www.vodasvetla.cz	O lidském mozku - převzato z www.ao-institut.cz	3/2007

Modlitba

jistá cesta pro spojení ducha s nadhmotnými výšinami.

V předchozích kapitolách o lidském mozku jsme již hovořili o možnostech určitého spojování se lidského ducha s úrovněmi nad touto hmotou. Mozek každého člověka je pro toto „spojování se“ vybaven schopnostmi, jež mu umožňují, aby v úsilí o tento druh vědomí zde ve hmotě mohl nalézt skutečně pevného výchozího základu.

K těmto orgánům náleží právě jednotlivé části Malého mozku. Čistou a správnou souhrou - spoluprací částí Thalamusu, Hypothalamusu, Mozečku a zejména Šišinky mozkové, otevírá se každému z lidí určitá schopnost spojování se s úrovněmi nad hmotnostmi tohoto vesmíru.

K úrovním Díla Stvoření náleží stvořené duchovní úrovně a také úrovně nejstarší duchovní říše - vysoko kroužícího praduchovna, jež vzniklo jako prvotní Stvoření. Až teprve nad těmito prvotními pravěčnými úrovněmi, netušeně vzdálená všemu Stvořenému, počíná se formovat v trvalém oslepujícím lesku a záři část okraje Božského věčného působení. Teprve o této části je možné hovořit jako o počátku věčně trvající Boží říše, jež směřuje se pro člověka opět v nepředstavitelných vzdálenostech vzhůru k nejsilnějšímu, nejmocnějšímu Východisku všeho Světla a života, ke Zdroji veškeré energie, k trůnu Boha, jenž sám jest od věčnosti do věčnosti jsoucím Bezbytostným Zdrojem zářící Božské Síly, která v pulsech mocně proudí všemi směry do světů, jejichž formy tvoří a udržuje.

Netušená jest vzdálenost Země od duchovních a praduchovních úrovní a ještě mnohem větší od úrovní Božského. Přesto však jest duch člověka i zde ve hmotnostech tohoto jednoho malého vesmíru v milostivé moudrosti Stvořitele vybaven k tomu, aby mohl udržovat určité čisté, živoucí spojení se zmíněnými úrovněmi.

Orgán mozku jest k tomu vybaven právě důmyslným uspořádáním zmíněného Malého mozku. Postup spojení při modlitbě vyvíjí se pak přibližně asi takto: chtění v člověku po vyšších nadpozemských, nadčasových hodnotách, vyvolá impuls rozechvívající nervstvo Malé Sluneční pleteně. Silné city pronikající od ducha k tělu často projevují se až jemnou, tiše se ozývající bolestí v oblasti hrudi. Tato zvláštní netělesná bolest jest současně něčím nepopsatelně krásným, povznášejícím. Duchovní impulsy, projevující se jako již zmíněné pnutí v Malé Sluneční pleteni v hrudi, běží následně ihned silným vedením nervstva k organismu Malého mozku. Zde pak skrze Thalamus a Hypothalamus pronikají do dalších oddílů mozku. Souběžně tak ovlivňují jemné vyzařování Mozečku, jenž vysílá do pohybového aparátu člověka impulsy vznešenosti a ladnosti. Pohyby člověka se tak stávají měkčími, ušlechtilými. Zároveň Mozeček vytváří určité předobrazy forem, které pak ve spojení s Velkým mozkem hledají konkrétní slova k vyjádření toho, co duch člověka při stavu modlitby prožívá. Ve Velkém mozku formují se tak slova, hledající nejvýstižnější vyjádření vznešenosti, úcty a krásy. Současně s tímto pochodem je dotčena záchvěvy impulsů nervstva Hypofýza, vydávající ihned na to automaticky povely všem žlázovým systémům těla k vyrábění látek, navazujících pocitový stav povznesení a blaženosti. Je to právě ten stav, který se tak často snaží lidé dosáhnout vědomě vnějšími hrubohmotnými prostředky, jako je opojení alkoholem a v neposlední řadě hrůzným přijímáním všemožných drog.

Jediný čistý stav blaženosti je však ten, jenž vzniká z popisovaného děje, kdy duch toužící po nadhmotných hodnotách rozechvěle velebí Tvůrce všeho jsoucího Života. Jedině tento postup je správným, je tím, který přináší také vždy současně osvěžení a uzdravení. Vše ostatní vytváří oproti tomu jen umělý tlak zvnějšku. Tlak, jenž se nutně musí dříve či později projevit jako škodící a destruktivní, neboť jediný správný postup v úsilí o prožívání blaženosti a pocitu štěstí dokáže v člověku vyvolat duch, toužící po Světle, toužící po vznešených, velikých hodnotách, jež souvisí silně s úrovněmi nad hmotou, s duchovními a praduchovními úrovněmi ve Stvoření.

Nyní ale zpět: Současně s tím, kdy Hypofýza vydává pokyn žlázám k výrobě látek přinášejících stav, jež můžeme nazvat jemným oblouzněním, jenž je však přitom prožíván člověkem za plného vědomí, při plné sebereflexi vůči okolnímu světu, současně s tímto vyplavováním látek je stále silněji rozechvívána Šišinka mozková, která zprostředkovává nejsilnější přijímání obrazů z duchovních světů. Člověk rozechvělý modlitbou může tak občas i vidět k němu z výšin přiváděné obrazy, často také tóny, dolétající k němu z nadhmotných úrovní ze Světla. Šišinka mozková vytváří svým „chvěním“ v přijímání obrazů převodník k Mozečku, kde se ihned formují nejprvnější, nejslabší nástiny vznešených forem obrazů. Od Mozečku tyto nástiny následně pronikají k Velkému mozku, kde mohou dostat hutnější záhal do hmotného chápání člověka. Je potřebné zde dodat, že právě dnešní Velký mozek je pro čisté a neovlivněné prožívání modlitby člověku často velkou překážkou. Svým silně přemrštěným nepřirozeným vyzařováním strhává Velký mozek největší část impulsů ducha ihned od orgánu Thalamus k sobě, snažíce se tyto impulsy roztřídit, zařadit a pojmenovat. Tím upoutává na sebe s veškerou pozorností i všechnu sílu, která by jinak mohla být správně rozložena mezi orgány Malého mozku, tak jak jsme si to výše popsali. Dnes stává se proto velmi často, že i počátek čistého chtění člověka k modlitbě je následně cele stáhnut vyzařováním Velkého mozku k „posouzení“. Právě nepochopení Velkého mozku vůči všem nadhmotným záležitostem ducha pak člověku, usilujícímu o modlitbu, způsobí, že rozum vyhodnotí již dopředu každé takové úsilí člověka za zbytečné, nemající odezvu v okolním světě, a tím je vytvořen nátlak Velkého mozku na postupné ukončení takového chtění ducha. Tak mnohý člověk vzdorně pohněván sám vůči sobě vyhubuje si do bláhových snílků a pomatenců, kteří už nevědí sami co se sebou, a s návratem do „reálného“ světa hmoty o to více vrhne se do činnosti, jež je Velkému mozku srozumitelnou a vítanou. Tak je velmi často v člověku rychle, až téměř automaticky neuvědoměle potlačeno jakékoliv vnitřní nutkání v hledání spojení se světy nad hmotou, se světy, do nichž přitom lidský duch svým původem plně náleží.

Vnitřní tichá touha po modlitbě je rychle zaplašena a vytlačena z vědomí člověka jako nehodící se, jako něco, co rozum Velkého mozku označuje za slabošské a náležící blouznivcům nebo snad ještě něco, co je tak dobré pro fantazii dětí.

Jak výstižné to však je, to si člověk již ani neuvědomuje. Vždyť právě čisté, bezelstné používání Malého mozku k projevování citů, proudících nervstvem člověka od ducha k tělu, je tím nejprostším, možno právě říci tím dětsky nejjednodušším. Je to dokonce tak snadné, že právě vypěstovaná činnost Velkého mozku něco takového zcela odmítá. Nezkrotná činnost Velkého mozku ve snaze o rozdělování a rozlišování všeho, co k němu přichází, chce naopak shledávat jako vrchol všeho - „nejdokonalejší“ složitost. Malý mozek jest však úplně prost něčeho takového a sám o sobě zůstává vždy cele otevřeným pro čisté citové proudy, jenž přicházejí k němu skrze nervové impulsy od ducha. Ježíš, jenž viděl velmi dobře do všech pochodů, odehrávajících se v myslích lidí, sdělil cestu k nalezení duchovních hodnot následujícími, nejprostšími slovy. K naslouchajícím pravil: „Buďte jako děti.“ Věděl, že právě zachováním si tohoto způsobu uvažování bude umožněno, aby orgán Malého mozku směl si podržet oproti mozku Velkému rovnovážné vyzařování, tolik důležité právě pro prosté a přirozené prožívání modlitby. Jedině modlitba, která proudí čistě a mocně od ducha k Malému mozku nervstvem Malé Sluneční pleteně v blízkosti srdce člověka, je také správnou a plnocennou modlitbou. Modlitba, vznikající na základech toho, když si člověk určí, že se bude modlit, vyžaduje buď již plného zprůchodnění všech zmíněných orgánů, nebo jí trvale hrozí, že zůstane opětně jen slovní prací Velkého mozku. Je také pochopiteln, kter z tchto dvou cest v úsilí o modlen nalezne nakonec větší sílu ke spojení s duchovními úrovněmi ve Stvoření. Modlitba, vycházející z naučenosti slov, se velmi často ztratí právě v práci Velkého mozku. Tak dotyčný odříká často obsah celé modlitby, aniž by však u něho došlo k proudění citů k Malému mozku. Malý mozek zůstává pak nutně pod tlakem vyzařování mozku Velkého zeslaben nazpět. Slova Bůh, Světlo a další váznou v záření závitů Velkého mozku, a protože Velký mozek sám o sobě pro tyto pojmy nachází jen omezené, skutečnosti neodpovídající, hmotné obrazy a formy, tu nedojde ani k vnitřní odezvě ducha, jenž by jinak za těmito pojmy nacházel vše.

Tak nakonec často namísto silně a vroucně se modlících lidí, kteří si v tomto prožívání zesilují spojení se světy nad hmotou, setkáváme se jen s mumláním slov, nepřekračujících svým obsahem rozumovou reálnost Velkého mozku. Také právě tento stav dovoluje potom, aby člověk, jenž se nuceně modlí a nebo dokonce chtěně předstírá, že se modlí, bezprostředně po skončení modlitby učinil něco, co je v hrubém rozporu s Vůlí Toho, k němuž se modlil.

Také strnulost a vyčerpání, namísto vnitřní posily a občerstvení, jsou následným projevem dlouhomluvných bezduchovních modliteb. To vše je jen známkou nesprávného úsilí o modlení se. Velký mozek se pak téměř vždy svým vyzařováním postaví jako silná překážka všem vznikajícím citům, které snad ještě chtějí pomocně proudit od ducha do vědomí člověka.

Vy všichni, kdo se snažíte o nalézání spojení s duchovními výšinami Stvoření, naslouchejte nejprve tichým pohnutkám v duchu. Čistá radost, stejně jako hluboké vznešené vjemy dobra a lásky, jsou těmi nejlepšími živoucími impulsy k modlitbě. Síla těchto citů musí však být využita k práci Malého mozku dříve, než člověk začne hledat slovní formy pro modlitbu. Učte se proto nejprve tiché modlitbě beze slov. Nechte vznešené proudy citů, rozechvívajících oblast srdeční v hrudníku, vytrysknout vzhůru do vznešených samovolných projevů Malého mozku. Hledejte vždy, jako oporu pro modlení se, čisté chtění ducha. Vznešené city spolu s orgánem Malého mozku zařídí vše ostatní úplně přirozeně, pokud vy sami nebudete zasahovat do těchto proudů myšlenkami Velkého mozku. Nepodaří-li se vám to hned na počátku, neupadejte také ihned do malomyslnosti. Využijte však vždy každou chvíli dne všechna vznikající povznášející hnutí ducha k vnitřní modlitbě. Uvidíte, že nakonec přece naleznete čisté, vroucí spojení s nadhmotnými úrovněmi Stvoření, kde velebení Tvůrce Všehomíra je všudypřítomným u všech tam přebývajících tvorů.