VÍRA A NÁBOŽENSTVÍ
(Přednáška proslovená 4./V. 23 v Batizovcích na Slovensku.)
Pojmy, které se kryjí za těmito dvěma slovy, jsou ve své podstatě tak rozdílné, že nelze je slučovat. Přesto však bývají
slova tato velmi často zaměňována, takže místo náboženství užívá se slova víra, místo víry náboženství. I tak velký filosof náboženský, jakým byl
Tolstoj, ba i jím citovaní filosofové, náležející do jeho »Kruhu četby«, velmi často tato slova zaměňují. A přece víra není náboženství a náboženství
není vírou.
Mohu stát úplně mimo všech církveních náboženství, a přitom být nejpevněji věřícím. A naproti tomu jsou i mezi
nejhorlivějšími vyznavači náboženství mnozí, kteří pravé víry v sobě nemají.
Víra jest vnitřní cit, který musí nás naplňovat při představách nebo úvahách o věcech abstraktních.
Víra sama o sobě, je-li absolutní, čistá, nezabarvená žádnou pověrou, jest také ohromnou mocí. V Evangeliu čteme o víře,
že je tak mocná, že hory přenáší, a ve slovech Ježíšových se setkáváme velmi často s příkazem pevné, neoblomné víry. Vykládal-li Ježíš Kristus svým
apoštolům věci jim neznámé a nepochopitelné, musel se dovolávat především jejich víry. Byl si vědom toho, že hlásá čistou, nejvyšší, absolutní pravdu,
která se může dotknout jenom srdcí naplněných vírou. Proto také při každé příležitosti tolik zdůrazňoval nevyhnutelnost víry, proto také žádal ji
nejen od svých učedníků, nýbrž i posluchačů. A protože se vždy znovu a znovu setkával s malověrností svých učedníků, kteří bez opravdové, pevné víry
nebyli by schopni plnit svůj úřad apoštolský, pronesl k nim významná slova o moci a síle víry: »Budete-li chtíti, aby tato hora před vámi se srovnala
se zemí, anebo aby vešla do hlubin mořských, a budete-li věřiti, že se tak stane, stane se tak.«
Tato slova nejlépe vystihují, jakých zázraků je schopna opravdová víra.
Uzdravoval-li Ježíš nemocné, žádal nejdříve od nemocného prohlášení, že věří, že může býti uzdraven jeho Božskou silou,
neboť věděl, že vírou otvírá se duše lidská jako květ lotosu. Jen takto otevřená duše je schopna přijmout duchovní sílu, která očistí duši a tělo
zbaví neduhu. A když nemocného uzdravil, řekl mu:
»Víra tvá tě uzdravila. Jdi a nehřeš více.« Když se jednou apoštolové marně pokoušeli uzdravit nemocného, a tázali se
Ježíše, proč se jim to nepodařilo, odpověděl jim, že ke zdaru každého díla je třeba víry.
Připomeňme si římského důstojníka, pohana, který žádal Ježíše, aby uzdravil jeho služebníka. Ježíš chtěl vyhovět jeho
přání a chtěl jít do jeho domu.
Ale důstojník řekl pokorně: »Pane, nejsem hoden, abys vešel pod střechu mou, ale řekni toliko slovem, a já věřím, že
bude uzdraven služebník můj.«
Nato se Ježíš obrátil k apoštolům, aby zdůraznil jim velikou víru pohanského důstojníka v moc Boží a řekl: »Nenašel jsem
takové víry ani mezi Izraelity.«
Tak mohli bychom uvést celou řadu jiných a jiných příležitostí, při nichž Ježíš neustále zdůrazňoval učedníkům svým
potřebnost a nezbytnost víry. Jak jinak mohl by dosáhnout toho, aby jeho posluchači pochopili Boha - Otce, o Němž jim tolik vykládal?
Bez víry nemůže se nikdo k Bohu přiblížit. Bez víry nenajde nikdy spojení s Ním, protože pojem i podstata Boha zůstane
lidstvu navždy ohromným tajemstvím.
Boha mimo Syna nikdo neviděl a nikdy neuvidí. Spatřujeme toliko projevy Boží v jeho tvorbě, ale právě ony nejlépe mluví
o moci, moudrosti, spravedlivosti a lásce Boží. Stačí jen si uvědomit rozlehlost vesmíru, tajemnou logiku přírody nebo samotný zázrak života, abychom
museli uvěřit v existenci velikého Boha - Tvůrce. Vždyť všechny přírodní jevy jsou zmaterialisovaným projevem Vůle Boží.
Ale pokrokové lidstvo, zejména v právě končícím věku ryb, věku vývoje člověka rozumového, nechce přiznat existenci Boha,
nechce uznat vyšší moc nad sebou. Dává přednost jen svému přepěstovanému rozumu, který chce všechno ohmatat svým jednostranným způsobem, zaměřeným k
pozemsky viditelnému a právě proto dostává se jen na slupku, zůstává na povrchu a nikdy nepronikne do hloubky, do nitra, k duchovní podstatě věci
samé.
Mnohdy je to také pýcha rozumářského člověka, která nechce připustit, že by nad svobodnou vůlí lidskou mohla rozhodovat
nějaká vůle vyšší, nebo že by člověk při své svéprávnosti a soběstačnosti potřeboval ochrany Boží. Mnohdy však, přinutíme-li podobného popírače
jsoucnosti Boží k přemýšlení a dáme mu příležitost, aby své nevěrectví hájil, dočkáme se toho, že sám konečně uzná existenci jakési vyšší Moci, která
rozhoduje nade vším, ve všem, tedy i v něm.
Malý příklad, k němuž bych mohl uvésti mnoho obdobných, zde uvedu.
Přišel jsem jednou náhodou do rodiny jednoho inženýra, který byl právě nemocen. Měl těžkou srdeční vadu a asthma, a byl
právě tak těžce postižen, že musel ležet. Věděl jsem o něm, že je naprosto nevěřící, stejně jako on věděl o mně, že já jsem pevně věřící. Ani jeden z
nás neměli jsme proto v úmyslu rozhovořit se o věcech víry, ale řízením osudu dostali jsme se přece jen k tomuto tématu.
»Kdopak z inteligentních lidí mohl by ještě dnes věřit v Boha?« — řekl hned na počátku debaty velmi rozhodně.
»Možná, že se spolu velmi snadno dohodneme, neboť asi ani já nevěřím v takového Boha, v jakého nechcete věřit vy!« —
řekl jsem.
Tím jsem svého společníka jaksi udivil, protože měl o mně představu poněkud jinou, neboť prý o mně slyšel, že jsem
člověk věřící. Abych mu vyložil své stanovisko a dokázal mu, co jsem mu dokázat chtěl, ptal jsem se ho, zda věří v nějakou moc nebo sílu vesmírovou,
která všechno řídí, všechno v život uvádí a při životě udržuje. Přisvědčil mi. Když jsem se však tázal, zda věří, že tato síla působí také v něm a jím
se projevuje, popřel to kategoricky. Jediné, co v něm působí, je prý jeho vlastní rozum, vůle a energie.
»Dokažte mi tedy toto své tvrzení — žádal jsem na něm. A pan inženýr začal hned dokazovat.
»Předně, chci-li na příklad zvednout ruku, musí nejprve tento úmysl vzniknout v mé mysli, v mozku, pak musím svou vůlí
chtít a vynaloženou energií donutit svalstvo, aby ruku tuto zvedlo.«
»Výborně!« — pravím — »zcela správně. Ale řekněte mi teď, proč vlastně ležíte na té posteli? Proč nevstanete?«
Tato otázka vyvedla pana inženýra jaksi z rovnováhy.
»To bude nějaká chytačka na mne,« — řekl v rozpacích.
»Nikoliv, je to jednoduchá otázka, kterou mi můžete docela prostě zodpovědět,« — řekl jsem.
Po dlouhém přemýšlení řekl konečně toto:
»Ležím proto, že mám srdeční vadu a asthma, tedy choroby, které mi brání volně se pohybovat jak bych chtěl.«
»Tak tady to vidíte, pane inženýre, jak jste nemožný i se svým rozumem, i se svou vůlí a energií. Poručte, prosím, svému
srdci, poručte svým plícím, aby plnily přesně svoji povinnost, která jest jim ve vašem těle určena. Vynaložte všechnu svou energii na to, aby vás tyto
orgány vašeho vlastního těla poslechly. Nepochybuji o tom, že byste neměl k tomu nejlepší vůli, že by vám váš rozum k tomu neradil.«
»To ovšem dokázat nemohu,« — přiznal pan inženýr zkrušeně.
»Pak také musíte uznat, že tu musí být něco mocnějšího a silnějšího, než jste vy sám, že i ve vašem těle jest mnoho
funkcí, které se dějí, aniž byste mohl mít na ně nějaký vliv. A to je to působení oné duchovní síly vesmírové, ve kterou jste až dosud věřil jen
omezeně, ale v kterou, jak doufám, budete nyní věřit cele. To jest ta Síla, které bezpodmínečně a absolutně věřím i já, to jest ta Síla, které lid
říká — Bůh. Jen proto, že toto svaté jméno bylo lidskou společností tak zdiskreditováno, odvrátilo se mnoho lidí, zejména inteligentních, od víry v
tohoto Boha — ovšem že neprávem, podobně jako jste to učinil i vy.«
Po chvíli přemýšlení odpověděl mi pan inženýr těmito slovy:
»Tak prostým a jednoduchm způsobem jako vy nedovedl mne dosud nikdo přesvědčit o jsoucnosti Boha. Ze srdce vám za to
děkuji a ujišťuji vás, že od této chvíle budu znovu věřit.«
Ještě smutnějším zjevem než přesvědčení popírači Boha, u nichž je stále oprávněná naděje, že se dožijí chvíle, která je
k víře přivede, jsou ti, kteří se k věřícím křesťanům počítají a přec neznají pravé, absolutní víry. Věří nebo alespoň říkají, že věří v Boha, a přece
jejich víra není tak silná a nezvratně pevná, aby uskutečňovala skutky, aby splňovala prosby v modlitbách lidských vyslovované. Takových smutných
příkladů nedostatečné víry našel jsem sám mnoho a mnoho, a to i u lidí, kteří si ani nebyli vědomi toho, jak ohromně mnoho chybí jim do opravdovosti
jejich víry.
I Ježíš, Syn Boží narážel ve svém působení na nedostatek lidské víry, který mu znemožňoval konati zázraky. Bylo to v
Nazaretě, v městě, kde Ježíš vyrostl — a když se tam vrátil, nepodařilo se mu tam uzdravit ani jediného nemocného. Proč, to Ježíš pověděl jasně:
»Zde nemohl jsem žádných zázraků učiniti a nikoho uzdraviti, protože zde víry nebylo. Neníť nikdo ve své vlasti
prorokem.«
Ale za tímto výrokem připomeňme si hned další, který nejlépe vystihuje moc a sílu víry:
»Kdo ve mne uvěří a za mnou půjde, bude konati tytéž skutky (t. j. zázraky) jako já, ba nad to i větší, neboť já jdu k
Otci.«
Kdyby lidé věřili, že mohou rozbouřené moře utišit, největší vichřici zastavit, mračna kroupová odvést kam chtějí, že
mohou zastavit bouři v největší síle, rozptýlit okamžitě mlhy celé hory přikrývající — dokázali by to. Mám o tom důkazy!
Zkoumejte sami na sobě účinky pevné, opravdové víry.
Ale čím větší budou vaše úspěchy, k nimž vám vaše víra dopomůže, čím dokonalejší bude dílo, jež z vaší víry vyroste, čím
více přiblížíte se skutkem svým zázraku — tím pokorněji musíte pravého Tvůrce všeho hledat v Bohu, nikoliv v sobě.
»Ne já, ale Otec ve mně přebývaje, skutky činí« — pravil sám Kristus.
Ani On, Syn Boží, nepřipisoval si žádných zásluh, tím méně práva - na pýchu a sebevědomé povyšování sebe - máme my,
nedokonalí lidé.
A ještě s jiné stránky mluvil Ježíš o víře. Když se po svém vzkříšení zjevil apoštolům, mezi nimiž nebyl Tomáš, tu Tomáš
nevěřil ve zjevení Ježíše Krista po smrti a prohlásil:
»Dokud nevložím prstu svého do ran jeho, neuvěřím, že vstal z mrtvých.«
»Vlož prst svůj do ran mých a věř, že já jsem to« — pravil mu Ježíš, když při dalším zjevení se v kruhu apoštolů Tomáše
zastihl. A potom dodal: »Tys uvěřil teprve, když ses přesvědčil, když jsi uviděl. Ale blahoslavení jsou ti, kteří neviděli a uvěřili.«
Býti blahoslaveným — to znamená prožívati blaho již zde na zemi, tím více pak v životě duchovním. Již jen pro dosažení
tohoto blaha samého, které jest tak ohromné a cenné, měli by lidé více věřit. Myslíte, že nevěrec může být o tu svou nevíru šťastnější? Myslíte, že
při svém záporu pronikne hlouběji k tajemstvím života?
Řekne-li materialista: Co věda dosud neobjevila, neexistuje, co nemohu vidět, nahmatat, tomu nevěřím — nic tím nezmění,
protože vše, co před jeho tváří zůstává tajemným, nehmatatelným, existuje tu a bude existovat i přes jeho pochybnosti a nevíru.
Proto pravý vědec, pravý učenec, pravý filosof si opakuje často se Sokratem: »Vím že nic nevím« — a přitom nepochybuje o
ničem, chce se poučit a poučuje se po celý svůj život, jako každý jiný člověk. A čím více pozná, tím více musí pak věřit v dokonalost velikého Tvůrce
a jeho Božských zákonů.
Řekl bych, že se lidé velmi těžce prohřešují proti sobě samým, nevěří-li v Boha, neboť ochuzují se o všechny ty zázraky,
kterých by se pomocí své vlastní opravdové víry mohli dočkati.
Podíváme-li se však i mezi ty, kdož se prohlašují za věřící, i mezi kazatele a hlasatele Evangelia, tu shledáme, že i
mezi nimi je mnoho těch, jimž mnoho chybí do opravdovosti absolutní víry.
Měl jsem sám příležitost přesvědčit se o tom na různých místech a proto také chtěl bych zde uvést alespoň něco z těchto
svých zkušeností.
Přednášel jsem jednou v jihočeském městě, kde přednášku mou pořádala církev československá. Vykládal jsem o víře a moci
víry, a dovolil jsem si tvrdit, že nikdo z přítomných, ani kněze, ba ani samého faráře československé církve nevyjímaje, nevěří absolutně, opravdově v
Boha, Ježíše Krista a Ducha Svatého.
Tato má slova vyvolala ovšem veliký údiv a ke slovu hlásil se hned důstojný pan farář církve katolické. Řekl, že toto mé
tvrzení je velmi smělé, a že bych je musel něčím dokázat.
»Jsem šťasten, důstojný pane« — odpověděl jsem mu — »že právě vy, zdejší representant katolické církve, dáváte mi
příležitost, abych právě na vaší osobě provedl důkaz, z něhož pochopíte, že v mých slovech je přece jen mnoho pravdy. Prosím vás, povězte mi co
děláte, když před svým kázáním na kazatelně pokleknete na klekátko obrácen k oltáři?«
»Vzývám modlitbou Ducha Svatého, aby mne osvítil pro hlásání Slova Božího.«
»Činíte zcela správně, důstojný pane,« — pravil jsem, — »ale proč se tedy celý týden před tím připravujete na své
kázání, proč si je předem vypracováváte, proč se mu tak pečlivě učíte zpaměti? To je pro mne nezvratný důkaz, že nevěříte Duchu Svatému, že vás
osvítí, abyste mohl nepřipraven, jen z jeho osvícení proslovit své nedělní kázání. Kdyby vaše víra v existenci Ducha Svatého byla absolutní, kdybyste
opravdově věřil, že poprosíte-li Ho o pomoc k tak vzácnému úkolu, pomoc svou vám neodmítne, pak byste se na své kázání takto nepřipravoval. Přečetl
byste si pouze příslušné verše z Evangelia, o nichž máte vykládat, a šel pak na kazatelnu nepřipraven, bez obav, spoléhaje se jen na dar Ducha
Svatého. A ručím vám za to, důstojnosti, že kdybyste to alespoň jednou upřímně zkusil a vstoupil na kazatelnu bez přípravy, ale s pevnou vírou, že
Duch Svatý vás neopustí, že byste za těchto okolností proslovil kázání, jakých vaši posluchači málokdy slyší. To teprve bylo by pravé hlásání Slova,
neboť byste mluvil z osvícení Ducha Svatého, z duše k duším věřících. A duše vašich posluchačů zaplesaly by radostí nad tím, že se jim dostává právě
toho, po čem nejvíce touží, poselství Ducha Pravdy. Taková kázání plnila by vám kostel, že by nestačil ani všechny příchozí pojmouti, neboť lidská
duše touží stále po tom, co z ducha jest, ale nemůže chápati toho, co z rozumu vyšlo. Rozum mluví opět jen k rozumu, a ten není u všech posluchačů na
stejné výši s vaším. Kdyby na místě rozumu mluvil z vás cit, jemnější síla duchovní, která jenom na cit, duchovní schopnosti posluchačů může působit —
pak by jistě vaše kázání nevyznívala naplano.«
A důstojný pan farář?
»Musím přiznat« — řekl konečně — »že máte plnou pravdu. Ale přesto přiznám se, že bych neměl odvahu vstoupit na
kazatelnu nepřipraven.«
Abych mu dokázal, že jeho obavy jsou naprosto zbytečné a upevnil jeho víru v moc Ducha Svatého, uvedl jsem malý příklad,
mně nejbližší, protože je uložen v mé paměti jako moje vlastní zkušenost.
Měl jsem již mnoho přednášek, mnohokráte kázal jsem v evangelických sborech, nejednou mluvil jsem i s kazatelny církve
československé — ale neznám, co je to připravovat se na to předem. Ba, v mnoha případech neznal jsem předem ani téma, na něž mám mluvit. Ale po každé
jdu s pevnou vírou v Boha i Ježíše Krista, že sešlou mi dar Ducha Svatého, abych duším posluchačů dal vždy to, po čem touží a co potřebují slyšet.
»Nestarejte se, co budete mluviti, až budete potřebovati, bude vám dáno,« řekl Pán.
Věřím pevně, že Pán mi dá, a proto mi také stačí před zahájením přednášky nebo kázání malá chvíle k soustředění. V této
chvíli nečiním nic jiného, než že prosím Boha a Ježíše o osvícení Duchem Svatým a o seslání mých inspirátorů, a pak mohu začít a mluvit přesně tak
dlouho, jak si pořadatelé určí. Ba, mluvil jsem také nepřetržitě pět až šest hodin, jednou dokonce plných jedenáct a půl hodiny bez únavy. Tehdy
končil jsem svoji odpoledne započatou přednášku v půl čtvrté ráno, a posluchači byli by poslouchali až do samého rána. Byly to pro ně nové poznatky o
duchovních věcech, které s takovou dychtivostí poslouchali.
Nejzajímavější však na tom bylo, že i já sám odnesl jsem si z této přednášky mnoho nových poznatků, že jsem mluvil o
věcech, které mně samému byly, do té doby naprosto neznámé. Proto, užaslý nad tímto faktem, byl jsem pokorně vděčen Nejvyššímu za milosti, které mi
tak bohatě poskytl. Byl to beze sporu pouze dar Ducha Svatého, který ve mně působil, že jsem dovedl plných jedenáct hodin přednášet a udržet si
vděčnou pozornost svých posluchačů. Sám ze sebe byl bych nikdy nestačil na to, abych si jedenáct a půl hodiny trvající přednášku předem vypracoval a
pak ji zpaměti odříkával.
A právě na základě těchto zkušeností jsem přesvědčen, že muselo by se díti podobně každému, kdo by skutečně v pomoc
Ducha Svatého pevně věřil.
Jako další doklad zázraků, jichž je schopna toliko absolutní víra, uvedl jsem tehdy, ze své zkušenosti ještě jeden
příklad.
Šel jsem jednou v létě za poledne opuštěnými polmi. Bylo to přede žněmi a vysoká žita po obou stranách úzké pěšinky
bránila v rozhledu. Z čista jasna vystoupili ze žitného pole tři mladíci. Byli asi dvě stě kroků přede mnou a když mne spatřili, významně se
dohovořovali. Pochopil jsem hned z jejich postoje i vzezření, že chtějí využíti mé osamocenosti v liduprázdné končině a přepadnouti mne. Proti jejich
přesile byl jsem bezmocným, pomoci bych se tu byl u nikoho nedovolal. Jedinou mojí ochranou mohl býti Ochránce nejvyšší, a já obrátil svůj zrak k
obloze a řekl si v duchu:
»Pane Bože, ty nejlaskavější Otče náš, ty víš, jaké úmysly mají tito tři mladíci. Odevzdávám se proto pod tvoji ochranu
a věřím, že budu-li mít tak mocnou ochranu, že tito tři mladíci ani vlas na hlavě mi nezkřiví. Věřím nejen v Tvou moc, nýbrž i v Lásku Tvou k těm,
kteří v Tebe věří a k Tobě s důvěrou se obracejí.«
S touto pevnou, neoblomnou vírou šel jsem vstříc nebezpečné trojici.
Sotva jsem se k nim přiblížil, všichni tři skočili, obklopili mne a zvedli pěstě připravené k ráně.
Běda však, kdybych byl v této chvíli ztratil svou víru nebo oslabil ji nějakými pochybnostmi nebo strachem. Bylo by to
jistě špatně se mnou dopadlo. Ale já právě v této chvíli největšího nebezpečí opakoval jsem si znovu, že věřím v ochranu Pána, věřím, že mi nikdo
neublíží. A hle, stal se zázrak.
Všichni tři s napřaženými pěstmi vzhůru zůstali stát jako zkamenělí, žádný z nich ani se nemohl pohnout, a já prošel s
úsměvem na tváři a radostí v srdci kolem nich. Šel jsem kousek cesty, ale pak mi to nedalo a obrátil jsem se. Ke svému úžasu spatřil jsem, že stojí
stále proti sobě s napřaženými pěstmi, nehybně jako sochy. Snad by tak byli stáli do večera, kdyby mne bylo nenapadlo oslovit je v duchu:
»Tak vidíte, hoši, jaké poučení dal vám Bůh o své veliké moci. Doufám, že toto poučení postačí vám již na celý život,
abyste se nikdy neodvažovali přepadávati bezbranné chodce s touhou oloupit je. Po tomto poučení můžete si opět jít svou cestou.«
Jakmile jsem tuto myšlenku v duchu vyslovil, spustili všichni tři ruce, postavili se do řady vedle sebe a dívali se za
mnou. Nenapadlo jim již, aby mne pronásledovali. Byli stejně překvapeni jako já. Konečně se obrátili a já díval se za nimi, jak zkroušeně odcházejí.
To byla absolutní, neomezená víra v Boha, taková víra, jakou lidé mají k Bohu mít. Teprve s touto vírou v srdci
poznávali by nejen velikou moc Otce nebeského, nýbrž i jeho velikou Lásku, kterou je ochoten projevit nám vždy, kdykoliv se k němu s vírou obrátíme.
Tyto případy uvedl jsem tehdy mimo jiných ve své přednášce jako doklady, čeho může člověk s opravdovou vírou dosáhnout.
Po přednášce pak vyžádal si doslov místní farář československé církve, mladý to muž, který řekl:
»Přátelé, ještě nikdy ve svém životě jsem nebyl sám před sebou tak zahanben, jako právě dnes při řeči bratra, který není
žádným theologem, žádným kazatelem z povolání, a přec jeho víra mnou přímo otřásla. Přiznávám se, že jsem absolvoval katolický seminář, a po celou
dobu svého studia prostudoval tolik knih, že bych s nimi řeku zastavil. Všemu možnému jsem se z těchto knih naučil, přísným zkouškám se podrobil,
abych byl řádně připraven na svůj budoucí úřad kněžský. Ale za celá ta čtyři léta studií nikdo se nestaral a nezeptal, zda skutečně také věříme v to,
čemu jsme se naučili a čemu máme učit svěřené nám ovečky. Teprve při této přednášce se probudila duše moje k nové, opravdové víře. Pochopil jsem
konečné velikost a moc víry, a proto také nadále se vynasnažím, abych tuto víru ve všemohoucího Boha a Spasitele našeho vyvolával v duších mi
svěřených. Teprve s touto vírou, s tímto pochopením svého úkolu, budu jej moci správně plnit.«
Takovým přiznáním končil svoji řeč farář církve československé.
Měl jsem však příležitost přesvědčit se, že pravé, neochvějné, absolutní víry nedostává se i některým kazatelům
evangelickým.
Jednou přišel ke mně vysoký hodnostář evangelické církve, stařičký to muž. Přišel se svojí chotí, oba dva utrápení a
nemocemi zkrušení. Chvíli jsme hovořili, a když jsem viděl, jak tento vysoký církevní hodnostář nespravedlivě žaluje na osud, dovolil jsem si mu říci:
»Pane, všechno to trápení, které na vašem vzezření i vašem těle se jeví, je jen následek toho, že nevěříte opravdově v
Boha, v Jeho lásku a moc.«
Čekal jsem, že dostane se mi zamítavé odpovědi od uražené cti vysokého církevního hodnostáře, že jsem si dovolil
pochybovat o jeho víře v Boha. Ale jaké bylo mé překvapení, když tento stařec, který celý svůj život věnoval hlásání evangelia, řekl:
»Nemohu věřit v Boha, protože kdyby existoval nějaký Bůh, o němž se tvrdí, že je nejvyšší láska, nemohl by mne
pronásledovat takovým osudem, jaký byl mým údělem. Vždyť já celý svůj život hlásal jsem slovo Boží, vykládal Písmo Starého i Nového zákona, sloužil
jsem tedy Bohu ze všech svých sil — a jak se mi za to odměnil? Dal mi dva syny. Jeden z nich je notorickým alkoholikem, druhý je zlodějem. Chápete, co
utrpení a strastí připravily mi tyto děti? Mohu já po všem tom ještě věřit v Boha, v nějakou Lásku Boží?«
Tu jsem ho však zadržel.
»Ani o slovo víc! Nehřešte, pane, ještě více, než jste již hřešil! Nepochopil jste ani Boha ani jeho velikou Lsku k
vám, kterou vám projevil právě tím, že vám svřil takové dva syny. Chtěla vás vyvést z omylu, že jste Bohu po celý svůj život slouil. Chtěla vám
ukázat, jak vaše služba, vaše hlásání Evangelia a vaše rozumářské výklady řízené předpisy vaší církve prospívaly svěřeným vám dušm, když jste
nedovedl slovem Božím působit ani na vlastní své děti. Byla to láska, když se vám dostalo tohoto ponaučení, abyste alespoň na sklonku svého života
přišel k poznání, e jste nebyl služebníkem Božím. Pro vás byl úkol kazatele pouhým řemeslem. Vykládal jste lidu ne slovo Boží, ale svůj rozum, a
protože všichni z vašich posluchačů, i vaši dva synové mají svůj vlastní rozum, který nemohl pochopit vaše rozumářské výklady, zůstaly jejich duše
nedotčeny vašimi slovy. Proto celá vaše práce nepřinesla užitek nikomu. Nedomnívejte se, že jste sloužil Bohu. Zastával jste pouze placený úřad a
plnil jeho povinnosti. Kázal jste jen za peníze, každý svůj krok, každé své slovo dal jste si zaplatit. Před každou pobožností dával jste hned ke
dveřím tácek, kam věřící měli skládat peníze za to, co jste ve svém úřadě vykonal. To byla jediná odměna vám příslušející za vaši hmotnou, rozumářskou
práci. Ale očekávat za ni ještě odměnu od Boha, na to neměl jste práva, neboť ve skutečnosti jste Bohu ani nesloužil. Ba právě naopak, překážel jste
spíše duším lidským v probuzení k duchovnímu životu, zdržoval jste je na jejich cestě k Bohu. Chápete nyní, jak velikou odpovědnost jste měl a jak
špatně jste pochopil svůj úkol, který vám Bůh svěřil? Pak se také nedivte, že ovoce, které sklízíte, rovná se vašim zásluhám.«
Stařičký kněz uznal pravdivost mých slov a rozplakal se. Klekl si přede mnou, sepjal ruce a prosil:
»Pane Bože, smiluj se nade mnou a uděl mi alespoň částečku takové víry, jakou má tento bratr.«
Ale co je to vlastně víra a jak ji získáme? Rozhodně nelze se naučit víře ze žádných formulek, nemůžeme si ji přisvojit
jako jiné poznatky, neboť víra je dar Boží, z milosti Bohem udělený těm, kteří pochopili nejvyšší Lásku Boží, dovedli se podřídit nejvyšší vůli Boží,
a svým čistým životem si zasloužili, aby se jimi Láska projevovala. Víra bez lásky není možná. Naše duše musí býti nejprve naplněna láskou, celý náš
život vybudován na lásce, a pak teprve ze základu — lásky — může vyrůsti opravdová víra. A růstem lásky roste také víra.
Zárodek této víry žije v naší duši, stejně jako v každé duši lidské žije zárodek lásky. Nikdo z nás nemůže povědět, když
již v opravdové víře žije, kdy se v něm narodila, od kdy v něm žije. Povím vám o prvém projevu vaší víry.
Naše paměť nesahá sice až k prvým dnům našeho života, ale stačí pozorovat, jak se probouzí k životu nově zrozené děcko.
Neumí mluvit, neumí se projevit ničím jiným než svým pláčem, jímž upozorňuje, že mu něco chybí. Domníváte se, že nic nechápe, nic nevnímá, nemá
rozumu. A přece, budete-li pozornými diváky, poznáte jednu úžasnou věc. Když se totiž k tomuto robátku přibližuje maminka, a děcku ponechána je
volnost pohybu, tu se počne chvět a k mamince vztahovat své ručky. Jaký to zázrak!
V tomto projevu, přátelé drazí, je první projev víry — víry v lásku mateřskou. Již v tomto nemluvněti matka vyvolala
víru svou láskou, kterou Bůh do jejího srdce vložil. Duše dítěte citem, nikoli rozumem, chápe již tuto lásku a vyciťuje, že osobnost matčina je něčím
posvátným, že je tím, kdo nikdy nesklame, pečlivě o ně se stará, všechno co potřebuje a po čem ve svém podvědomí touží, ona mu ze své lásky s radostí
dá. S touto vírou v matčinu lásku a dobrotu děcko vztahuje své ručky k ní.
Stejně tak jako ono malé děcko, které má býti naším učitelem, máme i my vztahovati ruce své vždy k nejvyšší Lásce — k
Bohu. Máme si uvědomiti, že před tváří Hospodina jsme také takovými malými dětmi Božími, že nás jeho láska chrání a dává nám vše, co potřebujeme, že
se o nás stará a pomáhá nám jako ta maminka malému robátku.
To kdybychom si stále uvědomovali, pak by náš poměr k Bohu byl docela jiný, protože bychom museli Boha upřímně milovat a
uctívat, a Bůh splácel by nám lásku láskou. A z této veliké lásky vyrostla by v nás pak i víra, víra v Boha i v Ježíše Krista, který přišel na svět
proto, aby nás naučil Boha milovat i lásku Boží chápat.
Doufám, že nyní chápete, co je to víra a jakou může mít moc, koření-li v lásce, kterou Bůh nás naplňuje. Ale této
milosti dosáhnou jen »blahoslavení čistého srdce, kteří Boha viděti budou« — jak sám Ježíš pravil.
Z toho, co jsme si pověděli o víře je zřejmo, že víra je něco naprosto jiného než náboženství.
Co je tedy vlastně náboženství?
Náboženství je v prvé řadě návod ke správnému životu, návod, jak nejlépe se přiblížíme k Bohu a najdeme spojení s Ním.
Náboženství má být naukou vybudovanou na pravdě, nikoli na pověrách. Náboženství na pravdě vybudované má objasňovat duším lidským jejich souvislost se
stvořením, s duchem Božím. Má vésti duše k duchovnímu, citovému životu a k dokonalosti a pomáhat jim na cestě nejbezpečnějšího návratu do Ráje.
Jednou větou: Náboženství nejsou obřady, formy ani dogmata, ani církevní nařízení, ani zachovávání zvyklostí, které se u
všech náboženství tak různí, nýbrž náboženství je život sám. Náboženství se musí uplatňovat v prvé řadě v našich skutcích, protože jenom dobrými
skutky svého života dosáhneme opravdového spojení s Bohem, s Jeho silou. Náboženství, které ustrne jen na modlení se, zpívání písní a podobných
projevech, není plně hodnotným a pravým náboženstvím.
Před lety byl jsem jednou v malých lázních na Slovensku. Jednu neděli jsem se vypravil do blízkého katolického
kostelíčka v sousední vesnici, abych poznal, jak tamní pastýř oveček Kristových vede a vychovává jemu svěřené stádo.
Cestou napadlo mne: Co bych asi pověděl lidu v kostele shromážděnému, kdybych měl dnes před něj předstoupit a kázat sám?
Sotva jsem tuto otázku vyslovil, dostal jsem také odpověď ze svého nitra. Mé kázání bylo by vyznělo asi takto:
Drazí, proč jste se dnes shromáždili v tomto kostelíčku? Doma zanechali jste vší práce a zde zpíváte duchovní písně a
modlíte se. Domníváte se jistě, že tím sloužíte Bohu, ale to je váš veliký omyl. Domníváte se, že sloužíte Bohu svojí účastí na mši? Ani tím Bohu
nesloužíte. Či dokonce jste na tak velkém omylu, že i vyslechnutí celého kázání pokládáte za konání služby Bohu? To teprve není žádnou službou Bohu.
To všechno má docela jiný význam, než jak vy si to představujete.
Domníváte se snad, že vás chci zrazovat, abyste nechodili do kostela, nemodlili se, neposlouchali kázání svého
duchovního pastýře? Ne, to tím rozhodně nechci říci. Chci vám jen dokázati, že vše to, co vy pokládáte za službu Bohu je v prvé řadě službou pro vás,
vám samým.
Shromáždíte-li se vy v tomto kostelíčku, je to také proto, že mnohý z vás sám o sobě není dosti duchovně pokročilý,
dostatečně věřící, aby se mohl sám spojit s Bohem. Proto vás přichází více dohromady, abyste se spojili ve svých prosbách k Bohu, aby duše věřící a
duchovně vyspělejší vyrovnávaly nedostatky víry a duchovního vyspění u duší méně věřících a méně duchovně vyspělých. Aby se tak mohlo stát, zpíváte
duchovní písně, neboť spojení s duchovnem možno dosáhnout jen v harmonii, kterou vám může dát i píseň. Ona sladí vaše duše v jednu tóninu, spojí vás
duchovním obsahem písně. A modlíte-li se ve větším shromáždění stejnou modlitbu, spojují se vaše duše v jedno, a vaše touha vyvěrá z vás jednotně jako
veliký plamen, který snáze dosahuje nebes.
Ale bezmyšlenkovité odříkávání modliteb, třebas i hromadné, zejména tak časté drmolení Otčenášů, není modlitbou, která
by doléhala k sluchům Hospodinovým. To je spíše zprofanováním nejkrásnější modlitby, jakou je Otčenáš. Pak, na místě tohoto hromadného,
bezmyšlenkovitého odříkávání této modlitby bylo by užitečnější, kdybyste se jí, sami a v tichu, otevřeli jen jednou, ale vroucně, pomalu a procítěně,
s nejvyšší možnou zbožností, abyste opravdu pochopili hluboký obsah této modlitby.
Rovněž tak vaše účast na mši není službou Bohu, nýbrž má přinést, jste-li upřímně, s celým srdcem i duší přítomni,
užitek vám, neboť spojujete se i s modlitbami kněze a připojujete se k jeho prosbám, které on při mši k Bohu vysílá. Není-li však kněz při mši
soustředěn, není-li upřímně, pokorně, s celou duší přítomen tomuto obřadu, odbývá-li jej řemeslně, aniž by si uvědomoval dosah a hloubku této
pobožnosti, a rovněž tak i vy, jste-li tu přítomni jen jako pouzí diváci a neprožíváte, neprociťujete vše to, co se u oltáře děje — pak celý tento
obřad nemá pražádné ceny, vyznívá naplano a nepřinese užitek ani knězi ani vám.
A kázání, které vyslechnete? To je pro vás škola, a jím kněz opět slouží vám, a ani vy jen jeho posloucháním Bohu
nesloužíte. Kněz váš vykládá vám z Evangelia, poučuje o tom, jak nás Ježíš učil žít, abyste věděli, jak se Bohu slouží, abyste poznali konečně, že
jediná služba Bohu, opravdová a platná služba, je sám život váš na lásce vybudovaný, život nesobecký, ne pro sebe a vlastní prospěch žitý, ale život
pro ostatní, plný nepřetržitých obětí a sebezapírání, pokory a čistoty.
V kostele tedy nesloužíte Bohu. Vaše služba Bohu začíná teprve, když jste vykročili z chrámu do všedního života. Tady
máte ukázat, jakého spojení s Bohem jste dosáhli v chrámě, jaký mělo výsledek kázání, a jak dovedete naučení v kostele získaných využít ve svém
všedním životě.
Ukažme si na příkladě, jak by měla tedy služba Bohu vypadati:
Vyjdete z kostela a potkáte na silnici stařečka unaveného dlouhou chůzí a hladového. Máte jít k němu a pozvat ho k sobě,
aby si u vás odpočinul a u vás se nasytil, a vlídně, laskavě s ním pohovořit.
Nemyslete si, že se své povinnosti vůči Bohu zhostíte tím, že odbudete žebráka, který za vašimi dveřmi prosí, kusem
suchého chleba nebo nějakými nepotřebnými zbytky jídla. Nemáte nikdy zapomínat, že žebrající chudák je vlastně odkázán na stůl Páně, živ jen z vaší
lásky a milosti Boží. A stůl Páně je posvěcený, a má být vždy co nejlépe upraven. Na něj má být položeno vždy to nejlepší, co Bůh nám dal.
Nezapomínejte, že v každém žebráku máte vidět obraz Krista, a dle toho také s ním jednat.
»Cožkoliv jste učinili tomu nejmenšímu, mně jste učinili!« — řekl Ježíš. A chtěli byste Ježíše odbýt něčím, co již sami
nemůžete potřebovat? Nechcete Ho pustit přes práh svého příbytku a chudou skývu chleba vystrčíte mu jen za dveře? Chcete-li, aby se On hlásil k vám,
až opustíte tento hmotný svět, pak musíte se vy svými skutky otevřeně a s láskou hlásit k Němu zde na zemi!
Dle toho, jak dovedete zachovávat toto přikázání lásky, dle toho, jak dovedete jednat s nejbědnějším tvorem lidským,
přiznáváte a ukazujete sami, na kolik jste křesťany. Projevíte-li nejvyšší lásku nejnižšímu, projevili jste ji Bohu — a to je pravá služba Bohu.
Po návratu z kostela najdete doma čeládku, která celý týden pomáhala vám pracovat. Tu je vaší povinností obrátit se k ní
a pozvat je ke společnému stolu, aby s vámi užívali všech darů, které vám Bůh za vaši i jejich společnou práci udělil. Nikdy nemáte jednat se svými
služebníky jako s otroky, vůči nimž splnili jste svoji povinnost tím, když jste jim vyplatili jejich mzdu a podali jim jídlo někam do komory nebo do
stáje. S vámi k plně prostřenému stolu patří, tím teprve prokážete svou lásku a bratrství svým služebníkům. A tento čin byl by také pravou službou
Bohu.
A ještě jinou cestu bych vám naznačil.
Ve vaší dědině je jistě alespoň jedna vdova s několika dětmi, která dře od rána do noci, aby alespoň co nejskromněji
nasytila své děti. Ale ani při největší námaze nestačí její láska na to, aby opatřila dětem vše, čeho potřebují. Bosí a nedostatečně oblečení musí
chodit i v největších mrazech.
Chcete-li sloužit Bohu, navštivte tuto vdovu, ale ne jako pyšný zámožný člověk, který chce být zván dobrodincem. Přijďte
k ní jako někdo, kdo upřímně cítí s člověkem trpícím bídou a nouzí, a chce mu pomoci. Neříkejte velkomyslně: zde máte almužnu nebo podporu. Dbejte
přitom, abyste neurazil její lidskou důstojnost, neboť i její duše má právo na vaši úctu. Obraťte se tedy přímo k jejímu duchu, a pak jistě naleznete
pravou formu, která vyzní asi v tento smysl:
»Vidím, že se namáháš a do úmoru pracuješ pro své děti, ale přece síly tvé nestačí na to, abys mohla jim dáti vše, čeho
potřebují. Přicházím z lásky k tobě a tvým dětem, abych se tě zeptal, čeho potřebují nejnutněji, abych jim to zaopatřil nebo alespoň na to přispěl.
Ale neříkej to nikomu, zůstane to pouze mezi námi dvěma.«
Takovýto skutek lze teprve nazvat opravdovou službou Bohu, protože je účinným projevem Bohem vám dané lásky k bližnímu.
Když jsem dospěl v mysli k tomuto příkladu, stál jsem již přede dveřmi malého kostelíčka. Vešel jsem právě v okamžiku,
kdy pan farář vystupoval na kazatelnu. Jaké bylo mé překvapení, když uslyšel jsem slova z Evangelia, »po ovoci jejich poznáte je,« která byla thematem
dnešního kázání.
Pan farář začal vykládat o vinném keři, suchých a zelených ratolestech, a velmi pěkně, jímavě mluvil k lidu.
Rozradostněn uvědomil jsem si, že tato obec má dobrého pastýře. Ale mé překvapení nad shodou tohoto kázání s myšlenkami, které mne provázely cestou do
kostela, ještě vzrostlo, když pan farář začal hřímat do duší věřících:
»Vy všichni jak tu sedíte, nemáte práva jmenovat se křesťany, protože nikdo z vás nežije pravým křesťanským životem.
Nedovedete skutky svými dokázat, že jste hodni tohoto krásného, velikého jména — zvát se křesťany.«
A dále, podobně jako já v duchu, začal i on uvádět příklady pravého křesťanského života a skutků, kterými křesťan teprve
dokáže, že je opravdovým křesťanem.
Dále pan farář vypočítával se stanoviska církevního, které skutky znamenají službu Bohu a příslušejí pravému křesťanu.
Tyto příklady se ovšem lišily od příkladů mých.
»Ne tady v kostele, ale teprve když z tohoto kostela vyjdete, ukáže se, kdo z vás je pravým křesťanem.«
Domnívám se, že právě povrchní pojímání učení Ježíše a zobřadnění celého náboženství, které dbá na církevní formy a
zachovávání obřadů více, než na uplatnění svých zásad v každodenním životě svých příslušníků, to jediné zavinilo odklon lidí od církví. Náboženství
není zde přece proto, aby jeho pomocí církve upevňovaly se jako celek a jako vládnoucí moc. Náboženství není tu pro církev, nýbrž církev pro
náboženství, a toto náboženství je jen tehdy istým a pravm náboženstvím, jeví-li se ve skutcích všedního života.
Každá crkev, ať jakéhokoliv vyznání, která dává přednost formám, obřadům a dogmatům před vlastními skutky křesťanského
milosrdenství, které požadoval od nás Ježíš, každá musí se zhroutit. Toto její zhroucení musí tu nastat proto, že neplnila a neplní Zákon Boží,
zejména ne Nový Zákon, který nám přinesl Ježíš Kristus.
Nboženství, má-li se udržet, musí vrcholit v lásce a oběti pro bližního. Pak teprve toto náboženství přináší platnou
službu Bohu.
Řekl jsem, že náboženství je život, ale mnohdy slýchám, že život tak dokonalý, jaký Ježíš od nás žádal, není možno žít v
nynějším věku materialismu a sobectví, že takový život mohli vést jenom opravdoví světci. Ale to je omyl.
Ještě dnes, a to i v životě nejprostších, často i nejbližším okolím přehlížených lidí, najdeme příklady vpravdě
dokonalých křesťanských ctností, vyvrcholujících ve vzácné, nezištné oběti pro druhé. Měl jsem sám příležitost setkat se mnohokrát s takovými lidmi.
Z těchto prožití můžeme vidět, drazí přátelé, že náboženství, čisté, pravé, takové, jaké Ježíš hlásal, dá se uplatnit a
prožívat i v nejvšednějším životě. Jest k tomu potřebí jen ušlechtilé snahy žít v harmonii s Božími zákony, aby člověk získal lásku, z které vyrůstá
pak i ona veliká víra, víra v moc a lásku Boží. Opravdová víra v Boží moc a lásku dovede duši lidskou naplnit také nadějí v nejkrásnější naši
budoucnost, v níž snáze překonáme i nejtěžší dny svého života.
Budete-li o těchto věcech sami přemýšleti, dojdete jistě také k poznání, že základními kameny šťastného, spokojeného
života jsou — Víra — Naděje a Láska, a nejlepším náboženstvím že je právě to, co vyrůstá z těchto tří základních kamenů života lidského.
