ačkoli nelze popřít, že takové vyhlídky mohou mít materiální výhody, pro některé méně šťastné jedince nemůže splnit hlavní požadované cíle. Mír může přijít jedině jako přirozený důsledek všeobecné osvěty a pochopením ras a my jsme dosud daleko od tohoto blaženého stavu, protože skutečně velmi málo lidí si připouští skutečnost - že Bůh stvořil člověka k Svému obrazu - v níž si jsou všichni lidé na Zemi rovni. Ve skutečnosti existuje jediná rasa s mnoha barvami. Kristus je jenom jedna osoba, přesto je tu pro všechny lidi, tak proč se někteří lidé považují za lepší než ostatní?

Jak pozoruji dnešní svět, ve světle gigantického zápasu, jehož jsme svědky, jsem naplněn přesvědčením, že nejlépe by posloužilo zájmům humanity, kdyby Spojené státy zůstaly věrny svým tradicím, víře v Boha, v něhož předstírají věřit, a držely se stranou "pochybných aliancí". Svou geografickou polohou, vzdáleni od hrozeb blížících se konfliktů, bez pobídek k teritoriální expanzi, s nevyčerpatelnými zdroji a s obrovskou populací, důkladně prostoupenou duchem svobody a spravedlnosti, má tato země privilegované postavení. Je tudíž schopna vynaložit, a to nezávisle, kolosální sílu a morální vliv pro blaho všech, moudřeji a efektivněji než jako člen nějaké ligy.

Rozhovořil jsem se o okolnostech mého raného života a povídal jsem o utrpení, které mě dohnalo k nepolevujícím cvičením v obrazotvornosti a sebepozorování. Tato duševní činnost, zprvu nedobrovolná pod tlakem choroby a strádání, se postupně stala mojí druhou přirozeností a nakonec mě přivedla k poznání, že mé tělo pracuje podobně jako automat a mé činnosti a myšlení jsou reakcemi na síly prostředí. Naše těla mají tak komplexní strukturu, pohyby, které konáme jsou tak četné a komplikované a vjemy našich smyslových orgánů jsou do takové míry jemné a neuchopitelné, že pro průměrného člověka je těžké tento fakt pochopit. Přesto není nic přesvědčivější pro zkušeného výzkumníka než mechanistická teorie života, kterou do určité míry chápal a předkládal před třemi sty lety Descartes. V jeho době bylo mnoho důležitých funkcí našeho organismu neznámých, zvláště s ohledem na povahu světla a konstrukci a činnost oka, takže filozofové byli nuceni tápat ve tmě.

V posledních letech pokrok vědeckého výzkumu na tomto poli byl takové povahy, že nenechal žádný prostor pro pochyby ohledně tohoto pohledu a na toto téma bylo publikováno mnoho prací. Jedním z nejzdatnějších a nejvýmluvnějších zastánců této teorie je možná Felix le Dantec, bývalý asistent Pasteura. Profesor Jacques Loeb prováděl pozoruhodné experimenty v heliotropismu, jasně stanovil řídicí moc světla na nižší formy organismů a jeho nejnovější kniha "Forced Movements" je objevná. Ale zatímco muži vědy přijímají tuto teorii jako mnohé další, pro mě je to pravda, kterou každou chvíli demonstruji každým činem a hnutím mysli. Vědomí, že každý vnější dojem mě podněcuje k nějaké činnosti - fyzické nebo duševní - je v mé mysli stále přítomno. Pouze v řídkých případech, kdy jsem ve stavu výjimečné koncentrace, mám potíže s určením původu impulzu. Naprostá většina lidských bytostí si není nikdy vědoma, co se kolem nich děje a miliony z nich padnou za oběti chorobám a předčasně zemřou právě z tohoto důvodu. Nejběžnější každodenní události jim připadají záhadné a nevysvětlitelné. Jeden může cítit náhlou vlnu smutku a lámat si hlavu s vysvětlením, přitom si nevšimne, že to způsobil mrak, který přeťal sluneční paprsky. Může se mu vybavit obraz drahého přítele za okolností, které se mu zdají být podivné, kdy jej krátce předtím potkal na ulici nebo někde vidl na fotografii. Když ztratí knoflíček k límci pobíhá hodinu a kleje a není schopen si vybavit svou předchozí činnost a přímo jej lokalizovat. Nedostatečná schopnost pozorovat pouze formou nevědomosti a je zodpovědná za mnoho chorobných představ a převážnou většinu pošetilých myšlenek. Existuje vc než jeden z deseti lidí, kteří nevěří na telepatii a další psychické manifestace, spiritismus a komunikaci s mrtvými a kteří by odmítli poslouchat vědomé nebo nevědomé podvodníky?

Abych ilustroval, jak hluboce je zakořeněna tato tendence dokonce mezi vzdělanou částí americké populace, mohu se zmínit o jedné komické příhodě. Krátce před válkou, kdy exhibice mých turbin v tomto městě vyvolala mnoho komentářů v technických časopisech, jsem předvídal, že mezi výrobci bude o tento vynález tahanice a já měl připravenu speciální konstrukci pro toho muže z Detroitu, který měl záhadnou schopnost vydělávat milióny. Měl jsem takovou sebedůvěru, že jsem to oznámil jako hotovou věc své sekretářce a asistentům. A jednoho krásného rána mě přišel navštívit sbor inženýrů z Ford Motor Company s žádostí o projednání jednoho důležitého projektu se mnou. "Neříkal jsem vám to?" poznamenal jsem triumfálně k svým zaměstnancům a jeden z nich řekl, "Jste úžasný pane Teslo. Všechno probíhá tak, jak jste předpovídal."

Jakmile tito praktičtí muži usedli, začal jsem samozřejmě vychvalovat báječné vlastnosti mé turbiny, když mě jejich mluvčí přerušil a řekl, "Víme o ní všechno, ale jsme tady v jiné záležitosti. Založili jsme psychologickou společnost pro výzkum psychických fenoménů a chtěli bychom, abyste se tohoto podniku zúčastnil." Tito inženýři jistě netušili, jak málo scházelo, abych je vyhodil ze své kanceláře.

Vždy mi největší mužové té doby, vůdčí osobnosti vědy, jejichž jména jsou nesmrtelná, říkali, že jsem nadán neobyčejnou myslí, a já věnoval všechno své úsilí řešení velkých problémů bez ohledu na oběti. Mnoho let jsem se snažil vyřešit záhadu smrti a dychtivě jsem sledoval každou známku spiritualismu. Ale jen jednou v životě jsem zažil zkušenost, která mi tehdy připadala jako nadpřirozená. Bylo to v době smrti mé matky.

Byl jsem tehdy úplně vyčerpaný bolestí a dlouhým bděním. Matka byla jedné noci přenesena do budovy asi dva bloky od našeho domu. Jak jsem tam ležel plný beznaděje, říkal jsem si, že kdyby matka zemřela, zatímco bych byl pryč od jejího lůžka, určitě by mi dala znamení. O dva nebo tři měsíce dřív jsem byl v Londýně, ve společnosti mého pozdějšího přítele Sira Williama Crookese, kde jsme diskutovali o spiritismu a já byl těmito myšlenkami úplně pohlcen. Vůbec jsem nevěnoval pozornost ostatním mužům, ale byl jsem přístupný jeho argumentům, protože to byly myšlenky z jeho epochální práce o vyzařující hmotě, kterou jsem četl jako student a která způsobila, že jsem se dal na elektrotechnickou životní dráhu. Uvažoval jsem, že podmínky pro pohled na druhou stranu byly příznivé, protože má matka byla geniální žena a zvláště vynikala silami intuice. Každou noc byla každá nitka mého mozku napnuta očekáváním, ale až do časného rána se nic nestalo. Když jsem usínal nebo možná upadal do bezvědomí, uviděl jsem obláček, který nesl andělskou bytost neobyčejné krásy, která se na mě upřeně a s láskou dívala a postupně nabývala rysy mé matky. Zjev pomalu proplul pokojem a zmizel. Hned nato jsem byl probuzen nepopsatelně krásnou písní zpívanou mnoha hlasy. V ten okamžik jsem si byl naprosto jist, že má matka právě zemřela. A byla to pravda. Nemohl jsem unést tu obrovskou váhu bolestné pravdy, kterou jsem přijal předem, a napsal jsem Siru Williamu Crookesovi ještě v zajetí těchto dojmů a v ubohém tělesném stavu. Když jsem se zotavil, hledal jsem dlouho vnější příčinu této podivné manifestace a ke své velké úlevě jsem po mnoha měsících neplodného úsilí dosáhl úspěchu.

Viděl jsem obraz slavného umělce představující alegoricky jedno z ročních období ve formě oblaku se skupinou andělů, kteří se zdáli plout vzduchem, což mě silně zasáhlo. Byl naprosto stejný jako ten, který se objevil v mém snu, s výjimkou obrazu mé matky. Hudba vycházela z chóru v nedalekém kostele při ranní velikonoční mši, což uspokojivě vysvětluje vše ve shodě s vědeckými fakty. To se stalo již velmi dávno a od té doby jsem neměl nejmenší důvod měnit náhled na spirituální fenomén, pro který neexistují základy. Víra v něj je přirozený výsledek intelektuálního vývoje. Náboženská dogmata nejsou již přijímána v jejich ortodoxním významu, ale každý jedinec inklinuje k víře v určitý druh vyšší moci.

Každý z nás musí mít nějaký ideál, aby ovlivňoval naše jednání a zajistil nám spokojenost, ale není podstatné zdali je to víra, umění, věda nebo cokoli jiného, pokud to plní funkci od hmoty uvolňující povznášející síly. Pro mírovou existenci lidstva jako celku by měla převládnout jedna společná koncepce. Zatímco jsem neměl úspěch při získávání důkazů, které by podporovaly tvrzení psychologů a spiritualistů, podařilo se mi ke své plné spokojenosti dokázat automatismus života nejen prostřednictvím neustálého pozorování jednotlivých činností, ale dokonce přesvědčivěji pomocí určitých generalizací. Tento objev považuji za nejvýznamnější moment pro lidskou společnost.

První tušení této úžasné pravdy jsem měl ještě jako velmi mladý muž, ale po mnoho let jsem to jednoduše považoval za náhodu. Zejména kdykoli jsem byl určitým způsobem zraněn, buď já nebo osoba, k níž jsem byl připoután nebo které jsem byl oddán, druhými lidmi způsobem, který bychom mohli nazvat jako nefér, pociťoval jsem zvláštní nedefinovatelnou bolest, již jsem - z nedostatku lepšího termínu - označil jako "kosmickou". Krátce nato pak ty, kdo ji způsobili, pravidelně postihlo nějaké neštěstí. Po mnoha takových případech jsem se s tímto poznáním svěřil několika přátelům, kteří měli příležitost se přesvědčit o platnosti teorie, kterou jsem postupně formuloval, a jíž bychom mohli vyjádřit těmito slovy: 

Naše těla mají podobnou stavbu a jsou vystavena stejným vnějším silám. To má za následek podobnost reakcí a shodu obecných aktivit, na nichž spočívají  veškerá společenská a další pravidla a zákony. Jsme automaty zcela řízenými těmito silami, jsme zmítáni sem a tam jako korek na vodní hladině, ale tyto vnější impulsy považujeme za svobodnou vůli. Pohyby a další činnosti, které vykonáváme, jsou vždy určeny k zachování života a ačkoli jsme zdánlivě navzájem nezávislí, jsme spojeni neviditelnými vazbami. Dokud je organismus v bezvadném stavu, reaguje přesně na podněty, ale v momentě, kdy u jednotlivce dojde k nějaké poruše, jeho sebezáchovné síly se naruší. (Naše těla jsou opravdu podobna automatům, které reagují na různé podněty, avšak duch, který sídlí v každém z nás a který oživuje i toto tělo je schopen řídit náš osud svou touhou buď k dobrému a ke Světlu, nebo ulpěním na hmotě či ke zlému. Neboť na každý podnět můžeme reagovat různě, tzn. že se můžeme rozhodnout a tak nastavujeme v tom velikém celku života naše osudové dráhy tímto nebo oním směrem. Můžeme býti řiditeli našich osudů, pokud budeme znát dostatečně zákony Stvoření viz. připravovaná přednáška na téma "Zákonitosti, které hýbou naším osudem"....Za Vodu Světla J.M.)

Každý samozřejmě chápe, že pokud člověk ohluchne, oslabí se mu zrak nebo si poškodí údy, jeho šance na pokračující existenci se zmenší. Ale rovněž je pravda, a možná ještě ve větší míře, že jisté defekty mozku, které řídí tyto automatické, víceméně životně důležité kvality, způsobují, že se jednotlivec řítí do záhuby. Citlivá a pozorná bytost, se všemi vysoce vyvinutými a neporušenými mechanismy, je obdařena dokonalými mechanickými smysly, které jí umožňují vyhnout se nebezpečím, která jsou příliš zákeřná než aby mohla být vnímána přímo. Když se dostane do kontaktu s ostatními, jejichž řídicí orgány jsou značně poškozené, tato bytost to pozná a cítí "kosmickou" bolest.

Tato pravda se potvrdila ve stovkách případů a uvítal bych, kdyby ostatní studenti přírodovědy tomuto problému věnovali pozornost. Věřím, že spojeným systematickým úsilím bude dosaženo nevyčíslitelné hodnoty pro svět. Myšlenka konstrukce automatu potvrdí teorii, kterou jsem vymyslel již dávno ve svém mládí, ale jíž jsem se nevěnoval před rokem 1895, kdy jsem začal své výzkumy bezdrátového přenosu. Během následujících dvou nebo tří let jsem zkonstruoval několik automatických mechanismů ovládaných na dálku a předvedl je návštěvníkům mé laboratoře.

V roce 1896 jsem však zkonstruoval kompletní stroj schopný vykonávat množství operací, ale dokončení této práce se protáhlo do konce roku 1897. Tento stroj byl vyobrazen a popsán v Century Magazine (červen 1900) a dalších periodikách té doby. Když byl v roce 1898 poprvé předveden veřejnosti, způsobil senzaci jako žádný z mých vynálezů předtím. V listopadu 1898 mi byl udělen patent na nebývalou techniku, ale až potom, co do New Yorku přijel hlavní examinátor a viděl ji v činnosti a prohlásil, že je to neuvěřitelné. Vzpomínám si, že jsem později volal jednomu úředníkovi ve Washingtonu a nabízel tento vynález vládě. Když jsem mu později vyprávěl, jak jsem pochodil, dal se do smíchu. Nikdo netušil, že pro zdokonalení tohoto přístroje jsou nejlepší předpoklady. Je nešťastné, že v tomto patentu, který následoval po radě mých právních zástupců, jsem uvedl, že řízení je prováděno prostřednictvím jednoho obvodu a dobře známé formy detektoru. Z tohoto důvodu mi dosud nebyla udělena patentová ochrana na metodu a přístroj. Mé lodě byly ve skutečnosti řízeny společnou činností několika obvodů a jakákoli interference byla vyloučena.

Prostě řečeno, vytvořil jsem přijímací obvody ve formě smyček, včetně kondenzátorů, protože vybíjení mého vysokonapěťového vysílače ionizovala vzduch v laboratoři, aby i malá anténa mohla přitahovat elektřinu z okolní atmosféry.

Abych to nějak přiblížil: objevil jsem například, že baňka o průměru dvanáct palců, z níž byl silně vyčerpán vzduch, opatřená jedním terminálem, k němuž byl připojen krátký drát, vydala tisíc záblesků - než byl všechen nabitý vzduch v laboratoři neutralizován. Smyčka tvořící přijímač nebyla na takovéto poruchy citlivá a je zvláštní, že nyní, po tolika letech, se stává populární. Ve skutečnosti odebírá mnohem méně energie než antény nebo dlouhý uzemněný drát, ale rovněž odstraňuje řadu nedostatků současných bezdrátových přístrojů.

Při demonstraci před obecenstvem jsem návštěvníky vyzval, aby pokládali otázky jakéhokoli obsahu a automat jim odpovídal znameními. To bylo v té době považováno za magii, ale bylo to velice prosté, protože jsem to byl já, kdo jim prostřednictvím přístroje dával odpovědi.

Ve stejné době byla postavena další větší teleautomatická loď, jejíž fotografie se objevila v říjnovém čísle 1919 časopisu Electrical Experimenter. Byla řízena smyčkami, které měly několik závitů umístěných v trupu, což ji činilo zcela vodotěsnou a schopnou ponoru pod hladinu. Přístroj se podobal tomu, jenž byl použit v prvním případě s výjimkou několika nových prvků, například jsem použil žárovky, které poskytovaly viditelný důkaz řádné funkce stroje. Tyto automaty, řízené na vzdálenost viditelnosti operátorem, však byly prvními, poněkud hrubými kroky ve vývoji techniky teleautomatů, kterou jsem vytvořil.

Dalším logickým vylepšením byla aplikace automatických mechanismů za hranici viditelnosti a na velké vzdálenosti od řídicího centra a od té doby jsem obhajoval jejich nasazení jako válečnické nástroje místo střelných zbraní. Jejich důležitost se nyní zdá být rozpoznána, pokud mohu soudit z příležitostných zmínek v tisku o vymoženostech, které jsou prý neobyčejné, ale neobsahují nic nového. Nedokonalým způsobem lze vypustit letadlo řizené existujícími bezdrátovými zařízeními, nechat jej sledovat určitý přibližný kurz a vykonat nějakou operaci na vzdálenost mnoha set mil. Stroj tohoto druhu může být rovněž řízen několika způsoby mechanicky a nepochybuji o tom, že by mohl prokázat jistou užitečnost ve válce. Ale podle mých nejlepších vědomostí dnes neexistují přístroje, s nimiž by mohlo být dosaženo přesného zásahu cíle. Věnoval jsem roky studiu tohoto problému a vyvinul jsem způsoby, jak tyto a ještě větší zázraky snadno realizovat.

Jak jsem uvedl ji díve, coby univerzitní student jsem vymyslel létající stroj zcela nepodobný těm dnešním. Jejich podstatným principem byl zvuk, ale nebyl realizovatelný, protože nebyl dostupný pohon o dostatečném výkonu. V posledních letech jsem tento problém uspokojivě vyřešil a nyní plánuji létající stroje bez podpůrných ploch, křídel, vrtulí a dalších vnějších zařízení, který by byl schopen vyvinout nesmírnou rychlost a je velmi pravděpodobné, že by se stal mocným argumentem pro mír blízké budoucnosti. Takový stroj, udržovaný ve vzduchu a poháněný výhradně reakčními silami, je vyobrazen na jedné z mých stránek s přednáškami a předpokládá se, že bude řízen buď mechanicky, nebo bezdrátovým přenosem energie. Po instalaci příslušného zařízení by bylo proveditelné vrhnout střelu do vzduchu a upustit ji téměř přesně na místě, kam má dopadnout, které může být tisíce mil daleko.

Ale tím to neskončí. Nakonec budou vyrobeny teleautomaty schopné jednat tak, jako kdyby měly vlastní inteligenci, a jejich příchod způsobí revoluci. Již v roce 1898 jsem navrhnul zástupcům jednoho velkého výrobního koncernu konstrukci a veřejné předvedení samohybného vozidla, které by samočinně provádělo mnoho různých operací včetně něčeho, co se blíží vlastní inteligenci. Ale můj návrh byl v té době pokládán za chimérický a nic z toho nebylo.

V současné době se mnoho nejschopnějších lidí pokouší navrhnout opatření, která by zabránila opakování strašného konfliktu, který skončil jen teoreticky a jehož trvání jsem předpověděl v článku otištěném 20. prosince 1914 v SUN. Navrhovaná Liga není lék, ale naopak, podle názoru řady kompetentních mužů, může přinést výsledky zcela opačné.

Obzvlášť politováníhodné je, že v rámci slov o míru byla použita politika trestání, protože za několik let budou národy moci bojovat bez armád, lodí nebo střelných zbraní, zbraněmi mnohem strašnějšími, jejichž ničivá síla je opravdu neomezená. Kterékoli město, jakkoli vzdálené od nepřítele, může být jimi zničeno a žádná moc na Zemi jim v tom nemůže zabránit. Jestliže chceme odvrátit hrozící katastrofu a stav věcí, který může zeměkouli změnit v peklo,měli bychom se přičinit o vývoj létajících strojů a bezdrátový přenos energie, bez zbytečného otálení a se všemi silami a zdroji národa.

Související odkazy:

Kapitola č.1

Kapitola č.2

Kapitola č.3 - Jak Tesla vynalezl rotační magnetické pole

Kapitola č.4 - Objev Teslovy cívky a transformátoru

Kapitola č.5 - Světový systém

Kapitola č.6

Poznámka vydavatele

Tento text přepsal John R.H. Penner z malé brožury, zakoupené v jednom antikvariátu za 2.50 dolaru. Jedinou identifikací knihy bylo jméno jejího původního majitele (Arthur Daine) a datum 29. dubna 1978.

Kniha se zdá být mnohem starší, byla vytvořena na psacím stroji, potom kopírována a svázána. Jediným dalším významným rysem brožury je, že obsahuje kopie fotografií Tesly a původně čítala 40 stran. Musím se omluvit za kvalitu snímaných fotografií, ale originály byly velmi slabé kvality, a toto je to nejlepší, co jsem mohl získat úpravami pomocí grafického programu (Photoshop).

Tato kniha nemá údaj o autorských právech, ani neudává způsob, jak kontaktovat vydavatele. Pokud je mi známo, tato autobiografie není nikde jinde k dispozici v tištěné podobě.

Abych učinil tento důležitý text dostupným širší veřejnosti, přepsal jsem celý text slovo od slova z původní brožury. Jediná slova, která se zde objevují a nejsou v původní brožuře, jsou Úvod a tato Poznámka vydavatele. Přesně jsem zachoval čísla stránek jako v originále.

Pokud někdo ví, jak dostihnout původního vydavatele, kontaktujte mě, prosím, na níže uvedené adrese, aby tomuto dílu mohl být dán patřičný kredit.

© 1995 John Roland Hans Penner

464 Scott Street

St. Catharines, Ontario

L2M 3W7, Canada

Telefon: 905.646.3551

E-mail: J.Penner@GEnie.GEIS.com 

Tento soubor může být volně šířen, pokud nebude žádným způsobem upravován. Nemůže být prodáván nebo vydáván za účelem zisku bez souhlasu vydavatele Kolmogorov-Smirnov Publishing nebo Johna R.H. Pennera. Pokud se neozve původní vydavatel, má na tuto práci copyright J.R.H. Penner 

28.srpna 1995

Český překlad, jehož původcem je pravděpodobně Ladislav Kopecký, jsem poněkud poupravil v místech, která nedávala smysl. Některá taková místa zůstala v původním stavu.

GeWo 30.12.2000

Pro rozšíření představ možností na zemi a pro uvědomění si schopností člověka - zpracovaly a upravily stránky "Voda Světla" 

(c)2007

Zpět