Ve věku deseti let jsem vstoupil
na reálné gymnázium, novou a velmi dobře vybavenou
instituci. Ve fyzikálním kabinetu byly různé modely
klasických vědeckých přístrojů, elektrických i
mechanických. Demonstrace a experimenty, čas od času
prováděné našimi učiteli, mne fascinovaly a nepochybně
byly mocným podnětem pro mé vynalézání. Také jsem
vášnivě miloval matematiku a často jsem sklízel
profesorovu pochvalu za rychlé výpočty "z hlavy". Bylo
to díky mé nabyté schopnosti vizualizace čísel a
provádění operací s nimi, nikoli obvyklým intuitivním
způsobem, ale jako ve skutečnosti. Do určitého stupně
složitosti bylo pro mě absolutně jedno, jestli jsem psal
číslice na tabuli, nebo si je vyvolával v mentálních
vizích. Ale kreslení "od ruky", jemuž bylo věnováno
mnoho hodin výuky, bylo pro mě obtíží, kterou jsem
nemohl snést. Bylo to pozoruhodné, protože většina členů
naší rodiny v tom vynikala. Možná byla tato averze
způsobena zálibou, kterou jsem našel v nerušeném
přemýšlení. Nebýt několika výjimečně hloupých chlapců,
kteří neuměli vůbec nic, byly by mé výsledky nejhorší.
Toto byl ovšem vážný handicap,
protože v existujícím vzdělávacím režimu bylo kreslení
povinné, a tento nedostatek hrozil zničit celou moji
životní dráhu a můj otec měl značné potíže dostat mě z
jedné třídy do další.
V druhém roce na této instituci mě
posedla myšlenka vyvolání trvalého pohybu neustálým
tlakem vzduchu. Příhoda s hasičskou stříkačkou, o niž
jsem již vyprávěl, rozohnila moji mladistvou
představivost a vštípila mi dojem o neomezených možností
vakua. Horečně jsem toužil využít tuto nevyčerpatelnou
energii, ale po dlouhou dobu jsem tápal ve tmě. Nakonec
však mé úsilí vykrystalizovalo ve vynález, který měl být
schopen dosáhnout toho oč se žádný jiný smrtelník
nepokusil. Představte si volně otočný válec, uložený ve
dvou ložiskách a částečně obklopený nádržkou, do níž
válec těsně zapadá. Otevřená strana nádržky je rozdělena
přepážkou (v podélné ose válce - p. p.), takže válcový
segment nádržku dělí na dvě části, navzájem vzduchotěsně
oddělené pohyblivým spojem. Z jedné části je vyčerpán
vzduch a je jednou pro vždy uzavřena, druhá část zůstane
otevřena; výsledkem bude věčný pohyb válce. Alespoň jsem
si to myslel.
Zkonstruoval jsem dřevěný model a
zalícoval vše s nekonečnou pečlivostí, a když jsem k
jedné straně připojil pumpu a skutečně pozoroval, že
válec měl tendenci rotovat, šílel jsem radostí. Jednou z
věcí, již jsem chtěl uskutečnit, bylo létání, ačkoli mě
stále ještě odrazovala vzpomínka na ošklivý pád, když
jsem s deštníkem skočil z vršku budovy. Každý den jsem
se v duchu přemisťoval vzduchem do vzdálených oblastí,
ale netušil jsem, jak to uskutečnit. Nyní jsem měl něco
konkrétního, létající stroj, který neměl nic víc než
rotující hřídel, mávající křídla - a vakuum coby zdroj
neomezené energie! Od té doby jsem dělal své
vzdušné výlety ve vozidle s takovým komfortem a luxusem,
jaký by se hodil ke králi Šalamounovi. Trvalo
roky než jsem pochopil, že atmosférický tlak působí
kolmo na povrch válce, a že mírná tendence k rotaci,
kterou jsem pozoroval, byla způsobena únikem vzduchu!
Ačkoli jsem si tuto skutečnost uvědomoval postupně,
způsobila mi bolestivý šok.
Sotva jsem dokončil školní
docházku na reálném gymnáziu, přemohla mě nebezpečná
choroba, nebo spíše tucty chorob a moje fyzická kondice
byla tak zoufalá, že mi lékaři nedávali žádnou naději. V
tomto období mi bylo dovoleno pravidelně číst a získávat
knihy z veřejné knihovny. Byla zanedbaná, a tak mi byla
svěřena klasifikace děl a příprava katalogů.
Jednoho dne se mi do rukou dostalo
několik svazků nové literatury, která se lišila od
všeho, co jsem kdy předtím četl. Tyto knihy mě tak
upoutaly, že jsem úplně zapomněl na svůj beznadějný
stav. Byly to ranější práce Marka Twaina a jim mohu
děkovat za zázračné uzdravení, jež následovalo. O dvacet
pět let později, když jsem se s panem Clementsem setkal
a spřátelili jsme se, vyprávěl jsem mu o tom a s
potěšením jsem pozoroval, jak se tento velký muž smál,
až se mu po tvářích koulely slzy.
Má studia pokračovala na vyšším
reálném gymnáziu v chorvatském Carlstadtu, kde bydlela
jedna z mých tet. Byla to distinguovaná dáma, žena
plukovníka, starého válečníka, jenž se zúčastnil mnoha
bitev. Nikdy nezapomenu na tři roky strávené v jejich
domě. Žádná pevnost v době války nebyla pod tužší
disciplínou. Krmili mě jako kanára. Všechno jídlo bylo
nejvyšší kvality a vždy výtečně připravené, ale porce
byly nepatrné. Plátky šunky krájené mou tetou byly tenké
jako list papíru. Když mi plukovník chtěl dát na talíř
něco většího, zadržela ho a rozčileně mu řekla: "Buď
opatrný! Niko je velmi vybíravý."
Měl jsem neukojitelnou chuť k jídlu a trpěl jsem jako
Tantalus.
Ale žil jsem v atmosféře
vytříbenosti a uměleckého vkusu, zcela neobvyklého v té
době a společenských poměrech. Země byla nížinatá a
bažinatá a malárie mě nevynechala, navzdory ohromnému
množství chininu, jež jsem konzumoval. Občas se zvedla
hladina řeky a vyhnala armádu krys do domů, kde sežraly
všechno, dokonce i svazky pálivé papriky.Tito škůdci
byli pro mě vítaným rozptýlením. Oslaboval jsem jejich
řady všemi prostředky, což mi ve společnosti vyneslo
nezáviděníhodnou přezdívku "krysař". Nakonec však jsem
gymnázium dokončil, moje nouze skončila a já obdržel
maturitní vysvědčení, což mě přivedlo na životní
křižovatku.
Během těchto let rodiče nikdy
nezakolísali v rozhodnutí, nechat mne vysvětit na
duchovního, ale pouhá myšlenka na to mě naplňovala
hrůzou. Stále víc jsem se zajímal o elektřinu, za
povzbuzujícího vlivu mého profesora fyziky, geniálního
muže, který nám často demonstroval fyzikální zákony
pomocí přístrojů, jež sám vynalezl. Mezi nimi si
pamatuji na přístroj ve tvaru volně otočné baňky
potažené staniolem, která se začala rychle otáčet, když
byla připojena ke stroji vyrábějícímu statickou
elektřinu. Nedokážu popsat, co a jak intenzivně jsem
cítil, když jsem byl svědkem demonstrací těchto
záhadných fenoménů. Každý dojem vyvolával v mé mysli
tisícero odezev.
Chtěl jsem vědět víc o této
podivuhodné síle; toužil jsem experimentovat a bádat a s
bolavým srdcem jsem rezignoval před nevyhnutelným. Právě
když jsem se chystal na dlouhou cestu domů, dostal jsem
dopis, v němž mne otec žádal, abych se zúčastnil honu.
Bylo to podivné přání, protože vždy horlil proti tomuto
sportu. Ale o několik dní později jsem se dozvěděl, že v
této oblasti řádí cholera, a tak jsem se navzdory přání
rodičů vrátil do Gospicu. Je neuvěřitelné, jak absolutně
nevědomí byli lidé, pokud jde o příčiny pohromy,
postihující zemi v intervalech patnácti až dvaceti let.
Domnívali se, že smrtelná choroba je přenášena vzduchem
a proto jej naplňovali štiplavým zápachem kouře. Mezitím
dál pili zamořenou vodu a umírali po tuctech. Já tuto
hroznou chorobu dostal hned první den po svém příjezdu a
ačkoli jsem přežil nejhorší krizi, byl jsem po devět
měsíců upoután na lůžko a stěží jsem byl schopen se
pohnout. Moje energie byla úplně vyčerpána a podruhé
jsem se ocitl na prahu smrti.
Při jedné krizi, o níž se
předpokládalo, že bude poslední, se do místnosti vřítil
otec. Dodnes vidím jeho bledou tvář, když se mě
uklidňujícím tónem pokoušel povzbudit. "Možná,"
řekl jsem, "by se mi ulevilo, kdybyste mě nechali
studovat inženýrstv.""Půjde na tu nejlepší
technickou instituci na světě," odpověděl
slavnostně, a já věděl, že to myslí vážně. Z mé mysli
spadlo těžké závaží, ale úleva by přišla příliš pozdě,
nebýt zázračného léku v podobě hořkého odvaru ze
zvláštního druhu fazole. Vracel jsem se do života jako
Lazar, k naprostému úžasu všech.
Otec trval na tom, abych strávil
rok ozdravným pobytem v přírodě, s čímž jsem po zdráhání
nakonec souhlasil. Většinu času jsem se potuloval po
horách s loveckou výstrojí a hromádkou knih. Ten kontakt
s přírodou mne učinil silnějším na těle i duchu.
Přemýšlel jsem, plánoval a zplodil mnoho myšlenek, ale
téměř zpravidla byly klamné. Vize byla dostatečně jasná,
ovšem znalosti principů velmi omezené.
V jednom svém vynálezu jsem
navrhnul dopravovat dopisy a balíčky přes moře
podmořským potrubím v kulových kontejnerech, dostatečně
pevných, aby odolávaly hydraulickému tlaku. Pumpovací
zařízení, jehož účelem bylo hnát vodu potrubím, bylo
přesně propočítáno a zkonstruováno a byly pečlivě
propracovány i všechny další podrobnosti. Pouze byl však
přehlédnut pouze jeden nepatrný detail. Předpokládal
jsem libovolnou rychlost vody a, co víc, chtěl jsem, aby
byla co nejvyšší, aby byla pošta doručována závratnou
rychlostí, což jsem měl podepřeno bezchybnými
kalkulacemi. Následné úvahy o odporu, kladenému toku
média ventily, mne přiměly se této myšlenky vzdát.
Dalším z projektů bylo vést kolem
rovníku kruh, který by ovšem volně plul a byl by ve svém
rotačním pohybu upoután odstředivými silami, což by
umožnilo cestovat rychlostí kolem tisíce mil za hodinu,
rychlostí nedosažitelnou u vlaku. Čtenář se jistě bude
smát. Tento plán byl obtížně realizovatelný, to
připouštím, ale nebyl horší než nápad dobře známého
profesora z New Yorku, který chtěl čerpat vzduch z
horkých do chladnějších klimatických oblastí, přičemž
zcela zapomněl, že nám pánbůh pro tento účel poskytl
gigantický stroj.
Další plán, mnohem důležitější a
přítažlivější, byl odvodit energii z rotačního pohybu
zeměkoule. Objevil jsem, že předměty na zemském povrchu,
vzhledem k denní rotaci planety, jsou Zemí unášeny bez
ohledu na to, zda se pohybují po nebo proti směru
rotace. Z toho vyplývá velká změna momentu, který by
mohl být využit nejjednodušším představitelným způsobem
k dodávání pohybové energie kdekoli na světě. Nemohu
najít slov, jimiž bych popsal mé zklamání, když jsem si
později uvědomil, že jsem se ocitl v situaci Archimeda,
který ve vesmíru marně hledal pevný bod.
Po ukončení zdravotní dovolené
jsem byl poslán na polytechnickou školu v rakouském
Štýrském Hradci, kterou můj otec vybral coby jednu z
nejstarších a nejvěhlasnějších institucí. To byl ten
moment, který jsem dychtivě očekával a začal svá studia
pod dobrým vedením, pevně rozhodnut uspět. Mé předchozí
vzdělání bylo nadprůměrné, díky výuce poskytnuté otcem,
a díky dalším příležitostem k sebevzdělávání. Získal
jsem znalost několika jazyků, prokousával se knihami z
několika knihoven a sbíral více nebo méně užitečné
informace. Pak jsem si poprvé mohl vybrat předměty,
které jsem chtěl, takže kreslení od ruky mě již více
neobtěžovalo.
Svou duševní kondicí jsem rodičům
připravil překvapení a během prvního ročníku jsem
pravidelně začínal pracovat ve tři ráno a končil v
jedenáct v noci, včetně nedělí a svátků. Většina
spolužáků brala věci lehčeji, a tak jsem přirozeně lámal
všechny rekordy. V průběhu roku jsem složil devět
zkoušek a profesoři mínili, že si zasloužím víc než
nejvyšší klasifikace. Vyzbrojen jejich lichotivými
vysvědčeními jsem se vrátil domů na krátký odpočinek,
leč, očekávaje triumf, jsem byl pokořen, když můj otec
mé těžce nabyté pocty zlehčoval.
To téměř zabilo mé ambice; ale
později, po otcově smrti, se mě bolestně dotklo, když
jsem našel svazek dopisů, v nichž ho profesoři nabádali
aby mě vzal ze studií, neboť hrozí že zemřu
přepracováním. Potom jsem se začal věnovat převážně
studiu fyziky, mechaniky a matematiky; trávil jsem
hodiny svého volného času v knihovnách.
Měl jsem opravdovou mánii dokončit
to, co jsem začal, což mě často přivádělo do nesnází.
Při jedné příležitosti jsem začal číst Voltaira, když
jsem se ke svému zděšení dozvěděl, že existuje téměř sto
velkých svazků, tištěných malými písmeny, které toto
monstrum napsalo, zatímco pilo sedmdesát dva šálky černé
kávy denně. Musel jsem je všechny přečíst, ale když jsem
odkládal poslední knihu, byl jsem velmi rád a řekl si,
"Už nikdy více!"
Studijní úspěchy v prvním ročníku
mi vynesly ocenění a přátelství několika profesorů. Mezi
nimi byli profesor Rogner, který učil aritmetiku a
geometrii, profesor Poeschl, který vyučoval teoretickou
a experimentální fyziku a dr. Alle, který učil
integrální počet a specializoval se na diferenciální
rovnice. Tento vědec byl nejbrilantnějším lektorem,
jakého jsem kdy poslouchal. Měl zvláštní zájem na mém
růstu a často se mnou zůstával hodinu nebo dvě v učebně
a dával mi řešit problémy, čímž jsem byl potěšen. Jemu
jsem vysvětlil létající stroj, který jsem vymyslel, ne
iluzorní vynález, ale vynález založený na zvuku,
vědeckých principech, které budou realizovatelné
prostřednictvím mé turbíny a brzy budou dány světu. Jak
profesor Rogner, tak Poeschl byli trochu zvláštní lidé.
První měl výstřední způsoby vyjadřování a kdykoli tak
učinil, způsobilo to povyk, následovaný dlouhou
rozpačitou pauzou. Profesor Poeschl byl metodický,
důkladně "uzemněný" Němec. Měl obrovskou nohu a ruce
jako pracky medvěda, ale všechny jeho experimenty byly
dovedně provedeny s hodinářskou přesností a bez chyby.
Bylo to ve druhém roce mých studií, když jsme dostali z
Paříže Grameovo dynamo. Mělo magnet ve tvaru podkovy a
vinutý rotor s komutátorem. Bylo zapojeno a byly ukázány
různé účinky elektrického proudu. Zatímco profesor
Poeschl prováděl demonstraci, při níž stroj provozoval
jako motor, dělaly problémy kartáče, které hodně
jiskřily a já jsem poznamenal, že by bylo možné
sestrojit motor bez tohoto vybavení. Ale on prohlásil,
že to není možné a poctil mě přednáškou na toto téma, na
závěr poznamenal, "Pan Tesla může dokázat velké věci,
ale určitě nikdy nedokáže toto. Bylo by to stejné, jako
přeměnit stálou tažnou sílu, jako je například
gravitace, na rotační pohyb. Bylo by to perpetuum
mobile, což je nemožná myšlenka." Ale instinkt je
něco, co přesahuje znalosti. Máme nepochybně jistá
jemnější vlákna, jež nám umožňují uvědomovat si pravdu,
když logická dedukce, nebo nějaké jiné vědomé úsilí
mozku je marné.
Na čas jsem zakolísal pod dojmem
profesorovy autority, ale brzy jsem dospěl k
přesvědčení, že mám pravdu a pustil jsem se do práce se
zápalem a s bezmeznou důvěrou svého mládí. Nejdříve jsem
začal ve své mysli malovat obrázek stroje na
stejnosměrný proud, spouštět jej a měnit proud ve
vinutí. Potom jsem si představoval alternátor a podobným
způsobem jsem vyšetřil jeho chování. Potom jsem si
vizualizoval systémy skládající se z motoru a generátoru
a provozoval je různými způsoby.
Obrázky, které jsem viděl, byly
pro mě úplně reálné a hmatatelné. Všechen svůj zbývající
čas trávený ve Štýrském Hradci byl stráven intenzivním,
ale neplodným úsilím tohoto druhu a téměř jsem došel k
závěru, že tento problém je neřešitelný.
V roce 1880 jsem šel do Prahy,
abych podle otcova přání dokončil své vzdělání na tamní
univerzitě. V tomto městě jsem učinil rozhodující
pokrok, spočívající v odstranění komutátoru ze stroje, a
studoval celý fenomén z nového aspektu, ale stále
bezvýsledně. V následujícím roce se můj pohled na život
náhle změnil.
Uvědomil
jsem si, že rodiče kvůli mně hodně obětovali, a rozhodl
jsem se, že ulehčit jim břemeno. Z Ameriky právě
dorazila na evropský kontinent vlna, vzbuzená vynálezem
telefonu, a tento systém byl instalován také v
Budapešti. Vypadalo to jako ideální příležitost, a co
víc, šéfem podniku byl přítel naší rodiny.
Právě zde jsem utrpěl úplné
nervové zhroucení. Co jsem zažíval během tohoto období,
překonává všechny představy. Můj zrak i sluch byly vždy
neobyčejné. Jasně jsem viděl objekty ve vzdálenosti, v
níž druzí po nich neviděli ani stopy. Několikrát ve
svých chlapeckých letech jsem zachránil domy našich
sousedů před ohněm tím, že jsem slyšel slabý praskavý
zvuk, který je nevyrušil ze spánku, a zavolal pomoc. V
roce 1899, kdy mi bylo přes čtyřicet a prováděl jsem
experimenty v Coloradu, jsem byl schopen velmi zřetelně
slyšet hřmění hromu na vzdálenost 550 mil. Mé ucho bylo
tedy více než třináctkrát citlivější, ale tehdy jsem byl
takřka hluchý jako poleno v porovnání s mým sluchem při
nervovém zhroucení.
V Budapešti jsem byl schopen
slyšet tikot hodiny, i když mezi mnou a jimi byly tři
místnosti. Moucha, která by přistála na stole v
místnosti, by v mém uchu způsobila tupé žuchnutí. Kočár,
jedoucí ve vzdálenosti několika mil, úplně otřásal celým
mým tělem. Houkání lokomotivy ve vzdálenosti dvacet nebo
třicet mil působilo, že židle nebo lavice, na níž jsem
seděl vibrovala tak silně, až mi to působilo
nesnesitelnou bolest. Země se mi pod nohama neustále
chvěla. Svoji postel jsem musel podložit pryžovými
podložkami, abych vůbec mohl spát. Burácející hluky
zblízka i zdaleka měly často takový účinek, že u
mluvených slov, jejichž hlasitost mne děsila, jsem nebyl
schopen pochopit jejich obsah. Sluneční paprsky, když na
mě dopadaly, způsobovaly v mém mozku tak silný náraz, že
mě mohly omráčit. Musel jsem sebrat všechnu sílu vůle,
abych se schoval pod most nebo jinou konstrukci, protože
jsem v lebce cítil drtivý tlak. Ve tmě jsem měl smysly
jako netopýr a mohl jsem zjistit přítomnost předmětu na
vzdálenost dvanácti stop zvláštním, záhadným smyslem na
mém čele. Můj puls se měnil od několika do dvě stě
šedesáti tepů za minutu a celé tělo se chvělo a
otřásalo, což bylo nejtěžší snést. Renomovaní lékaři,
kteří mi ordinovali velké denní dávky bromidu
draselného, prohlašovali moji nemoc za ojedinělou a
nevyléčitelnou.
Lituji, že jsem tehdy nebyl pod
dohledem odborníků na fyziologii a psychologii. Zoufale
jsem lpěl na životě, ale nikdy jsem neočekával, že se
uzdravím. Může vůbec někdo uvěřit, že se beznadějná
fyzická troska může přeměnit v muže udivující síly a
pevnosti; schopného pracovat třicet osm let téměř bez
denního přerušení a být stále silný a svěžího těla a
mysli? Tak to je můj případ. Mocná touha po životě, po
pokračování v práci a podpora oddaného přítele, atleta,
vykonaly zázraky. Mé zdraví se vrátilo a s ním svěží
mysl.
Když na mě tento problém opět
zaútočil, téměř jsem litoval, že boj byl tak brzy
skončen. Musel jsem mít nastřádáno hodně energie. Když
jsem pochopil, co je mým úkolem, nebylo to rozhodnutí,
jaké muži často činí. Pro mě to byla svatá přísaha,
otázka života a smrti. Věděl jsem, že bych zemřel,
kdybych selhal. Nyní jsem cítil že bitva byla vyhraná.
Kdesi hluboko v mém mozku bylo ukryto řešení, ale nemohl
jsem ještě dát svým myšlenkám vnější vyjádření.
Jednoho odpoledne, na něž se dosud
živě pamatuji, jsem se těšil z procházky s přítelem v
městském parku a recitováním poezie. V tomto věku jsem
znal nazpaměť celé knihy, slovo od slova. Jednou z nich
byl Goethův "Faust". Slunce právě zapadalo a připomnělo
mi slavnou pasáž:
"Sie ruckt und weicht, der Tag ist
überlebt, Dort eilt sie hin und foldert neues Leben. Oh,
dall kein Flugel mich vom Boden hebt Ihr nach und immer
nach zu streben!
Ein schöner Traum indessen sie entweicht,
Ach, an des Geistes Fliügeln wird
so leicht kein korperlicher Flugel sich gesellen!"
Jakmile jsem vyslovil tato
inspirující slova, napadla mě myšlenka jako záblesk
světla a okamžitě byla odhalena pravda. Hůlkou jsem do
písku nakreslil schéma, které
jsem o šest let později ukázal publiku při přednášce
před American Institute of Electrical Engineers, a jenž
můj společník dokonale pochopil. Obrázky, které jsem
viděl, byly podivuhodně ostré a jasné a měly pevnost
kovu a kamene, že jsem mu řekl, "Podívej se na můj
motor zde; dívej se na mě, jak obrátím chod."
Nedokážu popsat své pohnutí. Pigmalion, dívající se na
svoji oživlou sochu, nemohl být hlouběji pohnut. Tisíc
tajemství přírody, o něž bych náhodou zakopl, bych dal
za to jediné, které jsem z ní vypáčil navzdory všem
protivenstvím a nebezpečím mé existence...
