POUTNÍCI U MODRÉHO PRAMENE

 

V jedné z přenádherných Božích zahrad, které věčně bohatě a krásně kvetou ve sférách mnohem světlejších a čistších než tato země, vyvěrá lahodný pramen.

Jeho průzračné kapky se jako drobný déšť snášejí z vysoké skalní stěny a přes sametový mech a pestré kameny čile poskakují až k místu, kde jejich osvěžující vláhu jímá velká, sněhobílá mramorová nádrž.

V ní se průzračná voda tmavě modře třpytí, jako by do sebe vpila všechnu záři blaženě se třpytící nebeské klenby nad sebou a nemohla ji nikdy ztratit.

Nádrž je naplněna až po okraj, i když si z ní vyprosí doušek sebe víc žíznících. Pramen neúnavně prýští, aby občerstvil poutníky, kteří k němu přijdou.

Břehy pramene lemují nádherné květy na vysokých, štíhlých stoncích, které se kolébají v mírném vánku. Stojí vážně, ale přesto radostně i v okolí bílé nádrže. V jejich kališích se zlatě třpytí tajemství. To, co se v nich skrývá, je znamení, které jim Bůh a Pán vryl prstem své všemohoucnosti.

Poutníci, kteří se s údivem sklánějí nad otevřenými kalichy, říkají těmto květinám „modré květiny Boží“. Víc nedovedou říci, ale co všechno je obsaženo v tomto názvu!

Modrý pramen smějí svou čistotou střežit tři sestry.

Pramena, střeží místo, kde pramen vyvěrá a stará se o to, aby čistou vodu nezkalilo jediné zrnéčko prachu. Dlouhé splývavé roucho má bílé a kolem jejích půvabných údů se šíří jakoby tóny písně prodchnuté láskou.

Měřena v modrých šatech nabírá u nádrže do podávaných pohárů občerstvující vodu života a nikdy nenabere ani o kapku více ani o kapku méně.

Něžné ruce Zdravěny v růžovém rouchu uzdravují nemocné oči a posilují raněná srdce.

U modrého pramene tak vládnou radostně a šťastně tři sestry, které Nejvyšší povolal k posvátnému úřadu. Působení jedné doplňuje a posiluje působení ostatních.

V noci, kdy se slunce obrátí k zemi zády, a bledý a mlčenlivý měsíc zavěsí na tmavou oblohu svou kulatou lucernu, v pozemské noci, která naslouchá nejvroucnějším modlitbám lidí obtížených trampotami, stoupají vzhůru duše, které ve svých nesnázích a starostech úpěnlivě prosily o pomoc, o novou sílu tam, kde ji lze najít: v Božím Světle.

K lidem, kteří se vážně a pokorně modlili, takže se jejich duše uvolnily, se neviditelně blíží lehké, světlé postavy. Pomáhají jim dostat se z těžkého pozemského pláště, aby se mohli vydat na cestu do zahrad Světla. A čím vroucněji taková duše prosila Všemohoucího Boha, čím víc v něho věřila a důvěřovala mu, tím krásněji a mocněji se může vznášet vzhůru při svém letu do sfér, kde ji očekává pomoc.

Jejich prosba se zformovala v průzračný kalich, který si smějí vzít sebou, aby do něho nabrali občerstvující nápoj pro své žíznící duše.

K modrému prameni je posílají neviditelné ruce. Všude na cestách jim průvodci ukazují cestu a zlaté mosty je vedou do výšin, až dospějí k místům, po kterých jejich duše nevědomky toužila.

A již přicházejí unavení a utrápení lidé, nemocní a lidé potřebující útěchu. Stejně tak přicházejí ti, kteří v sobě mají velké přání a touhu, lidé, hledající Světlo i bojující za Pravdu - každý se svým kalichem v ruce. Podle toho jak usilovně hledali, je kalich velký nebo malý, vejde se do něho mnoho nebo málo občerstvení.

Vidíte ty nekonečné zástupy, jak putují k mramorové nádrži modrého pramene? Vztahují prosebně ruce.

Měřena dává Prameně znamení a voda z pramene začíná s hlasitějším šumem proudit do nádrže. Měřena neúnavně nabírá a nabírá. Stačí jí vrhnout jediný zkoumavý pohled do tváří poutníků, a ví, kolik každému náleží.

Zdravěna stojí vedle nich, často nepovšimnuta, ale každého pozorně sleduje.

Tiše zachytí rukou toho, kdo by mohl na nezvyklém květinovém koberci klopýtnout, a pevně ho podepře. Potichu zvedne varovně prst před někým, kdo se chová příliš nespoutaně, ukazuje směr k návratu domů a dotykem ruky posiluje slabé.

V tom se k mramorové nádrži blíží s pozvednutým kalichem žena a prosí. Probdělé a proplakané noci zanechaly stopy na jejím obličeji, ale v jejích očích září paprsek štěstí a naděje.

„Dej mi doušek síly, ty dobrá,“ obrací se na Měřenu, která sedí na okraji nádrže a stále ještě nabírá. „Co jsem se po něm natoužila!“

A Měřena jí půvabným pohybem podává kalich.

Ale k jejímu údivu žena nepije. Obrací se a chce pohár vzít  sebou. „Kam jdeš se svým pohárem?“ ptá se Zdravěna a mateřsky ji obejme.

„Chtěla bych jej přinést svému synovi,“ šeptá duše a tiskne pohár k sobě, jako by se bála, že jej bude muset opět vydat.

„Proč nepřijde sám?“ táže se Zdravěna a její vřelý hlas padá jako jitřní rosa do bolavé duše matky. „Kráčí po temných cestách,“ odpovídá žena, rty se jí chvějí a naplněna studem sklání čelo. „Vezme si tvůj pohár? Bude z něho pít?“ ptá se Zdravěna ještě jednou. Vtom z očí, které jsou od pláče téměř vyhaslé, vyrazí nový proud slz.

„I kdybych musela projít všechny pozemské cesty, abych ho našla, i kdybych za ním měla jít do temnot, chci mu přinést vodu života, chci mu přidržet pohár u rtů a poprosit ho: „Napij se z něho! Myslíš, že by odstrčil ruku své matky?“

Úzkostlivě visí pohledem na jasných očích Zdravěny. Ta jí jemně položí ruku na oči a pronese: „Čiň, co musíš.“

Opatrně, jenom aby neztratila ani kapku drahocenné vody, se žena obrací a vrací se tam, odkud přišla. Světlé ruce jí pomáhají a doprovázejí ji.

A duše matky chodí po všech pozemských cestách a hledá syna, který ji opustil a nechce už o ní vědět, přestože ona sama se o něho pořád ještě láskyplně stará.

Duše neúnavně hledá ztraceného syna.

„Zemřel,“ říkali sousedé a přátelé již před několika roky.

Ale matka to věděla lépe. Cožpak neslýchala za nocí úzkostlivé volání z dálky? Nebyla to duše jejího jediného syna, která ji volala, aniž to věděla?

Za tímto hlasem teď matka šla, přesvědčena o tom, že ho najde.

„Je nešťastný, potřebuje mě,“ říkala si duše a zrychlovala kroky. „Kdo ví, jak mne potřebuje. Jsem jediná, kdo mu může pomoci. Chci mu připomenout, jak mi jako dítě sedával na klíně a musela jsem mu vyprávět o dalekých zemích, jak jsem ho učila sepnout malé ručky a děkovat Bohu za krásný den, který prožil. Jak často jsme společně pohlíželi k měsíci a hvězdám na večerní obloze a on se mě ptával:

Kde bydlí milý Bůh? Jsou to jeho okna, ze kterých září zlaté nebeské světlo?

Ano, můj maličký“ - pro matku byl stále ještě maličký, i když mnoho let pobýval v cizině a rval se se životem - „to jsou okna, ze kterých svítí světlo Boží,“ řekla duše pohroužená do snu. Bylo jí, jako by jí její Vilém seděl ještě jednou na klíně a díval se s ní na hvězdy.

„Maminko!“  Nevolá tak někdo z dálky? Duše se vyděsila. Její Vilém ji volá, možná je v nouzi!

„Všemohoucí, nech mě k němu dojít!“ prosila horoucně. „Touží po mně, volá mě, musím mu ještě jednou ukázat Tvé světlo! Nenechej ho zemřít dříve, než k němu dorazím!“

“Mami!“ ozvalo se ještě jednou hlasitěji a naléhavěji. V tomto volání byla smrtelná nouze.

„Já přijdu!“ odpověděla duše matky. „Hned jsem u tebe, Viléme!“

Pohlédla na svůj pohár, který stále ještě nesla starostlivě v ruce. Neztratila se ani kapka, modrý nápoj se perlil až po okraj.

V bolestné obavě o syna jí téměř docházely síly. Upila z poháru, a pronikla jí nebeská síla.

„Díky, díky, Všemohoucí,“ modlila se. „Teď ho najdu.“

V malém přístavu na horkém jihu ležel v osamělé boudě na tvrdém lůžku námořník, nuzně přikryt pouze několika špinavými hadry. Měl žízeň. Bylo nesnesitelné vedro. Kolem něho bzučely mouchy a zvětšovaly jeho utrpení. Byl příliš slabý, aby zvedl ruku na obranu. Těžce oddechoval, hruď se přerušovaně zvedala, každé nadechnutí a vydechnutí mu působilo nové bolesti.

Před očima zachvácenýma horečkou se mu honily obrazy. Nemohl zabránit, aby se objevovaly, nemohl je od sebe odehnat. Přicházely a odcházely bez jeho vůle.

Viděl se jako dítě v náručí matky. Měl lehk srdce a veselou mysl. Pouze byl umíněný. Co si vzal do hlavy, to musel udělat, i když ho matka plísnila, varovala a trestala.

„Ublížíš si, když vezmeš ten ostrý nůž do ruky,“ připomněla mu matka - a už se řízl. Zavázala mu ránu. Nyní ho znovu zasáhl její vyčítavý pohled, jako by se to stalo prvě před chvílí.

„Nechoď s Rudolfem,“ varovala ho matka. „Od něho se nenaučíš nic dobrého.“

Viděl se, jak tajně s Rudolfem kouří, jak podvádí učitele a provádí lehkomyslné kousky. „Nechal se nakazit,“ usoudili učitelé a vyloučili ho ze školy.

Tehdy poprvé matka kvůli svému dítěti plakala. Její slzy teď padaly na Vilémovu bolavou hruď a každá žhavě pálila. Teprve dnes věděl, jakou bolest jí způsobil.

„Mami, chci pryč, daleko odtud, tady o mně nechce nikdo nic vědět,“ stanul před matkou. „Nech mě odejít, venku najdu své štěstí.“

Skutečně tehdy neviděl, jak se matce při jeho prosbě chvěje srdce? Nyní cítil její bolest, jako by to byla vlastní.

„Slib mi, že se ani jediný den nezapomeneš pomodlit!“ prosila matka a Vilém jí to slíbil.

Matčina ruka ležela na temeni jeho hlavy, když se s ní loučil. Teď ho ta ruka pálila ještě žhavěji, než vysilující horečka a rána v jeho boku.

„Nezapomeň na mě,“ prosily dvě modré oči, které se za ním dívaly, když dlouhými kroky odcházel z jejich městečka.

Jak dlouho si už nevzpomněl na sousedovic Aničku, se kterou vyrůstal! Copak nevěděl, že na něho čeká? Neslíbil jí, že až bude dospělý, vrátí se a přivede si ji domů? Kde zůstaly jeho sliby?

Viděl sám sebe jako námořníka projíždějícího světem. Jak rychle zapomněl na slib, který dal matce! Vlivem hrubých řečí a špatných kamarádů zanechal modlení a na matku myslel jen zřídka!

Život s ním však naložil také drsně!

„Nejinak, než jak sis zasloužil,“ zašeptal hlas v jeho nitru.

Už dávno se odnaučil modlit. Teď zde ležel opuštěný, nemocný a zraněný a musel se dívat na to, co nechtěl vidět:                 

Na svou matku, jak večer co večer sedává u okna a myslí na něho. Viděl, jak se její rty pohybují, a věděl, že se za něho modlí.

S pocitem studu, který již dlouho neznal, skryl nemocný hlavu v polštářích a zavřel oči. Marně, obrazy zůstaly, pronásledovaly ho.

Viděl, jak matka jde naproti listonoši a tázavě na něho hledí, jak listonoš vrtí hlavou a beze slova se obrací. Cítil teď její zklamání a proklínal sám sebe.

„Takovou lásku jsi měl,“ zašeptal znovu hlas v jeho nitru. „Mohl jsi ji mít ještě dnes, kdybys byl chtěl!“

Žije matka ještě? Najednou se ho zmocnila prudká touha. Zatoužil ještě jednou slyšet její hlas, cítit její ruku, jak ho hladí po vlasech, ještě jednou se jí zeptat:

„Máš mě ráda?“ „Mami!“ zasténal smrtelně zraněný muž.

Jak ho bolela rána na boku, kam ho v tmavé ulici bodl nožem Španěl po prudké hádce - proč? Pro jedno neuvážené slovo!

Jak neužitečně promarnil život! Teď zde ležel smrtelně zraněný muž, sám, zapomenutý a opuštěný. Nikdo na něho nemyslel, nikdo se o něho nestaral, jenom špinavá Concha, která mu ze soucitu nosila vodu a trochu chleba. Víc sama neměla.

V chatrné prkenné stěně vedle jeho lůžka zela trhlina široká jako dlaň. Je venku chladno? Vilém namáhavě otočil hlavu, takže mohl trhlinou vyhlédnout ven.

Vtom mu zazářila vstříc jedna hvězda, tak světle a jasně, jak mu hvězdy svítily v dětství, když se modlíval na matčině klíně.

„Mohl bych se ještě pomodlit!“

V jeho duši se poprvé po letech opět probudila touha po něčem vyšším, čistém.

Ale pravá slova v něm zemřela. Hrubá, tvrdá, bezcitná, sobecká slova usmrtila v jeho srdci slova jemná, čistá, silná.

Pamatoval si pouze jedno slovo, které se čistě ozývalo v jeho nitru:

„Matko!“

Zpozorněl. Že by zaslechl odpověď?

„Já přijdu!“ zaznělo k jeho sluchu.

Matka přichází, ona žije a jde k němu.

Duše smrtelně zraněného vyslala ještě jednou výkřik:

„Matko!“

Paprsky hvězdy v něm vzbudily naději. Ulevilo se mu, již necítil bolesti a jeho duše rozepjala náruč vstříc mihotavému svitu hvězdy.

Jen ještě pocítil žízeň, nesmírnou, neuhasitelnou žízeň. Ale nebyla to již pozemská žízeň - to jeho duše žíznila po Světle, po čistotě.

Zemdlené tělo kleslo nazpět. Vtom se tiše otevřely nízké dveře a neslyšnými kroky přistoupila k jeho bídnému lůžku vytoužená.

Držela proti němu cosi zářícího, světlého. Viděl pouze její oči plné lásky a průzračný kalich s modrým, chladným nápojem.

Jemně mu přidržela kalich u rtů a řekla:

„Pij!“

Umírající pil s očima upřenýma na matku, pil a pil, až vyprázdnil kalich. Matka pravila:

„To je voda života z modrého pramene, je v ní Boží síla.“

Mužovy oči promluvily: „Ty ji přinášíš mně, ztracenému synovi? Odpustila jsi mi?“  

A matka odpověděla stejnou řečí beze slov:

„Všechno jsem ti odpustila, následuj mne, povedu tě znovu k Božímu Světlu.“

Mužova duše, která bez bolesti opustila své tělo, vložila ruku do matčiny dlaně a prosila:

„Jdi přede mnou, budu tě následovat.“

Doušek z modrého pramene Boží síly ji posílil na cestu.

„Nech si ten kalich a neoddechni si, dokud jej znovu nenaplníš u modrého pramene,“ pověděla matka odcházející duši na rozloučenou, když se sama musela vrátit na zem.

Duše si kalich vzala. Cesta byla namáhavá, ale vedla vzhůru, tam, kam ukázal matčin prst. Vedla vstříc Světlu, ze kterého jí matčina láska směla přinést sílu. Kdesi na zemi se probudila jedna matka, posílena jak ještě nikdy, s novou radostí v srdci a s vědomím: „Můj syn je na cestě domů do Světla. Díky Bohu, Všemilosrdnému!“

 Susanne Schwartzkopff