Knihy o ušlechtilosti

 

Vážení čtenáři našich stránek. Tyto stránky se zabývají nejen zdravím tělesným, ale i zdravím naší duše. Proto Vám přinášíme výňatek z knihy Karla Maye "Já náčelník Apačů", který vysvětluje pohnutky spisovatele tolika napínavých a ušlechtilých knih.

To co skutečně mnoho lidí neví, je to, že Karel May nepsal pouze pro mládež, ale že jeho knihy jsou velmi rozmanité a určené pro celé spektrum od mládí až po stáří. Karel May vložil do příběhů, postav a knih zápletky našeho všedního života a ukazoval na nich, jak je lze řešit ušlechtile s hloubkou ryzí lidskosti.

Mnohé z Vás jistě překvapí hloubka náhledu a čistý cíl, který si Karel May vytkl a možná vyhledá některá z jeho děl, aby se na ně podíval ještě jiným pohledem než doposud. Upozorňuji již předem, že filmové zpracování a knižní se nedají plně srovnávat, neboť v knihách můžete číst i uvažování a přemýšlení jednotlivých postav, což se ve filmu nedá vždy plně zohlednit. Navíc je knih od Karla Maye velké množství. Také poznáte, že atmosféra děl s Kara Ben Nemsim v Arábii a Africe má oproti filmovému zpracování mnohem hlubší a krásnější atmosféru.

JM

Karel May

Skrytá cesta k ušlechtilosti v dílech Karla Maye

(Výňatek z knihy Karla Maye "Já náčelník Apačů")

 

Existují pozemské pravdy a existují nebeské pravdy. Pozemské pravdy nám poskytuje věda, nebeské jsou nám zjevovány. Věda své pravdy dokazuje, co tvrdí zjevení, považují vědci nanejvýš za věrohodné, nikoli však za dokázané. Taková nebeská pravda sestoupí na Zemi po paprscích hvězd a obchází od domu k domu, klepá na dveře a žádá o vpuštění. Všude ji odmítají, protože by jí museli uvěřit, ale to lidé nechtějí, protože nemá učenou legitimaci. Tak chodí od vsi ke vsi, od města k městu, od země k zemi a nikde ji nevyslyší a nepřijmou. Tu vystoupí po paprsku hvězd zpátky k nebi a vrátí se k tomu, od něhož vyšla. S pláčem se mu svěří se svým trápením. On se však shovívavě usměje a řekne: „Neplač! Vrať se na zem a zaklepej u toho, jehož dům jsi ještě nenavštívila, u básníka. Požádej ho, aby ti oblékl šat pohádky, a pokus se pak o štěstí znovu!“

Zjevení uposlechne. Básník je s láskou přijme a ošatí. Zjevení pak chodí znovu dům od domu jako pohádka, a tu uvítají všude, kde zaťuká. Otevřou jí dveře i srdce. Nábožně naslouchají jejím slovům; věří jim. Prosí ji, aby zůstala, protože si ji všichni zamilují. Pohádka však musí dál, pořád dál, aby splnila, co jí bylo uloženo. Odejde však jen jako pohádka; jako pravda zůstane. A přestože ji není vidět, je tu a vládne až na věky.

Tak, to je pohádka! Nikoli však pohádka pro děti, nýbrž pravá, opravdická, skutečná pohádka – přes nenáročný, prostý šat ten nejvyšší a nejobtížnější ze všech básnických útvarů, jak odpovídá duši, která se v ní skrývá.

A jedním z básníků, k nimž věčná pravda přichází, aby jí dali šat, jsem chtěl být já! Vím dobře, jak smělé to bylo. Přesto se k tomu beze strachu přiznávám. Pravda je tak nenáviděná a pohádka tak opovrhovaná jako já sám; hodíme se k sobě. Pohádka a já – čtou nás tisíce, ale nerozumějí nám, protože neproniknou do hloubky. Tak jako se tvrdí, že pohádka je jen pro děti, jsem já označován za spisovatele pro mládež, píšícího jen pro nedospělé chlapce.

Zkrátka a dobře, nemusím se omlouvat, že jsem byl tak smělý a chtěl se stát jen vyprávěčem pohádek a podobenství. Ostatně, už můj život a moje snažení se podobají pohádce a moji osobu protivníci obestřeli nesčetnými bajkami a pohádkami. A když se proti tomu ohrazuji, nevěří se mi tak, jako mnozí nevěří pohádce. Ale jako se každá pravá pohádka nakonec změní v pravdu, stane se pravdou i všechno o mně, a co se mi nevěří dnes, tomu se uvěří zítra.

Všechny moje cestopisy, které jsem hodlal napsat, měly být tedy obrazné, měly být symbolické. Měly říci to, co netkvělo na povrchu. Chtěl jsem přinést něco nového, obšťastňujícího, aniž bych své čtenáře zaplétal do bojů a sporů se starým, dosavadním. A co jsem chtěl říci, měli čtenáři hledat; nesměl jsem to nechat položené před dveřmi, protože všechno, co lidé dostanou lacino, nechají obvykle ležet, a váží si toho, co si musejí pracně vybojovat.

Bylo by bývalo neodpustitelnou chybou, kdybych hned od počátku naznačoval, že je moje cestopisy třeba brát obrazně. Lidé by mě prostě nečetli a všechno, co jsem chtěl vyřešit, by zůstalo bajkou a pohádkou. Čtenář musel najít, co jsem dával, aniž by to předem tušil; měl pak pocit, že si to vydobyl, a uchoval si to pro život.

Ale co jsem chtěl vlastně dvat? Bylo toho hodně a bylo to nevšední. Chtěl jsem odpovídat na otzky o lidstvu a ešit záhady lidstva. Třeba se mi někdo vysměje; ale usiloval jsem o to; pokoušel jsem se o to a budu se o to pokoušet dál. Zda toho dosáhnu, nemohu vědět áni já, ani někdo jiný. Třeba jsem se přitom dopustil nejednoho omylu, neboť jsem chybující člověk; moje úsilí však bylo dobré a čisté.

Kromě toho jsem chtěl zveřejnit své psychologické zkušenosti. Mladý, trestaný učitel – své psychologické zkuenosti? Není to jet směšnější než všechno pedešlé?

Někdo si to možná bude myslet; já jsem vak viděl stovky a tisíce nešťastných lidí, kteří se dostali do neštěstí a uvízli v něm jen proto, že jejich duše, tato nejvzácnější podstata celého pozemského života, byly zcela zanedbané. Rozum je zhýčkan, namyšlený miláček, duše je odstrkovaná, hladovějící a mrznoucí Popelka. Pro rozum existuje mnoho škol, od obecných až po univerzity, ale pro duši ani jediná. Pro rozum se píší milióny knih – a kolik pro duši? Lidskému rozumu se staví tisíce a statisíce pomníků – kde stojí pomníky oslavující lidskou duši? A tak, říkám si, budu psát pro duši já, pouze pro ni, ať se nad tím někdo usmívá nebo ne! Duši nikdo nezná. Proto lidé mnoha mým dílům neporozumějí nebo jim porozumějí špatně, ale to mi nezabrání v tom, co jsem si předsevzal.

Pro jednoho člověka toho bylo až dost; já jsem však chtěl nejen to, chtěl jsem ještě víc. Viděl jsem kolem sebe děsivou bídu; připadalo mi, že jsem jejím středem. A vysoko nad námi se vznášelo vykoupení, ušlechtilé lidství, k němuž jsme měli spět. To však nebylo jen naším úkolem, je to úkolem všech lidí. Jenomže my, kteří jsme byli mnohem níž než ostatní, jsme museli stoupat mnohem výš a mnohem obtížněji. Z hlubin k výšinám, z Ardistanu do Džinistanu, od nízkého smyslového člověka k člověku ušlechtilému.

Jak k tomu má dojít, chtěl jsem ukázat na dvou příkladech, na jednom orientálním a jednom americkém. Rozdělil jsem si zeměkouli pro tento svůj účel na dvě poloviny, na americkou a afro-asijskou. Na jedné straně žije indiánská rasa a na druhé semitsko-mohamedánská. S těmito dvěma rasami jsem chtěl spojit své pohádky, myšlenky a vývody.

Proto jsem se musel zabývat především orientálními a indiánskými jazyky a dialekty. Neměnná víra v Alláha u jedněch a velmi poetická víra ve velkého, dobrého ducha u druhých ladila s mou vlastní neotřesitelnou vírou v Boha. V Americe měla být mužská a v Asii ženská postava ideálem, k němuž by se pnulo etické usilování mých čtenářů. Jednou postavou se stal můj Vinnetou, druhou Marah Durimeh. Na Západě měl děj stoupat z obyčejného života na savaně a prérii postupně až k čistým a jasným výšinám Mount Vinnetou. Na Východě měl vystoupit z dění na poušti až po vrcholek Džebelu Marah Durimeh. Proto začíná můj první svazek titulem Napříč pouští.

Hlavní postavou těchto knih měl být kvůli jednotě jeden a týž rozvíjející se ušlechtilý člověk, postupně se očisťující od všech nánosů smyslového lidství. Pro Ameriku se měl jmenovat Old Shatterhand, pro Orient Kara Ben Nemsi, neboť se rozumělo samo sebou, že to bude Němec. Chtěl jsem, aby příběhy vyprávěl on sám. Jeho já není skutečnost, nýbrž básnická imaginace. I když toto já samo neexistuje, chtěl jsem všechno, co bude vyprávět, čerpat ze skutečnosti a učinit skutečností. Onen Old Shatterhand a onen Kara Ben Nemsi, tedy ono já, je myšleno jako velká otázka lidstva, vyslovená samotným Bohem, který se zeptal, když kráčel rájem: „Adame (tj. člověče), kde jsi? Ušlechtilý člověče, kde jsi? Vidím jen lidi padlé, nízkého rodu!“

Tato otázka lidstva prošla od té doby všemi obdobími a všemi kraji zeměkoule, hlasitě se ptala a hlasitě bědovala, ale nikdy nedostala odpověď. Viděla milióny a stamilióny násilníků, kteří spolu bojovali, pobíjeli se a vraždili, ale ani jediného ušlechtilého člověka, který by se podobal obyvatelům Džinistanu a žil podle jejich nádherného zákona, že každý má být andělem svého bližního, aby se nestal svým vlastním ďáblem. Jednou se však lidstvo musí pozvednout a pozvedne se tak vysoko, že se na dosud marnou otázku odněkud ozve radostná odpověď: „Tady jsem. Jsem první ušlechtilý člověk a další přijdou po mně!“

Tak prochází i Old Shatterhand a tak prochází Kara Ben Nemsi různými zeměmi a hledá ušlechtilého člověka. Tam, kde ho nenajde, ukazuje vlastním šlechetným chováním, jak si ho představuje. A tento imaginární Old Shatterhand, tento imaginární Kara Ben Nemsi, toto imaginární já nemá zůstat imaginární, ale má se realizovat, uskutečnit, a to v mém čtenáři, který ve svém nitru vše prožije, a proto stoupá vzhůru a zušlechťuje se tak jako moje postavy. Tím přispějí svým dílem k vyřešení velkého úkolu, že se násilnický člověk, tedy člověk nízkého rodu, změní v ušlechtilého člověka.

Když jsem se zabýval těmito myšlenkami, cítil jsem dobře, že se při jejich uskutečňování vystavím nemalému nebezpečí. Co když čtenáři této imaginaci neporozumí a ono já nepochopí? Co když si budou myslet, že mluvím sám o sobě? Nehrozí nebezpečí, že mě každý, komu chybí inteligence či dobrá vůle rozlišovat mezi skutečností a imaginací, nazve lhářem a podvodníkem?

Ano, to bylo přirozeně možné, ale nepovažoval jsem to za pravděpodobné. Musel jsem toto já, tedy onoho Kara Ben Nemsiho či Old Shatterhanda vybavit všemi přednostmi, k nimž se lidstvo během svého vývoje dopracovalo. Můj hrdina musel být úžasně inteligentní, musel mít nesmírně dobré srdce a musel být velmi obratný ve všech tělesných úkonech. Že něco takového nelze ve skutečnosti najít u jednoho člověka, rozumělo se samo sebou. A jestliže – jak jsem si předsevzal –napíšu třicet až čtyřicet knih, mohu se přece domnívat, že žádného rozumného člověka nenapadne, že by to všechno mohl prožít jediný hrdina. Ne! Námitka, že jsem lhář a podvodník, byla – aspoň pro myslícího člověka – zcela vyloučená!

To jsem si myslel tehdy. Ano, byl jsem dokonce pevně přesvědčený – přestože jsem oním já nemyslel sám sebe – že mohu s čistým svědomím tvrdit, že jsem obsah oněch cestopisů sám prožil či zažil, protože vyplýval z mého vlastního života anebo z mého nejbližšího okolí. Nepovažoval jsem za obtížné, považoval jsem dokonce za velmi snadné a především také za zajímavé představit si, že Karel May tyto cestopisy sice píše, ale vypráví je tak, jako by nepocházely z jeho vlastní hlavy, nýbrž jako by mu je diktovalo ono imaginární já, tedy ona velká otázka lidstva. Brzy se ukáže, zda byla tato moje domněnka správná.

Předsevzetí obléci své postavy zčásti do indiánského a zčásti do orientálního šatu mě zcela samozřejmě přivedlo k hlubokému soucítění s osudy oněch národů. Začal mě zajímat zánik rudé rasy, který byl považován za neodvratný. A měl jsem hlavu plnou myšlenek o nevděčnosti západní civilizace vůči Orientu, jemuž přece Západ vděčí za celou svou hmotnou a duchovní kulturu. Blaho lidstva vyžaduje, aby mezi nimi panoval mír, nikoli vykořisťování a krveprolévání. Rozhodl jsem se, že to budu ve svých knihách neustále zdůrazňovat a že ve svých čtenářích budu probouzet onu lásku k rudé rase a k obyvatelům Orientu, kterou jsme jim jako bližní povinováni. Dnes mě ujišťují, že jsem toho dosáhl nikoli u několika málo, nýbrž u statisíců čtenářů, a já jsem ochoten tomu uvěřit.

A nyní hlavní otázka: Pro koho mám ty knihy psát? Zcela samozřejmě pro lid, pro všechen lid, nejen pro jednotlivé jeho části, pro jednotlivé věkové skupiny. Především nikoli pouze pro mládež! Toto ujištění musím zdůraznit s největší závažností a nejostřejším tónem. Kdybych býval měl v úmyslu být či stát se spisovatelem pro mládež, musel bych se nutně navždy vzdát uskutečnění svých plánů a dosažení svých ideálů. A něco takového mě nikdy nenapadlo. Musel jsem sice myslet i na mládež, neboť je nejen časově prvním stupněm národa; jednak se z ní národ znovu a znovu doplňuje, jednak je na cestě vzestupného vývoje lidstva kráčet před starými a pohodlnými, aby obsadila terén prozkoumaný našimi průkopníky. Ale jelikož tvoří jen část národa, mohlo by být to, s čím jsem se k ní obracel, také jen částí toho, co jsem psal pro národ jako celek. Jestliže říkám, že jsem chtěl psát pro národ, myslím tím pro lidi vůbec, ať jsou jakkoli staří.

Avšak každá moje kniha není pro každého. A současně je pro každého, ale postupně, podle toho, jak se člověk vyvíjí, jak je stále starší a zkušenější, jak je schopný vnímat a chápat její obsah. Moje knihy mají člověka doprovázet po celý život. Má je číst jako chlapec, jako mladík, jako muž, jako stařec, v každém z těchto období to, co mu odpovídá. To vše pomalu, s rozumem a rozvahou. Kdo moje knihy hltá, a to bez výběru, činí to ke své škodě; ještě větší škoda je to však pro ony knihy! Kdo je zneužívá, nesmí za to činit odpovědným mne nebo je, nýbrž sebe.

V této souvislosti připomínám kouření, jídlo a pití. Kouření je požitek, jídlo a pití jsou nezbytnost. Ale kouřit, jíst a pít kdykoli a kouřit a jíst a pít všechno, co nám dají, by bylo nejen bláhové, nýbrž dokonce škodlivé. Dobrou, zajímavou četbu je třeba vychutnávat, nikoli polykat jako žralok! Jelikož moje knihy obsahují jen podobenství a pohádky, rozumí se samo sebou, že je třeba zrale se nad nimi zamyslet a že patří jen do rukou lidí, kteří uvažovat nejen dovedou, ale také uvažovat chtějí.

Když jsem se tehdy zabýval těmito myšlenkami a kul své plány, měl jsem sice už různé práce vydané, ale zatím mě nikdy nenapadlo považovat se za spisovatele, či dokonce za umělce. A každý skutečný spisovatel přece musí být zároveň umělec. Já jsem se ještě nepovažoval ani za správného učedníka, nýbrž jen za začátečníka, tápajícího mimo spisovatelský cech, za začátečníka, který se pokouší o první dětské krůčky. A přitom jsem měl už tak velké, dalekosáhlé plány! Když jsem se jimi probíral, měl jsem vlastně dostat pekelný strach, protože k tomu, abych látku, ležící přede mnou, zvládl opravdu literárně, tedy umělecky, bych rozhodně potřeboval několik nerušených, šťastných lidských životů naplněných prací.

Strach jsem však nedostal, zůstal jsem zcela klidný. Ptal jsem se sám sebe: musí být člověk spisovatel a musí být umělec, aby směl psát takové věci? Kdo to může a chce někomu zakázat? Udělejme to bez cechu, jen když to bude správně! A udělejme to bez umění, jen když to bude mít účinek a dosáhne se toho, čeho se má dosáhnout! Zda mě spisovatelé a umělci budou považovat za kolegu, muselo mi být tehdy lhostejné. Osobní hrdost jsem přirozeně cítil jako každý jiný člověk a o umění jsem měl to nejvyšší mínění, jaké člověk může mít. Ale moje myšlenky se lišily od myšlenek ostatních lidí, především odborníků. Být umělcem mi připadalo ze všeho největší a hluboko v srdci jsem si vášnivě přál dosáhnout té výše, třeba jen poslední hodinu před smrtí. Moje duše dosud nezapomněla na onen večer v dětství, kdy jsem zhlédl ‚Fausta‘, a předsevzetí, která s ním souvisela, mě ovládala se stejnou silou a naléhavostí jako dřív. Psát pro divadlo! Psát dramata! Dramata ukazující, jak se člověk má a může povznést z pozemského trápení k radosti ze života, z otroctví nízkých pudů k duševní čistotě a velikosti.

Napsat něco takového může jen umělec, a to skutečný a pravý umělec. Já jsem si však pod uměním představoval něco docela jiného, než co nazývá uměním dnešní kritika, a tak mi nezbylo, než na dlouhé, předlouhé roky odsunout všechna svá přání stát se jako literát umělcem, a to skutečným, hodnotným umělcem, a zůstat tím, kým jsem, totiž nezkušeným začátečníkem, který nemá sebemenší předpoklady proniknout do spisovatelského cechu.

Jelikož jsem po celý život stál stranou a sám, byl jsem už tehdy přesvědčený, že i moje cesta literáta bude a zůstane po celý můj život osamělá. Co jsem hledal, nenalézalo se ve všedním životě. Chtěl jsem něco, co bylo obyčejnému člověku zcela vzdálené. A co jsem považoval za správné, bylo pro jiné pravděpodobně nesprávné. Navíc jsem byl už jednou trestaný. Proto se nabízelo zůstat sám sebou a nikomu hodnotnějšímu se nevnucovat.

V umění jsem se nevyznal. Třeba měli druzí pravdu; třeba se mýlím. Rozhodně jsem se držel svého ideálu vytvořit na sklonku života, ve zralosti, velké, krásné básnické dílo, symfonii vysvobozujících myšlenek, v níž si dovolím načerpat světlo ze své temnoty, štěstí ze svého neštěstí, radost ze svého utrpení.

To pro dobu pozdější, až mi dá smrt první pokyn. Teď jsem se však musel učit, hodně učit a připravovat se na toto dílo, aby se podařilo. Teď psát pohádky a podobenství a na konci života z nich vybrat pravdu a skutečnost a uvést ji na jeviště!

Avšak tato podobenství nejsou krátké obrazy jako například nádherná podobenství Boží, nýbrž dlouhé povídky, v nichž vystupuje a jedná mnoho osob. Jejich počet je velký. Vyplní řadu knih a vytvoří materiál pro onen pozdější velký úkol, jímž chci svou činnost ukončit. Nemohou to tedy být pečlivě provedené obrazy, ale jen perokresby, jen skici, náčrtky, etudy, pro které neplatí měřítka stanovená pro vysloveně umělecká díla. Nemohu a nechci a nesmím být umělecký Paul Heyse, mým úkolem je vylamovat z vysoko položených mramorových a alabastrových lomů kvádry pro pozdější umělecká díla, jejichž formu mohu nanejvýš naznačit, protože na provedení nemám čas.

Naznačuji to právě v pohádkách vkládaných do svých epických podobenství a tvořících ony body, na něž se soustřeďuje zájem čtenáře. Umělecká kritika se tedy mými cestopisy nemusí zabývat, protože není mým úmyslem dávat jim umělecký tvar či dokonce dokonalost. Chci, aby se podobaly jednoduchým, prostým náramkům na rukou a nohou Arabek, které také nechtějí být ničím jiným než stříbrnými kroužky. Hodnota spočívá v kovu, nikoli v práci. Malíř načrtávající letmé skici k velkému obrazu by se jist divil kritikovi, který by na ně kladl tž měřítka, jaká musí později klást na obraz.

Tolik o plánech, které se ve mn tehdy zrodily a které jsem si uchoval a jimiž jsem se řídil až do dnešního dne.

Neobjevily se najednou a nepřišly společně, nýbrž zvolna, jeden za druhým. A nedozrávaly rychle, nýbrž trvalo to měsíce a léta, než jsem si vše rázně ujasnil. Měl jsem na to také dost času. Vedl jsem si o těchto plánech a o jejich uskutečňování jakési účetnictví ; pečlivě jsem je opatroval a mám je dodnes. Každou myšlenku jsem rozkládal na čstečky a kadou z těchto částeček jsem si poznamenával. Vytvořil jsem si dokonce seznam titulů a obsah všech cestopisných povídek, které jsem chtěl napsat. Později jsem sice nepostupoval přesně podle tohoto seznamu, ale přesto mi hodně pomohl, a dodnes čerpám z námětů, které ve mně vznikly už tehdy.

 

Karel May

 

"Z Života a díla Karla Maye, vydala Olympia, Praha, roku 1992"

 

Seznam děl Karla Maye:

Autobiografie:
Moje zpověď   1908.
Můj život a snahy   1910.
Radosti a strasti mnohočteného  1896. Později Old Shatterhand a. D. (1927).

Kolportážní a rané romány:

Cesta za štěstím  1886-1888.
Hulánova láska  1883-1885.
Lesní Růženka (Lesní Růže) aneb Pronásledování kolem světa 1882-1884 -
česky také Tajemství starého rodu 
Německá srdce, němečtí hrdinové  1885-1887 česky pod názvem Třemi díly světa.

Ostrov šperků  1880-1882.
Poslední cesty obou Quitzowů 1876-1877.
Zajati na moři  1877-1878. Později 1888, Zámek Wildauen.
Žezlo a kladivo 1879-1880.
Ztracený syn aneb Kníže bídy  1884-1886.

Cestopisné romány:

A mír na zemi!  1904. (Do země mandarínů)
Ardistan a Džinistan I-II  1907-1909.
Divokým Kurdistanem  1882. Ve stínu padišáha II.
Na Rio de la Plata  1889
Na věčnosti 1899. Druhý díl In Mekka napsal F. Kandolf, 1923.

Old Surehand I-III  1894-1896. Později Old Surehand I-II a Kapitán Kajman.
Pouští  1881. Ve stínu padišáha I.
Satan a Jidáš I-III 1893-1896.
V balkánských roklinách 1885-1888. Ve stínu padišáha IV.
V Kordillerách 1890.

V říši stříbrného lva I-IV 1897-1903.
V zemi Mahdího I-III 1891-1896.
Vánoce  1897.
Vinnetou IV 1909-1910. Vinnetouovi dědicové, Vinnetouova závěť.
Vinnetou, rudý gentleman I-III 1893.

Z Bagdádu do Cařihradu 1882-1883. Ve stínu padišáha III.
Zemí škipetarů 1888. Ve stínu padišáha V.
Žut 1888. Ve stínu padišáha VI.

Cestopisná vyprávění:

Abdán effendi 1908.
Afrikánec 1878. Boer van het Roer (1879), Quimbo, část (1931).
Americký dvojitý souboj 1896. Ein Blizzard (1897).
Aqua benedetta 1877.
Básník  1879. později Tyčkař (1886)

Deadly Dust 1880. Vinnetou III, část.
Dobrodružství na Ceylonu 1877. Později Der Girl-Robber (1879), Quimbo, část (1931).
Dva kuledži 1891.
Dva Shatterové  1877. Později část Jednookého Joe Burkerse (1917).

Ehriho pomsta 1878. Tui Fanua (1880).
El raml el helák 1895.
Et in terra pax  1901. Později jako A mír na zemi! (rozšířeně).
Fi-fob 1887.
Ghazva 1892.

Gitano 1875.
Gum 1877.
Hadí muž 1890.
Hamail 1887.
Ibn el 'amm 1887.

Inn-nu-woh  1875.
Kai-p'a 1890. Později Zpívající voda.
Kiang-lu 1880.
Krevní msta  1894.
Kristova krev a spravedlnost 1882. Později Ein Reise-Abenteuer bei den Zibar-Kurden (1893).

Kristus nebo Mohamed  1890.
Kristus vstal z mrtvých!  1893. Později Vzkříšení.
Krüger bej 1894-1895. Satan a Jidáš, část.
Krumir  1882.
Kutb 1894.

Kys Kapčiji  1895-1896.
Leilet 1876. Die Tschikarma (1881), zapracováno do VSP.
Lev krevní msty  1898.  V říši stříbrného lva
Lov na tuleně 1891.
Marhamé 1909.

Marie nebo Fátima  1893.
Mater dolorosa 1891.
Mateřská láska  1897-1898.  Synové Upsaroků (1927).
Na divokém západě severoamerickém 1882-1883. Později Ave Maria (1890), Vinnetou III, část.
Na Sibiři 1878. Později Der Brodnik (1880), An den Ufern der Dwina (1917).

Na tygřím mostě 1893. Později Quimbo, závěr (1931).
Núr eš šemá - světlo nebes  1893.
Old Cursing-Dry 1896.  Bůh se nedá urážet.
Old Firehand 1875. Vinnetou II, část.
Petrolejový požár 1882. Později část Jednookého Joe Burkerse (1917).

Pomsta mormonů 1890.
Pomsta otroků 1889.
Poprvé na palubě 1890.
Proklatec 1892.
První los 1893. část Old Surehand I.

Ríhova smrt  1892. Dopsáno pro knižní vydání románu "Der Schut".
Robert Surcouf 1882. Též Ein Kaper (1894).
Růže ze Sokny  1878. Von Mursuk bis Kairwan (1917).
Saiwa tjalem  1883. Později Der Talisman (1943).

Šamah  1907-1908.
Scout 1888. Vinnetou II, část.
Selfman 1877-1878.
Skalní hrad  1893-1894. Satan a Jidáš, část.
Smršť 1886. Později (1921, Mluvící kůže), Old Surehand II, část.

Three-card monte 1879. Později část románu Old Surehand II.
U malomocných 1907. Weichnachtsfeier in Damaskus (1927).
Umm ed džamál  1898. Bei den Bachtijaren (1927), V říši stříbrného lva, část.
V Mistake Canyonu 1889. část Old Surehand I.
Vanda  1875.
Zmrtvýchvstání  1878. Později Old Surehand II, část.

Příběhy pro mládež:

Černý mustang 1896-1897.
Duch Llana Estacada 1888.  Mezi supy II.
Karavana otroků 1889-1890.
Kong-kheou, čestné slovo 1888-1889. Červenomodrý Metuzalém.
Odkaz Inky 1891-1892.
Petrolejový princ 1893-1894.
Poklad ve Stříbrném jezeře 1890-1891.
Syn lovce medvědů  1887.  Mezi supy I.



Humoresky, frašky a historická vyprávěn:

Brusič nůžek 1880.
Falešné excelence  1878.
Husarské kousky 1878.
Kníže a flašinetář 1881.
Kníže maršálek pekařem1882.
Kousek starého Dessaváka  1875. Zloděj švestek.
Masopustní bláznění 1875.
Mezi verbíři  1876.
Na ořešácích 1876.
Obchodník s kosy 1883.
Pandur a grenadýr 1883.
Tři polní maršálkové 1878.
Válečná pokladna 1877.

Vesnické příběhy:

Boží anděl  1878.
Čertův sedlák  1878.
Císařský sedlák  1877.
Dětské zvolání 1878.
Dukátový dvůr 1877.
Král lesa 1879. Později Vergeltung (1903), Der Waldschwarze (1921).
Míchač jedů 1879.
Mlynář s pakostnicí 1879. Později Der Geldmarder (1881).
Osudová novoroční noc 1877.
Růže z Ernstthalu  1874.
Univerzální dědicové  1879.
Ve Sluneční rose 1879. Později  (1921, Hraničář).

Ostatní:
Kouzelný koberec 1901.
Zálesák  1879. Dle Gabriela Ferryho.
Zeměpisná kázání  1875.

 

Jiné názvy

Černý kapitán - Robert Surcouf
Duch prérie - Duch Llana Estacada
Na březích Nilu - V zemi Mahdího I-III
Na březích Zabu - Kys Kapčiji
Na hoře Alláhově - Ardistan a Džinistan I-II
Olejový princ - Petrolejový princ
Omarova (Umarova) krevní msta - Krevní msta
Otec pěti set - V zemi Mahdího I-III
Poslední otroci - V zemi Mahdího I-III
Ríh, Ríh, Ríh! - Ríhova smrt
Supové Mexika - Satan a Jidáš I-III
U bachtijarů - Umm ed džamál
V bažinách Ardistanu - Ardistan a Džinistan I-II
V ebenové zemi - V zemi Mahdího I-III

Na závěr velmi doporučujeme k přečtení velmi málo známý cestopisný román A mír na Zemi! - Do země mandarínů, který se mimo jiné zabývá myšlenkami rovnosti všech lidí různých barev. Také se snaží o vysvětlení, že základ většiny náboženství je podobný a že sjednocením a žitím v těchto základech pravého ušlechtilého lidství může povstat pozemský odlesk Ráje. Román v sobě nese hluboké myšlenky, které se stále dotýkají i dnešního lidstva a ukazuje, že slova nestačí... Je třeba žít tyto ušlechtilé ideály.   ...doporučujeme k přečtení


Seznam děl čerpán ze stránek:

http://karel-may.majerco.net

http://cs.wikipedia.org/wiki/Karel_May

Tímto děkujeme jejich autorům za jejich práci a čas.

redakce Voda Světla