Jana Marschnera na téma:

Člověk a smysl života.

Jaký smysl má bytí člověka? Má nějaký? Rodíme se jen, abychom po nějakém čase zase umřeli? Lidé umírají mladí i staří. Nikdo neví, kdy to potká právě jeho. Je celý život jenom čekáním na smrt, která se stále přibližuje? Čekáním, které máme vyplnit obstaráváním si potravy a zaopatřováním si pohodlí, abychom přežili co nejpříjemněji? Kdo se nespokojí s pohodlím materialismu, začne hledat tam, kde je na to pohled jiný.

A zjistí, že je více výkladů, které se sice z části liší, avšak základ mají stejný. Člověk má usilovat o rozvinutí ušlechtilosti a lásky, spravedlnosti a morální čistoty. Život smrtí nekončí, duše po odloučení od hrubohmotného těla letí vstříc sobě stejnorodým jemnohmotným úrovním, aby prožívala to, co kolem sebe šířila na Zemi. Šířila-li dobro, vynese ji vzhůru tam, kde žijí jen stejně dobro chtějící duše. Byla-li zlá, klesne mezi stejně zlé. Nad celým hrubohmotným vesmírem klenou se do obrovských dálav jemnohmotné světy, dle své čistoty stále jemnější a éteričtější, až k nejvyšší hranici, kde nad vší hmotností leží pravý domov a východisko lidského ducha, věčný duchovní Ráj. Místo blažených lidských duchů, jenž prošli vývojem a vyvinuli se ke své duchovní dokonalosti. Místo, odkud kdysi jako nevědomé jiskérky vyšli, a kam se jako plně uvědomělé a čisté duchovní plameny mohou opět navrátit.

Do té doby putují jemnohmotností a je jim umožňováno opětně vracet se na zem, aby se zde mohli vyvíjet. Zem je zvláštním místem, kde se setkávají různorodí. Tím je umožněno lidem, aby se od sebe mohli vzájemně učit, a tím rychleji uzrávat. Budou-li hledat dobro a ušlechtilost, časem se jistě setkají s někým, kdo už touto cestou jde, a načerpají od něj inspiraci a posílení k svému dalšímu vývoji.

Žel, na zemi se dobří stáhli do pozadí a přenechali vládu materialistům, kterým jde jen o naplnění jejich tužeb. Je však nejvyšší čas, aby dobří opět hrdě, s pokorou k Bohu a Pravdě, vztyčili své hlavy. Aby ukázali, jak se má žít a pomohli druhým se změnit.

Stejně jako se na Zemi střídají jaro, léto, podzim a zima, probíhá i v celém hmotném Stvoření (tj. v hrubohmotném i jemnohmotném) koloběh období klíčení, růstu, zrání, sklizně, tlení a rozkladu. Dnes stojíme v období zralosti a sklizně. Nastala doba obratů světů. Vše duchovní má  být již tak zralé, aby se mohlo uvolnit z hmoty a navrátit zpět jako plně vědomé do věčného duchovního Ráje, který se vznáší nad hmotností a nepodléhá rozkladu. Nestihne-li se duchovní uvolnit, klesne do rozkladu s hmotou a za obrovských muk pozbyde své vědomé já. 

Vesmír je podoben nálevce, do níž shůry proudí síla Světla. Síla následkem ochlazování hutní a vznikají malé částečky a z nich postupně hvězdy a celé galaxie. Ty dále klesají dolů jako sedlina. Na určitém bodě se začnou objevovat černé díry a hmotu opět rozkládají na pralátku, jež je potom  vynesena vzhůru, aby znovu pokračovala v koloběhu.

Ke hmotě člověka poutá i lpění na majetku. V okolí země je mnoho duchů, kteří  se nechtějí odpoutat od různých věcí. Například bílé paní na hradech, chamtiví lidé, jež lpí na svých pokladech, a mnoho dalších.

Každý se může už za pozemského života spojovat s nádhernými jemnohmotnými oblastmi. Postupně se mu duchovním vývojem otevírají stále vyšší úrovně, kde může čerpat novou posilu a inspiraci jak dál na cestě ke Světlu.

Na co je člověk naladěn, to vidí v druhých. Vidí-li dobrou stránku, je naladěn k dobru. Tím druhému pomůže dobro také rozvíjet. Hledá-li v druhém zlo, může v něm rozvinout něco špatného a nese za to zodpovědnost.

Pomáhá-li člověk druhému najít cestu ke Světlu, bude i jemu pomoženo. Pokud ale druhým ubližuje, bude i jeho cesta ke Světlu ztížena. Že ani ubližování planetě Zemi lidem jen tak neprojde, to v poslední době jasně ukazují stále častější zemětřesení, tornáda, a záplavy. Všichni na tom máme podíl, vždyť jezdíme autem, používáme neekologické přípravky a znečisťujeme přírodu...

Jak tedy pomoci? Je to veliký úkol na celý život, do nějž bychom se měli pustit co nejdříve, jinak  se také Zem může celá převrátit!

V minulých staletích lidé ctili ušlechtilost a mravnost a hledali cestu k Bohu. Dnes? Vše se pohybuje jen kolem peněz. To nemá být.

Stvořitel, jenž je zdrojem všeho života, je mnohem větší, zářivější než si dokážeme myslit. Veliký vesmír s miliardami žhnoucích hvězd povstal z jediného zdroje, který nemohl být menší ani méně žhnoucí. Je Světlem netušených rozměrů a síly. Hleďme, jaký veliký smír panuje v celém vesmíru. Jaký řád! Vše se pohybuje v určitých drahách a určitým směrem, a přesně do sebe zapadá. Vše má určitý smysl. V tom celém jsme my i se sluneční soustavou malí jako špendlíková hlavička. Přesto se člověk domnívá, že si může dělat, co chce, a nic se mu nemůže stát. Ale člověk ať chce nebo nechce je součástí Stvoření a je podroben jeho Zákonům. Musí tyto zákonitosti nalézt, aby se měl čeho držet a mohl sílit a uzrávat. Tím bude také stále světlejším a pro Stvoření užitečným.

V dávných dobách byly lidem přinášeny zvěsti o Stvořiteli a o Zákonech Stvoření (Mojžíš v Izraeli, Zoroaster v Íránu, Buddha v Indii, Lao-c' v Číně...). Zvěstovatelé přinášeli Pravdu, aby lidé věděli jak žít, aby mohli růst k pravému lidství. A tak na cestě ke Světlu mění se pouze formy, ale cesta zůstává vždy stejná. Vždy vede skrze ušlechtilost, lásku, čistotu a spravedlnost. Neboť ony ducha povznáší.

Není třeba studovat vysoké školy, abychom cestu vzhůru nalezli. Ona žije v našem nitru, jen se jí otevřít. Kdo ji v citu nalezne, toho Světlo prosvítí, prožhaví a naplní vznešeností, nádherou a pokojem.

I umírání je pro dobrého, který usiloval k Bohu, lehčí a snazší. Pro špatného, také pro materialistu a pro nevěřícího v lásku a dobro, bývá těžké. Ten, kdo nevěří v život po smrti, se na onom světě probouzí slepý a hluchý, protože stejně jako tady bude tam stát se zacpanýma ušima a zavřenýma očima.

Člověk na zemi má kromě hrubohmotného těla ještě těla duševní a duchovní. Ta jsou jeho oděvy. Při vyjití z Ráje přijal v každé úrovni, kterou prošel dolů k zemi, obal z téže látky. Aby mohl být činný na zemi, přijal i hrubohmotné tělo. Trvá 16-18 let, než se ho naučí ovládat a než tělo plně dozraje. Je to poměrně dlouhá doba a lidé by si měli vážit života svého i druhých. V době dospívání probouzí se v nitru city ideálů, často se tak projevující zasněností mládí, pocitem nesení tíhy celého světa. Jsou to velmi cenné okamžiky, neboť při nich se mladí mohou do těchto ideálů vpravit a odložit tak snadno všechnu karmu. Změnou k lepšímu nastalo by její rozvázání.

Špatná karma vzniká našimi špatnými skutky. Po určité době se k nám vrátí, a pokud jsme se nezměnili, přihodí se nám to, co jsme sami dříve způsobili. Pokud jsme se změnili, může se nás dotknout jen symbolicky.

I při poctivé snaze ke změně k lepšímu nám z počátku budou naše vypěstované chyby a zlozvyky v tom bránit. Musíme si stanovit cíl, jakými chceme být. Bez cíle nikam nedojdeme. To, co děláme, se do nás vryje a stane se naší součástí. Samo k nám polepšení nepřijde.

Velikou pomocí ke vzestupu, jaké si lidstvo i jednotlivci vůbec můžou přát, jsou Boží Zákony, převedené do slovní formy. Tím je Boží desatero a 7 dalších Zákonů pro dnešní dobu. V nich také každý najde cestu, jak se vymanit z bolestí a problémů, které si svou dosavadní neznalostí způsoboval. Vždyť Stvoření podléhá zákonu o setbě a žni. Co zasejeme, to sklidíme. Okrade-li jeden druhého, způsobí mu tím bolest. Po čase však, až k tomu dozraje doba, bude i on sám okraden. I zabití důvěry, lásky, nadšení v druhém nám pinese to samé. Lidé také často nesprávně chpou pikázání první, Já jsem Hospodin, tvůj Bůh! Nebudeš mít jiných bohů nežli mne! Bůh je Spravedlnost, Láska a Čistota. K němu má člověk při všem svém konní smovat. To  jediné vynese ho do Království Nebeského. Nemá před Boha stavět ženu, děti, peníze ani nic jiného. Je-li pro jednoho nade vším jen jeho krásné auto, stane se lovku kletbou, neboť následkem nasměrování svých sil zůstane i po smrti k němu připoutaný. I druhé přikázání je dnes tak často porušováno. Nevezmeš nadarmo jméno Hospodina, svého Boha! Každ vyslovené slovo je nádoba, do které naléváme určité cítění. Každodenním běžným používáním Božího jména se však zkalí jeho pravý pojem a může se stát, že až potom jednou budeme volat vzhůru o pomoc, nebudeme schopni procítit ho tak čistě, aby volání mohlo nalézt Jeho sluchu.

Každodenní naplňování Božích Zákonů ve všem cítění, myšlenkách a činech naplní život člověka pravými hodnotami, jichž nemůže mu nikdo vzít. Ponese si je s sebou i po smrti a jednou položí je na misky vah, aby svědčily o tom, jak využil čas k vývoji mu darovaný.

Zápis z přednášky zpracovala H.B.